Jan Letzel a památník v Hirošimě

Jan Letzel se narodil 9. dubna 1880 v Náchodě. Byl jedním ze šesti dětí majitele místního hotelu Jana Letzela a jeho ženy Valburgy. Díky nadání i solidnímu finančnímu zabezpečení vystudoval v letech 1901 až 1904 architekturu na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Jana Kotěry, kde patřil k jeho nejnadanějším žákům.

Po dokončení studií se Letzel podílel na přestavbě hotelu U Arcivévody Štěpána na Václavském náměstí č. p. 25 a 26. Tento hotel byl od roku 1924 přejmenován podle jména jeho nového majitele, pražského restauratéra, na Grand hotel Šroubek, od znárodnění až dodnes (i po restituci) nese jméno Grand hotel Evropa. Hotel postavil v roce 1872 na místě starého klasicistního Bindrova zájezdního hostince architekt Josef Schulz (1840–1917) a v letech 1904 až 1905 jej přebudovali stavitel Quido Bělský (1855–1909) a architekt Bedřich Bendelmayer (1872–1932), který navrhl nové průčelí. Interiéry navrhli Bohumil Hypšman (1878–1961) a Jan Letzel se podílel zejména na úpravě secesních kovových prvků domu i úpravě interiéru kavárny. Arkády mezipatra jsou zřejmou ozvěnou podobného řešení kavárny obchodního a nájemního Peterkova domu č. p. 12 na protilehlé straně náměstí, postaveného v letech 1899 až 1900 na základě plánů Jana Kotěry (1871–1923).

 

Grand hotel Evropa je spolu s hotelem Meran, který je dnes samostatným hotelem na Václavském náměstí č. p. 26 a jehož secesní průčelí navrhl architekt Alois Dryák (1872–1932), vedle Peterkova domu považován za jednu z významných památek pražské secesní architektury. V roce 1905 navrhl Jan Letzel patrně svou jedinou samostatnou stavbu v Čechách, lázeňský dům v Mšeném, kde u výzdoby secesního interiéru použil japonské motivy. Lázeňská budova – pavilon Dvorana – je dodnes funkční a je chráněnou kulturní památkou.

Ještě téhož roku se vydává Letzel na cestu po jižní Evropě a na doporučení profesora Kotěry v říjnu 1905 získává pracovní smlouvu v tehdy exotickém Egyptě, jako člen ateliéru Fabricia Paši, dvorního architekta egyptského místokrále Abbáse II. Paši (1874–1944). V Káhiře se Letzel seznámil s majitelem německé stavební firmy Eugen de Lalande, která podnikala v Japonsku, a v roce 1907 přijal u firmy nabízené místo projektanta. Spolu s dalším Čechem, strojním inženýrem Karlem Janem Horou (1881–1973), pak odjeli lodí Prinz Ludwig přes Hongkong do Tokia. S Horou, který se mezitím oženil s Japonkou Fuku Takemoto, zakládají v roce 1909 vlastní stavební firmu Letzel & Hora, se sídlem v Jokohamě. Letzel navrhoval v Japonsku budovy, při jejichž výstavbě byly používány technologie v zemi dosud neznámé, například železobetonové nebo ocelové konstrukce, přitom však dokázal propojovat tradiční japonské prvky s moderní architekturou. Japonci jej nazývali jókon wasai, člověk s myšlením Evropana a citem Japonce. Kromě moderní evropské architektury propagoval Letzel v Japonsku rovněž české automobily – jeho Laurin & Klement patřil k prvním automobilům v Jokohamě. Rovněž jeho společník Hora na svou rodnou vlast nezapomínal – byl jedním z největších přispěvatelů japonských sbírek Náprstkova muzea v Praze. O návaznostech na českou kulturu svědčí i podpora českého japanofila a spisovatele Joea Hlouchy (1881–1957) při jeho pobytu v Japonsku.

Při sledování aktivit první české stavební firmy v Jokohamě nelze pominout osudy rodiny Letzelova společníka Hory. V roce 1908 se manželům Horovým narodil v Jokohamě syn Karel, v roce 1913 se rodina odstěhovala z Japonska do Číny, konkrétně do francouzské čtvrti v Šanghaji. Společná firma tak zanikla, Letzel však v Japonsku zůstal.

 

V létě 1917 Horova rodina opustila Čínu a odjela do New Yorku, odkud se ještě v listopadu téhož roku přestěhovala do Poděbrad. Osudy Karla Hory (1908–1989) patří k pozoruhodným, literárně jen částečně zpracovaným příběhům. Karel se v průběhu druhé světové války stal jedním z nejvíce oceňovaných a vyznamenaných československých občanů. Prošel cizineckou legií, byl dekorován titulem Rytíř čestné legie a řadou britských, amerických, francouzských i československých vyznamenání. Zemřel v Ajacciu ve Francii, je pohřben v Památníku cizinecké legie v Puyloubier.

Hlavním důvodem Letzlova úspěchu v Japonsku byla skutečnost, že navrhované stavby ze železobetonu, popřípadě z oceli byly odolné vůči častým zemětřesením, která Japonsko postihují. Na jaře 1909 dokončil Letzel s Horou stavbu dívčí školy Seishin Women School řádu Sacré Coeur v Široganedai v Tokiu, o rok později pak budovu dívčí školy Futaba Women School. V červnu 1911 dokončil stavbu budovy japonské soukromé zdravotnické organizace v Ótemači v Tokiu. V roce 1911 byla rovněž dokončena stavba rezidence barona Nagaja v Azabufudžimi-čó v Tokiu. Na konci května 1912 se začala stavět budova hotelu Macušima, která byla dokončena v srpnu roku 1913. Téhož roku, již po odjezdu Hory, vypracoval Letzel plány luxusní vily pro zástupce ocelářské firmy Böhlar Crucible z Rakouska v Tokiu. Stavba vily měla být realizována v Rakousku, ale kvůli válce se neuskutečnila. V závěru roku 1913 byla zahájena stavba Obchodního výstavního paláce hirošimské prefektury a v dubnu 1915 byla budova dokončena. Dnes je součástí památníku Genbaku dome.

 

Na podzim roku 1914 byl dokončen projekt Džóči Daigaku (tzv. Sophia University) v Tokiu. Dne 2. listopadu 1915 byl otevřen pro veřejnost Tokyo Station Hotel, na kterém se Letzel podílel výzdobou interiérů. V roce 1916 dokončil rezidenci Dr. Bryana v tokijské části Šimo-Šibuja a v červnu 1917 stavbu hotelu Ueno Seijó-ken v Tokiu. Pravděpodobně poslední stavbou, na které se v Japonsku stavitel podílel, byla stavba hotelu Mijadžima u Hirošimy.

 

Po ukončení práce v ateliéru se Letzel k projektování již nikdy nevrátil. Když skončila první světová válka a vznikla samostatná Republika československá, pomáhal návratu československých legií z Ruska a od roku 1919 pracoval jako první neplacený obchodní zástupce československého zastupitelství v Tokiu. V roce 1920 se vrátil lodí přes Hongkong, Singapur a Marseille do Prahy, kde pracoval nejprve jako poradce ministerstva obchodu, později začal organizovat československo-japonské obchodní kontakty. Navázal například obchodní partnerství s japonskou firmou Suzuki. Vzhledem k tomu, že byl nespokojen s vývojem v Československu, vrátil se roku 1922 do Japonska, kde 1. září 1923 zažil jedno z nejničivějších zemětřesení, které postihlo zejména prefekturu Kantó a které si vyžádalo přes 100 000 obětí. Již o tři měsíce poté se vrátil do vlasti a následkem nemoci přerušil obchodní činnost.

Jan Letzel hovořil arabsky, japonsky, anglicky, francouzsky i německy. Nikdy se neoženil. Zemřel ve věku 45 let 26. prosince 1925 v Praze, pohřben je v rodném v Náchodě. Jeden smutný primát patrně tomuto architektovi zůstane navždy. Nad budovou jeho Obchodního výstavního paláce hirošimské prefektury 6. srpna 1945 v 8.15 hod. místního času ve výšce 570 m explodovala atomová bomba. Betonový skelet výbuchu odolal, lidé uvnitř a v okolí však beze stopy zmizeli. Hirošimský památník míru (Genbaku dome), který byl v místě postaven po válce, využívá průhled na kopuli budovy jako memento druhé světové války. Říká se mu také Atomový dóm a jde patrně o nejznámější stavbu českého architekta v historii.

 

Redakce děkuje Mgr. Sylvě Martináskové, Ph.D., z katedry asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci za konzultaci při psaní japonských výrazů.