Stavby firmy Baťa II: Jan Antonín Baťa, vizionář

Baťovská architektura, Vladimír Karfík

Po zkušenostech z první etapy výstavby rodinných domků i dalších zařízení postavených cizími stavebními firmami, kdy byl vypracován koncept typických znaků tzv. baťovské architektury z režných cihel, byla založena koncem 20. let dvacátého století Stavební akciová společnost, vedená schopnými inženýry a staviteli, kteří především řešili typizaci stavebních konstrukcí. Od roku 1924 byly asanovány některé staré tovární budovy, které byly postupně nahrazovány podle nové technologie. Pro rychlé, variabilní a pevné konstrukce takových továrních budov se ukázal jako nejvhodnější železobeton. Po studiích a zkouškách byl vyvinut systém železobetonového skeletu o modulu 6,15 × 6,15 m, nejprve s hranatými, po roce 1930 s kulatými sloupy, zhotovenými pomocí posuvného bednění. Stěny továrních budov s rovnými střechami byly tvořeny cihlovými parapety s jednoduchými železnými okny. Stavby měly podle potřeby od dvou do pěti podlaží a byly řazeny šachovnicově do větších stavebních souborů a vzájemně propojeny dopravním zařízením. Vzhledem k racionálnímu systému stavby bylo možné jako „na běžícím pásu“ uvádět do provozu relativně levné budovy a dále tak rozšiřovat výrobní kapacitu firmy. Skelet rovněž umožňoval intenzivnější prosvětlení pracovních ploch a lepší větrání.

V letech 1926 až 1928 firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Koncem roku 1928 tvořila továrna komplex třiceti budov. Modul 6,15 × 6,15 m se dal výborně použít rovněž pro budovy administrativní, obchodní, školní, ale i pro hotely a internáty. Tento systém vtiskl architektuře firmy Baťa univerzální, jednotný charakter a po roce 1945 se používal i pro nájemní a kolektivní domy až do padesátých let dvacátého století. V roce 1929 se podařilo získat pro Zlín na základě písemné nabídky architekta mimořádné kvalifikace, tehdy osmadvacetiletého Vladimíra Karfíka (1901–1996), který v tu dobu pracoval ve Spojených státech amerických. Karfík byl absolventem Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. V letech 1924 až 1925 pracoval u Le Corbusiera v Paříži a po pobytu v Anglii v letech 1927 až 1930 v předních amerických ateliérech, z toho jeden rok u Franka Lloyda Wrighta v Taliesinu. Do Zlína nastoupil Karfík roku 1930, kde jej po přezkoušení Baťa jmenoval vedoucím projektové kanceláře Stavební akciové společnosti, která podléhala přímo generálnímu řediteli Dominiku Čiperovi (1893–1963).

V tomtéž roce byl bez předchozího architektonického návrhu rozestavěn železobetonový skelet Společenského domu, za okupace přejmenovaného na hotel Viktoria, dnes hotelu Moskva. Tato budova se měla stát jednou z dominant města, proto Tomáš Baťa oba „své“ nejlepší architekty – Františka Lydie Gahuru a Vladimíra Karfíka – nechal soutěžit při řešení koncepce interiérů budovy. Gahura navrhoval levnější společné umývárny a hygienická zařízení, jak bylo tehdy běžné, Karfík řešil zařízení pokojů v současnosti obvyklou koncepcí samostatných buněk s vlastní koupelnou a hygienickým zařízením – a vyhrál. Společenský dům se tak stal první Karfíkovou samostatnou stavbou ve Zlíně, budovanou v letech 1930 až 1933. Mladý, velice schopný projektant kolem sebe soustředil řadu osobností s tvůrčí invencí a osobní iniciativou v projektovém ateliéru, vybaveném zahraničními časopisy, knihovnou s odbornou literaturou a možností zahraničních stáží, kde vyrostli architekti jako Jiří Voženílek (1909–1986), Vladimír Kubečka, Antonín Vítek (1892–1979), Miroslav Lorenc (1896–1943) nebo původně konstruktér Miroslav Drofa (1908– 1984), jejichž projekty dosahovaly vysoké profesionální úrovně.

Baťův konstruktivistický styl se současně s rozvojem firmy a zakládáním nových továren šířil do dalších míst. Firma Baťa zakládala továrny ve Zlíně, Otro kovicích, Třebíči, Bošanech, Nových Zámcích či v Sezimově Ústí. Jeho dceřiné podniky vyrůstaly v Evro pě, konkrétně v Německu, Anglii, ve Francii, v Nizozemsku, Polsku, ale i na dalších kontinentech – v Americe, Asii, Africe i Austrálii. Firma založila vlastní filmové ateliéry ve Zlíně, které se zabývaly nejprve výrobou reklam obuvnických výrobků, později v nich vznikly samostatné Filmové ateliéry Kudlov a Filmové ateliéry Zlín. V době vrcholící hospodářské krize měl koncern firmy Baťa pobočky, prodejny a obchodní zastoupení již ve více než šedesáti státech. V době, kdy se stal Baťův koncern světovým impériem, došlo 12. července 1932 k nečekané náhlé tragické smrti krále obuvi při havárii jeho letadla Junkers F 13, když odlétal z letiště v Otrokovicích do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření pobočky ve švýcarském Möhlinu.

Ani smrt zakladatele však další rozvoj firmy nezastavila. Podle závěti Tomáše Bati byly akcie rodinné firmy převedeny na jeho manželku Marii Baťovou a jeho nevlastního bratra Jana Antonína Baťu, který nastoupil do čela koncernu. Při řízení podniku pak měli velký vliv rovněž Tomášovi spolupracovníci, především Dominik Čipera a Hugo Vavrečka (1880–1952). Společnost pak pokračovala v rozšiřování svých aktivit, včetně stavebního podnikání.

Jan Antonín Baťa

Narodil se 11. března 1898 v Uherském Hradišti z druhého manželství Antonína Bati. (Jméno Jan Karel si po smrti otce změnil na jeho počest na Jan Antonín.) Po otcově smrti vyrůstal v Uherském Hradišti s matkou a čtyřmi vlastními sourozenci. Po založení obuvnické firmy nevlastními sourozenci z prvního manželství Tomášem, Antonínem a Annou požádal Tomáš Janovu matku Ludmilu, aby spolu s bratry Bohuslavem a Leopoldem Jan odešel do Zlína, kde měl mít lepší perspektivu pod bratrovou patronací. Ve Zlíně Jan vychodil základní školu a v roce 1912, po jejím dokončení, nastoupil jako příručí do učení v bratrově továrně. V roce 1914 odjel na zkušenou do Německa, kde nastoupil u obuvnické firmy August Wessels, Schuhfabrik, v Oberhausenu, aby se přiučil novým technologiím v obuvnictví. Později se pokoušel ucházet o práci u firmy Salamander bratří Sieglů ve Stuttgartu, kde však neuspěl. Jeho pobyt v Porýní, kde sledoval rovněž logistiku obchodu, lodní dopravu a systém plavebních komor na Rýnu, přerušila první světová válka.

Tomáš Baťa se ke svému o 22 let mladšímu nevlastnímu bratrovi choval jako otec, v ničem ho ovšem nešetřil. Na počátku kariéry nebyl Jan úspěšný. V roce 1920 jej vyslal Tomáš do USA, které obdivoval především pro produktivitu práce a vysokou úroveň řízení výroby. Jan měl v zemi vést nově založenou továrnu firmy Baťa Shoe and Leather Company v Massachusetts, jeho továrna však nepřinášela zisk. Tomáš viděl chyby ve způsobu řízení podniku, Jan však nesouhlasil. Spory obou bratrů vyvrcholily tak, že Jan z vedení Tomášovy firmy v USA odešel a pracoval jako běžný zaměstnanec u konkurence. Po třech měsících však přijal bratrovu nabídku a začal působit jako obchodník firmy Baťa v Londýně. I přes spory a hádky však fungoval podnikatelský tandem obou bratrů při řízení firmy, kdy se Jan od Tomáše učil a postupně přejímal řadu jeho vizí.

Jan Antonín Baťa se stal po neočekávané smrti svého nevlastního bratra v roce 1932 majitelem akciové společnosti Baťa ve Zlíně, kterou ve spolupráci s vedením firmy v letech 1932 až 1939 řídil. Pod jeho vedením pokračovala řada staveb spojených s rozvojem firmy, například stavba zlínského mrakodrapu nebo Baťova kanálu. V roce 1939 odešel Jan Antonín Baťa do exilu v USA a později do Brazílie, kde zakládal řadu měst po vzoru Zlína. Po skončení druhé světové války došlo ke sporu o vlastnění zahraničních poboček koncernu mezi Janem Antonínem Baťou a potomky Tomáše Bati. V tomto sporu připadl majetek až na brazilské aktivity Tomáši Janu Baťovi (neboli Tomáši Baťovi mladšímu, synovi Tomáše Bati, 1914–2008) – kromě kapitálu v Československu, kde byl podnik znárodněn.

Myslit globálně, pracovat lokálně

Po převzetí firmy v roce 1932 začal Jan Antonín spolu se svými spolupracovníky ve vedení koncernu uskutečňovat Tomášovy plány, i přes světovou hospodářskou krizi, která v této době vrcholila. Byl jedním z mála našich podnikatelů, kteří přemýšleli globálně. Světový koncern se dále rozšiřoval, neboť Jan byl posedlý soběstačností, tedy vlastní výrobou od těžby surovin a výroby energie až po konečný produkt, včetně prodeje a souvisejících služeb. Ve Zlíně a okolí přidal k produkci obuvi i zpracování plastů v závodě Fatra, těžbu v hnědouhelných dolech na Hodonínsku, kam vedl slavný Baťův kanál, ale i výrobu letadel. Řešil rovněž námořní dopravu vlastními loděmi. V roce 1937 absolvoval se svými spolupracovníky letadlem a lodí cestu kolem světa, aby vytipoval nejlepší místa pro další rozvoj firmy. Jan Antonín Baťa nechtěl vyvážet pouze výrobky, ale celý koncept výroby a života, jaký s bratrem Tomášem vybudovali ve Zlíně. Svoje vize rozvoje Československa vtělil do knihy Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Přemýšlel o tom, jak propojit zemi od Chebu do Velkého Bočkova na Podkarpatské Rusi dálnicí a vodními kanály. Podkarpatská Rus se měla stát místem rekreace obyvatel průmyslových oblastí a dopravní síť měla vytvořit systém, který by umožňoval pohodlné cestování za nabídkou pracovních míst v různých regionech země, kde by využívání přírodních zdrojů energie umožnilo rozvoj průmyslu. Vize, které v praxi znamenaly především nebývalý rozvoj stavebnictví, začal Jan Antonín uskutečňovat především ve Zlíně.

Nové dominanty Zlína, jednadvacítka

Urbanistická koncepce Zlína, kterou vypracoval městský architekt František Lydie Gahura, respektovala geografické poměry i existující historickou zástavbu starého města se zámkem, parkem i železobetonové skelety Baťových závodů, které vznikly v lokalitě vybrané spontánně ještě před vytvořením plánu. Podél přirozené osy – řeky Dřevnice s paralelními komunikacemi – železnicí a silnicí, navrhnul do zalesněných severních svahů zahradní čtvrť cihelných rodinných domků s pozemky ohraničenými pouze živými ploty. Město tak rozdělil na obytnou, rekreační a centrální oblast. V nové výstavbě založil dvě osy. První byla před Společenským domem a jím navrženým Velkým kinem (dokončeným v roce 1933), které bylo původně dimenzováno na 2 270 osob a bylo tak největší v Československu. Prostor této osy vymezují porosty dřevin po stranách anglického trávníku. Druhou osu vymezenou opět stromořadím a komunikacemi řešil kolmou zástavbou učňovských domovů, stoupajících k funkcionalisticky čisté stavbě Památníku Tomáše Bati (navrženého Gahurou v roce 1932). Kromě Společenského domu byl další dominantou Velkého Zlína devítipodlažní Obchodní dům Baťa, dokončený roku 1932 rovněž Gahurou, jehož autorství však nebylo s jistotou prokázáno.

Nejpůsobivější dominantou města se stala Karfíkova správní budova koncernu, označovaná také podle popisného čísla 21 jako jednadvacítka. Budova, dokončená v roce 1938, byla umístěna při jednotném vstupu do továrenského komplexu. Měla sedmnáct podlaží (až po nástavbu s klimatizačním zařízením v 17. NP) a výšku 77,5 m. Ve své době nejvyšší budova v Československu je z urbanistického i architektonického hlediska unikátní. V Evropě byla tehdy vyšší pouze banka v Antverpách. Budova, uzavírající severní stranu hlavního náměstí Zlína, kterým bylo náměstí Práce, centrum shromáždění občanů města, se tak stala přirozenou dominantou moderní koncepce města. Z dispozičního hlediska se jedná o třítrakt, koncipovaný na stejné modulové síti jako tovární budovy (3 × 13 polí o rozměrech 6,15 × 6,15 m), k němuž byl přiřazen trakt vstupní haly s výtahy a so ciálním zařízením. Nosná konstrukce budovy je železobetonová, obvodový plášť tvoří ocelová dvojitá okna a cihelná vyzdívka s keramickými Slavíkovými obkladačkami, které zaručily fasádě budovy odolnost proti počasí i estetickou působivost.

Uvnitř budovy byly projektovány tzv. americké kanceláře zabírající celou plochu podlaží 80 × 20 m, v nichž pracovalo dvě stě úředníků. Plocha byla bez příček (nebo byly pouze montované, prosklené a lehce přemístitelné) a zcela čistá, neboť schodiště, výtahy, hygienická zařízení a klimatizační boxy byly vyčleněny mimo tento prostor. Celá budova byla plně klimatizována systémem Carrier. Její okna nebyla otevíratelná, omývat je bylo možné jen zvenku pomocí výtahové klece, tzv. kočky, kdy pracovní vozík byl zavěšený na lanech trolejové dráhy s velkými oblouky na nárožích, které dodávaly budově charakteristickou siluetu. Aby nebyl pracovní vozík odtlačován od budovy, byl k ocelovým oknům přitahován pomocí malých elektromagnetů. Na umytí celkové plochy oken (15 000 m²) tak stačil jeden pracovník. Všechna podlaží budovy byla propojena čtyřmi automatickými rychlovýtahy s rychlostí 2 m/vt. (jeden z nich byl expresní s rychlostí 3,2 m/vt.), dále páternosterem, výtahem pro návštěvy a výtahem nákladním. Unikátem se stala známá pojízdná kancelář o rozměrech 6 × 6 m umístěná ve zvláštním výtahu šéfa firmy (se signálním systémem a tekoucí vodou), umožňující bezprostřední kontakt s kterýmkoliv oddělením v budově. Samozřejmostí u stavby byla například potrubní pošta či podlahové zásuvky elektrického proudu a telefonu v každém čtverci o rozměrech 3 × 3 m, šach ta pro vhoz odpadků probíhající všemi etážemi, která vyúsťovala do sběrače s vyklápěním do aut, nebo auto matické elektronické hlášení požáru. Stavba, která neměla v Československu konkurenci a překonala pražskou stavbu Penzijního ústavu, se právem stala symbolem Zlína. Budova, která je v současnosti národní kulturní památkou období funkcionalismu, se stala sídlem správních orgánů zlínského regionu.

Významnou součást urbanistické koncepce města představoval rovněž školní areál, postavený v letech 1927 až 1935, jehož auto ry byli Miroslav Lorenc a František Lydie Gahura. Již v roce 1928 byly realizovány Masarykovy školy podle Gahurova návrhu, půdorys ve tvaru U byl podřízen regulační koncepci města. Požadavek vy užívat montovaného bednění prvních továrních budov posloužil jako základ pro nové dispozice této budovy – třítrakt, který se stal novým výrazem zlínské veřejné architektury. (Budova byla kvůli špatnému technickému stavu v roce 1989 zbourána.) U Masarykových škol vznikl celý areál dalších školských budov stavěných na stejném principu. Součástí se stala i centrální tělocvična, aula (postavená podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka v roce 1934), letní bazén a dobře vybavené hřiště. Dostavba školní čtvrti pokračovala až do roku 1935. Dalším předpokladem bylo zajistit ubytování pro absolventy základní školy – čtrnáctileté chlapce a děvčata, kteří nastupovali do podniku – bylo nutné pro ně stavět internáty a svobodárny. První internát byl postaven již v roce 1925 přímo u továrny, další pak podle Gahurových plánů v letech 1927 až 1937. Dokončená urbanistická formace dvou řad budov, včetně dvojice studijních ústavů, byla podřízena konfiguraci terénu a dodnes vytváří jeden z nejcharakterističtějších zlínských souborů vysoké estetické hodnoty. Stavebně bylo použito klasické řešení – železobetonový skelet o půdorysném modulu 6,15 × 6,15 m, s vnějšími výplněmi ze spárovaných cihel. Dispozičně se opět jedná o třítrakty se střední provozní chodbou. Přízemí tvoří společenské a obslužné vybavení, další patra jsou ubytovací a jsou členěna podle konstrukčních polí na jednotlivé pokoje. Ve vybavení města nemohla chybět ani Baťova nemocnice podle Gahurova návrhu z let 1927 až 1936. Filmové ateliéry byly postaveny podle projektu Vladimíra Karfíka v letech 1935 až 1939 s použitím klasického zlínského skeletu. Svébytné místo mezi stavbami funkcionalistického Zlína měl Karfíkův evangelický kostel z roku 1937 nebo lesní hřbitov podle Gahurova plánu.

Seznam použité literatury je uveden v prvním dílu článku (Stavebnictví 05/2017) a bude doplněn v posledním, třetím dílu článku.