Evžen Linhart, II. díl

Projekty a realizace třicátých let

Současně se stavbou vlastní vily v letech 1927 až 1929 Evžen Linhart vypracoval společně se spolužákem a příslušníkem puristické čtyřky Vítem Obrtelem návrh na architektonické ztvárnění katolického kostela v pražských Vršovicích. (Kostel svatého Václava pak realizoval podle vlastního návrhu Josef Gočár.) V téže době navrhl Linhart nové průčelí Hofmanovy vily v Tylišovské ulici pražských Dejvic, č. p. 772, a z let 1927 až 1931 pocházejí nájemní domy č. p. 1618 a 1619 v dnešní Pivovarnické ulici v Praze 8 – Libni.

Roku 1930 se zúčastnil soutěže o návrh sanatoria v Tatranské Lomnici na Slovensku a o rok později navrhl a realizoval spolu s architektem Antonínem Heythumem (1901–1954) v osadě Baba v Praze 6 – Dejvicích v ulici Na Ostrohu 50, č. p. 1710, obytný dům pro dvě rodiny, tzv. Dům Lisý – konstrukčně se jednalo o železobetonový skelet s výplňovým zdivem z tvárnic Isolar. Návrh umožňoval v rámci předpokládaného zprůmyslnění stavební technologie rovněž využití projektu domu v řadové zástavbě.

Do roku 1932 rovněž spadá výstavba obytného funkcionalistického domu č. p. 1835 v ulici Na Pískách v Praze 6 – Dejvicích, v letech 1937 až 1938 navrhl a realizoval Linhart pražské Gymnázium dr. Edvarda Beneše na dnešní Evropské třídě 33, č. p. 330 a roku 1938 navrhl spolu s Václavem Hilským (1909–2001) a Rudolfem Jasenským (1905–1945) nájemní dům č. p. 4 v Praze-Střešovicích.

Koldům v Litvínově

Evžen Linhart a Václav Hilský se stali v roce 1947 na základě vítězství v architektonické soutěži autory svébytného sociálního experimentu, vycházejícího z realizování myšlenky levicově zaměřených architektů československé funkcionalistické avantgardy, která reagovala na společenskou poptávku doby a vize o směřování společnosti ke kolektivismu. Dalšími inspiračními zdroji v této oblasti byly myšlenky Le Corbusiera nebo představy sovětských konstruktivistů 20. let minulého století. Ve stavbě tzv. kolektivního domu, zkráceně nazývaného také koldům, jehož 1. etapa byla dokončena roku 1948, v Litvínově mělo být soustředěno vše, co bylo nutné k životu – v domě se nemělo pouze společně bydlet, ale mělo v něm být k dispozici i veškeré občanské vybavení – školky, jídelny, sportovní i kulturní zařízení atd. Návrh získal zlatou medaili na trienále v Miláně.

Dům, který je kulturní památkou, sestává ze dvou zalomených třináctipodlažních křídel s byty a z vloženého jednopodlažního objektu, kde jsou umístěny jesle, mateřská školka, prádelna, společné lednice, jídelna, obchody a další zařízení. V blízkosti domu se nachází koupaliště.V šikmý ch křídlech jsou umístěny od 2. do 11.NP mezonetové byty 3+1 se vstupy z chodeb v sudých podlažích, v kolmých křídlech v 1. až 12.NP jsou situovány byty 1+kk a 2+kk. Nosnou konstrukci západní části tvoří ocelový skelet s železobetonovými stropy, východní část (2. etapa) je nesena čistě železobetonovým skeletem. Dům měl podlahové vytápění. Byty byly určeny především pro 1 400 zaměstnanců chemického kombinátu v Záluží u Litvínova.

V Litvínově mělo být postaveno koldomů celkem sedm, vzhledem k finančním nákladům byl však postaven pouze jeden, který byl po jedenácti letech dokončen druhou etapou realizovanou v roce 1958. V průběhu let provozu se projevily některé odlišnosti představ tvůrců v kontextu s realitou. Představa hromadného stravování v jídelnách se ukázala v daných podmínkách jako problematická, kuchyně projektované v jednotlivých bytech nedostačovaly. Nesmí se ovšem zapomínat, že k realizaci došlo v době doosidlování pohraničí a intenzivního náboru pracovníku chemických závodů v Záluží u Litvínova. Z tohoto pohledu se jeví skladba bytů jako ideální. Hotel ve střední části je v současné době uzavřen, funguje pouze jako restaurace, budova slouží jako běžný bytový dům.

Současníkem litvínovského experimentu byl kolektivní dům navržený a realizovaný architektem Jiřím Voženílkem ve Zlíně v letech 1945 až 1950. Myšlenka komfortního společného bydlení, zejména v návrzích vícepodlažních výškových budov, vybavených veškerým komfortem, se však stále vrací a dále vyvíjí i v 21. století. Evžen Linhart, průkopník těchto myšlenek, dokončení první části koldomu dlouho nepřežil. Zemřel 29. prosince 1949 v Praze.

Zdroje:
[1] DOSTÁL, Oldřich; Josef PECHAR, Vítězslav PROCHÁZKA. Moderní architektura v Československu. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967.
[2] STAŇKOVÁ, Jiřina; Jiří ŠTUR­SA; Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: ČVUT, Tiskařské závody s.p., 1991.
[3] STEVENSON, Neil. Architektura. London: Diane Pub Co, 1997. Překlad: Dušan Zbavitel. Praha: Knižní klub, 2003.
[4] Stavba, měsíčník pro stavební umění. 1927–1928, 1928–1929, 1929–1930. Vyd. Klub architektů v Praze.
[5] ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1995.
[6] VEVERKA, Přemysl a kol. Slavné pražské vily. Praha: Foibos, 2007.
[7] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[8] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.