Stavební firma Kapsa a Müller, 1. díl
Projektová a stavební firma Kapsa a Műller patřila k největším stavebním společnostem v Rakousku-Uhersku a později i v Československu. Firma, která se po svém založení významně podílela zejména na rozvoji Plzně, se účastnila rovněž výstavby Hlávkova i Čechova mostu v Praze, řešila stavbu dálnice, železnic, vodních elektráren i průmyslových komplexů nebo dělostřeleckých tvrzí.
Společnost založil v roce 1890 v Plzni inženýr Vojtěch Kapsa (14. 10. 1855 – 4. 11. 1915) (obr. 1) se svým švagrem, inženýrem Antonínem Műllerem (31. 1. 1852 – 13. 7. 1927) (obr. 2). Po ukončení středoškolských studií oba nastoupili na Českou vysokou školu technickou v Praze. Vojtěch Kapsa složil v roce 1881 státní zkoušku, v roce 1886 stavitelskou zkoušku a v roce 1887 zkoušku úředně autorizovaného inženýra. Po roční praxi absolvoval rovněž zkoušku praktickou a stal se stavebním inženýrem se specializací na projekty silnic a mostů. Na základě své kvalifikace obdržel studijní stipendium do Německa, Francie, Belgie a Švýcarska, kde se zaměřil zejména na problematiku staveb mostů, vodovodů a kanalizací. Jeho společník Antonín Műller ukončil vysokoškolské studium v roce 1880, kdy rovněž složil státní zkoušky. Název jejich první společné firmy zněl „Úředně autorizovaní inženýři Műller & Kapsa, podnikatelství staveb v Plzni“. V roce 1904, kdy se jejich podnikatelské aktivity rozšířily, založili sesterskou firmu „Kapsa & Műller, podnikatelé staveb v Praze“.
Oba zakladatelé se angažovali ve veřejném životě, což jim přinášelo řadu kontaktů a zakázek, zpočátku zejména v Plzni. Firma navrhovala a prováděla především „běžné stavby pozemní“, jako jsou stavby hospodářských budov, činžovních domů, školních a úředních budov, později se specializovala především na stavby ze železobetonu a dusaného betonu, řešila regulace řek, stavby jezů a zdymadel, přehrad, nábřežních hrází, zejména pak stavbu mostů a zakládání staveb.
O rozsahu činnosti firmy svědčí neúplný výčet realizovaných staveb z období konce 19. a počátku 20. století.
Společně s Václavem Krotkým (1855–1920) projektovali oba inženýři již v roce 1887 (ještě před založením vlastní firmy) budovu spořitelny v Plzni, v roce 1899 byla na soutoku Radbuzy a Úhlavy dokončena nová vodárna s dvoukomorovým vodojemem s denní kapacitou 6 000 m3. V roce 1891 stavěli na Jubilejní výstavě v Praze pavilon strojnické továrny Bolzano, Tedesco & spol. V roce 1892 firma realizovala průmyslovou školu v Tylově ulici v Plzni, školu v Třemošíně (1893), v Kralovicích a v Plzni-Bolevci (1893), učitelský ústav v Tylově ulici v Plzni (1895), v roce 1897 školu v Lobzích, obecnou školu na Říšském (dnes Jižním) Předměstí Plzně a školu v Manětíně.
V roce 1898 byla firmě zadána stavba ústředních jatek v Plzni podle projektu plzeňského městského inženýra Antonína Renče (1860–?). V roce 1899 stavěla firma vodárnu a vodovod v Písku, v roce 1901 čtyři pavilony ústavu pro duševně choré v Dobřanech. Největším zákazníkem společnosti Műller & Kapsa se staly Spojené strojírny Škodových závodů v Plzni, pro které v letech 1907–1929 vystavěla na 30 budov. Jednalo se např. o výstavbu mostárny, vlečky, kotlárny (v roce 1916), strojírny, plechárny a dalších objektů (v letech 1916–1919) a při rozšiřování závodu po roce 1918 o další stavby.
Firma rovněž realizovala stavbu dělnické kolonie Plzeň-Karlov, dále železniční zastávku Plzeň-Říšské (dnes Jižní) Předměstí, budovu Vojenské věznice, hospodářské domy pro věznici Bory (dnes Věznice Plzeň) nebo budovu Krajského soudu v Plzni. V letech 1911–1912 společnost stavěla v novorománském stylu kostel svatého Jana Nepomuckého v Plzni podle návrhu architekta Štěpána Wolfa.
Firma také zakoupila zahraniční patenty, umožňující uplatňovat železobetonové konstrukce, které spojovaly „odvážná řešení s výtvarnou působivostí“. Příkladem tohoto přístupu byla v letech 1911–1913 účast na stavbě tovární haly Škodových závodů nebo stavba areálu pivovaru Světovar.
Český akciový pivovar (Světovar, Weltbräu)
Český plzeňský akciový pivovar byl založen roku 1910 podnikatelem Janem Kleisslem a Živnostenskou bankou (obr. 3, 5). Měl konkurovat starším plzeňským pivovarům „Prazdroj“ a „Gambrinus“. Areál pivovaru se nachází v městském obvodu Plzeň-Slovany mezi ulicemi Slovanská alej, Koterovská a Sladová a na západní straně sousedí s vozovnou Plzeňských městských dopravních podniků. Stavby se ujala společnost Müller & Kapsa podle návrhu Ing. arch. Bohuslava Strébla (také Štrébla, 1864–1936).
Areál pivovaru byl rozdělen do tří železobetonových bloků navržených ve stylu architektonické moderny. Pivovar byl propojen železniční vlečkou s blízkou tratí směrem na České Budějovice. Kromě tří bloků budov, kde byla lokalizována technologie výroby včetně sklepů, lednice, stáčírny a umývárny, varny a strojovny s kotelnou, laboratoře, sladovny atd., byly součástí areálu rovněž administrativní budova, kantýna a byty zaměstnanců. Prostoru dominovala 32 m vysoká vodárenská věž. Ve své době tento tehdy nejmodernější pivovar v Rakousku-Uhersku doznal značných úspěchů, a to i exportních (roční výstav až 100 000 hl).
Výrobu, která probíhala v letech 1913–1933, narušila zejména první světová válka, kdy pivovar ztratil řadu zahraničních odběratelů, další ztráty způsobila velká hospodářská krize třicátých let 20. století. V roce 1932 areál včetně značky zakoupila konkurence – První akciový pivovar Gambrinus. Areál poté sloužil pouze jako lahvovna – sklad, i když název „Světovar“ nebo „Weltbräu“ se užíval v rámci značky pivovaru Gambrinus ještě před rokem 1989. V roce 2008 byl areál pivovaru prohlášen kulturní památkou (obr. 4, 6).
Stavby mostů
K preferovaným realizacím firmy patřila zejména výstavba mostů. Jako jedna z prvních firem na území Rakouska-Uherska řešila stavbu mostů z monolitického železobetonu. Pro ukotvení pilířů používala železobetonové piloty vlastního systému vyvinutého synem Vojtěcha Kapsy Lumírem. Prvním mostem, na jehož stavbě se společnost podílela, byl v roce 1892 tzv. Habrmanův most přes Úslavu v Plzni-Doubravce, jehož kovovou mostní konstrukci dodaly Škodovy závody. (Most byl v roce 1931 nahrazen novým.)
Železobetonový trámový most u Kalikovského mlýna přes řeku Mži
Další most, který firma stavěla, je situovaný v části Plzeň-Severní Předměstí, v blízkosti Kalikovského mlýna (obr. 7, 8). Most přes řeku Mži byl v roce 1906 největším železobetonovým trámovým mostem v Rakousku-Uhersku. Tato secesní stavba jednoho z prvních železobetonových mostů v západních Čechách je dodnes funkční a dobře dochovaná, včetně cenných detailů. Postavena byla při budování komunikace z Plzně směrem k obci Radčice. Přímá železobetonová monolitická konstrukce mostu má šířku 7,21 m a délku 24,1 m. Pět hlavních nosníků vetknutých do opěr je vzájemně propojeno deskovými železobetonovými rámy. Ve středu mostu je železobetonové zábradlí zdobené plastickým městským znakem ovinutým rostlinným dekorem, konzoly jsou modelovány v oblých secesních tvarech. Vozovka byla původně dlážděna žulovými kostkami, které se po rekonstrukci nahradily asfaltovým povrchem. Na obou koncích mostu je umístěna dvojice shodných železobetonových kandelábrů čtvercového průřezu, nesoucích kulovitá osvětlovací tělesa s originálně řešenými ocelovými konzolami v podobě kohoutů. Na soklech kandelábrů jsou osazeny repliky pamětních desek s technickými daty mostu. Most je evidován v Ústředním seznamu kulturních památek, v roce 2002 proběhla jeho rekonstrukce.
Do roku 1905 spadá realizace přímého trámového železobetonového silničního mostu přes Úhlavu ve Štěnovicích, který nahradil starší dřevěnou mostní konstrukci. Most je kulturní památkou.
V roce 1908 se stavěl most přes Cidlinu v Jičíně a most Severozápadní dráhy v Kolíně, dokončený v roce 1909. Z dalších realizovaných staveb mostů v první dekádě 20. století lze uvést např. mosty v Manětíně, v Tymákově, v Nebřeni nebo most přes Ohři v Čepicích.
Kamenný Wilsonův most v Plzni
Výjimečný je Wilsonův most (obr. 9), jehož návrh byl zpracován již v roce 1894, ale k realizaci došlo až v roce 1912. Podle Jana Vítka [7] je most převádějící plzeňskou Americkou třídu přes Radbuzu zřejmě posledním kamenným mostem postaveným v naší zemi. Most (původně pojmenovaný Most císaře Františka Josefa I.) navrhoval Václav Mencl, městský inženýr v Plzni. Stavbu prováděla tehdy již renomovaná firma Műller & Kapsa v letech 1912–1913. Podle uvedené publikace Jana Vítka [7] má most „dvě stejná klenutá kamenná pole s pilířem uprostřed řeky. Délka mostu je dána šířkou řeky 60 m. Dvě pole jsou o rozpětí 2 x 30 m a světlosti oblouků 27,4 m, se vzepětím 3 m. Tloušťka kleneb je 1,05 m. Jediný pilíř ve středu řeky má v úrovni 2 m pod patou klenby šířku 3,2 m a příčně délku 20,3 m. Šířka mostu mezi zábradlím je 15,0 m s vozovkou 7,0 m a dvěma chodníky po 4,0 m.“
Most navržený s mimořádnou citlivostí ke svému okolí má díky konstrukci dvou segmentových kleneb plastickou vylehčenou podobu, která se projevuje zejména při slunečním osvětlení. Most je ukončen na obou stranách dvěma pavilonky postavenými pro výběr mýtného (které bylo vybíráno až do roku 1925). Zábradlí je balustrádového typu, se sloupky a kuželkami. V roce 1934 došlo k odstranění tramvajových kolejí a úpravě vozovky, v roce 1988 byl most zapsán mezi kulturní památky.
Účast na stavbě pražských mostů
Pražská pobočka firmy se v letech 1905– 1911 účastnila výstavby Čechova a Hlávkova mostu, spojujících centrum Prahy s novými městskými částmi na levém břehu řeky.
Čechův most (vystavěn v letech 1905– 1908) patří k nejkrásnějším mostům v Praze (obr. 10). Architekt Jan Koula (1855–1919) společně se stavebními inženýry Jiřím Soukupem (1855–1938), Františkem Menclem (1879–1960) a dalšími konstruktéry navrhl železnou konstrukci na kamenných pilířích. Základové práce realizovala firma Kapsa & Műller, ocelové konstrukce dodávaly a montovaly Pražské strojírny (dříve Ruston), Českomoravská továrna na stroje a firma Bratři Prášilové. Pilíře mostu byly založeny na kesonech dosahujících hloubky až 10 m pod hladinou vody, krajní opěry byly zakládány v otevřených jímkách. Most, který je od roku 1958 památkově chráněn, byl podrobněji zmíněn v Časopisu Stavebnictví v čísle 06–07/2024.
V roce 1908 byla zahájena stavba Hlávkova mostu (obr. 11), spojujícího Bubenské nábřeží s ostrovem Štvanice a dále s pražským Novým Městem. Most je ostrovem rozdělen na dvě části. Jižní část mostu u pravého břehu Vltavy měla původně ocelovou konstrukci (obr. 13), severní část u levého břehu je betonová (obr. 12). Podle Zdeňka Lukeše [5] představuje návrh architekta Pavla Janáka (1882–1956) a inženýra Františka Mencla „jednu ze stěžejních staveb architektonické moderny…“, kdy architekt Janák „chtěl prokázat, že beton je plnohodnotný materiál a není třeba ho zakrývat“.
Trasa mostu je zalomená, ocelová část má šikmost 9º, betonová 21º. Stavba jižní, ocelové části mostu, jejíž konstrukce byla navržena inženýrem Jiřím Soukupem, byla zahájena firmou Kapsa & Műller v roce 1908 a dokončena v roce 1910.
Severní železobetonová část, spojující Holešovice a Bubny s ostrovem Štvanice, byla stavěna firmou Karla Herzána v letech 1910–1911.
Jižní ocelová část mostu měla dvě pole o rozpětí 46 m, severní betonová část sestává ze čtyř polí na ostrově Štvanice a tří polí nad vodou. Citujme publikaci Jana Vítka [7]: „Zakládání pilířů bylo v otevřených jámách, na ostrově do úrovně spodní vody, v řece v ochranných jímkách, z nichž byl za čerpání vody odebrán písek a štěrk až ke skalní vrstvě. Pilířové zdivo je z prostého betonu a ve zhlavích obloženo kvádry, po stranách pilířů k úrovni hladiny jen kopáky a výše při povrchu umělým kamenem, vnitřní části pilířů jsou z běžného betonu. Byl to první případ zlepšeného betonu a výsledek byl zdařilý.“
Most dekorují reliéfy Ladislava Kofránka (1880–1954) a Bohumila Kafky (1878–1942), dále medailony s portréty významných osobností od Otty Gutfreunda (1889–1927), na bubenském nábřeží stojí sousoší Jana Štursy (1880–1925) Práce a Humanita. Mostovka byla na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století rozšířena. Vzhledem ke špatnému stavu byla ocelová část mostu odstraněna a nahrazena betonovou trámovou nepředpjatou konstrukcí. Přes most vede v současnosti frekventovaná severojižní magistrála.
Dodejme, že v dalších letech vybudovala firma Kapsa & Műller rovněž zdymadlo Štvanice a zdymadlo Miřejovice, zatímco plzeňská centrála společnosti mezitím zregulovala několik úseků Labe a Ohře.
V roce 1910–1911 uskutečnila firma pneumatické zakládání mostních pilířů užitím železobetonových kesonů. Stalo se to při zakládání železničního mostu přes Berounku v Mokropsech.
Do doby před odchodem spoluzakladatele firmy Antonína Műllera na odpočinek (v roce 1921) patří např. stavba mostů u Mladotic (1905), u Ejpovic a v Klatovech (1906), v Kamenném Újezdě (1915) nebo v Českých Budějovicích (1920). Důležitá byla pro firmu zakázka na stavbu vodovodu v Praze v délce 23 km.
Rozvoj firmy vyvrcholil nástupem druhé generace vlastníků, kteří měli pro poválečnou existenci stavební společnosti v rámci Československé republiky i mimo ni ideální podmínky.
Pokračování příště
Zdroje
[1] DOSTÁL, O., PECHAR, J., PROCHÁZKA, V. Moderní architektura v Československu. Praha, 1967.
[2] ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha, 1994.
[3] TROJAN, E. Betonová hranice. Ústí nad Orlicí, 2000.
[4] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[5] LUKEŠ, Z. Praha moderní II. Praha: Paseka, 2013.
[6] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: Informační centrum ČKAIT, NPÚ, 2016.
[7] VÍTEK, J. Mosty v České republice. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2019.
