Jan Kaplický – geniální tvůrce neuskutečněných vizí

Jan Kaplický byl již od mládí obklopen uměleckým prostředím. Oba jeho rodiče byli výtvarníky. Otec Josef Kaplický (1899–1962), akademický sochař, malíř a grafik, byl významnou osobností české kultury, byl členem Spolku výtvarných umělců (SVU) Mánes a od roku 1935 členem Umělecké besedy. V roce 1945 se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze. Zabýval se především užitou grafikou, malbou a plastikou, navrhoval obálky knih i poštovní známky. Rovněž jeho matka, Jiřina Kaplická (1901–1984), byla akademická malířka.

Jan Kaplický se narodil 18. dubna 1937. Po absolvování gymnázia pracoval v letech 1955 až 1956 ve Státním projektovém ústavu v Praze, v letech 1956–1962 vystudoval VŠUP v Praze, po absolvování vojenské služby působil do roku 1968 v soukromé praxi. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy Kaplický emigroval do Velké Británie, což zcela změnilo jeho další životní dráhu, neboť měl možnost se seznámit s řadou osobností moderní architektury a spolupracovat na jejich projektech.

Spolupráce s osobnostmi v oboru

V letech 1969  až  1971  pracoval v architektonické kanceláři Denys Lasdun & Partners, kterou založil vynikající anglický architekt Denys Louis Lasdun (1914–2001), v letech 1971 až 1973 byl zaměstnán v ateliéru světově proslulého italského architekta, nositele Pritzkerovy ceny za architekturu Renza Piana (1937) a neméně proslulého anglického architekta Richarda Rogerse (1933) v ateliéru Piano & Rogers Architects, kde se podílel na návrhu budovy pro DRU (Design Research Unit). Spolu s dalšími designéry se účastnil vypracování návrhů na pařížské kulturní centrum a muzeum Centre Georges Pompidou, stavěné v letech 1971 až 1977). V období let 1977 až 1983 spolupracoval rovněž s vynikajícím anglickým architektem Normanem Fosterem (1935), autorem např. londýnské Swiss Re Tower (tzv. okurky), ve Foster Associates (nyní Foster & Partner).

Roku 1976 získal Jan Kaplický anglické občanství, v roce 1979 založil s (vesmírným) architektem Davidem Nixonem (1947) studio Future Systems. David Nixon se „specializoval“ na návrhy staveb v kosmu, neboť předpokládal, že další vývoj kosmonautiky nutně donutí lidstvo užívat obydlí v meziplanetárním prostoru, na Měsíci a na planetách sluneční soustavy.

Partnerkou a spolupracovnicí Jana Kaplického byla také architektka Eva Jiřičná, autorka řady úspěšných realizací ve světě i v ČR, v současné době profesorka na VŠUP v Praze, kde vede ateliér architektury. Žije střídavě v Londýně a v Praze a je nositelkou řady ocenění za přínos v oboru designu, členkou několika královských akademií a majitelkou čestných doktorátů. V první polovině osmdesátých let získali Nixon a Kaplický od amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) zakázku pro design několika orbitálních modulů, kde mohli plně uplatnit svou invenci. Ze zakázky sice nakonec z ekonomických důvodů sešlo, Future Systems však řešili použití „kosmických“ materiálů i při navrhování bydlení v neobvyklých podmínkách na zemi, například při řešení konstrukce karavanů a futuristických víkendových domů na obtížně přístupných místech.

V letech 1982 až 1988 Jan Kaplický rovněž přednáší na londýnské Architectural Association (AA), kde je pořádána úspěšná výstava návrhů Future Systems se samostatným katalogem, která je vyvrcholením spolupráce obou architektů, ale zároveň i jejím ukončením, neboť v roce  1988 se David Nixon žení a  odchází  do USA.

V roce 1989 nastoupila do studia Future Systems britská architektka Amanda Levete (1955), která dříve pracovala pro Richarda Ro- gerse. S Amandou Levete, která se stala spolumajitelkou studia Future Systems a spolupracovala na všech dalších významných projektech,  se  Jan Kaplický v roce 1991 oženil a v roce 1995 se jim narodil syn Josef. Po ukončení dvacetiletého vztahu s Janem Kaplickým založila Amanda Levete v roce 2009 studio Amanda Levete Architects, navrhla řadu úspěšných realizací,  stala se držitelkou Stirlingovy  ceny za architekturu a hostující profesorkou na londýnské univerzitě Royal College of Art.

Při  natáčení  životopisného filmu Profil (který  měl  premiéru v roce 2004) se Kaplický seznámil s absolventkou FAMU Eliškou Fuchsovou a v roce 2007 se s ní oženil. Jan Kaplický zemřel 14. ledna 2009 na selhání srdce v den, kdy mu jeho žena porodila dceru Johanku. Film Oko nad Prahou, který s ním jeho žena Eliška Kaplický Fuchsová natáčela, již nedokončili.

Dílo

Celoživotní vášní Jana Kaplického bylo vytváření trojrozměrných modelů (například letadel), zejména tvarování proudnicových tvarů. Práce pro NASA charakterizují směřování architektonických návrhů Jana  Kaplického. Vyšel  z high-tech architektury, kterou propojil ve vysoké úrovni s organickými přírodními tvary v kontextu širších krajinných vztahů. (Kaplický definuje: „Ekologická architektura je tady a také tu zůstane.“) Přístup k tvůrčímu procesu, ve kterém dominoval nejprve náčrtek – kresba tužkou – nikoliv práce na počítači, dokumentuje jeho výtvarné cítění při hledání linií staveb, návrhů interiérů, ale také příborů, šperků, dámských šatů nebo koláží. U většiny návrhů byly pro Jana Kaplického určující tři hodnoty: barva, krása a tvar. Dále se domníval, že dobrá architektura vždy byla a bude umělecké dílo. Jeho tvorba nevycházela ze stylu, ale z tvaru. Podle Kaplického platí: Celé kultury používají ve svých stavbách složité plastické tvary (citáty jsou z panelů výstavy nazvané JKOK Nekonečno Jana Kaplického, instalované v Tančícím domě v Praze ve dnech 8. listopadu 2016 až 12. března 2017).

Významné návrhy

■ 1984, butik Way-in – v londýnském obchodním domě Harrods, realizováno, spolupráce s Evou Jiřičnou;
■ 1989, druhé místo v soutěži o Národní knihovnu v Paříži, nerealizováno;
■ 1990, návrh stopatrového mrakodrapu Green Bird v Londýně, nerealizováno;
■ 1992 –1994 , rodinný dům Hauer-King House, Londýn, realizováno;
■ 199 4 , Dockland Floating Bridge, pontonový most v Londýně, realizováno;
■ 1994–1999, tiskové centrum Lord's Media Centre na londýnském kriketovém stadionu, realizováno, udělena Stirlingova cena za architekturu;
■ 1994–1998, dům ve Walesu, realizováno;
■ 1997–1998, butik Comme des Garçons New York, Tokio, Paříž, realizováno;
■ 1999, obchodní dům Selfridges, Birmingham, realizováno;
■ 2004, návrh příborů a jídelního servisu pro výrobce Alessi, realizováno;
■ 2006, Národní knihovna v Praze, vyloučeno ze soutěže, nesplnění podmínky zadání, nerealizováno;
■ 2008, koncertní a kongresové centrum v Českých Budějovicích, nerealizováno;
■ 2012, muzeum Enza Ferrariho v Modeně, realizováno, považováno za jednu z nejkrásnějších budov Itálie.

Publikace

■ Česká inspirace, 2005 (publikace pojednávající o českých vědcích, inženýrech, architektech, designérech atd.);
■ Sketches 1941–2005 (sbírka skic autora);
■ For Inspiration Only (1996);
■ More For Inspiration Only (1999);
■ Josef a Josef Kaplicky (2009, publikace u příležitosti stejnojmenné výstavy, obsahující architektonické návrhy autora a fotografie, sochy, plastiky a obrazy jeho syna Josefa);
■ Album, posmrtné vydání, obsahuje myšlenky, názory a zdroje inspirace Jana Kaplického;
■ Jan Kaplický – výkresy, posmrtné vydání, Kaplicky Centre, 2015

Národní knihovna na Letné

Od roku 1985 rozpracovával Jan Kaplický téma „blobu“ (z angličtiny skvrna, kaňka, hrudka), který v tomto roce poprvé navrhl pro soutěž na novostavbu Grand Building na londýnském Trafalgar Square. Provokace, jakou byla myšlenka postavit tzv. blob (stavbu připomínající spíš karoserii automobilu nebo vesmírnou loď) místo viktoriánského hotelu z roku 1879, neuspěla – budova byla posléze rekonstruována s fasádou  v  původním  stylu a moderním interiérem, návrh byl vysmíván, ale posléze kopírován, neboť v mnoha ohledech předběhl svou dobu (tvarem, strukturou, předpokládanými ekosystémy, osazením budovy slunečními kolektory). Organický tvar blobu pak Kaplický realizoval při vypracování návrhu pro obchodní dům Selfridges v Birminghamu roku 1999.

V Praze byla vyhlášena 16. května 2006 architektonická soutěž na stavbu Národní knihovny, včetně provozu a urbanistického řešení. Soutěž vyhlásila Národní knihovna České republiky, mimo jiné i pod vlivem nutné rekonstrukce areálu Klementina, který utrpěl po předchozí povodni a jistě i pod vlivem skutečnosti, že velká voda zničila řadu dokumentů uložených v depozitářích v okolí Vltavy. Jednou z podmínek soutěže byl proto požadavek, aby nová knihovna neměla podzemní podlaží, kde by mohly být tisky zatopeny. Současně bylo vybráno místo pro novou knihovnu na Letenské pláni, vysoko nad centrem města. Uvedená podmínka – totiž že skladování knih nemá být pod úrovní terénu – změněna nebyla. Předsedkyní dvanáctičlenné mezinárodní komise byla Eva Jiřičná, významnou členkou světoznámá architektka Zaha Hadid (1950–2016). Soutěže se zúčastnilo 410 návrhů, první cena byla ohodnocena částkou 160 000  eur,  vítěz  soutěže  byl vyhlášen  3.  března  2007.  Komise se rozhodla udělit první cenu studiu Future Systems. Návrh budovy organického  tvaru zeleno-žluto-bílé barvy s fialovými skvrnami, přezdívaný také chobotnice, způsobil obecný rozruch mezi občanskou i odbornou veřejností,  stal  se  však  bohužel i nástrojem politických tlaků. (Výroků tehdejšího prezidenta Václava Klause, člena komise primátora Pavla Béma atd.) Odpůrci z řad architektů upozorňovali oprávněně na skutečnost, že vítězný Kaplického návrh nesplnil podmínky soutěže, neboť umístil sklad knih do suterénu. Objevily se rovněž další argumenty týkající se velké finanční náročnosti a problematické dostupnosti. Realizace byla nakonec zrušena, odvolací soud dal po mnoha letech odpůrcům z řad architektů za pravdu a vyřadil návrh ze soutěže.

Ve Stavebnictví  04/2007 na str. 12–14 Jan Kaplický vysvětlil svůj postoj k soutěži a odpověděl na řadu otázek. Obhajoval řešení umístění depozitáře pro deset milionů knih pod úroveň terénu jako jediné možné řešení, (udržení stálé teploty a regulace vlhkosti  v předpokládaném betonovém „bunkru“, kde by měly být tisky umístěny, je ideální, na Letné zátopy opravdu nehrozí). Systém dopravy knih měl řídit počítač, požadavek na určitý titul by  byl zaregistrován a mechanickou rukou přeložen na dopravník, který by bez lidského faktoru v čase méně než pět minut požadovanou knihu vydal. Budova měla mít ocelový skelet, plášť měl být zavěšen na kruhovém nosníku zhruba na úrovni podlahy nejvyššího patra. Z tohoto kruhového nosníku měla viset ocelová lana  a tyče, jež měly držet šestimilimetrovou hliníkovou konstrukci pláště. Na konstrukci měly být zvnějšku nalepeny šupiny z eloxovaného hliníku o velikosti zhruba 6 × 6 cm. Tyto šupiny by pokrývaly celou budovu a měly mít různou barevnost. Kaplický tehdy tvrdil, že by nebyly problémy ani s nároky na vytápění a klimatizaci interiéru – vzhledem k podobné technice, jakou si vyzkoušel již při realizaci poloskořepinové budovy – Lord’s Media Centre, kde bylo možné TZB tohoto typu vyzkoušet, přičemž v případě knihovny měla být zasklená plocha pouze asi 15 % plochy povrchu pláště, což by bylo výhodou. Bonusem by byla i ztlumená akustika (vnitřní stěny měly být opatřeny povrchem na bázi materiálů, používaných v automobilech). Takové bylo vyjádření Jana Kaplického pro časopis Stavebnictví měsíc po vyhlášení výsledků soutěže, události se však vyvíjely jinak; realizaci vizí se zřejmě v české kotlině nedaří.

„Oko nad Prahou“ s neobvyklým tvarem budovy, pro který bylo podle slov Jana Kaplického inspirací mraveniště, ženské ňadro nebo architektonické tvarosloví pražské barokní architektury, nad Prahou nesvítí, podobně skončil i „delfín“ v Českých Budějovicích, snad jen zastávka městské dopravy Loosova, která byla v roce 2011 fanouškem Jana Kaplického postavena v  Brně-Lesné ve tvaru blobu, zůstala jako reálná památka na architekta se světovým renomé. Trojrozměrná „chobotnice“ byla rovněž vystavena na autorově výstavě, ovšem složená z kostek lega, občas se objeví zpráva o možné realizaci autorova návrhu v ČR nebo v zahraničí na jiném místě, než měla původně stát.

Závěr

Můžeme sčítat ocenění osobnosti českého stavitelství Jana Kaplického, mezi které patří nejprestižnější britská cena za architekturu Stirling Prize i odmítnutá cena českého ministra kultury „za mimořádné architektonické dílo, jímž proslavil českou architekturu doma i  v zahraničí“, a prohlížet si obrázky návrhů z budoucnosti, které vymyslel architekt, básník a vizionář, od jehož smrti uplynulo právě deset let.

Zdroje:

[1]   JENKINS, David (ed.). Jan Kaplický. Výkresy. Vicenza (Itálie): Nadační fond Kaplicky Centre ve spolupráci s Circa Press, 2015.
[2]   TÁBORSKÝ, Jan. Co je bezpečnější než bunkr? Stavebnictví. Brno: EXPO DATA spol. s r.o., 2007, roč. I, č. 4, s. 12–14. ISSN 1802-2030. (Rozhovor s Janem Kaplickým.)
[3]   SIRNÝ, Aleš. Architekt Jan Kaplický (*1937–†2009). Stavebnictví. Brno: EXPO DATA spol. s r.o., 2009, roč. III, č. 2, s. 8–9. ISSN 1802-2030.
[4]   Výstava JKOK Nekonečno Jana Kaplického. Praha: Galerie Tančící dům, 8. 11. 2016 – 12. 3. 2017 – fotodokumentace panelů výstavy, archiv autora.
[5]   Přednáška Realizace Evy Jiřičné. Praha: Lékařský dům, Sokolská 31, 24. 10. 2017.
[6]  Jan Kaplický. In: www.wikipedia.org [on-line]. Editováno 16. 1. 2019 v 14:19 [cit. 2019 - 03 -25].
[7]   Museo Casa Enzo Ferrari. In: www.wikipedia.org [on-line]. Editováno 24. 1. 2019 v 4:52 [cit. 2019-03-25]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Museo_Casa_ Enzo_ Ferrari.
[8]   ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT, s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.