Maxmilián (Max) Urban

Studia, společnost ASUM, Andula Sedláčková

Max (Maxmilián) Urban se narodil 24. srpna 1882 v Praze. V letech 1901 až 1906 studoval pozemní stavitelství a architekturu na české technice. Po ukončení studií ho zaujalo nově se rozvíjející médium – film, kterému se intenzivně věnoval jako režisér, producent a dokonce i příležitostný herec. Roku 1912 založil spolu se svou manželkou, herečkou Andulou (Annou) Sedláčkovou (1887–1967), společnost ASUM (podle iniciál obou manželů). Společnost vyráběla většinou krátkometrážní filmy, ve kterých někdy hráli kromě Anduly Sedláčkové a členů její herecké rodiny i další známí divadelní herci – např. Jiří Steinmar (1887–1968) nebo Jarmila Kronbauerová (1893–1968). Společnost vyrobila celkem osmnáct filmů (dnes většinou ztracených).

Andulu Sedláčkovou lze považovat za první českou filmovou hvězdu. Po finančních obtížích se ještě před rokem 1914 společnost rozpadla. První světovou válku prožil Urban v armádě, po jejím ukončení se vrátil k architektonické práci, zajímaly ho především urbanistické projekty.

Nová Praha jako urbanistický projekt

Teoretikové i architekti avantgardy (například Max Urban, Pavel Janák a Ludvík Kysela) pochopitelně začali už ve dvacátých letech psát články o moderním urbanismu a přetiskovat další, objednané u urbanistů z Francie, Holandska, Německa i sovětského Ruska. Ale z článků se neuplete souborná teorie. Obsahovaly mnoho nových impulsů a nápadů, ale hlavně vášnivých kritik oficiálního urbanismu kapitalistických zemí, což bylo vždy snadnější. Daleko povzbudivěji působily publikace realizací nových obytných čtvrtí nájemných domů řadového zastavění ve Frankfurtu nad Mohanem, v Siemensstadtu u Berlína nebo nových sídel rodinných domků ve Švýcarsku a v anglických městech. Tyto realizace měly společného jmenovatele: řadové či volné zastavění v zeleni, likvidaci tradičních ulic a náměstí se smíšenou víceúčelovou zástavbou, jakož i tradiční půdorysné osnovy a symetrie, popření historicky pojímané kompozice. Tyto vlastnosti se staly spolu s úsilím o segregaci obytných, průmyslových a rekreačních čtvrtí a preferencí výkonných drah a křižovatek automobilové dopravy ideálem avantgardních architektů... [5, str. 230–231].

Uvedená citace vystihuje atmosféru, ve které vznikaly Urbanovy první projekty (často utopické), které vydal tiskem v roce 1919 pod titulem Ideální Praha, kde byly řešeny předpokládané problémy nově vznikající Velké Prahy. Své vize (nadále čistě funkcionalistické) se pokoušel postupně uplatňovat, když se stal v letech 1924 až 1939 pracovníkem Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a okolí a později i Plánovací komise hlavního města Prahy. Jako představitel Státní regulační komise se zúčastnil i prvního sjezdu architektů-projektantů v roce 1932.

Publikování v časopisech Styl a Architektura

Jako dlouholetý spolupracovník odborného časopisu Styl (v letech 1934 až 1935 byl jeho šéfredaktorem) a člen redakční rady časopisu Architektura ČSR měl Urban možnost se vyjadřovat k aktuálním problémům města ve svých článcích – například v ročníku 1926 až 1927 přispívá do časopisu odbornými, většinou polemickými články, v nichž často předjímá problémy, které budou řešeny až o mnoho desetiletí po­zději – zde jsou jejich názvy:

• Petřínská cesta (propojení nových čtvrtí – Dejvic a Letné s historickým centrem Prahy;
• Kongres stavby měst ve Vídni (porovnání rozvoje evropských metropolí);
• O podzemních drahách (vizionářský střet koncepce List-Belladovy podzemní dráhy a systému podpovrchové tramvaje);
• Soutěž na palác Společnosti národů v Ženevě (posouzení 470 došlých návrhů porotou, ocenění návrhu Le Corbusiera a dalších);
• Československý stát a jeho hlavní město (kritika „současného“ stavu regulačního plánu centra Prahy).

Naplnění Urbanových vizí

Citujme opět ze zmíněné publikace Otakara Nového [5, str. 304 ]: Architektonická ofenziva avantgardy našla ve dvacátých letech... velmi příznivé území díky iniciativě bratří Havlů a další významné postavy české moderní architektury Maxe Urbana, spolupracovníka Josefa Gočára a Otakara Novotného, a tajemníka Státní regulační komise, který zkultivoval skalnatý ostroh
Barrandova.

Terasy Barrandov

Začalo to v roce 1927, kdy začal Urban projektovat plán areálu na Barrandově – zahradního města, jehož součástí se stala v letech 1927 až 1929 proslulá restaurace Terasy. Ta vypadala podle Otakara Novotného jako apendix Havlovy Lucerny s Grégrovým barem Trilobit. Architekt Václav Kolátor (1899–1983) vložil v letech 1930 až 1931 do skalního úpatí pod terasami svůj první betonový bazén (zlikvidovaný z neznámých důvodů) [5, str. 304–305].

Restaurace měla svou dominantu, bílou věž: ční dodnes na vrcholu jako maják. K věži se přimyká těleso restaurace s velkou terasou, v sousedství přímo ve svahu se nacházejí kaskádovité terasy s vyhlídkou na panorama města. Celý koncept nezapře inspiraci obdobnou restaurací na břehu Pacifiku v Kalifornii
[4, str. 117].

Restaurační areál byl přístupný jak ze silnice, tak i pěší stezkou, jež vedla od konečné tramvaje nahoru na skálu. Od devadesátých let minulého století byl podnik, kde se ve třicátých letech setkávali herci, politici i obyvatelé a návštěvníci Prahy, opuštěn. V současnosti existuje projekt na jeho rehabilitaci.

Ateliéry Barrandov

Největší dílo, ojediněle velkorysé a technicky náročné – Ateliéry Barrandov – navrhoval Max Urban v letech 1931 až 1934 již jako zkušený architekt i filmař (stejně jako barrandovské zahradní město a Terasy) přímo na žádost filmového podnikatele, majitele společnosti Lucernafilm Miloše Havla (1899–1968).

Stavba Ateliérů byla charakteristická nástupním symetrickým čestným dvorcem Kříženeckého náměstí, v jehož ose byla vztyčena skleněná komunikační a zároveň vodojemní věž. Oproti půvabným křivkám Teras to byl dost strohý funkcionalistický soubor s převahou věcné užitnosti, ale tak dokonalý, že si studia dodnes pronajímají západoevropské a americké společnosti. Max Urban se tu předvedl především jako vynikající urbanista [5, str. 306]. Za dominantní administrativní budovou byly postupně budovány hangáry filmových studií. V roce 1937 bylo dílo oceněno Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži.

Další projekty, plány a realizace

Rozsah činnosti Maxe Urbana byl pozoruhodný – již v roce 1911 publikoval projekt zahrady při domě č. p. 708/II ve Vodičkově ulici na Novém Městě pražském, v Uměleckém měsíčníku pak prezentoval svůj návrh budoáru a ložnice, účastnil se urbanistických soutěží na regulaci pražské Letné v roce 1920 a téhož roku i regulace vnitřního Brna. Roku 1924 získal rozdělené druhé místo (když první nebylo uděleno) v konkurzu na regulační plán Kutné Hory, v roce 1932 navrhoval vilu č. p. 181 v dnešní ulici Lumiérů. Během roku 1931 navrhoval rovněž regulační a zastavovací plán Strakonic (získal dělené II. místo, první cena nebyla udělena). Během roku 1924 sám zhotovil regulační a zastavovací plán Velké Prahy a Olomouce, pozoruhodný je jeho návrh v soutěži na umístění sochy prezidenta T. G. Masaryka a úpravy náměstí Republiky v roce 1937. Ještě v roce 1947 navrhoval pražský parlament.

Mezi slavné pražské vily patří Urbanův Výstavní rodinný dům v jednoduchém funkcionalistickém stylu v ulici Lumiérů 181/41 z roku 1931. V souvislosti s plánovanou výstavbou barrandovské vilové čtvrti byly postaveny dva výstavní domy. První z nich navrhoval architekt Vladimír Grégr (1902–1943) v ulici Barrandovská 180/46 v letech 1930–1932 a zájemcům tak bylo umožněno prohlédnout si dokončené domy ještě před zahájením stavby celého komplexu. Podle těchto vzorů pak byly stavěny některé další vily barrandovského sídliště.

Účast v odborných organizacích

Tento urbanista byl členem rady International Federation of Town Planning v Londýně, Comité Permanent International des Architects v Paříži a řady dalších mezinárodních organizací, účastnil se činnosti ve Společnosti architektů a Svazu architektů ČSR, byl rovněž členem SVÚ Mánes. Za svou nezanedbatelnou činnost pro českou kinematografii byl v roce 1946 vyznamenán.

Závěr

Max Urban se průběžně účastnil různých archi­tektonických soutěží, na urbanistických plánech Prahy ostatně pracoval i v pozdním věku – od roku 1954 byl zaměstnán ve Státním ústavu pro projektování hlavního města Prahy. Zemřel 17. čer­vence 1959 ve věku nedožitých sedmdesáti sedmi let. Svou prací významně ovlivnil vývoj plánování českých městských celků, jeho přínos české funkcionalistické architektuře však dosud není zcela doceněn. 

Zdroje:
[1] DVOŘÁK, V., red. Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1932–1933, roč. VII (XII). Praha: Společnost architektů v Praze.
[2] DVOŘÁK, V., red. Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1932–1933, roč. XII (XVII). Praha: Společnost architektů v Praze.
[3] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[4] LUKEŠ, Z. Praha moderní II, 1900–1950, Levý břeh Vltavy. Paseka, 2013.
[5] NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2021.
[6] ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Viktoria Publishing, 1995.
[7] VEVERKA, P.; R. SEDLÁKOVÁ, P. KREJČÍ et al. Slavné pražské vily. Praha: Foibos Books s.r.o., 2007.