Otakar Novotný, 2. díl

Otakar Novotný obohatil Prahu o řadu obytných domů, interiérů, mnoho výstavních instalací, ale také náhrobků. Podrobněji přiblížíme dvě z jeho realizací – vilu Ing. Lumíra Kapsy, spolumajitele stavební firmy Kapsa a Müller, a návrh na funkcionalistický obytný dům – vilu a ateliér malíře Václava Špály v Praze 6 – Střešovicích, v ulici Na Dračkách č. p. 755/XVIII z let 1931 až 1932. Z roku 1932 pochází rovněž návrh, vypracovaný ve spolupráci s Františkem Markem, na úpravu letiště v Praze-Ruzyni.

Vila Ing. Lumíra Kapsy a vila Emila Špály

Obě vily z třicátých let 20. století spojuje kromě osobnosti projektanta i místo v luxusní čtvrti Prahy a obliba autora v režném zdivu užívaném v období moderny, ke kterému se Novotný po letech vrátil.

Starší z obou realizací – bubenečská vila Ing. Lumíra Kapsy, stavěná během let 1930 až 1931 v ulici Na Zátorce 18, č. p. 469, vznikala téměř současně s vilou Ing. Františka Müllera z let 1929 až 1931, navrženou architektem Adolfem Loosem na Ořechovce. Zčásti byly rovněž podobně zařízené. Pro dům Ing. Kapsy se sedlovou střechou a režným zdivem použil Otakar Novotný jednoduchou formu jako ozvěnu tradiční holandské architektury. Vila sloužila rodině do roku 1948. Sídlil v ní rovněž zastupitelský úřad Iráku; v roce 2019 ji koupil Daniel Křetínský.

Pro svého přítele, malíře Václava Špálu (1885–1946) – rovněž „Mánesáka“ – měla vila splňovat požadavek propojení obytné a pracovní funkce (byt pro pětičlennou rodinu a malířský ateliér). Architekt Novotný pojal stavbu jako jasně komponovanou sestavu kubických elementů, s režnými stěnami rytmizovanými pouze okenními otvory [2, str. 133].

Vila je třípodlažní, s plochou střechou (i když původní návrh měl střechu sedlovou). Vnitřní dispozice domu se soustředila ve zvýšeném přízemí kolem centrální schodišťové haly, která ústila do ateliéru, do kuchyně s příslušenstvím a obývacího pokoje. V patře se vcházelo ze střední chodby do ložnice rodičů, synů i dcery. Polozapuštěný suterén obsahoval kromě potřebného technického zázemí i malý domovnický byt. Na střeše ateliéru byla původně prostorná terasa. Na jejím místě byla ve stejném duchu realizována v roce 1947 nástavba, takže v současnosti není prakticky poznatelná. Novotný navrhoval původně i zařízení zahrady a oplocení domu. Přes užití režného zdiva je možné charakterizovat architekturu vily jako funkcionalistickou, neboť jí tvoří soustava kubických hmot. Dům ukončuje nízká valba, která ale není z horizontu chodce vidět, takže působí jako plochá střecha [3, str. 165]. V poválečných letech byl interiér, navržený původně pro jednu rodinu, rozdělen na dva byty, Špálův ateliér prosvětlený velkoplošným oknem byl zachován, na severní fasádu vedle vstupu byla v roce 1965 umístěna pamětní deska a bronzová hlava Emila Špály od sochaře Karla Dvořáka z roku 1926.

Budova Spolku výtvarných umělců Mánes

Komplex staveb Spolku výtvarných umělců Mánes byl vybudován na vltavském břehu poblíž Národního divadla v místě bývalých Šítkovských mlýnů. Spolková budova s galerií a restaurací spojuje Masarykovo nábřeží na pravém břehu Vltavy s jižním cípem Slovanského ostrova. Stojí v těsné blízkosti Šítkovské věže s cibulovitou bání a je spolu s ní zapsána na Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Stavba vyřešila potřebu spolku vlastnit po 43 letech od svého založení v roce 1887 budovu s nutným zázemím pro spolkovou i společenskou činnost a zejména pro organizování výstav domácích i zahraničních umělců, dosud pořádaných v pronajatých nebo provizorních prostorech. Roku 1926 spolek zakoupil od města pozemek náplavky, musel však splnit zadávací podmínky, že na vlastní náklady zbourá původní budovy mlýnů a že pod novou budovou bude zachováno vltavské rameno. Komise, které předsedal architekt Josef Gočár, pověřila Otakara Novotného vypracováním návrhu. V roce 1927 došlo k nákladným bouracím pracím základů mlýnů, které narušily stabilitu Šítkovské vodárenské věže (již dříve nakloněné) a její základy musely být následně obepnuty mohutným železobetonovým věncem, aby nedošlo k jejímu dalšímu naklonění.

Stavba budovy byla zahájena 10. července 1929, stavební práce realizovala firma Matěje Blechy a 30. října 1930 byla stavba dokončena. Podíleli se na ní členové spolku, a to úvěrem i dary, část prostředků věnoval T. G. Masaryk, část rovněž další mecenáši, jako Otto Petschek nebo Louis Rotschild. Přesto byla stavba zatížena dluhem, splaceným až tři roky po skončení 2. světové války.

Požadavek na tekoucí řeku pod budovou vyřešil Otakar Novotný tak, že ji umístil na železobetonový most, kterým překlenul pravé rameno Vltavy. Spolkovou budovu navrhl jako horizontální nízký kvádr s prosklenými plochami. Kontrastem k bílé omítce zdiva budovy se stala tmavá vertikála renesanční vodárenské věže, integrovaná do kompozice stavby. Spolková budova zahrnovala klubové místnosti, výstavní sál o ploše 300 m², prostornou halu, restauraci s výzdobou malíře Emila Filly, kavárnu s terasou, cukrárnu a obchody s produkty spolku. Dodatečně byl přistavěn ještě hudební pavilon.

Umělecké centrum, kterým se budova Mánesa stala, sloužilo až do konce sedmdesátých let 20. století. Od roku 1980 budova prošla v třemi rekonstrukcemi, v roce 1995 bylo konstatováno, že budova je v havarijním stavu a o rok později došlo k celkové rekonstrukci spodní části budovy.

Závěr

Otakar Nový, architekt, historik architektury, ve své celoživotní publikaci Česká architektonická avantgarda na str. 142 hodnotí osobnost architekta takto: Otakar Novotný byl hloubavý a rozvážný myslitel, autor řady podnětných odborných článků a zároveň vynikající architekt, organizátor, pedagog, který ale až v sedmdesáti letech začal psát své velké dílo Jan Kotěra a jeho doba [5].

Nezbývá než konstatovat, že má autor pravdu. Je škoda, že doba neumožnila Otakaru Novotnému vytvořit dílo, které by navázalo na předválečnou funkcionalistickou budovu Mánesa, ale popravdě řečeno, nelze se divit, že se mu možná v nových podmínkách již tvořit podle zadání nechtělo.

Otakar Novotný vydává zmíněnou monografii Jan Kotěra a jeho doba roku 1958 ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a v roce 1959 soubor statí O architektuře. Umírá 4. dubna 1959, ve věku 79 let.

Zdroje:
[1] DVOŘÁK, V., red. Styl – časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl. Vyd. Společnost architektů v Praze, roč. VII (XII.), 1926–1927.
[2] DVOŘÁKOVÁ, D. Slavné pražské vily. Foibos, 2007.
[3] LUKEŠ, Z. Praha moderní, 1900–1950 / Historické centrum. Paseka, 2012.
[4] LUKEŠ, Z. Praha moderní III, 1900–1950 / Pravý břeh Vltavy. Paseka, 2014.
[5] NOVÝ, O. Česká archi­tektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2015.
[6] STAŇKOVÁ, J. a kol. Pražská architektura: významné stavby jedenácti století. Praha: s.n., 1991.
[7] ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1998.
[8] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[9] VLČEK, P. a kol. Slavné pražské vily. Praha: Foibos, 2007.
[10] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.