Jaroslav Valenta

Jaroslav Valenta se narodil 3. března 1887 v Pístovicích u Vyškova na jižní Moravě, v rodině učitele Aloise Valenty a Františky Valentové, rozené Žaludové.

Studia

V renomované publikaci Ve znamení paraboly, kterou vydalo nakladatelství Muzeum města Brna v roce 2008, se o studiích Jaroslava Valenty zmiňují autoři Dagmar Černoušková, Jindřich Chatrný a Lukáš Smekal následovně: V letech 1898–1905 absolvoval sedm tříd Zemské vyšší reálné školy v Prostě­jově, které ukončil v roce 1905 maturitní zkouškou. Od školního od roku 1905–1906 studoval na c. k. České vysoké škole technické v Praze, kde studoval odbor stavitelského inženýrství. Studium ukončil v roce 2011 [1]. Získal titul doktora technických věd (Ing. Dr.).

Zaměstnání, odbornost

Další kariéra Jaroslava Valenty byla spjata především s Moravou, kde začínal „od píky“. Do prvního zaměstnání nastoupil již 1. listopadu 1911 (jako pomocný kreslič Moravského zemského stavebního úřadu), posléze od roku 1912 jako výpomocný inženýr v mostním oddělení. V letech 1912–1913 organizoval v Brně a Olomouci kurzy pro pracovníky stavitelských a stavebních firem, ve kterých se prosazovaly nové stavební technologie, zejména konstrukce ze železobetonu. V průběhu první světové války působil jako inženýr, projektoval a prováděl stavební dozor (od 5. května 1914 se stal provizorním zemským stavebním adjunktem).

V těchto letech řešil například mostní provizoria v Tule, kde nastoupil v roce 1914 na stavební ředitelství a posléze vykonával na těchto stavbách stavební dozor, nebo projekty pro armádní velitelství v Oděse. Roku 1920 se stal profesorem Vysokého učení technického v Brně a zemským vrchním stavebním komisařem.

Díky jeho zdatnosti v profesi a houževnatosti mu byl 16. března 1923 udělen titul zemského stavebního rady na Moravě. V roce 1927 se habilitoval na VUT v Brně z nauky o pružnosti a pevnosti, na brněnské VUT rovněž vyučoval v oboru inženýrské stavitelství. Publikoval řadu odborných studií a článků. Byl členem Spolku československých inženýrů, České matice technické, Jednoty přátel Masarykovy akademie práce a nositelem Šolínovy ceny za habilitační práci Vliv kroucení trámu na průběh momentů v připojené desce.

Stavba mostů

V průběhu činnosti Jaroslava Valenty na Moravském zemském úřadu, konkrétně v mostním oddělení, se účastnil realizace řady staveb, na jejichž návrhu se podílel zejména statickými výpočty. Podílel se např. na návrzích silničních betonových mostů přes řeku Moravu v Uherském Ostrohu a přes řeku Oslavu ve Velkém Meziříčí nebo ocelového mostu s nýtovanou konstrukcí přes řeku Moravu ve Veselí nad Moravou, přes Jihlávku v Pravlově, přes Svratku u Uherčic a u Veverské Bítýšky, přes Jevišovku u Výrovic atd. Většina těchto mostů byla během 2. světové války zničena nebo odstraněna při poválečných regulacích silničních komunikací. Výjimkou je most v Uherském Ostrohu, který se stal kulturní památkou ČR.

Most v Uherském Ostrohu

Železobetonový obloukový most přes řeku Moravu, jehož parabolické oblouky se staly jednou z dominant města, byl navržen Jaroslavem Valentou koncem dvacátých let 20. století a postaven v roce 1928 stavební firmou Moravská betonářská. Nosná konstrukce mostu se skládá ze dvou horních vetknutých obloukových nosníků se zavěšenou mostovkou. Most je dlouhý 52,8 m, volná šířka mostu mezi hlavními nosníky je 6,50 m a mezi zábradlími 10,20 m, chodníky jsou vyloženy krakorcovitě na vnější straně hlavních nosníků a jejich šířka mezi závěsy a zábradlím činí 1,25 m. Vozovka má šířku 5,70 m [7]. Zcela neobvyklá jsou zakončení mostních oblouků ve tvaru nedokončených pilířů, na kterých měly být podle původních plánů umístěny sochy. Celý most byl komplexně rekonstruován v roce 1999 a v roce 2000 zařazen mezi kulturní památky ČR.

Stavby řešené ve spolupráci s význačnými architekty

Jaroslav Valenta se jako konstruktér také podílel na realizaci řady významných staveb vynikajících architektů. Výrazný byl podíl na návrhu Paláce Morava, navrženého architektem Ernstem Wiesnerem (1890–1971), kde Valenta řešil vzhledem k obtížnému geologickému podloží problémy s průsaky spodní vody, nebo Zotavovna Morava v Tatranské Lomnici, kde spolupracoval s vynikajícím funkcionalistickým architektem Bohuslavem Fuchsem (1895–1972).

Při návrhu výstavního pavilonu v Brně, jenž se stal vrcholem jeho konstruktérské ka­riéry, spolupracoval s architektem Josefem Kalousem (1889–1958).

Palác Morava

Palác Morava je v současnosti kompaktní domovní blok, který se nachází v Brně, mezi Malinovského náměstím a ulicemi Divadelní a Benešovou. Budova byla postavena na místě bývalého varieté a Doretova dvora podle plánů Ernsta Wiesnera za spolupráce s Ing. Valentou ve dvou etapách na konci dvacátých a v třicátých letech 20. století. Starší část budovy, dokončená v roce 1929, má celkem šest pater, mladší část z roku 1935 (bývalá budova Moravské zemské životní pojišťovny – dnes Dům odborových služeb) má patra čtyři.

Kvůli zlepšení přirozeného osvětlení budovy z jižní strany Wiesner prohnul hmotu budovy dovnitř. Fasáda budovy je obložena neomítnutými, dekorativně sestavenými cihlami, kombinovanými s železobetonovým skeletem. Na rozích budovy jsou umístěny věže, obložené travertinem. V suterénní části starší budovy bylo původně umístěno kino Kapitol a bar, v přízemí obchody, v prvním patře se nacházela prostorná kavárna a kanceláře, v dalších podlažích byty. Multifunkční budova je chráněna jako kulturní památka ČR.

Zotavovna Morava v Tatranské Lomnici

Architekt Bohuslav Fuchs byl dalším brněnským projektantem, který spolupracoval s profesorem Valentou na konci 20. let minulého století, tentokrát při stavbě dnes architektonicky ceněné funkcionalistické stavby – Zotavovny Morava v Tatranské Lomnici. Na stavbě zotavovny se podílel rovněž architekt Karl Ernstberger (1887–1972), působící většinou na Karlovarsku. Profesor Valenta se zabýval především složitou statikou budovy.

Stavba zotavovny, přizpůsobená klimaticky náročnému prostředí Vysokých Tater, se skládá ze dvou komunikačně propojených objektů. V ubytovací části je převedena nosná funkce na příčné zdivo, plně prosklené průčelí s hlubokými lodžiemi působí jako výtvarný prvek. Společenská část zotavovny s jídelnou, klubovnami, kavárnou, otevřenými a krytými terasami je prostorově a tvarově členitou složitou konstrukcí. Tvarování budovy, dokončené v roce 1930, bylo podřízeno konfiguraci terénu a obtížnému zakládání stavby.

Pavilon průmyslu a obchodu na brněnském výstavišti

Nejznámější realizací profesora Valenty je jeho spolupráce na realizaci hlavního pavilonu brněnské Výstavy soudobé kultury v Československu 1928, který navrhoval archi­tekt Josef Kalous – původně nazvaného Obchodně-průmyslový palác, později také Pavilon průmyslu a obchodu, v současnosti pavilon A. Pavilon měl vyjadřovat moderní trendy v československé architektuře konce dvacátých let – měl dokázat, že lze použít železobeton k nejrozmanitějším konstrukcím, neboť materiál, použitý při stavbě, byl téměř pouze železobeton a sklo. Pokud by měla být měřítkem potřebného materiálu na stavbu pavilonu kapacita vlaku o padesáti vagonech, vyžádala si stavba na padesát nákladních vlaků materiálu a trvala celkem
230 pracovních dní.

Podle publikace Ve znamení paraboly [1] ve sborníku vydaném v roce 1928 při příležitosti sjezdu Spolku čs. inženýrů brněnským odborem Spolku SIA, dospěl Valenta při zpracování statického výpočtu v souvislosti s původním návrhem architekta Kalouse k takovému konstrukčnímu řešení, které bylo obdivuhodné nejen z hlediska technických a technologických postupů, ale které především zcela změnilo architektonický výraz stavby. Kalousem navržené tvary vazeb a konstrukcí, jako byly půlkruhové oblouky a vodorovné stropy, vyžadovaly obrovské množství železa, a proto se Valenta rozhodl zásadně pozměnit profil vazeb.

Základní tvar nynějších vazeb je řetězovka, která je volena tak, aby se provedla kruhovým obloukem do vertikály, poloha nosníků, nesoucích kasety, jest volena tak, aby se vyskružením stropu vrchol klenby zvýšil a tím se vyskruží oblouk sám. Totéž platí o rotundě [1].

Za nedostatek Kalousova projektu považoval Valenta absenci dilatačních spár v betonových konstrukcích a jen minimální ohled k tlaku větru na portálové vazby. Technické vyřešení těchto problematických detailů vyústilo v nutnost poněkud pozměnit také půdorys stavby. Tlak větru na portálovou vazbu zachycen byl tím způsobem, že vazba portálová dostala hloubku 2,60 m, takže vystupuje již mohutný vazník v každém ­portálu [1].

Valenta dodává, že veškeré konstrukce byly detailně propočítány a rozkresleny v období po 20. listopadu 1926, kdy bylo definitivně rozhodnuto o projektu, takže stavět se začalo až koncem února 1927. Nosnost základové půdy byla zkoušena pákovým zařízením na ploše 20×20 cm při možnosti dosáhnout tlaku až 7 kg/cm². Deformace byly měřeny Huggenbergerovým tenzometrem a na ulehlém štěrku a písku nebyly pozorovány žádné posuvy. Spodní voda se vyskytovala průměrně v hloubce 15 m. Štěrk a písek vytěžený přímo na výstavišti byl až z 18 % znečištěn hlínou, takže došlo na strojní výrobu štěrku (tj. strojní praní, drcení a třídění). Štěrk byl pak vyprán průměrně až na 3 % hlinitých součástí.

Zkoušky jakosti betonu byly na stavbě prováděny pomocí Empergerových trámců. Způsob těchto zkoušek včetně poměrů jednotlivých složek betonové směsi a časového rámce a stejně tak způsob betonáže i provedení dilatačních spár je popsán v odborném příspěvku Jaroslava Valenty. Veškeré potřebné železo do betonu (cca 95 vagonů) bylo na stavbě bez problémů ohnuto strojní ohýbačkou na železo.

Výsledek úprav provedených profesorem Valentou změnil charakter návrhu. Prosklený pavilon se tak stal centrem výstavy, působil vzdušně, vynikala jeho štíhlá železobetonová žebra, nesoucí centrální kupoli rotundy, celková kompozice pavilonu působila (a dosud působí) nadčasově. Profesor Valenta kromě úpravy nosných oblouků hlavního pavilonu výstavy dohlížel v letech 1927 až 1928 rovněž na návrhy konstrukce dalších pavilonů a doplňkových staveb při přípravě výstavy.

Závěr

Profesor Jaroslav Valenta zemřel nečekaně na selhání ledvin ve štýrském Schladmingu 2. ledna 1934 ve věku 46 let. Pochován byl na brněnském Ústředním hřbitově, kde se mezi urnovými hroby nachází jeho pomník v podobě miniatury parabolického oblouku pavilonu A, který se stal oprávněně symbolem brněnského výstaviště, v letošním roce oslavujícího 95 let své existence. Připomenutí díla této vynikající osobnosti našeho stavebnictví je zároveň příspěvkem k tomuto výročí.

Zdroje:
[1] Černoušková, D.; J. Chatrný; L. Smekal. Ve znamení paraboly. Brno: Muzeum města Brna, 2008.
[2] Brněnský architektonický manuál [on-line]. Dostupné z: https://www.bam.brno.cz/.
[3] Prof. Ing. Dr. Jaroslav Valenta. Encyklopedie Brna [on-line]. © 2020 [cit. 2023-08-02]. Dostupné z: www.encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=14572.
[4] Palác Morava. Wikipedie [on-line]. Naposledy editováno 27. 6. 2022 v 14:08 [cit. 2023-08-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pal%C3%A1c_Morava.
[5] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl. Vyd. Společnost architektů v Praze, roč. VIII, 1927–1928, str. 159.
[6] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[7] Silniční most ev. č. 495 – 007 [on-line]. © 2020 Národní památkový ústav [cit. 2023-08-02]. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/silnicni-most-ev-c-495-007-12881771.