Stavitelé Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, 1. díl

Budovy navržené v historizujícím slohu (neogotika, neorenesance, neobaroko, neoklasicismus), v pozdějších letech i s prvky secese, byly v různých dobách předmětem obdivu, či nelítostné kritiky. Uvedený styl, nazývaný kritiky také eklektickým (tedy netvůrčím, nepůvodním, sterilním), označil slavný švýcarský architekt Le Corbusier při návštěvě Karlových Varů za „slet šlehačkových dortů“. Přes uvedené skutečnosti nelze této architektuře upřít, že se stala součástí evropské kultury a přispěla k vytvoření genia loci světových lázní. Rovněž se potvrzuje skutečnost, že při současných rekonstrukcích budov postavených v tomto období odpovídají současné restaurátorské postupy často tehdejší běžné řemeslné práci. Právě z těchto důvodů patrně teprve komplexní hodnocení z hlediska vnějšího výrazu i vnitřního uspořádání, technického vybavení i volby použitých materiálů umožní realističtější pohled na období architektury v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, které ovlivnilo vývoj stavebnictví nejen v císařské Vídni, ale i u nás.

Ferdinand Fellner

Pocházel z vídeňské starousedlické rodiny. Jeho otec, Ferdinand Fellner starší (1815–1871), syn tesařského mistra, studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni (Akademie der Bildenden Künste Wien) architekturu. Vzdělání si později doplnil v Itálii a architektonickou kancelář si založil ve Vídni. Proslavil se jako divadelní stavební mistr, vyprojektoval a postavil vídeňské divadlo Thalie na Lerchenfelderstrasse a Kai nebo Treumanntheater a obdržel zakázku na návrh a stavbu větších divadel v Brně, Temešváru a ve Vídni. Poslední tři budovy již nemohl dokončit, zemřel na srdeční chorobu. Ferdinand Fellner mladší se narodil 19. dubna 1847 a byl nejstarším z devíti sourozenců. Po absolvování reálné školy studoval architekturu na Vysoké škole technické ve Vídni. V roce 1866, kdy jeho otce postihla těžká srdeční choroba, se Ferdinand junior musel postarat o otce a také o provoz kanceláře. Jeho první samostatnou prací bylo prozatímní brněnské divadlo. Architektonický návrh provedl ještě pod otcovým dohledem v roce 1870 a po roce a čtvrt divadlo již stálo. Pod otcovým dohledem rovněž vypracoval návrhy na stavbu tří dalších divadel – divadla v Temeschburgu, brněnského divadla Reduta a Laubeho městského divadla ve Vídni. V červenci 1871 se Ferdinand Fellner mladší oženil s Katharinou, dcerou dvorního pekaře Planka. Roku 1872 se jim narodil syn, který dostal rovněž jméno Ferdinand (říkali mu také Ferry) a roku 1873 dcera Melanie. Syn Fellnera mladšího studoval architekturu na Vysoké škole technické ve Stuttgartu, v Berlíně a ve Vídni. Posléze pracoval také v ateliéru svého otce. Byl autorem plánů na přestavbu obchodního domu na vídeňské Mariahilfer Strasse. Dcera Melanie se provdala za Roberta Reinera, syna c. k. notáře Moritze Reinera. Jejich syn Robert Reiner mladší se stal jediným dědicem majetku Fellnerů, neboť Melanie zemřela roku 1910 a Ferry v roce 1911. Na památku svých zesnulých dětí založil jejich otec tři nadace: za syna nadaci na Vysoké škole technické ve Vídni a druhou pro Centrální sdružení architektů Rakouska, za dceru Nadaci Melanie Reinerové-Fellnerové na podporu lidových divadel. Dne 22. března 1916 Ferdinand Fellner mladší umírá.

Hermann Gottlieb Helmer

Narodil se v hannoverském Harburgu 13. července 1849. Jeho otec byl zlatníkem. Helmer se vyučil zednickému řemeslu, navštěvoval stavební průmyslovou školu v Nienburgu a své vzdělání ukončil v Mnichově. V červenci 1868 nastoupil jako kreslič do ateliéru Ferdinanda Fellnera mladšího. Roku 1870 vyhrál Helmer soutěž na divadlo ve Varaždínu, které také stavěl. Vystupoval přitom jako samostatný architekt, plány podepisoval jako Atelier Helmer. (Není jasné, jestli tehdy zároveň pracoval i v ateliéru Fellner.) Na jaře 1873 se oba architekti spojili jako rovnoprávní partneři v ateliéru Fellner a Helmer. Jejich spolupráce potom trvala čtyřicet tři let, až do smrti Ferdinanda Fellnera mladšího. Při stavbě divadla ve Varaždínu poznal Helmer svou pozdější manželku Filipinu, dceru obuvníka Levaniče. Spolu měli čtyři děti – dcery Adélu a Irenu a syny Hermanna a Hanse. Hermann Helmer mladší absolvoval stejně jako Ferry Fellner vídeňskou Vysokou školu technickou a rovněž posléze pracoval v rodinném ateliéru. Dne 2. dubna 1919 Hermann Helmer starší zemřel a ateliér přestal existovat.

Ocenění

Dlouhodobá spolupráce obou zakladatelů ateliéru, vyplývající z podobných názorů na umění, osobního přátelství, uspokojení ze společné práce architekta i inženýra, uměleckého prožitku i profitu z výsledků obchodních aktivit – těmito slovy je možné do jisté míry charakterizovat tvorbu Fellnera a Helmera. Často přitom není možné rozlišit vklad toho kterého ze společníků pro výsledek společného díla. Oba architekti byli v průběhu své činnosti aktivními členy téměř všech rakouských stavovských spolků, mnohým rovněž předsedali. Jejich společenská činnost byla oceněna řadou vyznamenání a řádů – 16. října 1883 obdržel Helmer rytířský kříž řádu Františka Josefa a 20. října 1912 řád železné koruny III. třídy, Fellnerovi byl udělen rytířský kříž 27. října 1875 a komturský kříž 1. ledna 1914. Oba architekti byli jmenováni stavebními a vrchními rady. Busta Ferdinanda Fellnera je umístěna ve vídeňském Volkstheatru, jako uznání za jeho činnost architekta a stavitele v Německém spolku lidových divadel, jehož byl od roku 1905 prezidentem.

Ateliér Fellner a Helmer

Ateliér obou známých architektů byl obchodním společenstvím, které nebylo formálně zaprotokolováno jako firma v centrálním vídeňském živnostenském registru. Bylo osvědčeno jako soukromé před zemským soudem pro civilní právo. Roku 1873 byli oba architekti pověřeni projektováním budapešťského Volkstheatru, což se zřejmě stalo hlavním impulsem pro formalizování jejich spojení. V té době měl každý z nich ještě své vlastní realizace ve stavbě – Fellner ve Vídni a Temešváru a Helmer ve Varaždínu. Fellner společný ateliér většinou zastupoval, vedl od počátku všechna obchodní jednání a stavební dozory, podepisoval smlouvy a vedl místní pohovory.

Celý článek naleznete v archivu čísel 10/2017.