Spolupráce restaurátorů a stavebních profesí na obnově historických staveb

Historickou stavbu vždy v určitém procentu doplňuje umělecká výzdoba. Památkářská a restaurátorská pozornost musí být věnována zejména této hlavní stavební části, protože i dobré restaurování uměleckých doplňků už mnoho nezachrání, když stavební část není dobře provedena. Veškeré části památkových objektů bez rozdílu musejí být přijímány s plnou vážností z hlediska ochrany a zachování historického charakteru a tomu musejí odpovídat právě i veškeré řemeslné, např. zednické a kamenické práce.

Modely organizace práce

V základu se můžeme na historických objektech setkat se třemi modely organizace práce:

• Generálním dodavatelem je stavební organizace, která provádí stavební práce. Ta přijme jako subdodavatele restaurátory, kteří provádějí dílčí restaurátorské práce. Tento způsob lze přijmout při dobrých vztazích a vzájemném respektování. Výhodou je zde využívání lešení i další vybavenosti stavby v rámci dodávaných prací. Někdy je zde nebezpečí přílišné nesamostatnosti a závislosti restaurátora na stavební organizaci, která je zadavatelem.
• V tomto směru je snadnější způsob, kdy restaurátor má smlouvu s majitelem nebo investorem a je rovnocenným partnerem stavby. Užívání vybavenosti stavby není samozřejmostí a restaurátor musí přijmout určité podmínky jejího užívání. Pokud pracují řemeslníci a restaurátoři vedle sebe a má-li práce vést k užitečnému výsledku, musejí se vždy domluvit a vzájemně respektovat. Je velmi dobré na začátku v plánech přesně vyznačit hranici částí, kde kdo pracuje a vzájemně ji potvrdit. Tím se předejde mnoha sporům. U obou těchto modelů restaurátor často sleduje stavební práce a postupy, se kterými nesouhlasí. Záleží na vedení stavby i výkonných řemeslnících, zda jsou jeho připomínky a názory přijímány a respektovány.
• U třetího modelu je restaurátor generálním dodavatelem restaurování stavby a stavební firmy jsou subdodavateli. Restaurátoři pracují s přizvanou agenturou, která je zastupuje v administrativních oblastech, nikoliv však v odborných záležitostech restaurátorských a stavebních. Tento model je vhodný u stavebních památek, kde restaurátorská činnost tvoří většinu prací, a činnost stavební pak práci jen doplňuje. Výhodou je, že restaurátor udává celé práci tón i úroveň, kterou potom také vyžaduje od dodavatelské firmy, včetně dodržování používaných materiálů, technologií, čistoty pracoviště a dalších aspektů. Pro restaurátora, který většinou tíhne spíše k tiché tvůrčí práci, je to velmi těžký úkol. Dochází zde k častým rozporům, které jsou potom řešeny až nekompromisním vyžadováním dodržování smlouvy, kde všechny případné problematické momenty musejí být dobře ošetřeny.

Zkušenosti z praxe

Na akcích, kde na vzácném památkovém objektu pracuje řada profesí a dodavatelů, není nic snazšího, než něco bleskově zkazit, zapomenout nebo nenapravitelně zničit. Mohl bych vyjmenovat celou řadu do nebe volajících příkladů památek zbytečně zničených neznalostí, lajdáctvím nebo úmyslnou zavilostí ukázat, že jemu dotyčnému nebude nikdo říkat, co a jak má dělat.
Příkladné byly naopak akce, kde restaurátory požádalo vedení stavby, aby je seznámili se svou prací a opravovanou památkou a aby jim poradili, jak k celé práci přistupovat a dělníky poučili, jak v některých úkonech postupovat. Zažil jsem i chvíle, kdy řemeslníci sami přišli se žádostí, abychom jim poradili, jak určité problémy vyřešit a práci dobře provést. Nejlepší domluvou potom je, když restaurátor ukáže, že není jen studovaný teoretik, ale že ovládá dobře svoje i další řemesla a že to, co požaduje, udělat jde a také, že to sám rukama umí.

Škola řemesla

První školou práce na památkách byla pro mne práce stavebního dělníka při opravě kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Poznal jsem důvěrně celé prostředí stavby a řadu vynikajících řemeslníků. Další praktickou školou po absolvování AVU pro mne bylo třináctileté členství v restaurátorské komisi Českého fondu výtvarných umění. Zde jsem mohl sledovat práci asi sto třiceti restaurátorů od podání rozpočtů a návrhů restaurování, až po kolaudování výsledků práce. Mnoho akcí zde souviselo s pracemi na historických stavebních památkách. Jinou, stejně výbornou školou, byla spolupráce skupiny nás, mladších restaurátorů, s akademickým malířem Jiřím Blažejem, který byl duchem a spolutvůrcem rekonstrukce gotického domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Nejen že jsme zde pracovali pod vedením odborníka, ale sledovali jsme práci řady výborných kameníků a zedníků. Naučil jsem se zde např. rekonstrukci gotických omítek. Nejlepší školou, hlavně u řemesla, je sledování práce těch zkušených. Tito řemeslníci by měli být vysoce ceněni a měli by mít své následovníky.
Zato když jsem byl subdodavatelem celé dodávky restaurování kaple v Arcibiskupském paláci v Praze, nezadal jsem zde jedinou práci řemeslníkovi, protože náročnost prací v prostoru kaple to nedovolovala. Například i rýhy na kabely pro novou elektroinstalaci jsem si raději mezi bohatou štukovou výzdobou vysekal sám a velmi se mi to vyplatilo.

Restaurování vnějšího pláště katedrály sv. Petra a Pavla v Brně

Katedrála sv. Petra a Pavla, Brno. Jižní gotická předsíň. Stav po rekonstrukci v roce 2002.

Nejtěžším úkolem v mé kariéře bylo restaurování vnějšího pláště katedrály sv. Petra a Pavla v Brně, kde jsem byl generálním dodavatelem. Administrativní práci velmi dobře prováděla přizvaná odborná agentura a já jsem se mohl věnovat plně restaurátorské práci a vedení řady mladých restaurátorů, kteří zde pracovali. Atmosféra vztahů investora, památkářů i restaurátorů byla výborná, a tím byly dosaženy i dobré výsledky práce.

Románský portál v Záboří nad Labem

Nejpříjemnější spolupráce se stavebními profesemi je na menších, ale náročných akcích. V nedávné době jsem po čtyři roky restauroval velký románský portál z roku 1170 v Záboří nad Labem. Jeho stavební část a statika byly ve velmi vážném stavu. Celý portál hrozil zřícením. Museli jsme jej podepřít, vynést klenby bočních oken. Dále bylo třeba portál stáhnout do rámů, vyzdít z historických materiálů základy, hloubkově vyinjektovat vnitřní praskliny a dutiny 581 litry směsi ze speciálně pro tento účel připraveného vápna. Pro tuto injektáž jsem připravoval 99 otvorů na pečlivě volených místech. Nad portálem jsme rozebrali 4,5 t pozdějšího barokního řádkového zdiva, zaklenuli klenbu a zedníci na ni znovu zdivo dokonale vyzdili. Spolupráce s místními řemeslníky byla dokonalá. Byla to opravdová radost a potěšení ze spolupráce a přátelství, které zde panovalo. Podobná spolupráce není častá, ale když se povede, výsledek práce tomu odpovídá.

Krypta sv. Kateřiny v Kouřimi

Krypta sv. Kateřiny z roku 1272 v Kouřimi. Stav během restaurování.

Jsou také místa, kde jsem se na čtyři roky uzavřel světu. Restauroval jsem podzemní gotickou kryptu sv. Kateřiny v Kouřimi. Mimo restaurování centrálního sloupu, klenebních žeber, konzol, dvou portálů a oltáře jsem hlavně restauroval omítky na stěnách, které zde od roku 1272 trpí vlhkostí a byly asi desetkrát vyspravované. Obvykle by měl tuto práci dělat zedník. Ale jsou i omítnuté stěny, které vyžadují tu nejodbornější restaurátorskou práci.

Základní přístupy k restaurování stavebních památek

Jednou jsem jako restaurátor dozoroval opravu kostela z 19. století s celokamenným pláštěm. Byl zde stavbyvedoucí, kameníci, zedníci. Vstoupil jsem do už rozpracované akce, která neprobíhala dobře, a snažil jsem se všem vysvětlit, jak mají pracovat při restaurování kamenných kvádrů. Bylo to stále málo platné. Proto jsem jednou přijel na stavbu, převlékl se do montérek, vyndal své nářadí a materiály, se kterými jsem denně pracoval. Svolal jsem pracovníky a od začátku jsem ukázal, jak zvolím skladbu písků, jak míchám tmel, jak jej probarvuji, jak jej nanáším, zpracovávám, barevně komponuji. Všichni ocenili, že to, co jsem říkal, není jen pouhá teorie a poznali něco nového.
Zmiňoval jsem problémy a vztahy, které se dají při dobré vůli většinou uspokojivě vyřešit. A restaurátor může být nápomocen dobrému výsledku celé práce. Co ale restaurátor vyřešit nemůže, je základní přístup, se kterým se v současné době k restaurování stavebních památek přistupuje. Zplenění vzácné stavební památky na přání majitele, kdy celkový přístup i postupy jsou výsměchem památkové péči a pohaněním našeho kulturního dědictví. Ničení je také často způsobeno neodborností stavební firmy a nedbalostí nebo zoufalou bezmocností památkového dozoru. Investování peněz do opravy památek je užitečná, záslužná a krásná věc. Ale jestliže práce nejsou provedeny na patřičné profesionální úrovni, jsou spíše ke škodě než k užitku. Bezduché nově hladce omítnuté a pestře obarvené kulisy, které se často brzy začnou olupovat, nejsou žádným kulturním přínosem ani účelným využitím peněz. Záleží na cestě, kterou zvolíme. Zda si své kulturní dědictví uchráníme ve vzácné autentické podobě, nebo zda je zničíme.