William Heerlein Lindley, 2. díl

Stavba kanalizačního systému Prahy

Na počátku roku 1898 byla oficiálně zahájena stavba systému výstavbou staroměstského sběrače. Stavbu řídila kanalizační kancelář pod vedením Ing. Jiřího Soukupa (1855–1938) jako Lindleyova zástupce. Stavba sběračů A, B, C, včetně tunelu pod Letnou, byla zadána firmě Kress & Bernard, dodavatelem potrubí, tvarovek a šroubů pro staroměstskou shybku byla firma Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., v Karlíně. Již v říjnu téhož roku byl tunel pod Letnou proražen, na stavbě dalších stok se podílela řada stavebních firem.

V červenci 1899 schválila městská rada plány na stavbu čisticí stanice, roku 1900 byl detailní návrh dokončen. V roce 1901 se ujal vedení kanalizační kanceláře Williama Heerleina Lindleyho Ing. Emanuel Heinemann (1865–1924). V září 1901 zahájila složitou stavbu čistírny stavební firma Quida Bělského, dodávky strojního zařízení byly zadány opět firmě Akciová společnost strojírny v Karlíně a firmě Märky, Bromovský & Schulz, na subdodávkách spolupracovala opět řada dalších firem. Roku 1902 byla na základě Lindleyova návrhu schválena vyhláška, podle které jsou majitelé domů povinni nechat zhotovit přípojku ke kanalizačnímu řadu. V roce 1904 prosadil Lindley stanovisko, aby se na odpadní stoupačky v domech nepoužívalo kameninové potrubí. Mezitím stavba systému pokračovala. Vznikající čistírnu, která se těšila velkému zájmu veřejnosti, rovněž navštívil císař František Josef I.

Dne 27. října 1906 byla stavba čisticí stanice oficiálně dokončena, práce na stavbě systému však pokračovaly. V roce 1909 Lindley postupně předal agendu další stavby svému pozdějšímu nástupci Emanuelu Heinemannovi, stavebnímu radovi a rytíři císařského řádu Františka Josefa. Areál čistírny se skládá z provozní budovy a sedimentačních nádrží na břehu plavebního  kanálu. O vysoké architektonické úrovni svědčí náročně tvarované cihlové klenby a otvory podzemních prostor i fasády kombinující omítku  s režným zdivem.

William Heerlein Lindley se rozloučil s Prahou na zasedání dozorčí rady pro kanalizaci 10. března 1909. Jeho působení v Praze však skončilo ve skutečnosti až ve dvacátých letech 20. století, kdy jeho žena, Frances Heerlein Lindleyová, urgovala nezaplacené částky za schválené návrhy.

Působení mimo Čechy v letech 1892–1917

V období, kdy navrhoval Lindley kanalizační systém v Praze, kde také střídavě žil i pracoval, pobýval zároveň i v řadě dalších měst. Z měst v Čechách rovněž vícekrát odpočíval v Karlových Varech.

Z německých měst působil Lindley nejvíce ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1893 tam navrhoval stavby  kanalizace, v letech 1896 a 1897 rovněž řešil stavbu plavebního  kanálu a projektoval čerpací stanici pro tamější dolní Staré Město. Ve Frankfurtu nad Mohanem pobýval a pracoval i v letech 1898 až 1901 a v roce 1903.

Z dalších německých měst roku 1895 zpracoval návrh kanalizace pro Giessen, posuzoval možnost regulace Sávy. Během let  1895 až 1910 projektoval návrh na protipovodňová opatření pro Hanau a na tuto stavbu také dohlížel. Elektrifikaci Eberfeldu a zároveň kanalizaci, plavební kanály a přístav pro Würzburg  navrhoval v letech 1897 až 1903. Zároveň projektoval od roku 1898 do roku 1901 kanalizaci a dohlížel na její stavbu v Homburgu, v letech 1898 až 1903 totéž navrhoval pro Bad Tölz.

Jeho působištěm byly v roce 1897 Drážďany, Lipsko či Berlín, o rok později pak i Norimberk (kde opět působil v letech 1904 až 1905). Roku 1899 žil i pracoval také v Kasselu. Zabýval se možností získávání pitné vody z Rýna. Bydlel i  v  Lipsku (v letech 1899 a 1903), od roku 1900 čtyři roky zkoumal možnosti jímání vody pro Trevír. Jeho pracovním působištěm se stal rovněž Magdeburk v roce 1901 a v letech 1904 až 1905 Mannheim. V letech 1906 až 1909 na předměstí Hanau Kasselstadtu dozoroval stavbu kanalizace, kterou také navrhoval. V roce 1910 oponoval stavbu vodovodu v Brémách a o rok později se zabýval  stavbou  vodovodu v Essenu.

Z polských měst působil ve Varšavě, kde žil i pracoval již roku 1893 a poté střídavě s přestávkami v letech 1897 až 1905. Devět let od roku 1900 navrhoval vodovod a kanalizaci Lodže. Návrh vodovodní a kanalizační sítě pro Radom vypracoval v letech 1909 až 1912. Navrhoval a stavěl vodovod i pro Włocławek, a to od roku 1910 do roku 1916.

O rumunskou Craiovu se zajímal od roku 1897, kdy předal městu zadávací projekt zásobování vodou. V roce 1903 tamtéž navrhoval jímání vody, v letech 1906 až 1909 ve městě řešil zásobování vodou. Craiově patřila roku 1912  i jeho poslední práce – předběžný návrh na její odkanalizování. Ve stejném roce navrhoval Lindley stokování rumunského města Foscani. Pracoval rovněž v Iaşi (v letech 1898 a 1904 až 1905) a v Bukurešti, kde se v roce 1895 zabýval oponenturou na hospodaření s  vodou  a  posléze v ní od roku 1905 do roku 1908 navrhoval zásobování vodou. Během let 1902 až 1905 dohlížel také na rekonstrukci vodovodního řadu v Ploiești.

Plán gruzínské metropole Tiflisu (dnešní Tbilisi) zpracoval v letech 1895 až 1900 a řešil i zásobování města pitnou vodou. Od roku 1899 až do roku 1917  působil v ázerbájdžánském Baku, kde navrhoval vodovod  a  kanalizaci a dohlížel na stavbu.

V roce 1901 pracoval v ruském Sankt-Petěrburgu, pro který v letech  1911  až  1914 vyprojektoval vodovod a kanalizaci. Zprávu o odkanalizování ukrajinského Lembergu  (Lvova)  předal v polovině roku 1909. V letech 1909 až  1910  napsal  zprávu o novém zdroji pitné vody pro litevské město Tylže (tehdy Tilsit ve Východním Prusku). V letech 1911 až 1914 prováděl přípravné práce pro  stavbu  vodovodu a kanalizace pro litevský Kaunas. Estonský Dorpat (Jurjev, Tartu) si u Lindleye objednal oponenturu na návrh zásobování vodou. Řadu měst doplňují Bělehrad, Budapešť a Vídeň – roku 1895 posuzoval totiž  stavbu  přístavu a odkanalizování Bělehradu, o rok později s městskou správou Budapešti konzultoval stavbu městské kanalizace a v témže roce dlel i ve Vídni.

Na závěr tohoto působivého výčtu je třeba zmínit, že působil i v Anglii (v roce 1897).

Díky svým odborným znalostem a z toho plynoucím četným zakázkám Lindley velmi zbohatl. Byl členem řady odborných komisí, mimo jiné komise pro regulaci Dunaje nebo Britské královské komise  kanálů  a  vodních  cest, a působil jako prezident pro inženýrské normy německých plynáren i vodáren. Vysoká škola v Darmstadtu mu udělila čestnou vědeckou hodnost doktora za zásluhy ve vodárenství a kanalizaci. V roce 1911 byl povýšen do šlechtického stavu s právem nosit titul sir William, o erb však nepožádal. Jeho největší zálibou bylo údajně  horolezectví a jezdectví.

Závěr

Dr. Ing. h. c. William Heerlein Lindley  zemřel  na  selhání  srdce 30. prosince 1917 a pochován byl 2. ledna 1918 v Putney u Londýna. Byl neobyčejnou osobností, která významně ovlivnila život v pražské aglomeraci na řadu let. Vzrůstající počet obyvatel Prahy, zejména v polovině minulého století, způsobil, že množství splašků nemohla Lindleyova čistírna ani po  modernizaci v roce 1947 zpracovat, část znečištěných vod odtékala přímo do Vltavy.

Po roce 1954 padlo rozhodnutí o výstavbě nové Ústřední čistírny odpadních vod hl. m. Prahy (ÚČOV) na Císařském ostrově, jež měla větší kapacitu a zaručovala i vyšší kvalitu čištění odpadních vod. Kromě části mechanického čištění byla připojena i část biologická – aktivace. Nová ÚČOV byla slavnostně uvedena do zkušebního provozu v roce 1966, k dalšímu zkapacitnění i zvýšení účinnosti čištění ÚČOV dochází v současnosti.