Michael Thonet a jeho synové
Zařizování obydlí vždy bylo nedílnou součástí lidského konání, které podléhalo technické úrovni doby, stejně jako módě. Průmyslová výroba přinesla v užitém umění a v navrhování předmětů denní potřeby termín design. Jednou z osobností, která tomuto pojmu přiřadila reálný výrobek, byl majitel nábytkářské firmy sídlící převážně na Moravě, původně truhlář, který se stal šlechticem díky pracovitosti, nápaditosti a štěstí.
Pokud bychom porovnávali osudy „gründerů“ technologické infrastruktury doby, která vytvářela ekonomické předpoklady pro postupný růst životní úrovně většiny obyvatelstva části Evropy a Severní Ameriky, nalezli bychom řadu podobných objektivních i osobních příčin jejich úspěchu. Patř ila k nim patrně i atmosféra sklonku 19. století, tedy doba světových výstav, ušlechtilých myšlenek, odvážných výprav a převratných vynálezů, která dala vyniknout schopným jedincům uskutečňujícím své sny, jejichž realizace ovlivnila další vývoj světového dění.
Ke jménům, která zhmotňovala nadčasový fenomén, ikonu v oblasti bydlení a designu, můžeme přiřadit i to, které bylo skloňovalo jako všední pojem v milionech domácností, tisících kaváren, restaurací, kanceláří a veřejných zařízení. To jméno se totiž stalo synonymem pro součást mobiláře, který nemůže chybět v žádném interiéru – židli.
Michael Thonet
Michael Thonet se narodil 2. července 1796 v městečku Boppard nad Rýnem nedaleko Koblence v rodině koželuha. Vyučil se stolařem a ve svém rodišti založil truhlářskou dílnu, kde vyráběl nábytek. Kolem roku 1830 začal provádět pokusy s pařením, ohýbáním a lepením dřeva. Jeho první experimenty částečně navazovaly na technologie, používané již ve starém Egyptě a starověkém Řecku.
Napařování dřeva bylo známou technikou př i ohýbání žeber, tvořících kostru trupu při stavbě lodí, stejně tak probíhala výroba loukotí kol vozů, oken či nábytku, zejména koncem 18. a počátkem 19. století. Thonet, poučen historií, začínal s ohýbáním vrstveného dřeva tak, že svazky dýh nejprve povařil v tekutém klihu a poté je ohnul podle předem připravené formy. Byl to levnější a rychlejší způsob, než dosud používali konkurenční výrobci – ti pracovali s rozřezaným masivním dřevem, které vklížením opět spojovali do žádaných tvarů.
Podpora knížete Metternicha
Michael Thonet při výrobě židlí, křesel, stolků a čel lůžek tvaroval z dýh dřeva nalepených na sebe požadované křivky a tvořil z nich nohy a opěradla. Požádal o patent v Prusku, pro údajnou chybějící hodnotu „inovace“ však tato jeho první žádost nebyla schválena. Tím se však nenechal odradit a začal se účastnit různých výstav. Exponáty, které vystavoval na průmyslové výstavě v Koblenci roku 1841, zaujaly rakouského kancléře a ministra, knížete Klemense Wenzela von Metternicha (1773–1859), který výstavu navštívil a uvědomil si další možnosti využití vylehčeného nábytku.
Metternich pozval Thoneta do Vídně a nabídl mu podporu. Ten váhal, posléze však téměř po roce předvedl své výrobky Dolnorakouskému živnostenskému spolku. Vzhledem k tomu, že nechtěl sdělit konkrétní výrobní postupy, nebyl mu udělen patent na výrobu ani tam. Spory o jeho udělení připravily Thoneta, který se s rodinou přestěhoval do Vídně, téměř o všechny peníze. Musel se proto nechat zaměstnat u vídeňského truhláře a výrobce parket Carla Leistnera. V roce 1849 si Michael Thonet zakládá ve Vídni vlastní firmu.
Vylepšení technologie ohýbání
Přes nesporné úspěchy a první velkolepé zakázky (s Leistnerem se zúčastnil renovace Lichtenštejnského paláce ve Vídni) zůstávalo slepování svazku dýh velmi pracné a zcela záviselo na kvalitě lepidel, což představovalo technologický problém. Ten se projevoval zejména při zpracování masivního dřeva a v důsledku toho měl vliv i na stálost po žadovaného tvaru. Při ohýbání silnějších dřevěných tyčí často docházelo k popraskání na vnější straně ohybu.
Pak ovšem došlo k vynálezu, který znamenal přelom v technologii výroby. Thonet na základě pokusů přišel na vynikající myšlenku – přikládat na plochu propařeného dřeva před ohýbáním k protilehlé straně ohybu pás z ocelového plechu, který opatřil zarážkami. Mezi ně upnul masivní hranolek ohýbaný k formě. Ohýbání napařeného dřeva, kdy se napětí přenášelo pod ocelový pás, nikoliv do povrchové vrstvy dřeva, umožňovalo ruční ohýbání hranolku až o 180º. (Tuto namáhavou část v ýroby ohýbaného nábytku není možné nahradit stroji dodnes, závisí na fortelu, citu a zkušenosti pracovníků.) Uvedená technologie, potvrzená císařským privilegiem, umožnila Thonetovi nastoupit cestu k velkovýrobě nábytku, jehož tvar, váha, cena i kvalita plně reflektovala požadavky daného rozvoje společnosti.
„Thonetky“ jako módní trend
V katalogu firmy se v yskytují stále dokonalejší židle – číslo 1, určená pro Schwarzenberský palác, se nazývá schwarzenberská židle, židle číslo 4 byla zhotovena pro módní vídeňskou kavárnu Daum. V roce 1851 byla Thonetovi udělena bronzová medaile na světové výstavě v Londýně, roku 1852 získal vytoužený patent na ohýbaný nábytek. Nové císařské privilegium nechal napsat na sebe a jména svých synů, tehdy již zcela zapojených do úspěšně se rozvíjející firmy. Inovované technologii v ýroby se podřídila i organizace firmy, stále známější (od roku 185 3 p řejmenované) pod značkou „Gebrüder Thonet“ (Bratři Thonetové). Nové principy výroby odlišovaly produkty firmy od dosud vyráběného nábytku. Místo čepování bylo na nových židlích při minimalizování konstrukčních spojů užíváno vrutů. Manufakturní výroba umožňovala unifikaci určitých dílů, ze kterých se daly vytvářet různé varianty sedacího nábytku. Ohýbání jednotlivých dílů rovněž umožňovalo vytvářet křivky daleko více odpovídající tvaru lidského těla.
Nové výrobky se stávaly módou, v roce 1855 získala firma Gebrüder Thonet prosté tovární oprávnění na výrobu nábytku, které ji vymanilo z omezení truhlářského cechu, jenž z konkurenčních důvodů zpochybňoval platnost uděleného patentu. Architekti, stavitelé i provozovatelé kaváren, hotelů, restauraci a dalších veřejných zařízení postupně považovali za nezbytné přihlásit se ke stylu nové epochy a nahradit starý těžký nábytek tzv. thonetkami. S firmou Gebrüder Thonet začínají spolupracovat významní architekti a módní návrháři.
Přesídlení firmy na Moravu
Vzhledem k vzrůstajícímu zájmu o ohýbaný nábytek došlo ve vývoji firmy k zásadnímu přelomu – bylo jím založení nových továren na Moravě – v Koryčanech (1857) a v Bystřici pod Hostýnem (1861), které byly na svou dobu moderně vybaveny. Předností oproti Vídni byla zejména blízkost hodnotných bukových lesů i levnější pracovní síla, což spolu s dobrou organizací práce představovalo základní předpoklady pro úspěch na trhu. Postupně vznikaly další továrny ve Vsetíně, Radomsku (v dnešním Polsku) a v německém Frankenbergu; v ýroba ohýbaného nábytku se rozšiřuje i mimo Evropu do USA. Miliony domácností používají svoje thonetky, kde forma je určena funkcí, technologií a výrobními postupy.
Thonetové a jejich špičkové výrobky
Thonetův ohýbaný nábytek se stal pojmem, zakladatel firmy získal řadu ocenění, mimo jiné například zlatý záslužný kříž nebo rytířský kříž řádu císaře Františka Josefa I. Michael Thonet měl s manželkou Annou Marií celkem třináct dětí, jen pět synů se však dožilo dospělosti. Zemřel jako uznávaný podnikatel 3. března 1871 ve Vídni a vedení firmy převzali jeho synové.
V podnikání byli dále úspěšní jeho synové Michael Thonet mladší (1824–1902), Josef Thonet (1830–1887), Jakob Thonet (1841–1929) a August Thonet (1829–1910). August působil rovněž jako poslanec Moravského zemského sněmu a starosta Bystřice pod Hostýnem, funkci starosty v tomto městě zastával i Jakob.
Spolupráce s umělci
Firma bratří Thonetů realizovala v různých továrnách myšlenky nejlepších umělců své doby. Pro „praotce“ vídeňské secese, profesora Otto Wagnera (1841–1918) vyrobila v roce 1904 podle jeho návrhu křeslo Thonet – Fauteuil Nr. 6516 určené pro zasedací sál vídeňské poštovní spořitelny. Při pokusech s využitím nových materiálů, tj. mramoru, skla a kovu, pak spolupracovala s takovými tvůrci, jako byl Adolf Loos (1870 –1933) – podle jeho návrhu byly zařízeny secesními stolky interiéry Café Central. S firmou bratří Thonetů spolupracovali dále rovněž Marcel Breuer (1902–1981), autor brněnské vily Tugendhat Ludvig Mies van der Rohe (1886 –1969) nebo Le Corbusier (1887–1965), z českých architektů například Ladislav Žák (1900 –1973) nebo Jindřich Halabala (1903–1978). Výroba proslulé židle číslo 14, navržené designérem Michaelem Thonetem (výroba začínala v Koryčanech roku 1858), dosáhla jen do roku 1930 údajných 50 milionů kusů. Tvar Thonetova houpacího křesla zůstal dokonalý i podle kritérií 21. století, do kterého mnohé z unikátních výrobků firmy přežily.
Tradice výroby nábytku
První světová válka přivedla firmu k úpadku, proto v roce 1924 došlo k fúzi tří konkurenčních výrobců – Thonet, Mundus a Kohn na koncern Thonet – Mundus. Žádný z Thonetů však již ve vedení společnosti nebyl, vliv rodiny na chod firmy tak skončil, výroba se však nezastavila ani v průběhu ekonomické krize třicátých let 20. století. Po druhé světové válce, kdy byla továrna vedena říšsk ým správcem, byla firma znárodněna jako Thonet n.p. V roce 1953 došlo ke změně názvu společnosti na TON (což je zkratka slov „továrny na ohýbaný nábytek“). V roce 2003 vzniká akciová společnost TON s ikonickým modelem židle č. 14 v logu. V současné době pokračuje v Bystřici pod Hostýnem výroba nábytku podle aktualizovaných thonetovských technologií a rovněž výrobky odpovídají rozvíjenému původnímu designu. Možná, že se na základě těchto informací některý čtenář porozhlédne, nemá-li někde v garáži zapomenutou, sběratelsky cennou opravdovou thonetku. Autor našel dvě.
Zdroje:
[1] BÍLEK, Jiří. Slavné i zapomenuté premiéry. Banská Bystrica: Universum, 2016. ISBN 978-80-242-5568-2.
[2] FIELLOVI, Ch. a P. Design 20. století. Praha: Slovart, 2003. ISBN 978-80-7209-560-5.
[3] HALBERTSMA, H. Encyklopedie starožitností. Praha: REBO PRODUCTIONS CZ, s.r.o., 20 02. ISBN 80-7234-121-9.
[4] JABŮROVÁ, H. Téma židle – Thema Stuhl. Sborník materiálů ze sympozia, pořádaného u příležitosti 200. výročí narození Michaela Thoneta. Okresní vlastivědné muzeum Vsetín 17.–18. říjen 1996.
[5] KRONBAUER, R. J. Naše Jubilejní výstava. Praha: Jos. R. Vilímek, 1892.
[6] MUŽÍK, A. E. (red.). Besedy lidu. 18 9 6, roč. IV, č. 13, str. 148. Praha: J. Otto.
[7] SCHULZ, F. (red.). Zlatá Praha. 18 91, roč. VIII, č. 24, str. 275, 287, 28 8. Praha: J. Otto.
[8] ŠIMÁČEK, M. A. (red.). Světozor. 1896, roč. XXX, str. 139. Praha: František Šimáček.
[9] ŠIMÁČEK, M. A. (red.). Světozor. 1898, roč. XXXII, str. 118. Praha: František Šimáček.
[10]UHLÍŘ, Jan. Thonet. Porýní – Vídeň – Morava. Olomouc: Muzeum umění, 2001. ISBN 80-85227-45-2.
[11] ZÁZVORKA, Petr. Thonetové, příběh ohýbaného dřeva. Architekt. 2005, č. 2, tematická příloha. Praha: Obec architektů.
