Stavby firmy Baťa I: Tomáš Baťa, zakladatel

Obě citace vystihovaly postoj obou předválečných vlastníků naší nejúspěšnější firmy třicátých let 20. století, která působila na všech obydlených kontinentech. Přínos obou praktických vizionářů a jejich spolupracovníků, kteří významně ovlivnili nejen tuzemské stavebnictví, nebyl z různých příčin dodnes doceněn, neboť patrně neuplynul dostatečný počet let od doby, kdy se jejich první funkcionalistické město na světě – Zlín – mělo stát „malou Amerikou“ uprostřed Evropy, s dopadem do všech oblastí vývoje dosud chudého regionu. Významný historik architektury profesor Ing. arch. Vladimír Šlapeta v publikaci Architekura a urbanizmus Zlína v letech 1910–1950 v úvodu konstatuje: Po Praze a Brnu vzniklo třetí významné centrum československé architektury. Architektura Zlína, charakterizovaná standardizovanými formami továrních a veřejných budov a rodinnými domky v zeleni, byla založena na sociální ideji Tomáše Bati. Tato sociální idea vznikla a rozvíjela se zároveň s rozvojem obuvnického koncernu [10]. Dynamický rozvoj firmy souvisel s životním příběhem obou předválečných majitelů firmy, Tomáše i Jana Antonína.

Zakladatel firmy Baťa

Tomáš Baťa, zakladatel obuvnického impéria, se narodil ve Zlíně 3. dubna 1876 jako třetí dítě v rodině Antonína Bati, kde se obuvnické řemeslo dědilo po řadu generací (zmínka o ševci jménem Lukáš Baťa pochází z roku 1667 – příjmení zřejmě znamená táta, taťka nebo bratr). Ve věku osmi let zemřela chlapci matka, otec se znovu oženil a přestěhoval rodinu i svou živnost do Uherského Hradiště, kde Tomášovu až dosud českou školní výchovu nahradilo vyučování v němčině. Tomáš se o rodinné řemeslo začal zajímat již ve dvanácti letech – nejen o výrobu, ale také o prodej obuvi. Po několika neúspěšných pokusech osamostatnit se od otcovy živnosti se nechali v roce 1894 Tomáš, jeho bratr Antonín i sestra Anna z otcova podniku vyplatit. Po své matce totiž zdědili její věno ve výši 600 zlatých, které vložili do společné firmy, založené ve Zlíně. V novém podniku, kde se o ekonomiku firmy starala především sestra Anna, Tomáš Baťa postupně racionalizoval výrobu, nakupoval stroje a získával první velké zakázky. Díky nečekanému marketingovému tahu – snížení cen v roce 1922 o polovinu – narostly zakázky. Tomáš rozšířil obratem závod i výrobu, zavedl originální metody řízení obchodu a prodeje i systém motivace pracovníků. Rozsahem svých aktivit, který představoval posléze až 35 oborů výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí – včetně stavební výroby od roku 1924 – postupně založil rozsáhlé obchodní impérium na všech obydlených kontinentech.

Jedním z faktorů, výrazně ovlivňujících Baťovu osobnost, se staly cesty do Ameriky. Po tvrdě získaných zkušenostech z první cesty, kterou zahájil v roce 1904, dospěl k rozhodnutí, že zavede ve výrobě americký systém, jak uvádí Antonín Cekota v publikaci Geniální podnikatel Tomáš Baťa [2]. Ve výrobě se odrazily americké zkušenosti zejména zavedením proudové metody výroby, kdy výrobky byly postupně posunovány k jednotlivým specializovaným pracovištím, a organizované dopravy uvnitř i vně podniku. Baťa zárověň hovořil nikoliv o své firmě, jak bylo zvykem v evropském pojetí, ale důsledně o firmě naší, kdy dělníky a další zaměstnance chápal jako spolupracovníky, kteří budou na výsledcích firmy osobně zainteresováni. Pro úspěšného, iniciativního, spolehlivého, pracovitého zaměstnance bylo rovněž nutné zajistit odpovídající rodinné zázemí, zahrnující přiměřené bydlení, vzdělání a další výhody, umožňující rozvoj celé komunity. Potřeba stavět nové budovy se vzhledem k Baťovým osobnostním rysům i zkušenostem vyvíjela, vždy však musela vycházet z předpokladů, které by zajistily firmě úspěch ve světové soutěži.

Koncepce výstavby závodu firmy Baťa

Krátce po Tomášově prvním návratu z USA začal vyrůstat (nejprve živelně) poblíž zlínského nádraží areál Baťových závodů. V roce 1906 byla postavena první tovární budova o délce 60 m a šířce 20 m, ovlivněná výstavbou amerických továrních hal. Nebyla omítnuta, měla tři poschodí, každé 4,5 m vysoké, dřevěné sloupy a stropy a zaklenuté otvory oken. Široká okna poskytovala dostatek vzduchu i světla a dispozice uvnitř budovy umožňovala zařizovat nebo měnit zařízení výrobní linky podle potřeby. Díky zkušenostem z Ameriky Baťa plánoval výrobní proces v čase, což nebylo tehdy v Evropě obvyklé. Cílem jeho koncepce byl jednodenní úkolový plán pro daného pracovníka, ideálem by však měl být až plán hodinový, který by umožňoval dokonalou kontrolu výroby, výrobních nákladů a potřebu kapitálu.

Dokončená stavba tovární budovy se stala prototypem pro další objekty, jejichž výstavba zanedlouho následovala. (První popsaná tovární budova byla zničena při bombardování Zlína v roce 1944.) Další tovární budova z vývojové řady 1918 měla rozměry 80 × 20 m a měla pět nadzemních podlaží, dřevěné sloupy byly totiž nahrazeny ocelovými. Tento typ stavěly firmy mimo Baťovy závody ještě v roce 1924, jako tříetážový. Pro zajištění výroby byly postaveny v rámci rozvoje firmy ještě další průmyslové budovy, například elektrárna nebo cihelna. S rozšiřováním výroby a narůstajícím počtem zaměstnanců se stávala stále aktuálnější potřeba nové výstavby Zlína, neboť většina pracovníků Baťovy továrny přijížděla z okolních vesnic po špatných prašných komunikacích, což způsobovalo při neexistenci veřejné dopravy značné potíže.

Vliv Jana Kotěry na výstavbu ve Zlíně

Úspěšný podnikatel, který nebyl zpočátku obeznámen s principy moderní architektury, požádal, možná na popud své manželky Marie, tehdy žádaného architekta Jana Kotěru (1871–1923), absolventa vídeňské Wagnerschule a profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy, o přebudování své zlínské vily. Vilu stavěla již od roku 1901 stavební firma Františka Nováka z Vizovic podle svých plánů, které se však Baťovi nelíbily. Volba architekta Kotěry odpovídala úvaze Tomáše Bati, že pro nejlepší obuvnickou firmu je třeba nejlepšího architekta. Úkol pro pražského architekta to byl však nelehký – měl přestavět rozestavěnou vilu podle nejnovější módy, ovšem s prvky moravského folkloru, s „upřesňujícími“ podmínkami podnikatele, pochopitelně však za minimální cenu. Po řadě ostrých polemik a předkládání často originálních požadavků (Baťa například údajně požadoval, aby ze všech místností bylo vidět jeho továrnu), byla v roce 1911 vila dostavěna.

Kotěra oproti původnímu návrhu pozměnil průčelí, navrhl řadu interiérů včetně jejich zařízení, dále zahradní altán, pergoly a další prvky v zahradě. Na výzdobě vily se podílel malíř a grafik Jan Kysela, sochař Ladislav Sutnar a řada dalších výtvarníků. Stavební práce ve Zlíně vedl tehdejší asistent architekta Jana Kotěry, akad. arch. Jan Zázvorka (1884–1963). Pro úplnost dodejme, že na stavbě vily, která se stala nejen příjemným obydlím a reprezentačním centrem majitele firmy, ale i přirozeným kulturním a společenským centrem Zlína, se podíleli rovněž zlínští architekti František Lydie Gahura (1891–1958), jenž v roce 1926 adaptoval část interiéru, a Vladimír Karfík (1901–1996), který v roce 1938 projektoval v zahradě bazén. (Rekonstrukci Baťovy vily podrobně popisuje článek v časopise Stavebnictví 11–12/2007 [6].) V průběhu spolupráce s Janem Kotěrou šéf rozrůstající se firmy pochopil, že funkční architektura je rovněž vynikající reklamou podporující prodej, architekty však neustále prověřoval. Názor Tomáše Bati na projektanty zaznamenal architekt Vladimír Karfík v autobiografii Architekt si spomína: Abych se vám přiznal, nevěděl jsem, jaký je rozdíl mezi architektem a stavitelem. Dnes už to vím: architekt je člověk, který stále chce sám sobě stavět pomníky [4].

Celý článek naleznete v archivu čísel 05/2017.