Sto dvacet let Fakulty stavební VUT v Brně – významné dějinné okamžiky

Často se však i vysoké technické školy setkávaly s nepřízní způsobenou řevnivostí a národnostními předsudky. V těchto případech potom mohl hrát důležitou roli „moudrý panovník“, který měl možnost zjednat nápravu. Tak tomu bylo i v případě české techniky v Brně, jejíž výročí jsme si v roce 2019 připomínali.

Úvod

Založení C. k. české vysoké školy technické v Brně  spadá do posledního roku 19. století. Právě toto století, někdy nazývané „stoletím páry“, bylo charakteristické prudkým rozvojem průmyslu hlavně v zemích Evropy a Severní Ameriky. Tento rozvoj, který vytvořil vědecký, technický a materiální základ století dvacátého, vyžadoval i nebývalý nárůst požadavků na vzdělání obyvatelstva, především v technických oborech. Ve všech evropských zemích počala vznikat technická učiliště a polytechnické vysoké školy. Tomuto trendu začínající moderní doby se nevyhnuly ani země rakouského mocnářství.

Vývoj technického školství v Markrabství moravském

Morava zaujímala přibližně 5 % plochy Rakouské monarchie, což bylo 5,7 % počtu obyvatel,  a v polovině 19. století již vytvářela 10 % průmyslové produkce. Je proto logické, že bylo snahou vytvořit v ní odbornou základnu pro rychle se rozvíjející průmysl. Ten byl soustředěn především v Brně, kterému se zejména pro rozvoj textilního průmyslu přezdívalo moravský Manchester. Po vzájemné dohodě česky a německy mluvících obyvatel Moravy vzniklo v roce 1849 v Brně dvojjazyčné (utrakvistické) Technické učiliště, jež mělo zabezpečit výchovu technické inteligence pro rozvíjející se průmysl Markrabství moravského.

Negativně pozitivní role továrníka Friedricha Wanniecka

Technickému učilišti se dostávalo vládní podpory. Po počátečních problémech s umístěním školy byla roku 1860 postavena důstojná budova na nynějším Komenského náměstí a v roce 1873 byla povýšena na C. k. vysokou školu technickou (obr. 1). V té době se však v Brně začaly vyhrocovat nacionalistické spory mezi německým a českým obyvatelstvem. Významným podporovatelem této vysoké školy byl např. brněnský továrník Friedrich Wannieck (Vaněk), který však platil za nepřítele Čechů a za germanizátora. Zasloužil se o to, aby se ve škole přestalo vyučovat česky a stala se ryze německou (jako poslední ze školy odešel propagátor češtiny Jan Helcelet). V roce 1876 byla dokonce zrušena i čeština jako nepovinný předmět. Wannieck se stal v devadesátých letech 19. století zakladatelem tzv. Německého domu v Brně a svůj život zasvětil pangermánským myšlenkám o nadřazenosti německy mluvícího obyvatelstva (nemálo prostředků věnoval také na to, aby prokázal, že jeho jméno Vaněk je starogermánského původu). Změna charakteru původně dvojjazyčné C. k. vysoké školy technické v Brně na ryze německou podnítila česky hovořící veřejnost na Moravě k oprávněnému po- žadavku na zřízení české vysoké školy technické.

Německy mluvící  část obyvatelstva Brna však byla zásadně proti vzniku této školy a byla toho názoru, že její existence by mohla „ve značné míře způsobit újmu prastarému německému charakteru města“ a tímto názorem zavazovala i své poslance  v parlamentu.

Zásadní vliv tajného rady Rezka na vznik vysoké školy

K nedoceněným osobnostem na přelomu 19. a 20. století patří Dr. Antonín Rezek (obr. 2). Do roku 1896 přednášel jako profesor rakouských dějin na pražské filozofické fakultě a patřil k zakladatelům moderního českého dějepisectví. V mládí si dal dokonce předsevzetí, že bude pokračovat v díle Františka Palackého.

V roce 1896 byl povolán do Vídně a stal se tajným radou na Ministerstvu kultu a vyučování. Zasloužil se o rozvoj českého středního školství – především vznikem nových gymnázií a reálek. Když se pak na konci 19. století ukázalo, že je v monarchii nedostatek vysokých škol především technického směru, Dr. Rezek se na ministerstvu velkou měrou zasazoval o vznik a finanční pod- poru právě brněnské techniky. V organizaci mu velmi pomáhal další český zástupce, a to ministr financí JUDr. Josef Kaizl, profesor právnické fakulty pražské univerzity. Během roku 1899 vedl Dr. Rezek celou řadu jednání směřujících k zajištění budov, profesorského sboru a dalších náležitostí brněnské techniky. Mnohá z těchto jednání byla důvěrná (byla uskutečněna v době jeho letního pobytu v Adamově), neboť si jasně uvědomoval odpor německy mluvící části obyvatelstva Brna proti vzniku české školy. Vláda si však na druhé straně byla jasně vědoma toho, že požadavky české společnosti jsou oprávněné, a tak vypracovala všechny dokumenty k tomu, aby císař František Josef I. (obr. 3) mohl podepsat 19. září 1899 dekret o zřízení Císařské a královské české vysoké školy  technické v Brně. Aby vláda utlumila německou nespokojenost, rozhodla, že bývalé Technické učiliště, které oslavovalo padesát let své existence, ponese oficiální název K.  u.  K.  Deutsche Technische Hochschule in Brünn.

Úloha císaře Františka Josefa I. při vzniku české techniky byla zásadní – škola totiž nevznikla legální cestou na základě rozhodnutí parlamentu – tato cesta byla podle Dr. Antonína Rezka blokována obstrukcemi německých poslanců, ale podle ústavního § 14, který umožňoval obejít parlament a využít absolutistického práva panovníka.

C. k. česká vysoká škola technická v Brně zahájila svou činnost 3. listopadu 1899 a jejím prvním odborem bylo stavební inženýrství. Začínala pouze se čtyřmi profesory, kterými byli Karel Zahradník (matematika), Jan Sobotka (deskriptivní geometrie), Jaroslav Jiljí  Jahn  (mineralogie)  a Hanuš Schwaiger (kreslení od ruky). Výuka probíhala v pronajatých místnostech, a to především na ulicích Augustinské (nyní Jaselské) a dále na Falkensteinerově a Giskrově (nyní Gorkého). Bylo opět zásluhou  Dr.  Rezka, že vláda uvolnila na nové budovy školy částku 2,29 mil. K. Profesorský sbor školy pověřil vypracováním plánů pro stavbu nové vlastní budovy školy profesory Michala Ursínyho a Josefa Bertla. S výstavbou se začalo již v roce 1908 a budova novobarokního slohu, jejíž výstavbu řídil architekt Karel Danda, patřila v době svého otevření k nejkrásnějším v Brně (obr. 4).

Po svém vzniku škola neustrnula, v roce 1900 byl zřízen odbor strojního inženýrství. Ten byl v roce 1910 rozčleněn na oddělení strojního inženýrství a samostatné oddělení elektroinženýrství. Roku 1909 vznikl odbor kulturního inženýrství (meliorace, vodní stavby). V roce 1911 byl zřízen odbor chemického inženýrství (pro který byla postavena budova v Žižkově ulici podle návrhu prof. Karla Huga Kepky – se stavbou se započalo v roce 1914, ale dokončena byla až po válce, roku 1920 (obr. 5).

K významným událostem začátku existence školy patřil návrh profesorského sboru, podle kterého byl již v roce 1909 udělen čestný doktorát JUDr. Václavu hraběti Kounicovi, největšímu  mecenáši „české techniky“ v Brně.

Panovníkovo jméno v názvu školy

Profesorský sbor si dobře uvědomoval panovníkův význam a jeho vliv na vznik školy. Nuzné poměry v počátcích její existence neumožnily tento dík plně vyjádřit. Před dokončením nové budovy školy se proto profesorský sbor usnesl požádat panovníka, aby škola mohla nést název C. k. česká vysoká škola technická Františka Josefa v Brně. Císař vyhověl této žádosti nejvyšším rozhodnutím z 1. března 1911 a dal souhlas, aby se jeho jméno stalo součástí nového oficiálního názvu školy. Jako projev přízně se panovník uvolil přijmout 20. března 1911 deputaci českých profesorů k audienci. Nová budova školy byla slavnostně ote- vřena 25. června 1911 na Veveří 95. Nový, dvanáctý studijní rok (1911/12) byl zahájen v již nových budovách.

Význam školy byl posílen nejvyšším zmocněním Ministerstva kultu a vyučování, kterým bylo povoleno, aby její rektor užíval při slavnostních příležitostech čestného rektorského řetězu. Ministerstvo současně uvolnilo na pořízení rektorského řetězu obnos 2000 K s dodatkem, že si škola zajistí stejnou částku ze soukromých prostředků. Velkou zásluhu na pořízení řetězu měl Spolek českých inženýrů a architektů v Markrabství moravském (SIA, předchůdce ČKAIT), který věnoval na pořízení čestného řetězu dalších požadovaných 2000 K. (Pozn. autora článku: Pro představu, o jakou částku se jednalo, lze uvést, že 100 K byla 1 troyská unce zlata – 31,1 g. Částka 4000 K tedy činí 1,244 kg zlata – v současném kurzu 1,422 mil. Kč.)

Škola tímto dosáhla svého „zrovnoprávnění“ s ostatními školami, především však těmi univerzitního  typu.  O vypracování  návrhu řetězu spolek požádal architekta Karla Huga Kepku, jenž přijal tento úkol jako čestný, vypracoval potřebné návrhy a řídil jeho provedení, kterým byl pověřen zlatnický závod V. Němce v Praze. Řetěz byl dokončen a předán škole v roce 1915. Poprvé byl uplatněn na pohřbu seniora profesorského sboru PhDr. Karla Zahradníka, rektorem tehdy byl architekt K. H. Kepka. Podruhé byl řetěz použit na pohřbu císaře Františka Josefa I. v listopadu 1916 (obr. 6). Čestná medaile řetězu byla ozdobena reliéfem císaře Františka Josefa I., zdůrazňující jeho zakladatelskou roli při vzniku školy.

Dlouhé období převratných změn a zvratů

I když česká technika měla navždy nésti vznešené jméno císaře Františka Josefa, tři roky po otevření nových budov začala Velká válka. Školní budovy byly přeměněny ve vojenský lazaret původně pro sedm set, později tisíc raněných. Škola se opět stěhovala do náhradních prostorů (např. Falkensteinerova 7). Někteří profesoři narukovali a snížil se také počet posluchačů (na 103 v letech 1916/1917).

Konec Velké války, rozpad Rakouska- Uherska a vznik Československé republiky přinesl brněnské technice další změny. Portréty císaře Františka Josefa I. byly nahrazeny portréty T. G. Masaryka a v roce 1919 bylo z názvu školy odstraněno císařovo jméno. Škola tedy nesla název Česká vysoká škola technická v Brně. Největší změnou, ke které tam se vznikem samostatného československého státu došlo, bylo převzetí správy města do českých rukou.

V roce 1919  byl  zřízen  poslední z odborů – odbor architektury, jehož  děkanem  se   stal prof. K. H. Kepka. V této  době byly  v Brně ustaveny též dvě nové školy – Masarykova univerzita a Vysoká škola zemědělská v Brně. Oběma těmto školám poskytovala česká technika významnou pomoc. Chod školy se podařilo velmi rychle zajistit. Již v roce 1918/1919 vykazovala největší počet posluchačů od svého vzniku – dvakrát tolik než před válkou. Od školního roku 1918/1919 byly přijímány jako řádné posluchačky i ženy.

Počáteční rozvoj školy, charakterizovaný otvíráním nových odborů a budov, byl omezen počátkem třicátých let hospodářskou krizí. Úspory Ministerstva školství v roce 1934 byly ze 40 % směřovány na úkor  vysokých škol. I v Brně se měly rušit některé odbory (architektura a pozemní stavitelství). Necitlivý přístup mi- nisterstva vyvolával u veřejnosti velké protesty.

Zřejmě ona nestabilita vysokého školství ve třicátých letech 20. století vedla profesorský sbor školy k myšlence intervenovat v její prospěch u různých vysoce postavených osobností československého veřejného života. Patřil k nim rovněž nově zvolený prezident republiky Dr. Edvard Beneš. Na návrh všech děkanů odborů školy bylo odsouhlaseno, aby byl jmenován čestným doktorem technických věd. Jmenování bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva školství a národní osvěty z 12. srpna 1936. Slavnostní promoce se uskutečnila až 16. března 1937, kdy prezident přijel osobně do Brna (obr. 7). Ještě před promocí byl prezident požádán, aby vysoká škola technická směla v budoucnosti nést ve svém štítě jeho jméno, což odsouhlasil, a zákonem č. 31/37 se změnil název školy na Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně.

Události  roku  1938  se  odrazily i na postojích a činnosti školy. Mnichovský diktát a následné odstoupení pohraničních území způsobily značnou deziluzi  mnohých občanů, spojenou s nárůstem protibenešovské kampaně, které bohužel podlehla i česká technika v Brně. Na schůzi profesorů 16. listopadu 1938 navrhla zvláštní komise, aby byl podán návrh na zrušení názvu „Benešova technika“ a aby se navrátil původní název Česká vysoká škola technická v Brně. Tento návrh byl odsouhlasen a vládním nařízením z 23. prosince 1938 škola opět změnila svůj název.

V roce 1939 byla česká technika, stejně jako ostatní vysoké školy v  protektorátu  Čechy  a Morava, na tři roky uzavřena. K obnově činnosti školy však došlo až po 2. světové válce.

V roce 1945 se škola automaticky vrátila k názvu Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně. Budovy školy byly po skončení války silně zdevastovány, přesto úsilím studentů a profesorského sboru nabyly provozuschopného stavu a od podzimu 1945 začala na škole výuka. Škola musela zvládnout velké množství posluchačů – studium dokončovali ti, kteří začali studovat před válkou, a současně i ti, již během války ukončili studia na střední škole. Před školou se jevila skvělá perspektiva rozvoje v osvobozené vlasti. Nutno podotknouti,  že „konkurenční“ Německá vysoká škola technická v Brně (jejímž profesorem byl i světoznámý Viktor Kaplan) skončila na základě dekretu prezidenta republiky svou činnost v roce 1945, její majetek byl převeden na českou techniku a budovy obdržela Masarykova univerzita.

Technické školství bylo pro rozvoj nově obnoveného státu nezbytné a bylo jím též podporováno. Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně dosáhla v roce 1950/1951 svého největšího rozkvětu a předpokládal se i další rozvoj po stránce vědecké, vědecko-výzkumné, pedagogické a materiální. O to více šokující byl rozkaz prezidenta republiky Klementa Gottwalda z 23. srpna 1951, kterým byla tato škola zrušena, převedena pod správu Ministerstva národní obrany (MNO), a to s novým jménem Vojenská technická akademie v Brně, na níž pak byla již k 1. říjnu 1951 zahájena výuka. Většina oborů brněnské techniky se měla transformovat do nově vzniklých vojenských oborů Vojenské technické akademie.

Po „rozebrání“ brněnské techniky zůstal pouze obor stavebního inženýrství, o který MNO neprojevilo zájem. Vzhledem k velkému počtu posluchačů na tomto oboru bylo nakonec rozhodnuto zřídit z něj prozatímní Vysokou školu stavitelství.

Zrozeni z trosek a popela

Vysoká škola stavitelství vznikla v říjnu 1951 jako  východisko z nouze a nikdo jí nepřipisoval nikterak skvělou budoucnost. Prvním rektorem školy se stal prof. Ing. Dr. Vojtěch Mencl (obr. 8), který musel řešit velmi obtížné a nevděčné úkoly. Naprostou většinu budov zabrala nová Vojenská technická akademie, a tak škola získávala prostory roztroušené na třinácti místech po celém Brně. Vzdor nepřízni státu vůči brněnské technice se právě Fakulta inženýrského stavitelství Vysoké školy stavitelství v Brně stala záhy největší stavební fakultou v republice. Ve školním roce 1952/1953 měla 2170 posluchačů a 286 učitelů. Tento rozvoj se uskutečnil především díky rektorovi prof. Ing. Dr. Vojtěchu Menclovi, který se v této době o existenci školy zasloužil možná více než její zakladatel císař František Josef I. Přes nesmírnou snahu  o zachování zbylých budov byly škole v roce 1953 odňaty budovy na ulicích Úvoz 33, Gorkého a na Husově třídě, kde Vojenská technická akademie zřídila novou Fakultu železniční. Přednášky probíhaly v kinosálech a pronajatých místnostech od různých organizací až do roku 1956. Pokles mezinárodního napětí po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda v roce 1953 způsobil i snížení mezinárodního vojenského napětí a tím ustoupil i význam vojenského školství. Naopak se  projevil nedostatek „inženýrů“ v energetickém průmyslu, kteří byli „odčerpáni“ pro potřeby armády.

Nekvalifikované zásahy do sféry vysokého školství si začalo uvědomovat i politické byro ÚV KSČ. V této souvislosti se začalo uvažovat o  obnovení  energetické a strojní fakulty v Brně, kde by se využila mohutná výrobní základna Brněnského kraje – vyžadovalo to však přidělení vhodných budov. Významný zlom nastal na  schůzi politického byra ÚV KSČ 9. dubna 1956, kdy bylo navrženo, aby se zřídila při Vysoké škole stavitelství v Brně Fakulta energetická s počáteční kapacitou 150 studentů, která by měla začít svou činnost již počátkem akademického roku 1956/1957. Tato fakulta měla  vzniknout s perspektivou jejího pozdějšího rozdělení na Fakultu elektrotechnickou a Fakultu strojní.

Při těchto jednáních se však dospělo k názoru, že rozšířením Vysoké školy stavitelství o Fakultu energetickou dochází ke změně charakteru této školy, což nevystihuje její stávající název. Rozproudila se proto diskuse o podobě nového názvu. Ministr František Kahuda navrhl nový název Vysoká škola stavitelství a energetiky v Brně. Zvítězil však návrh tajemníka ÚV KSČ Jiřího Hendrycha, aby se nově rozšířená škola nazývala Vysoké učení technické v Brně, což bylo všemi schváleno. Škola nesla tento název od 1. září 1956 (k jubilejnímu roku 2019 je to tedy 63 let). Prvním rektorem nové školy se stal prof. Ing. Dr. Vilibald Bezdíček (obr. 9).

Období klidu a postupného rozvoje VUT v Brně

Změna názvu školy, uvolnění některých budov Vojenskou technickou akademií (např. na ulici Barvičova 85) a stabilizace učitelů na škole přinesla trochu klidu do činnosti a rozvoje školy. Ta začala iniciativně zavádět nové obory a rozvíjet nové oblasti vědy. Již v roce 1959 byla zřízena Laboratoř počítacích strojů, která se, jako jedno z prvních pracovišť v zemi, začala zabývat počítačo- vou technikou za pomoci tehdy nejmodernějších počítacích stro- jů, které se průběžně inovovaly. Přetrvávající nedostatek prostorů pro výuku vedl  již  v  roce  1959 k návrhu na dostavbu Akademic- kého náměstí (v blízkosti Veveří ulice) budovami dalších fakult. Tento návrh nebyl schválen a roz- vojové území školy bylo vyčle- něno v prostoru pod Palackého vrchem. Po dlouhých odkladech se započalo s výstavbou student- ských kolejí s kapacitou 4000 lů- žek, která probíhala v letech 1967 až 1973. Se zpožděním – až v roce 1975 – se začalo s budo- váním Fakulty strojní, což trvalo dvanáct let, až  do  roku  1987. K výstavbě Fakulty elektrotech- niky pak došlo až v pozdější době. Ke zlomovému roku 1989 mělo VUT celkem pět fakult, a to Fakultu stavební, Fakultu strojní, Fakultu elektrotechnickou, Fa- kultu technologickou (ve  Zlíně) a Fakultu architektury. Ve školním roce 1988/1989 studovalo na VUT celkem 11 348 studentů denního studia a 1888 studentů studovalo při zaměstnání.

Období pozitivních změn

Rok 1989 byl přijat s nadšením a s jistým zadostiučiněním. Doba to však nebyla lehká. Školy získaly jistou samostatnost, se kterou se musely vyrovnat, naučit žít a pracovat. Vznikly akademické senáty, ve kterých se řešily „důležité“ i „méně důležité“ problémy. Je zásluhou prvního polistopadového rektora VUT v Brně – prof. Ing. Arnošta Höniga, DrSc., že se s plným nasazením vrhl do budování školy v nových podmínkách. Opět docházelo ke stěhování celých organizací. V rámci restitucí se musely odevzdat řady budov – např. budova rektorátu na Opletalově ulici a hlavně budova alumnátu na Barvičově ulici 85, kde bylo hlavní sídlo Fakulty stavební. Na druhé straně škola obdržela řadu budov opuštěných armádou a bývalými politickými strukturami. Přechodné útočiště získal rektorát na Burešově ulici (po KV KSČ), než skončil na Kounicově ulici a nakonec v novém centru VUT na Antonínské ulici. Polistopadový vývoj dal možnost vzniku nových fakult, které se dostaly pod ochranná křídla VUT. Nyní je tedy VUT tvořeno osmi fakultami, kterými jsou Fakulta stavební, Fakulta strojního inženýrství, Fakulta architektury, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, Fakulta informačních technologií, Fakulta podnikatelská, Fakulta chemická a často diskutovaná Fakulta výtvarných umění. K nim však patří též tři významné ústavy – Ústav soudního inženýrství, Centrum sportovních aktivit a Středoevropský technologický institut. I tyto ústavy vhodně doplňují aktivity VUT. Původní Fakulta technologická ve Zlíně se stala  v roce 2001 základem nové vysoké školy – Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně – a tak i VUT na tom má svůj lví podíl.

Rozvoj Fakulty stavební pod ochrannými křídly VUT v Brně

Fakulta stavební má mezi ostat- ními zvláštní postavení. Jediná přečkala celé stodvacetileté období bez svého zrušení (kromě přerušení výuky během okupace). Je nutno si uvědomit, že při vzniku C. k. české vysoké školy technické v Brně se studium nedělilo na fakulty jako nyní, ale na odbory. Toto označení vzniklo za Rakousko-Uherska, přetrvávalo po dobu 1. republiky a udrželo se i po obnově školy po 2. světové válce, a to až do roku 1950. V tomto roce byl zákonem č. 58/1950 Sb. ustanoven vznik fakult místo odborů. Po zrušení Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v roce 1951 se právě vzniklá Fakulta inženýrského stavitelství, jako součást Vysoké školy stavitelství, stala svorníkem, který překlenoval období let 1951 až 1956. Tehdy vznik- lo Vysoké učení technické v Brně, jehož stěžejní fakultou byla právě Fakulta inženýrského stavitelství (FIS). Ta  se v roce 1960 sloučila s Fakultou architektury a pozemního stavitelství (FAPS) a v rámci VUT byla konečně vytvořena Fakulta stavební (FAST). Samostatná Fakulta architektury (FA) se pak z FAST vydělila v roce 1976. Hlavním sídlem Fakulty stavební v sedmdesátých a osmdesátých letech byla budova bývalého alumnátu na Barvičově ulici 85 v Brně (obr. 10). Mnozí dříve narození absolventi Fakulty stavební rádi vzpomínají na pěkné prostředí školy obklopené zelení a výhledy z ní na město a jeho okolí. Tato budova však výuce nestačila a mnohé obory na FAST měly svá sídla v různých částech Brna, např. na ulicích Veslařská, Bratislavská, Sady osvobození (nyní Koliště), na třídě Obránců míru (nyní Údolní) aj. Tato roztříštěnost způsobila časté přesuny studentů do rozličných částí Brna.

Rok 1989 byl opět počátkem velkého stěhování fakulty. V roce 1991 opustila areál bývalé brněnské techniky  na  ulicích  Veveří a Žižkova Vojenská akademie, která ho využívala po dobu čtyřiceti let. Tento areál, jejž získalo VUT v Brně, byl přidělen  právě Fakultě stavební.  Vzhledem  k tomu, že za  uvedené  období se do jeho stavebních úprav téměř neinvestovalo, nebyly tak navrácené budovy v dobrém stavu. Čekalo je proto několik rekonstrukcí, které byly postupně realizovány v letech 1999 až 2003 a dále 2011 až 2013. Právě tato poslední obnova byla  oceněna v soutěži Stavba Jihomoravského kraje roku 2013 v kategorii Rekonstrukce staveb a objektů. Realizace zmiňovaných projektů umožnila vybudovat nové prostory pro studenty doktorských studijních programů a zvýšit počet učeben a laboratoří. V rámci rekonstrukce  došlo   současně i k úpravám a modernizaci budov celého areálu, který se podařilo propojit v jeden celek. Do areálu FAST byly postupně připojeny bu- dovy E1 a E2 na rohu ulic Rybkova a Žižkova, dále nově vybudovaný pavilon F jako laboratoř Ústavu vodních staveb a nakonec byla připojena i budova bývalého Keramoprojektu na Rybkově ulici, propojená s hlavním areálem krytou lávkou pro pěší (obr. 12).

Posledním velkým počinem  v historii FAST bylo zřízení Vědecko-výzkumného centra AdMaS (Advanced Materials, Structures and Technologies) v areálu Pod Palackého vrchem v letech 2011 až 2014 (obr. 11). Centrum AdMaS je  zaměřeno na  vývoje a aplikace pokročilých stavebních materiálů, konstrukcí a technologií v oblasti  stavebnictví, ale i dopravních systémů a infrastruktury měst, obcí a krajiny. Do činnosti centra AdMaS se zapojila většina pracovníků FAST, ale i doktorandů a studentů, kteří v něm získávají nezbytnou praxi pro svou budoucí činnost.

Oslavy 120. výročí školy

Výročí FAST a VUT, oslavované v roce 2019, sice není zcela kulaté, avšak je významné, protože se koná v konsolidované demokratické společnosti, existující již třicet let. Je to vlastně plná čtvrtina z celkové doby existence školy. Dá se reálně předpokládat, že po řadě zvratů, které školu během její historie potkaly, se dostává do období stability s perspektivou dalšího rozvoje. Za poslední tři dekády došlo k významnému rozšíření kontaktů školy s celým světem. Zařadila se k ostatním evropským a světovým technickým univerzitám a o studium na ní je mezi studenty stále velký zájem.