Padesát let Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství (1968 až 2018)

Když jsem se před lety, za studií architektury, vracel z prázdninové praxe ve Švédsku, měl jsem několik dní šanci prohlédnout si Stockholm. Nejprve jsem zavítal do obchodního centra IKEA, tehdy v České republice neznámého, které okouzlovalo nabídkou a jednoduchostí severského designu a zásadou, že si veškerý nábytek můžete složený v krabici odvést osobním autem. Navštívil jsem i sídliště, o kterých vyšly články v ČR. Farstu, Vällingby a rozestavěný Skärholmen, která jsme vnímali jako vzorová urbanistická řešení.

Československé středisko výstavby a architektury

Navštívil jsem tehdy i nové stockholmské centrum s „pěti sestrami či prsty“, novými výškovými budovami, v jejichž blízkosti sídlilo švédské stavební centrum se svou rozsáhlou vzorkovnou. Odpolední pobyt v něm pro mne byl větším školením o stavebních materiálech než čtyři semestry stejnojmenného předmětu na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Když jsem pak v Praze o tomto zážitku vyprávěl, byl jsem „něžně“ upozorněn, že již rok, od 1. ledna 1968, existuje podobné středisko v Praze a že sídlí na Václavském náměstí. To byl můj první kontakt s Československým střediskem výstavby a architektury (ČSVA). Ano, letos si kromě jiných výročí připomínáme padesát let, co ČSVA, od roku 1992 transformovaná na Nadaci pro rozvoj architektury a stavitelství, sídlí na Václavském náměstí a poskytuje své služby celému oboru.

V roce 1965 architekt Jiří Gočár,  předseda Svazu architektů, vyzval k vzniku nové instituce a ta začala být připravována v tehdejším Výzkumném ústavu výstavby a architektury (VÚVA). První a dlouholetý ředitel Ing. arch. Miloslav Matašovský, CSc., v této souvislosti u příležitosti 20. výročí založení, vzpomínal na „požadavek rychlého uplatnění výsledků technického rozvoje, vědy a výzkumu do praxe“, cestou byla vědecko-informační a veřejně prospěšné instituce, usilující o rozvoj a zlepšení životního prostředí vytvářeného výstavbou a architekturou. Ke stejné příležitosti Ing. arch. Karel Prager dodával: „Proti našemu počtu asi 100 000 druhů stavebních výrobků byl tehdejší evropský průměr zhruba 500 000 druhů výrobků.“ To limitovalo technickou i estetickou kvalitu výstavby i architektury a překonání tohoto stavu se stalo prvním základním úkolem ČSVA. Svůj názor na význam střediska vyjádřil Karel Prager v nerealizovaném projektu nového „paláce“ pro ČSVA, který navrhoval do prostoru, kde v současnosti stojí Quadrio, za obchodním domem Tesco My v Praze ve Spálené ulici. Dále k výsledkům při hodnocení prvních dvaceti let však také dodal: „Přestože se počet výrobků v Československu do roku 1988 zvýšil na 180 000 druhů, světová produkce svým průměrem narostla na jeden milion“. Prvních dvacet let lze hodnotit s obdivem, ale i se skepsí, kdy úsilí ústavu nemohlo nenarážet na normalizační bariéry své doby.

Program ČSVA se opíral o zahraniční zkušenost západoevropských baucenter, sdružených v Mezinárodní unii stavebních středisek (UICB), která vznikla po 2. světové válce s cílem napomoci obnově rozbitých měst a poskytnout architektům i dodavatelům staveb co nejúplnější informace o všech poznatcích a možnostech materiálů a technologií, které trh nabízel. ČSVA přijala do svého loga i „domeček“, společný symbol unie, který nadace ve svém logu používá dodnes.

Pro třídění katalogu výrobků přijala unie zavedený systém Sfb a pro jejich popis, strukturu informací, potom CIB „master list“ (International Council for Building Research Studies and Documentation). ČSVA  podle těchto vzorů začalo vydávat katalogové listy jednotlivých výrobků (bylo jich v průměru více než 400 ročně), založilo vzorkovnu, organizovalo výstavy, bylo zakladatelem stavební výstavy CONECO, která se  ozději v sedmdesátých letech odstěhovala do Bratislavy na Inchebu. Ve svém centru na Václavském náměstí uvádělo pravidelně nové československé i dovozové výrobky na náš trh, organizovalo soutěže, provozovalo knihovnu a vydávalo řadu publikací. Odběratelé jejich informačních služeb se počítali v tisících a špičkové produkty jako katalog či přehled měly náklad 6000 až 10 000 kusů.

Neexistoval ateliér či  dodavatel, který by tyto materiály neměl ve své knihovně. ČSVA sehrálo významnou roli i při přípravě a následném uplatnění nového stavebního zákona, známé „padesátky“, platné od roku 1976. Jeho právní skupina se podílela na přípravě tohoto zákona, zpracovávala studii „dotčených orgánů státní správy“ (kterých tehdy bylo cca polovina než v současnosti), připravovala některé vyhlášky a normy. Stavební zákon ji  přímo pověřil výkonem dvou paragrafů, fungovala jako státní zkušebna 239, k publikačním výstupům patřilo i Právo v investiční výstavbě, jež pravidelně dokumentovalo veškeré právní a vyhláškové a  normativní předpisy, které se celého oboru týkaly. Tato knižnice byla také první, která byla převáděna do elektronické formy.

Výsadní postavení ČSVA a relativní možnost přímých kontaktů s okolním světem bylo posíleno i tím, že se stalo řídicím pracovištěm RVHP pro stavební informatiku a mělo možnost fungovat jako jakýsi most mezi východem a západem. Je však třeba konstatovat, že integrační snahy v rámci  VHP zůstaly jen u studií či prvních pokusů a že ke skutečné integraci těchto trhů v produkci stavebních výrobků ani jejich informačních systémů nedošlo. Naopak rostoucí zaostávání země znamenalo, že výstava zahraničních (západních) výrobků ve vzorkovně na Václavském náměstí byla námi architekty někdy hanlivě označována jako „muzeum nedostupných výrobků“. Nicméně většinu služeb ČSVA uživatelé přijímali a využívali, což umožnilo převést v roce 1989 ČSVA na státní podnik, který více než z 50 % zajišťoval své financování prodejem svých výrobků a služeb.

Když jsem na sklonku roku 1989 přišel do ČSVA, stály před námi nové otazníky: jak transformovat jeho činnost, aby odpovídala dramaticky se měnícím vnějším podmínkám, a jakou zvolit právní formu v procesu privatizace. K prvnímu je nutno konstatovat, že některé služby a publikace byly vlastně lépe uzpůsobeny pro tržní hospodářství a že zahraniční know-how, na kterém vznikly, konečně došlo svého uplatnění. Přesto výpadek státních zakázek a dotace na katalog znamenalo postavit obchodní oddělení, které by prodávalo výrobcům možnost účasti v katalogu (stát ji přestal za soukromé firmy platit).

Tradiční odběratelé, velké projektové organizace, se postupně rozpadly, celý sektor stavebních dodavatelů snad nejrychleji prošel privatizací a s každým bylo potřeba navázat nové obchodní kontakty. Opora ČSVA ve stavebním zákonu byla v roce 1992 zrušena. Pro připravené služby však hrálo důležitou roli, že všichni noví podnikatelé potřebovali dát o sobě vědět, chtěli být v aktuálních adresářích, prezentovat pod svou novou značkou nové nebo převzaté služby a výrobky. Navíc se otevřel zahraniční obchod a na československém a později čes-kém trhu dramaticky rostl počet nových výrobků.

Jestliže až do konce roku 1989 byla roční míra inovací stavebních výrobků do 5 % (zahraniční průměr se tehdy pohyboval kolem 20 %), v devadesátých letech rostl počet stavebních výrobků na trhu meziročně o 40 – 60 %. To, co nedokázalo ČSVA, jak vzpomínal Karel Prager, za dvacet let, to dokázal volný trh během „pětiletky“. Národní katalogy byly známy i zahraničním firmám z jejich zemí a získání nových prezentujících firem bylo relativně snadné. I ony hledaly cestu na trh a ti, kteří informace pro své projekty a dodávky potřebovali, nemohli již vycházet z letitých zkušeností. Internet v té době ještě nebyl.

Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství

Objevil se tak prostor pro nové služby, pro novou transformaci na neziskovou a nevládní organizaci. Ještě dnes si myslím, že bylo velikou škodou, že nebyl v procesu privatizace lépe definován model pro privatizaci informačních, výzkumných a zkušebních organizací, jenž by dokázal zužitkovat větší díl know-kow, které nepochybně měly, a že naše volba – „nadace“ – byla ojedinělá. I my jsme zvažovali privatizaci na akciovou společnost, které ovšem většinou skončily rychle se ztrátovým poskytováním služeb a rozprodejem nemovitého majetku (později se začalo říkat tunelováním), pokoušeli jsme se najít zahraničního partnera i mezi členy UICB, ale i v tomto případě šlo nakonec vždy pouze o formu, jak ovládnout trh pro vlastní dodavatele. Zvítězila tedy myšlenka nadace.

Celý článek naleznete v archivu čísel 10/2018.