Josef Kalous, I. díl

Josef Kalous se narodil 11. prosince 1889 v Praze. S přestávkami v letech 1912 až 1915 a 1917 až 1918 studoval u Jana Kotěry (1871–1923) na pražské Akademii výtvarných umění a v dalších letech 1918 až 1923 pracoval v jeho ateliéru, kde se podílel na některých Kotěrových návrzích, například na studii univerzitních budov v Praze na Starém Městě poté, kdy v roce 1921 Kotěra soutěž vyhrál.

První realizace, soutěže a domy

Na počátku dvacátých let minulého století se architekt Kalous účastnil řady architektonických soutěží, např. v roce 1923 s Otto Gutfreundem (1889–1927) získali v soutěži na návrh Památníku osvobození III. pořadí, roku 1926 v obdobné soutěži na Městskou pojišťovnu v Lounech také III. místo. Byl rovněž účastníkem soutěže na novou budovu krematoria v Praze na Vinohradech u Olšanského hřbitova, v níž byl na druhém místě, a rovněž paralelní soutěže na návrh stavby krematoria na Vyšehradě (obě soutěže byly nakonec zrušeny). V soutěži na návrh kostela sv. Václava ve Vršovicích byla jeho studie odměněna zakoupením, kostel však byl realizován podle vítězného návrhu Josefa Gočára (1880–1945).

První Kalousovy realizace pocházejí z let 1925 až 1926, kdy projektoval rodinné domy, zprvu pod vlivem Jana Kotěry (včetně vlastního domu v Korunní (dnes Šrobárově) ulici č. p. 1839/XII na pražských Vinohradech. Později pak již navrhl funkcionalistické vily a rodinné domy ve Střešovicích (konkrétně ve Střešovické ulici), na Ořechovce, dříve Vořechovce (v Dělostřelecké a Cukrovarnické ulici), a rovněž v Troji, kde byla v sedmdesátých letech minulého století zbořena krásná vila při stavbě koleje Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kalous vypracoval také návrhy na stavby mimo Prahu, např. rodinný domek u Žamberka z roku 1925 pro Bohumilu (Mílu) Masarykovou-Slavíčkovou (manželku Herberta Masaryka) nebo domy pro státní zaměstnance v Orlové (1925).

Pražská obecní plynárna v Michli

Nejrozsáhlejší stavbou, kterou architekt Kalous realizoval, byl návrh a realizace Pražské obecní plynárny v Michli. Ve Stylu, časopisu pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl, z roku 1928 [4] popisuje Ing. Karel Jedlička podrobně výstavbu, jednotlivé stavební objekty i moderní technologie této tehdy neobvykle velkorysé stavby, což dokládá řadou fotografií a plánů. Zajištění plynového osvětlení (zejména pouličního), topení a později i vaření na plynových kamnech znamenalo pro modernizující se Prahu důležitý mezník: Správní rada Pražských obecních plynáren zahájila přípravné práce pro stavbu nové plynárny v roce 1908, kdy seznala, že k zvelebení plynárenství třeba jest nahraditi obecní plynárny zastaralých systémů na Žižkově, Smíchově a v Holešovicích novou plynárnou, vybavenou moderními pecemi i stroji. Roku 1912 zakoupen byl pro stavbu plynárny návrh správní rady pozemek v Michli [4, str. 49].

Světová válka záměr pozdržela, v letech 1921 až 1923 bylo celkem pětkrát vypsáno ofertní řízení (nabídka) na stavbu a dodávky strojního zařízení. Dne 2. října 1924 schválila konečně městská rada a zastupitelstvo hlavního města Prahy návrh správní rady, aby francouzské firmě Compagnie pour la Fabrication des Computeurs et Materiel d‘Usines à Gaz společně s firmou West, s Gas Improvement Co., Ltd., z anglického Manchestru a Akciovou továrnou na stroje Novák & Jahn v Praze byla zadána stavba průmyslových budov a dodávka strojního zařízení k výrobě plynu a Vítkovickému hornímu a hutnímu těžířstvu spolu s Compagnie des Computeurs stavba plynojemu. Architektonickou úpravu všech objektů navrhoval architekt Josef Kalous. Nejstarší budovy areálu, včetně administrativních a hlavní brány s plastikou Apotheosa plynárenství od Ladislava Šalouna (1870–1946), byly navrženy ve stylu pozdní moderny, pozdější budovy areálu jsou již konstruktivistické.

Kromě průmyslových budov – peciště na spalování uhlí s deseti pecemi systému Glover-West s generátory a další technologií – byly součástí plynárny vodojem a plynojem o obsahu 75 000 m³, které se staly dominantami areálu, dále čistírna plynu, transformační stanice, visutá dráha pro přepravu koksu s železniční vlečkou a řada nádrží a potrubí. Vedle budov správních a administrativních tvořily součást komplexu rovněž dílny, sklady, budova „dělnická“ se šatnami, umývárnami, sprchovými a vanovými „lázněmi“, ordinací lékařů první pomoci, prádelnou, žehlírnou a mandlovnou, kuchyní k ohřívání jídel, rozsáhlou jídelnou a knihovnou. Součástí areálu byly rovněž garáže s byty pro šoféry, domek vrátného i další budovy s byty pro zaměstnance.

Stavba plynárny byla slavnostně započata 11. března 1925 a stavělo se po etapách až do konce třicátých let. Se stavbou železniční vlečky a zemními pracemi se začalo koncem dubna 1925, se stavbou průmyslových budov na sklonku června a závěrem roku 1925 byla zahájena stavba správních a obytných budov. Do počátku roku 1926 se datuje stavba pecí a montáž strojů, všechny hlavní práce byly dokončeny v září 1926, kdy byly vysoušeny pece, plynový rezervoár se napouštěl vodou, a tak bylo možné v kotelně začít s výrobou páry a vyzkoušet „všechny stroje“. Začátkem prosince 1926 došlo k vyžínání pecí, s výrobou plynu bylo započato 21. prosince a provoz byl slavnostně spuštěn 31. prosince 1926. Podle zprávy Ing. Jedličky byly veškeré stavební práce a dodávky strojů opatřeny československými firmami, s výjimkou přístrojů měřicích a dvou exhaustorů, které dodala Compagnie des Computeurs ze svých továren francouzských [4, str. 49].

Domy zaměstnanců plynárny č. p. 500 až 505, 246 a 247 byly postaveny v Táborské ulici (dnes U Plynárny) v roce 1928. Podle Rostislava Šváchy bylo dílo, které navrhl absolvent Kotěrovy školy Josef Kalous jako jednu z nejzajímavějších pozdně puristických staveb, u nichž se začala po roce 1925 vyhraňovat funkcionalistická orientace [5, str. 247]. Pro úplnost dodejme, že v roce 1929 byla zahájena II. etapa výstavby, která zvýšila kapacitu výroby plynu. K dalším inovacím provozu docházelo průběžně až do padesátých let minulého století. Dne 6. ledna 1961 došlo k požáru plynojemu v době, kdy v nádrži výšky 84 m a šířky 50 m bylo cca 147 000 m³ plynu, tzn. plynojem byl téměř plný. Obyvatelstvo z okolí muselo být evakuováno, k výbuchu však naštěstí nedošlo. Výroba v michelské plynárně byla ukončena v roce 1975 v souvislosti s výstavbou nové plynárny v Horních Měcholupech. V současnosti v areálu sídlí společnost Pražská plynárenská a.s. a je v něm umístěno Muzeum plynárenství.

Zdroje:
[1] NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2015.
[2] STAŇKOVÁ, Jiřina; Jiří ŠTURSA a Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: ČVUT, Tiskařské závody Praha, s.p., 1991.
[3] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1927, roč. VII. Praha: Společnost architektů v Praze.
[4] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1928, roč. VIII (XIII). Praha: Společnost architektů v Praze.
[5] ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1995.
[6] VEVERKA, Přemysl; Radomíra SEDLÁKOVÁ, Petr KREJČÍ et al. Slavné pražské vily. Praha: Foibos Books s.r.o., 2007.
[7] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[8] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: informační centrum ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.