Evžen Linhart, I. díl
V roce 1920 se při studiu architektury na pražské technice sešli čtyři budoucí projektanti narození kolem roku 1900, kteří v dalších letech významně ovlivnili vývoj architektury první republiky. Evžena Linharta, Jaroslava Fragnera (1898–1967), Víta Obrtela (1901–1988) a Karla Honzíka (1900–1966) názorově spojovalo především souznění s předválečnými puristickými návrhy „holých fasád“ Josefa Chochola (1880– 1956) a odmítání příliš zdobných realizací jejich tehdejších profesorů na pražské technice.
Úvod
V roce 1923 vstoupila tato neformální skupina názorově i lidsky spřízněných architektů, dodnes nazývaná puristická čtyřka, do Devětsilu, kde se stala jádrem Ardevu (sekce architektů Svazu moderní kultury Devětsil). Skupina prosazovala zásady formulované a uskutečňované francouzským ar- chitektem Le Corbusierem (1887– 1965), směřující ke konstruktivismu a funkcionalismu: Zářící bílé objemy hladkých forem, vyjádřené geometrickými tvary, architektura očištěná na prostou, harmonicky ztvárněnou konstrukci, jak cituje Přemysl Veverka v publikaci Slavné pražské vily [6, str. 104]. Evžen Linhart, který stál u zrodu československé architektonické avantgardy a byl i jedním z jejích vynikajících tvůrců, pak návrhem litvínovského Koldomu v období po 2. světové válce dospěl k limitům sociálních vizí, které slavnou éru avantgardy ukončily.
Život a společenská činnost
Evžen (křtěný Eugen) Linhart se narodil 20. března 1898 v Kouřimi. V letech 1918 až 1924 vystudoval architekturu a stavební inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze, absolvoval u profesora Antonína Engela (1879–1958). Jako člen Puristické čtyřky působil v Devětsilu, dále v Klubu architektů a od roku 1931 až do své smrti byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Kromě architektonických návrhů budov působil rovněž jako designér nábytku.
Jeho návrhy obsáhly kubismus, později osobitý puristický sloh, na konci dvacátých let se přiklonil k funkcionalismu. Spolu se svým přítelem Janem Rosůlkem (1900–1990), rovněž absolventem ČVUT v Praze, pracoval od roku 1925 do roku 1945 na stavebním úřadě pražského magistrátu i jako samostatný architekt. S Rosůlkem a dalšími kolegy se často účastnil veřejných soutěží, vystavoval své návrhy na řadě míst doma i v zahraničí a své práce publikoval především v časopisu Stavba, Veraikon nebo ve sborníku Fronta. Byl ženatý a měl dva syny, Eugena a Pavla.
Raná tvorba
V průběhu dvacátých let projektoval Linhart především nájemní řadové domy. Jako puristicky nejprůkaznější se jeví jeho obecní malobytový dům v Praze-Hostivaři v dnešní ulici Pod Plískavou č. p. 371. Projekt tohoto domu je z roku 1925, realizace z roku 1926 až 1927. Již zmiňovaná publikace [6] jej hodnotí pozitivně: Jednoduchá, funkční dispozice a výtvarně kultivované formální řešení jsou příznačné i pro další Linhartovy návrhy malobytových domů, náležející k nejlepším projevům tehdejší hromadné výstavby. Jedná se o domy č. p. 1775/XI v Jičínské ulici a 1623/XI v Radhošťské ulici (oba na pražském Žižkově) z let 1929 až 1931. V roce 1926 se přihlásil do soutěže na Národní dům v Banské Bystrici na Slovensku, ale neuspěl.
Východiska funkcionalismu podle Le Corbusiera
Třebaže tvorba „puristické čtyřky“ byla vyrovnaná, nejbásnivěji a nejkřehčeji zřejmě vyznívají kompozice Linhartovy [6, str. 105]. Dříve než popíšeme vrcholné Linhartovo dílo období funkcionalismu, měli bychom si ujasnit hlavní filozofická východiska Linhartových návrhů. Velký vzor architektů avantgardy, architekt Le Corbusier, dominující funkcionalistickému hnutí a ztělesňující jeho cíle, charakterizoval funkční požadavky na dům jako stroj na bydlení. Oslavoval 20. století a objekty industrializované společnosti, kterou byla podle jeho interpretace paroloď, letadlo a automobil. Inženýry, kteří tyto symboly sestrojili, přirovnával k největším klasickým architektům.
Neil Stevenson popisuje východiska, která se stala krédem moderní architektury:
Le Corbusier pochopil, jaké architektonické možnosti nabízí prostá skeletová forma rámové konstrukce. Železobetonové deskové stropy oddělené sloupy odsazenými od zdí umožňovaly volné rozvíjení půdorysu v rámci strukturní souřadnicové sítě. Stěny, ať už pevné, zasklené nebo otevřené, se staly nenosnými elementy, používanými jen jako obal k vyjádření puristické formy [3, str. 84].
Le Corbusier pochopil, jaké architektonické možnosti nabízí prostá skeletová forma rámové konstrukce. Železobetonové deskové stropy oddělené sloupy odsazenými od zdí umožňovaly volné rozvíjení půdorysu v rámci strukturní souřadnicové sítě. Stěny, ať už pevné, zasklené nebo otevřené, se staly nenosnými elementy, používanými jen jako obal k vyjádření puristické formy [3, str. 84].
Samotný Le Corbusier shrnul svoje názory do pěti proslulých bodů moderní architektury (funkcionalismu), které stanovil v roce 1926: Volný půdorys, sloupy, volná fasáda, pásová okna a střešní zahrada [3, str. 84]. Mladá generace architektů (i mnoho starších) převzala tyto teze, které se staly základem pro řadu návrhů budov, kterým dodnes nechybí kultivovanost, velkorysost a půvab. Jedním z klíčových funkcionalistických témat bylo bydlení a uspořádání bytu. K vrcholným návrhům, které přesáhly hranice prvorepublikového Československa, patří realizace Linhartovy vily v Praze 6.
Linhartova vila v Dejvicích
V letech 1927 až 1929 si Evžen Linhart postavil v Praze 6 – Dejvicích, v ulici Na Viničných horách 46, č. p. 774, vlastní vilu, a to na pozemku sousedícím s tím, kde současně stavěl podle svého návrhu vlastní dům rovněž jeho kolega, Ing. arch. Jan Rosůlek. V již citované publikaci považují autoři Linhartovu vilu za příklad emocionálního funkcionalismu, který si dodnes uchovává puristickou čistotu [5, str. 105]. Vila složitého půdorysu odpovídá Le Corbusierovým požadavkům na novou architekturu. Jedná se o volně situovanou jednopatrovou budovu, dispozičně řešenou do tvaru L. V nižším, jižním křídle je umístěn ateliér, na jehož střeše se nachází terasa, na kterou se vstupuje z vyššího, severního obytného křídla. Terasa je částečně „zastropena“ pergolou, tvořenou subtilními betonovými prvky. V patře vyššího křídla jsou umístěny ložnice, kterými je „lodní paluba“ rovné střechy, přístupná po kovovém žebříku. Vstupní hala domu se otevírá do zahrady širokým průhledem, spojení se zahradou je umocněno velkým oknem o devíti polích. V přízemí je kromě ateliéru umístěna jídelna a obývací pokoj. Architekt použil zajímavé řešení, když jídelnu vyvýšil zhruba o metr a s obývacím pokojem ji propojil rampou u stěny. Vznikly tak dva prostory, které bylo možné využívat v případě potřeby nezávisle na sobě.
Podobný princip – tzv. Raumplan – použil architekt Adolf Loos (1870–1933) při návrhu nedaleké střešovické Müllerovy vily, postavené v letech 1928 až 1930). V suterénu Linhartovy vily je umístěna kuchyň, garáž a byt domovníka. Její konstrukci tvoří podle zásad funkcionalismu železobetonový skelet. Vila patří mezi cenné projekty československé architektonické avantgardy. Zkolaudována byla 25. července 1929. Vzhledem k tomu, že se stavba kvůli různým problémům prodražila, byli manželé Linhartovi nuceni na dva roky vilu pronajímat, než se do ní mohli nastěhovat. V suterénu vily, považované někdy za první funkcionalistickou stavbu v Praze, byla v roce 1958 zřízena prodejna a sklad drogistického zboží, od roku 1996 je na seznamu kulturních památek a je stále obývána potomky tohoto pana architekta.
Zdroje:
[1] DOSTÁL, Oldřich; PECHAR, Josef, PROCHÁZKA, Vítězslav. Moderní architektura v Československu. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967.
[2] STAŇKOVÁ, Jiřina; ŠTURSA, Jiří; VODĚRA, Svatopluk. Pražská architektura. Praha: ČVUT, Tiskařské závody s.p., 1991.
[3] STEVENSON, Neil. Architektura. London: Diane Pub Co, 1997. Překlad: Dušan Zbavitel. Praha: Knižní klub, 2003.
[4] Stavba, měsíčník pro stavební umění. 1927–1928, 1928–1929, 1929–1930. Vyd. Klub architektů v Praze.
[5] ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1995.
[6] VEVERKA, Přemysl a kol. Slavné pražské vily. Praha: Foibos, 2007.
[7] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[8] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
