Oprava střechy, průčelí a přilehlých věží kostela sv. Ignáce z Loyoly v Jihlavě

Historie kostela a jeho stavebních úprav

Jezuité byli do Jihlavy uvedeni v rámci katolické reformace v roce 1625 a pro jejich nově vznikající zázemí byla vybrána parcela zahrnující 23 převážně konfiskovaných domů v severovýchodní části dnešního Masarykova náměstí. Současnému kostelu sv. Ignáce z Loyoly předcházelo chrámové provizorium, jež mělo řádu sloužit jen pro nejnutnější potřeby na krátkou dobu, ale které se kvůli třicetileté válce protáhlo na řadu desetiletí. Prozatímní kostel vznikl úpravou největšího ze zabraných domů, bývalého hostince. K novostavbě chrámu se přistoupilo až po zlepšení finanční situace v rámci řádu a ustálení poměrů po třicetileté válce.

Samotná výstavba nového kostela byla rozdělena do několika etap. Rektor jihlavské jezuitské koleje uzavřel roku 1680 smlouvu s italským architektem a stavitelem Jacopem Braschou, jenž měl za úkol na místě zbouraného provizoria vystavět nový kostel, který by byl součástí jezuitského komplexu řádové koleje, uzavírající chrám ze severu, a gymnázia, limitujícího stavbu z východu. Položení základního kamene se uskutečnilo 31. července 1681, na svátek sv. Ignáce, a bylo spojeno se mší svatou. Již na podzim byly dokončeny základy, počátkem následujícího roku začala stavba obvodových stěn. Dokončení výstavby po úroveň střechy bylo naplánováno do roku 1683. V roce 1682 byl projekt dodatečně rozšířen o stavbu krypty, která byla naplánována pod celý půdorys kostelní lodě.

Turecká expanze do Evropy, která vyvrcholila v září 1683 bitvou u Vídně, vyčerpala veškeré finanční rezervy v celé zemi. Práce na stavbě se proto rozeběhly až po dvou letech a hrubá stavba lodi, bočních kaplí a obou věží byla dokončena v roce 1688. Poté dílna italského štukatéra Pietra Antonia Carosteho provedla výzdobu interiéru. Nápadně bohatá štuková výzdoba je korunována rozměrnou nástropní freskou od Karla Töppera z roku 1717. Sami jezuité se zapojili do výzdoby kostela díky Adamovi Lautererovi a Josefu Kramolínovi, kteří jsou autory působivého iluzivního hlavního oltáře z roku 1766. Vnější plášť kostela je opatřen štukovou fasádou, jejímž autorem je Ital Giovanni Battista Brentani. Závěrečné dokončovací práce probíhaly do poloviny roku 1689, kdy byl kostel slavnostně předán jezuitskému řádu. Dne 28. srpna 1740 byl téměř dokončený chrám sv. Ignáce z Loyoly slavnostně vysvěcen olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem z Lichtenštejna-Kastelkornu.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla část koleje přeměněna na kasárna a kostel využívala armáda coby posádkový. V roce 1781 došlo k dohodě mezi dominikány ze sousedního kláštera v dnešní Křížové ulici a vojskem. Dominikáni armádě uvolnili svůj klášterní areál včetně chrámu Povýšení sv. Kříže a přestěhovali se do části někdejší jezuitské koleje a kostela sv. Ignáce z Loyoly. S příchodem dominikánů byl obohacen mobiliář kostela, přibyly cenné gotické památky – tzv. Přemyslovský kříž, pocházející z druhé čtvrtiny 14. století, a sousoší Piety z počátku 15. století. V roce 1784 byli nuceni dominikáni areál kláštera i město opustit. Klášter připadl armádě celý, chrám se stal filiálním kostelem farního chrámu sv. Jakuba. Na počátku 19. století proběhla celková rekonstrukce. Byla opravena fasáda a provedena řada stavebních zásahů. Do štítu nad průčelím byl umístěn ciferník hodinového stroje a nad hlavním vstupem bylo prolomeno velké půlkruhové okno, kterým bylo dosaženo lepšího prosvětlení interiéru.

V průběhu druhé poloviny 20. století je u kostela sv. Ignáce z Loyoly doložena řada drobných stavebních úprav, ale toto období je také spojeno se zanedbáváním údržby. Po roce 2020 se připravovala rozsáhlá celková rekonstrukce kostela, která v současné době končí svou první fází.

Architektura a výzdoba exteriéru kostela

Jihlavský kostel sv. Ignáce z Loyoly je raně barokní jezuitská stavba typu „Il Gesù“ (kostel Jména Ježíš). Tak byl v roce 1580 pojmenován mateřský kostel Tovaryšstva Ježíšova v Římě, který je pokládán za jednu z prvních barokních staveb a stal se vzorem pro další budované jezuitské kostely po celém světě.

Jedná se o podélně orientovanou jednolodní stavbu s rovně ukončeným presbytářem, vybudovanou na obdélném půdorysu. Hlavní vstupní průčelí, směřující do Masarykova náměstí, je v horní části zakončeno velkým trojúhelníkovým štítem, tympanonem. Ten uprostřed nese v ozdobném plastickém věnci složeném z andílků v oblacích kruhový hodinový ciferník. Celé průčelí je členěno dvojicemi plochých dekorativních sloupů, pilastrů. Vše je zvýrazněno masivní vodorovnou římsou rozdělující průčelí na dvě úrovně. Římsa je prodloužena i na půdorysně ustoupené věže po obou stranách průčelí. Na věžích se opakuje pilastrová i štuková výzdoba, v horní části jsou prolomena okna krytá dřevěnými žaluziovými okenicemi. Věže jsou zastřešeny osmibokými cibulovými kupolemi s lucernou a hrotovitým zakončením s makovicí a křížem.

Průčelí společně s věžemi disponuje v horní části čtyřmi otevřenými nikami se sochami svatých. Zleva to jsou: sv. Alois, sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský a sv. Stanislav Kostka. Uprostřed mezi nimi je velké kamenně orámované segmentově zaklenuté okno. Nad ním se skví v ozdobné plastické kartuši jezuitský monogram IHS a kříž.

V dolní části je průčelí ozdobeno plastikami ve dvou řadách. Horní niky nesou zleva sochy sv. Josefa a sv. Jana Křtitele. Dolní niky byly osazeny dřevěnými sochami sv. Petra a sv. Pavla. Uprostřed jsou nad sebou osově umístěna půlkruhově zaklenutá velká okna, horní s předsazeným balkonem. V přízemí se nacházejí tři vstupy – hlavní vede do kostelní lodi a boční směřují především na kůr a do věží. Zatímco průčelní fasáda je přehlídkou štukatérského a sochařského umění, ta jižní, směřující do ulice Hluboká, je prolomena pouze půlkruhovými okny a je prosta další výzdoby. K severní stěně je v přední části připojena budova někdejší jezuitské koleje. Okna jsou ve třech řadách rovněž půlkruhová a v zadní části obdélná. K zadní ploché části kostela přiléhá budova dřívějšího gymnázia, dnes tam má sídlo jihlavská knihovna. Kostel je zastřešen sedlovou střechou, v zadní části se sanktusovou věžičkou.

Stávající stav průčelí kostela

Aktivní a pasivní prvky průčelí kostela
Klíčovým nástrojem k poznání vrstevnatosti průčelní fasády kostela sv. Ignáce z Loyoly byl restaurátorský průzkum a jeho závěr. Cílem bylo získání ucelených informací relevantních pro celkovou obnovu fasády se všemi prvky, ze kterých se skládá, a to s respektem k původnímu výtvarnému záměru (tedy k záměru, o kterém se na základě průzkumu lze domnívat, že je původní) a zároveň s ohledem na současné městské prostředí, ve kterém se památka s třísetletou historií nachází.

Stávající stav průčelí byl řešen ve dvou odstínech: sochařská a dekorativní výzdoba v odstínu pálené hlíny (aktivní prvky), plocha fasády v lomené bílé až slonové kosti (pasivní prvek).

Průzkum byl zaměřen na identifikaci mate­riálové podstaty prvků, na jejich celkový stav a na stratigrafii vrstev nátěrů.

Předmětem průzkumu bylo:

• materiál a nátěrové vrstvy sochařských děl;
• materiál a nátěrové vrstvy dekorativních reliéfů a hlavic pilastrů;
• materiál a nátěrové vrstvy fasády;
• materiál kamenných architektonických prvků – ostění portálů, oken a balkon;
• materiál a nátěrové vrstvy železných prvků dveřních křídel.

Materiál a nátěrové vrstvy
Sochařská i reliéfní figurální a dekorativní výzdoba je opatřena červenohnědou fasádní nátěrovou hmotou. Tato barva částečně vychází z původního odstínu materiálu, ze které je zhotovena. Veškerá sochařská výzdoba a reliéfy na fasádě průčelí jsou z umělého materiálu.

Pojivem neobvyklého materiálu reliéfní výzdoby je vápno. V rámci plniva byly identifikovány čtyři druhy materiálu – antuka, drcené sklo, odpad z kovářské výroby a křemenný písek v objemovém poměru cca 2 : 2 : 1 : 1.

Nezodpovězenou otázkou zůstává umělý materiál sochařské výzdoby, jehož analýza uvádí přítomnost slínku poukazující na použití cementu. Podle všeobecně přijímaného názoru byla znalost hydraulického pojiva ztracena se zánikem Římské říše a následná první registrace patentu na výrobu cementu pochází až z roku 1824. Při odběru vzorku se dbá na minimalizaci destruktivního charakteru průzkumu – to znamená, že množství odebraného materiálu je malé a vzorky odebrané na dvou různých místech jednoho objektu nemusí být zcela identické. Je možné, že při nestejnoměrném výpalu vápence bylo lokálně dosaženo limitní teploty nutné k tvorbě slínku, to však nepotvrzuje primární použití cementu. Na druhou stranu při materiálovém průzkumu Karlova mostu byla identifikována kvalitní cementová malta. Každopádně se v případě sochařské výzdoby průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly jedná o velmi kvalitní a odolný materiál, který se tak vlastnostmi blíží spíše umělému kameni než štuku. Kromě vápna a výše uvedeného portlandského cementu byl v plnivu identifikován říční písek, mramorová moučka a recyklovaná stavební drť, to znamená drcená cihla se zbytky prokarbonovaného vápna v poměru cca 1 : 1 : 1.

Další zajímavost představovala první nátěrová vrstva. Mezi materiálem a první vrstvou se nenachází depozit městského spadu. Z toho vyplývá, že povrch byl opatřen nátěrovou hmotou bezprostředně po zhotovení, resp. osazení. Prvky ze záměrně probarveného materiálu byly opatřeny nátěrem stejného odstínu. Jedinou výjimku tvoří vzorek odebraný z hlavice pilastru, kde je na modelačním materiálu bílá vápenná vrstva bez pigmentu.

Reliéfy na fasádě byly modelovány in situ, tedy na místě samém. Na bílý štukový základ sochař modeloval prvky z probarveného materiálu a ze sond i stratigrafických analýz vyplývá, že se mu podařilo rozetřít barevný materiál do okolí modelace. Je možné, že nátěr byl spíše výtvarnou korekcí, aby byly barevně odlišné prvky exaktně ohraničeny a nepůsobily rozmazaně. Na vzorku odebraném ve vlysu nad modelací cherubína je jednoznačně identifikovatelná vrstva z jemných frakcí materiálu reliéfu a na ní bez mezivrstvy depozitu vápenná nátěrová hmota. Sondy odhalily, že probarvený materiál je podobně „rozpatlaný“ kolem všech zkoumaných prvků.

Uprostřed zdobné kartuše je umístěn zlacený monogram JHS s Arma Christi, zhotovený z mosazného galvanicky zlaceného plechu. Čepy, na které je adjustován, jsou pokryty plátkovým zlatem.

Dveře hlavního portálu kostela
Dřevěná konstrukce dveří je pobita železnými pláty, přes které jsou v rámu nakoso umístěny pásové výztuže. Jsou položeny přes sebe, bez přesazení, takže pod horní pásovinou vzniká v místě křížení po stranách dolní pásoviny volný prostor. Lišty výztuže a rámu jsou zajištěny hřeby s ozdobnými cínovanými růžicemi. Na dolní liště růžice chybí. Křídla jsou zdobena kromě růžic ještě čtyřmi dalšími typy cínovaných dekorací provedených v nízkém reliéfu. Klapačka levého křídla se zámkem je ozdobena dekorem s volutami a rozvilinami, v horní části doplněným o vystupující dekorativní konzolku v podobě akantového listu. V osách křídel jsou umístěny oválné, bohatě prosekávané motivy volutových pletenců s florálními prvky, nad dolní lištou rámu jejich poloviny. Pod horní lištou jsou na každém křídle umístěny po dvou přibližně čtvercové dekory – opět z rostlinných pletenců.

Popis výchozího stavu
Materiál železa vykazoval slabou vrstvu korozních produktů, a to i přes to, že nátěrová hmota byla zkrakelovaná a neplnila svoji ochrannou funkci. Bylo tedy zřejmé, že se jedná o velmi kvalitně vykutý materiál. V dolní liště rámu chyběly zdobné růžice, patrně v důsledku opravy provedené v minulosti, kdy byla nahrazena poškozená původní lišta s růžicemi lištou novou, na kterou už dekorace nebyly navráceny. Některé dekorace byly poškozené, chyběly menší části celku a cínování bylo poškozeno silně.

Výchozí stav krovu a střechy kostela

Předmětem průzkumu bylo zjištění stavu dřevěné konstrukce krovu kostela z hlediska napadení dřevokaznými škůdci, houbami a hmyzem. Krov je tvořen tesařskou vázanou konstrukcí z jehličnatého řeziva, hambalkové soustavy (pouze ve střední části) na plných vazbách, bez nátěru. Je tedy směsicí principů typů krovu hambalkového i vaznicového, typickou pro dobu kolem poloviny 19. století. Jeho úprava by mohla souviset s rozsáhlejší opravou střechy a věží, které byly silně poškozeny vlivem přírodní větrné pohromy v roce 1863.

Střecha byla pokryta bonským šindelem na bednění, které bylo zčásti nové a zčásti bylo již vyměněno zároveň s krytinou v počátku devadesátých let 20. století. Zjištěno bylo napadení biotickými škůdci, a to především v místech dlouhodobého zatékání. K poškození destruktivní houbovou hnilobou ve větším rozsahu došlo pouze lokálně, nebyly nalezeny plodnice dřevokazných hub.

Dále bylo zjištěno napadení dřevokazným hmyzem čeledi Anobiidae (červotočiví). Poškozeny a napadeny byly neodkorněné části prvků krovu, zejména krokve, sloupky, dále pak vazné trámy v přední části. Rozsah napadení představoval cca 35 % konstrukce.

Průběh obnovy průčelí kostela

Obnovu uměleckých prvků fasády prováděla MgA. Radka Levínská, akademická sochařka a restaurátorka. U památky poškozené takovou měrou nelze postupovat po jednotlivých etapách, jako je tomu obvykle. Některé kroky je třeba opakovat, navíc není možné sejmout v jedné etapě uvolněné doplňky, pod nimiž se původní materiál nachází v kritickém nebo dokonce v sypkém stavu, protože by poté nebylo co doplňovat. Předběžné zpevnění v prvním kroku také není zcela možné vzhledem k tomu, že některé prvky celoplošně překrývá cementová skořepina. V případě, že byla modelace celkově překryta cementovým tmelem, který se odděluje, musela být střední či uvolněná část sejmuta, podklad bylo nutné konsolidovat, modelaci v odhaleném místě doplnit a teprve poté byla snímána další část. Pokud nebylo možné cementový doplněk, pod nímž je původní materiál zjevně degradován, sejmout, trhlinou nebo vytvořeným otvorem byl materiál penetrován zpevňovačem a dutina byla následně vyplněna injektážní směsí. Prioritou bylo sejmout maximální množství cementového materiálu, který se stal hlavní příčinou poškození v takovémto rozsahu, při zachování maxima původní hmoty.

Provedení vzorku modelace
V rámci restaurátorského průzkumu byl postup s úspěchem otestován na vzorku modelace.

Dveře hlavního portálu kostela – etapizace obnovy
Obnovu prováděl Petr Janda, restaurátor s licencí Ministerstva kultury v oboru restaurování uměleckořemeslných prací ze dřeva a přírodních materiálů. Byl stanoven a odsouhlasen níže uvedený postup prací.

• 1. etapa: demontáž
Dveře byly demontovány a odvezeny do dílny v Malé Lhotě.

• 2. etapa: demontáž ozdobných růžic, pásů a krabicového zámku
Z obití plechovými pláty byly demontovány ozdoby a krabicový zámek s tím, že maximální množství spojovacího materiálu bylo zachováno a znovu použito.

• 3. etapa: obnova krabicového zámku
Krabicový zámek byl očištěn od vrstev zaschlého oleje a prachových nečistot. Byl ošetřen mechanismus zamykání a vyměněn třmen západky a pérko.

• 4. etapa: sejmutí povrchového znečištění a nátěrových vrstev rámu a mřížové výplně
Druhotné nátěrové vrstvy byly sejmuty pomocí nahřívací pistole, dočištění a sejmutí korozních produktů bylo provedeno ocelovým kartáčem.

• 5. etapa: zhotovení chybějících ozdobných prvků a hřebů
Byly vykovány chybějící hřebíky s půlkulatou hlavicí. Chybějící růžice a poškozené části dekorací byly vyhotoveny z železného plechu.

• 6. etapa: metalizace ozdobných prvků
Povrch dekorací a hlavice spojovacího materiálu byly antikorozně opatřeny vrstvou cínu.

• 7. etapa: povrchová úprava
Povrch montáže dveří včetně krabicového zámku byl řešen alkydovou nátěrovou hmotou, dobře suplující nepovolené minium podle odsouhlaseného odstínu.

• 8. etapa: osazení dekorativních prvků
Dekorativní prvky byly osazeny na původní materiál, případně na nově zhotovené hřebíky s pocínovanou hlavou.

• 9. etapa: osazení opravených vrat zpět na místo
Dveře byly osazeny zpět s tím, že na místě byly provedeny drobné úpravy.

Oprava krovu a střechy kostela

Některé prvky krovu byly poškozeny dlouhodobě zvýšenou vlhkostí a působením holubího trusu. Z toho důvodu bylo třeba provést tesařské opravy a chemické ošetření.

Celý krov a prostor krovu byl uklizen a vyčištěn. Povrchy dřevěných prvků byly kompletně zbaveny nečistot (zejména prachu, holubího trusu a rozvlákněných vrstev trámů).

Obecně lze konstatovat, že z napadených prvků došlo k odstranění destruovaných povrchů dřeva osekáním a k ošetření tlakovou injektáží. Bylo-li poškození ve větší hloubce než 1/3 profilu, pak bylo napadení i dřevo kompletně odstraněno a tato část se nahradila novým dřevěným hoblovaným prvkem. Při spojování jednotlivých částí krovu byly použity tradiční tesařské spoje s dubovými kolíky a dubovými klínovými hmoždíky.

Veškeré bednění a krytina z bonského šindele, která se osadila v devadesátých letech minulého století, byla kompletně odstraněna. Vše bylo nahrazeno novým bedněním z hoblovaného řeziva a novou měděnou falcovanou krytinou.

Důležitým faktorem ke správnému fungování půdního prostoru a trvanlivosti dřevěných konstrukcí bylo zajištění cirkulace vzduchu. Za tímto účelem byly navrženy podokapní systémové mřížky a měděné větrací hřebenové tvarovky.

Závěrečná etapa stavby

Na konci října 2023 stavba dospěla do finální části, kdy se dokončovaly jednotlivé detaily aktivních ozdobných prvků, natírala se fasáda finálním odstínem, osazovaly se ochranné prvky proti holubům, montoval se hromosvod a současně se po částech odstraňovalo lešení. Veškeré tyto práce byly náročné na koordinaci všech zúčastněných pracovníků. Těm patří velké poděkování za to, že měli trpělivost a píli v tak náročném prostředí svoji část dokončit. Odměnou jim je mimo jiné nádherná obnova jedné z dominantních památek města Jihlavy. Velké díky také všem níže zmíněným, kteří byli autory celého projektu.

Zdroje:
[1] Restaurátorský průzkum a záměr, fasáda průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly v Jihlavě, autorka MgA. Radka Levínská.
[2] Doplněk restaurátorského průzkumu a záměru, fasáda průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly v Jihlavě, autorka MgA. Radka Levínská.
[3] Závěrečná dokumentace, hlavní vstupní dveře do kostela sv. Ignáce z Loyoly v Jihlavě, autor Bc. Petr Janda.