Oldřich Starý, přední teoretik naší moderní architektury

Architekt a historik architektury Otakar Nový (1918–1999) ve svém stěžejním díle Česká architektonická avantgarda [1] charakterizuje osobnost Oldřicha Starého následovně: Oldřich Starý sehrál v meziválečné (ale i válečné a poválečné) době neopakovatelnou úlohu obecně uznávané autority naší moderní architektury. Byl podle dnešního žargonu jejím vynikajícím manažerem, moderátorem a oficiálním reprezentantem, kterým se Karel Teige nikdy nestal. Dá se ale říci, že se znamenitě doplňovali jako zcela rozdílné osobnosti svou letorou, vystupováním i literárním projevem. Teige vtáhl českou avantgardu svými širokými mezinárodními kontakty a znalostí jazyků do internacionální spolupráce s celou avantgardou světovou a otevřel do Evropy všechna okna naší kultury. Oldřich Starý mu poskytl od druhého ročníku Stavby v roce 1923 stálou tribunu i místo v redakci. Byl nesmírně pilným, systematickým a obětavým dříčem naší moderní architektury a velice se zasloužil o její průlom, vítězství i předválečný mezinárodní ohlas jejího díla [1, str. 374–375].

Studium, zaměstnání, veřejná činnost

Oldřich Starý se narodil 15. dubna 1884 v Praze. Od roku 1901 studoval architekturu na české technice (Císařské a královské české vysoké škole technické) v Praze u profesorů Josefa Schulze (1840–1917) a Jana Kouly (1855–1919). V letech 1912 až 1919 učil na Průmyslové škole stavební v Plzni, v dalších letech pak na stejné škole v Praze. Roku 1922 byl zvolen předsedou Klubu architektů, od roku 1922 až do roku 1939 působil jako redaktor časopisu Stavba, v letech 1939 až 1971 pak jako redaktor časopisu Architektura. Předsedou Bloku architektonických pokrokových spolků (BAPS) se stal roku 1934, od následujícího roku byl rovněž předsedou Svazu československého díla a funkcionářem v řadě dalších kulturních organizací. Napsal stovky odborných článků a pronesl dlouhou řadu projevů a přednášek. Během let 1924 až 1934 napsal publikaci Moderní architektura – předpoklady, vznik, vývoj v cizině až do roku 1924, kterou vydal Státní ústav pro učebné pomůcky v Praze v roce 1934. Byl rovněž autorem programového manifestu Za novou architekturu (1925). Do předsednictva I. sjezdu architektů-projektantů v ČSR byl zvolen roku 1931. Tentýž rok vydává Svaz československého díla publikaci Nejmenší dům, kterou editoval spolu s grafikem, designérem a teoretikem umění Ladislavem Sutnarem (1897–1976). Publikace představuje osmnáct projektů úsporného moderního rodinného bydlení samostatných i řadových domů. V roce 1944 se uskutečnila souborná výstava díla Oldřicha Starého u příležitosti jeho šedesátých narozenin. O rok později byl jmenován profesorem architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze, v roce 1949 byl jmenován doktorem honoris causa ČVUT, v letech 1949 až 1950 pak byl jejím rektorem.

Klub architektů a časopis Stavba

Problémy, řešené Klubem architektů a časopisem Stavba, se týkaly zásadního směřování architektury a urbanismu nejen u nás, ale i v dalších evropských státech. Radikální názory, prosazované nastupující generací avantgardy, nebyly však vždy jednoznačně pozitivně obecně přijímány, někdy i právem. Přemysl Veverka v publikaci Slavné pražské vily [2, str. 112] poznamenává: Klub architektů, původně jeden ze stavovských spolků inženýrů architektů, zastával ještě na začátku roku 1922 víceméně nestranná, „nadslohová“ stanoviska, ale již na konci tohoto roku začínal být organizací ideovou, jak to dokazuje časopis Stavba (1922–1938), který právě na konci prvního ročníku začal preferovat purismus a funkcionalismus. Stavba se tak záhy stala jedním z nejmodernějších evropských časopisů… Největší vliv na její profil měl architekt Oldřich Starý… a Karel Teige, jenž ji však jako redigující spolupracovník (1923–1931) využíval k prosazování svého pojetí architektury jako vědeckého neuměleckého oboru, s nímž na půdě Devětsilu příliš neuspěl; zato architekti z okruhu Stavby (Oldřich Starý, Oldřich Tyl, Alois Špalek, Jan E. Koula – syn Jana Kouly, Ludvík Kysela a další) Teigovy teorie přijímali, aniž mnohdy souhlasili s jeho levicovými politickými prohlášeními, spjatými hlavně se sovětským konstruktivismem. Ve třicátých letech přejal ve Stavbě Teigovy politické postoje například architekt Jiří Kroha… K zajímavostem patří, že Klub architektů, organizace nepochybně vážená, neměl stálé sídlo, schůze spolku se pořádaly v místnostech pronajatých na jediný večer. Totéž platilo o redakci a administraci Stavby… odtud se však Stavba rozlétala do prvořadých ateliérů v hlavních evropských městech, hlásajíc konstruktivistické teze o otevření dvorů, o světlu městům, domům i bytům a o jasné orientaci půdorysů…

Je nutné poznamenat, že ne všechny „revoluční“ představy raných funkcionalistů (zejména urbanistické návrhy) byly například pro Prahu do důsledků akceptovatelné – viz [3, str. 175, 178, 182]: ... v představách pražských urbanistů vykrystalizovala koncepce tří základních městských monofunkčních zón – „města bydlení“, „města obchodu“ a „města průmyslu“ – oddělených navzájem pásy rekreační zeleně a seřazených podle směru větrů od západu na východ. V Praze se vliv tohoto principu, uznávaného i Státní regulační komisí, projevil v úmyslu přemístit veškerý těžký průmysl do severovýchodního sektoru pražské aglomerace, obchodní, kulturní a reprezentativní funkce soustředit v jádru města a bydlení přenechat sektorům ostatním, zvláště severozápadnímu v prostoru Bubenče, Střešovic a Dejvic. Z toho vyplývala nutnost v důsledku monofunkčních zón nutících obyvatele velkých měst podnikat každodenně dlouhé a vysilující výpravy do zaměstnání a zpět… Pokud jde o historickou architekturu: … architektonické bohatství starých dob mělo … ustoupit novému racionálnímu řádu, řádu účelnosti a ekonomie, řádu nového „života“ (tedy být zlikvidováno). Kromě požadavku „systematicky rozdělit čtvrti podle funkcí a organicky je propojit (Stavba 1925–1926) stál před pražskými funkcionalistickými urbanisty úkol, jak zóny uvnitř města zastavět... od počátku dvacátých let (se) pokoušeli najít vlastní, na předchozím vývoji nezávislé zastavovací systémy. První z nich byl ohlasem vlny jakéhosi architektonického amerikanismu, která po první světové válce prošla celou Evropou od Paříže až po Moskvu a projevovala se ve snaze stavět uprostřed velkoměsta mrakodrapy. Tento směr zesílil zvláště po Le Corbusie­rově projektu Soudobého města pro tři miliony obyvatel se čtyřiadvaceti mrakodrapy v městském centru. V Praze došlo ke stavbě jediného „mrakodrapu“ – budovy Všeobecného penzijního ústavu na pozemku bývalé plynárny v západním cípu Žižkova, navrženého architekty Josefem Havlíčkem (1899–1961) a Karlem Honzíkem (1900–1966) – dokončeného v roce 1934. S problémy se setkala i snaha nabízet řady typizovaných rodinných domů, které by zlevnily jejich cenu.

V citované publikaci Slavné vily Přemysl Veverka poznamenává: Zatímco se architektům ve dvacátých letech podařilo prosadit zahradní města s typovými domy, funkcionalistům, respektive jejich části, která o zmíněný trend usilovala – tentýž záměr s typizací v podstatě nevyšel. Ale třeba je to tak dobře. Nejspíš bychom ani nechtěli míjet v jedné ulici stále tutéž, mnohokrát se opakující, sériově vyráběnou stavbu. Jak poznamenává Rostislav Švácha, takový požadavek je však podle architekta Oldřicha Starého pouhým nedorozuměním. „Vždyť také průmysl nemá jediný typ,“ argumentuje Starý, „ale velké množství pro různou potřebu, cenu i výkonnost“. Funkcionalisté se zprvu o historické jádro Prahy téměř nezajímali, stavební památky stály jaksi mimo jejich pozornost: byli posedlí „novou architekturou“. Avšak koncem třicátých let generace avantgardistů jako by dozrála, zmoudřela… Funkcionalisté – vyznavači čistých, zářících hladkých stěn, kteří zakleli původní puristické zanícení do účelných funkcionalistických konstrukcí, otevřených dlouhými pásy oken slunci a vzduchu, se začali (mimo jiné v souvislosti s vývojem politické situace třicátých let v Německu)… o své město obávat a náhle zjišťovali, že hodnoty staré Prahy jsou hodnotami „hromadně sdílenými“ [2, str. 156, 157]. Tolik o teoretických debatách silně ovlivňujících architekturu dvacátých a třicátých let minulého století (daleko podrobněji viz [1] – Rozporuplné dědictví, str. 575–583), kterých se Oldřich Starý zúčastnil a rovněž sám navrhoval v duchu funkcionalismu stavby, dnes již často památkově chráněné.

Architektonická tvorba ve dvacátých až třicátých letech

V průběhu svého pobytu v Plzni navrhl Starý zařízení ředitelny Průmyslové školy stavební tamtéž, stejně jako v roce 1914 Frišovu vilu v Plzni-Lochotíně, dnes v ulici Boženy Němcové 9. Před rokem 1919 rovněž projektoval rodinný dům na Klatovské třídě v Plzni. Během roku 1922 publikoval návrh stodoly v Hrádku u Rokycan. Do let 1923 až 1924 je datována výstavba nájemního domu v dnešní Václavkově ulici 18 č. p. 335 v Praze 6 – Dejvicích. V průběhu let 1928 až 1931 navrhoval obytné domy pro státní zaměstnance na Kladně č. p. 2304, 2305 a 2306 v ulicích K Nemocnici a Maroldova, v roce 1928 pak rodinný dům na Výstavě soudobé kultury (V.S.K.) v Brně (Kolonie nový dům, dům strážce výstaviště). Roku 1929 byla povolena stavba rodinného domu č. p. 1511/XIX v Praze 6 – Dejvicích v ulici Na Zlatnici (Zlatnice) postaveného podle jeho projektu (kolaudace proběhla v roce 1930), v roce 1931 pak vznikl funkcionalistický rodinný dům č. p. 874/XIX postavený v nároží ulice Za Hanspaulkou 15 a Na Dyrince. O rok později Oldřich Starý navrhoval hned čtyři funkcionalistické vily do výstavní osady Baba v Praze 6, kterou připravoval Svaz československého díla: pro Ladislava Sutnara v ulici Průhledová 2, č. p. 1790/XIX, pro Cyrila Boudu v ulici Na Ostrohu 46, č. p. 1712/XIX, dále rodinný dům Františka Heřmana č. p. 1780 a konečně trojdům ­Gustava Vaváčka v ulici Na Ostrohu 52. Kromě svého nejdůležitějšího projektu, kterým byl Dům Svazu československého díla, vypracoval profesor Starý ještě v roce 1935 návrhy na rodinný dům č. p. 775 v Praze-Braníku, v ulici nad Lomem 23. Spolu s Františkem Zelenkou řešil stavbu Kancelářského domu v Praze 1 – Nové Město, č. p. 38, v Charvátově ulici 10 v roce 1938 a během let 1938 až 1939 rodinný dům č. p. 1587 v Praze-Libni, dnes na Valčíkově ulici 2. 

Zdroje:

[1] NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2021.
[2] VEVERKA, P.; R. SEDLÁKOVÁ, P. KREJČÍ et al. Slavné pražské vily. Praha: Foibos Books s.r.o., 2007.
[3] ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Viktoria Publishing, 1995.
[4] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[5] STARÝ, O. Měsíčník pro stavební umění Stavba. Vyd. Klub architektů, roč. VII, 1928–1929.
[6] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.