Památkové stavby a metoda památkové péče, autorizovaný inženýr a technik

Patrně vliv romantizmu a národních hnutí 19. století dává základ zájmu o starší budovy a poprvé přináší názor, že zájem o památku je nejen povinností vzdělaného vlastníka, ale i státu, kde se památka nachází. Vznikají první instituce, které se památkami zabývají, nejprve jejich studiem a posléze i zásahy pro jejich zachování. Památky nebo stavby, které mohou být za památky pokládány, se stávají zájmem stavebního ruchu své doby. Někdy mohou být zdrojem obživy při obnově, příkladem jsou regotizace kostelů a hradů, někdy se naopak stávají brzdou pro další stavební záměry a jsou masivně likvidovány, například asanace páté čtvrti v Praze, nebo zánik renesančních domů v místech, kde jsou stavěny domy moderní a výnosnější.

Stavební inženýr a technik se proto do dnešních dnů setkává s neustálým porovnáváním sil mezi striktními ochránci a mezi snahou nahradit starší stavby novými. Spory o zachování památek jsou minimálně sto padesát let trvající a lze předpokládat, že budou trvat i v tomto století. Technik se stává součástí památkové péče, neboť je schopen poskytnout názor na kvalitu stavby a materiálů a jejich technickou životnost, stejně tak je jeho práce nezbytná při opravě památky a zajištění jejích vlastností, které nesmějí ohrožovat jak okolí stavby, tak její obyvatele a návštěvníky. Technik by se neměl dát manipulovat různými spory rázu estetického, nebo různými módními názory pro obnovu památek a jejich zachování. Měl by zastávat dlouhodobě udržitelný názor na fyzické možnosti dochované stavby. Spojení památkové péče s dějinami umění, s estetikou a dalšími společenskými vědními obory je pochopitelné, nicméně dobrá památková péče by měla dbát i zásad správného technického řešení a výsledků exaktních zhodnocení stavby i jejích částí. Zde je mnohdy jablko sváru, kdy od původních částí konstrukcí nebo u konstrukcí vyměňovaných je očekáváno více, než mohou ve skutečnosti přinést. Jako každá lidská činnost, je i památková péče zasažena různými názory, které se dají nazvat i módními směry. Oblastí, kde se takové časově podmíněné názory objevují nejčastěji, jsou povrchy, jejich struktura a barevnost.

Otázka, jak se k památkové péči postavit, nemá samozřejmě jednoznačnou odpověď, nicméně správně uvažující technik by si měl uvědomit, že jeho povinností je vytvořit dílo z technického hlediska reálné, dobře fungující po delší dobu. Neměl by tedy zadavatele klamat zdánlivě jednoduchými řešeními, nebo řešeními nereálnými a v zájmu pravdy by ho měl seznámit s možnými následky a dopady nerozumných rozhodnutí.

V zásadě by však měl být spolupracovníkem památkáře, který vyslechne jeho argumenty, názory a ve shodě s ním upraví konečné řešení, které bude završeno dobrým výsledkem. Další řádky se snaží naznačit možná místa setkání nebo i kolizí, se kterými se při památkové péči může člen ČKAIT setkat.

Materiály a historické konstrukce
Při obnově památek je nutné přihlížet k vlastnostem historických materiálů a konstrukcí. Historické materiály a konstrukce mají jiné vlastnosti než současné materiály. Jako příklad lze uvést kameny, které se již netěží, jako křemité pískovce nebo slivenecký mramor. Jejich náhrada je obtížná, až nemožná. Rovněž životnost historických materiálů je mnohdy nižší než materiálů novodobých, což může být předmětem problémů a zejména pak i záruk k použitému materiálu. Materiálová rozhodnutí jsou při výměně, nebo naopak ochraně původní hmoty rozhodnutí zásadní a mohou být při nesprávném výběru příčinou neúspěchu.

Odlišnost zásad použitých pro historické stavby
Zásady použité pro historické stavby byly v mnoha směrech odlišné od současných zvyklostí a předpisů. Historické konstrukce byly navrženy empiricky a mnohé zásady v dnešní době nevyhovují současným předpisům, velmi často jde o zatížitelnost konstrukcí nebo požární vlastnosti staveb a jejich částí. Rovněž dispoziční podmínky neodpovídají současným představám, a proto je nutný přístup, který pro historické budovy umožní určité úlevy. Je však otázkou, kde je hranice těchto úlev a kde se stává historické prostředí omezením, nebo dokonce vylučujícím faktorem pro další užití. Změna stylu života, nároky na prostředí budov se výrazně liší od minulosti, zejména v posledních sto letech. Musíme si uvědomit, že například teploty v místnostech, popřípadě vlhkostní poměry, jsou v současnosti vyšší a mohou mít na historickou stavbu zničující vliv. Zvýšení teploty a vlhkosti spojené s omezením větrání vyvolá mnohdy nevratné změny na dřevěných konstrukcích nebo štukových a malířských výzdobách budov.

Velké nebezpečí představuje i naplnění historických budov technickými zařízeními, například výměníková stanice s malým odvodem tepla může být pro středověký sklep zničující. Rovněž rozvody sítí a technických zařízení mění nejen statiku budovy, ale ukrajují i její hmotnou podstatu, což v době, kdy životnost technických zařízení staveb velmi rychle klesá, znamená opakované zásahy pro zřízení dalších rozvodů a zařízení. I ve stavu, kdy se rozměry některých rozvodů zmenšují, znamená každá výměna závažný zásah do památky. Velkým problémem je i přecenění prostorových možností památky, kdy do stavby, kterou původně obývala malá skupina osob, nebo do stavby zcela jiného účelu, je vkládána intenzivně využitá struktura, která stavbu ničí.

Památková podstata je vždy omezením pro dispozici a nové využití, a pokud je překročena určitá mez, dochází k naprosté devastaci památky.

Otázka zachování původní hmoty památky
Zachování konstrukcí z původního materiálu je vždy prioritou, nicméně je třeba připustit, že v některých případech není dochování původní konstrukce technicky možné.

Metoda co největšího zachování hmoty památky se v minulosti příliš neuplatňovala a zejména u nosných konstrukcí docházelo k vestavování novodobých konstrukcí do historických staveb. Již od třicátých let nacházíme domy, kde zůstává zachována jen historická fasáda a historický krov a do domu je vložen betonový skelet, příkladem je např. pražský dům U zlaté lodi na Malém náměstí. Stejný stav panoval i v poválečném období, kdy se klenby zesilovaly betonem a do staveb se vkládaly plechobetonové stropy nahrazující stropy dřevěné.

Zachování problematických konstrukcí a částí staveb
Při obnově památek je nutné zachovávat původní konstrukce a materiály, nicméně často dochází ke kolizím s odbornou památkovou péčí.

Příkladem může být zachování dřevěných stropů a krovů, které jsou ve stavu pro dlouhodobé použití nevhodném, a proto je nutná jejich náhrada. Podobná situace nastává i při zachování původních materiálů střech, kdy je na jedné straně požadováno přeložení původní krytiny, na druhé pak jsou kladeny podmínky na její vlastnosti jako na novou krytinu. V takovém případě dochází ke sporům s investorem, který požaduje záruky a dlouhodobou životnost, a pokud nedojde k dohodě, historický materiál mizí. Naše země sice unikly velkým válečným škodám, ale v poválečném období se údržba staveb všeobecně zanedbávala, a to nejen památek, ale i běžně užívaných budov. Z toho důvodu je stav mnohých výrazně horší než stav podobných staveb v Evropě, která nebyla postižena nelidským systémem vlády. Do hloubky zasahující devastace se projevuje zejména u staveb církevních, zemědělských nebo i u zanedbaného bytového fondu, kde společnost rezignovala na jeho údržbu. Devastované stavby byly mnohdy navráceny, ale náklady na jejich opětovné uvedení do života se pohybovaly mnohdy mimo možnosti nabyvatelů. Proto i v tomto případě trvá velký dluh, jehož odstranění bude záležitostí více generací.

Neudržované stavby mívají sice dochované detaily, které by mnohdy zanikly, na druhé straně jsou však velmi často nenávratně poškozeny jejich hlavní konstrukce, a tak oprava může snížit dochovanou památkovou podstatu. Rozhodování o zachování původní hmoty musí být vždy podloženo znalostí stavu materiálu a možností udržení jeho vlastností pro budoucnost. Exaktní průzkumy a poznání mechanických vlastností původní hmoty jsou však často odmítány jako nákladné a zbytečné, a tak jsou činěna rozhodnutí na straně bezpečné a konstrukce jsou nahrazovány z důvodu snížení možného rizika neúspěchu.

Příkladem takového přístupu je částečně dobře zachovaný pavlačový dům, který má povalové pavlače s omítaným povrchem a dlažbou na horním líci. Povaly jsou na několika místech narušené, ale v zásadě by po podrobném zhodnocení stavu byly dále použitelné a poškozená místa by byla nahrazena konstrukcí podobnou konstrukci původní. Odmítnutím nákladu na podrobný průzkum bude patrně celá konstrukce nahrazena konstrukcí betonovou. Ve výsledku nejenže zanikne docela zajímavá památka, ale investor bude zatížen zcela zbytečně zvýšením o náklad na osazovací konstrukci a zásadním zesílením původních konzol z kamene a železa. Ztráta památková je v takovém případě doprovázena ztrátou ekonomickou.

Problematika vhodnosti současných materiálů
Současné materiály mají jiné vlastnosti a životnost, ale jejich užití pro památkové stavby je méně vhodné. Použití materiálů se známým původem a s definovanými vlastnostmi je podmínkou úspěchu při stavební činnosti. V oblasti památkové péče se mnohdy požadují materiály a postupy užívané v minulosti, které se v současnosti pokládají za méně kvalitní.

Na památkově chráněných stavbách, nebo i na stavbách v památkových rezervacích a zónách je požadováno užití materiálů, které se v současnosti pokládají za materiály nižší životnosti, nebo jsou požadovány systémy konstrukcí v současnosti již podle příslušných předpisů nepřípustné. Znamená to, že investor dostává dílo s omezenými zárukami nebo dokonce bez možnosti záruky za provedené dílo, a to podle současných podmínek užití materiálu či konstrukce. Tato nevýhoda není nijak kompenzována, byť je rozhodnutí činěno ve veřejném zájmu. Příkladem je užití čistě vápenných omítek, nebo provedení krytin bez pojistné izolace, či vypuštění oplechování říms širších článků fasády budovy.

Odbornost v památkové péči
Odbornost v památkové péči administrativně zajišťuje Národní památkový ústav. Stav, kdy jedna instituce dává odborné vyjádření a vlastní správní úkon vykonává pověřená obec, je danou skutečností, která se nebude patrně měnit.

ČKAIT se snaží v oborech, které jí jsou vlastní, tedy v oblasti konstrukce, materiálů a jejich životnosti, popřípadě ve vztahu stavebního díla s vnějším prostředím, s památkáři spolupracovat. Byla uzavřena smlouva o spolupráci ČKAIT a NPÚ, od které si obě strany slibují zlepšení výsledků v oblasti údržby, restaurování a oprav památek.

ČKAIT bude podporovat zejména exaktní metody a postupy při nakládání s památkami a dále pak i obnovu tradičních postupů a řemeslných oprav.

Určitou opatrnost je třeba zachovat v oblasti schematických rozhodnutí a formálních požadavků, které odporují základním technickým principům. Většinou se nejedná o nosné konstrukce, ale o povrchové úpravy nebo úpravy detailů staveb, kdy jsou rozhodnutí často motivována zvětšením objemu restaurátorských prací, a to i tam, kde by bylo možné použít řemeslné opravy. Mnohdy vypadá výsledek opravy v rámci řemesla ve svém výsledku lépe a věrohodněji.

Oprava a restaurování památky jsou tvůrčí prací a musí být prováděny jako kolektivní dílo, kde se jednotlivé profese snaží dojít k co nejlepšímu výsledku. Podmínkou je dobré poznání památky založené na kvalitním geometrickém obrazu díla a na dobře provedeném stavebně historickém průzkumu včetně archivního. Památkář, archivář, historik a uměnovědec se scházejí ke společné činnosti, která je výstupem pro další úvahu o památce. U složitějších staveb je pak průzkum při opravě doplňován a rozšiřován a velkou výhodou je i spojení práce na stavebně historickém a stavebně technickém průzkumu. Opomenuty nesmí být ani průzkumy restaurátorské, které by měly být spojeny s již zmíněnými dokumenty. Oddělování uměleckých děl od samotné stavby a její architektury nemusí být optimálním řešením, restaurován by měl být celek a je nutná určitá posloupnost zásahů. Od skutečného restaurování přes řemeslnou opravu až k běžné stavební práci může dojít k vyvážení opravy tak, že výsledek je jednotný a přesvědčivý. Velmi důležitý je i odborný dozor během práce, kdy jsou nalézány nové skutečnosti a jejich odborné zhodnocení může výrazně zvýšit hodnotu provedeného díla.

Nový památkový zákon
ČKAIT pozorně sleduje přípravu nového zákona a má svého zástupce mezi členy přípravné komise. Současný stav zákona pokládá za přijatelný pro budoucí použití a nemá zásadní připomínky k podobě připravovaného zákona. Zákon poměrně podrobně stanovuje i podmínky poznání památek s tím, že stavebně historické průzkumy se stávají vázanou živností s konkrétně stanovenými podmínkami. Za nedořešenou lze zatím pokládat otázku kompenzací zvýšených nákladů při údržbě a opravách památek. Je to bolestivý bod, který se objevuje již po léta, která je památkový zákon řešen, a nalezení správných zásad je zatím v nedohlednu. Zákon podporuje i odbornost a dá se konstatovat, že jeho dokončení bude pro péči o památky přínosné.

Dosud nepoznané památky a jejich zachování v rámci stavebního ruchu
Tato oblast zájmu by měla zahrnovat i stavby, které nejsou památkami, mohou však být součástí památkových zón a rezervací. Jejich hodnota není zatím rozeznána a jsou ohroženy radikálními úpravami. Zde se nachází i problém hodnot zanikajících kvůli různým zateplovacím akcím, kdy jsou na domy přidávány vnější izolace a jsou vyměňována okna a další výplně otvorů. Důležitá je i oblast industriálních a technických památek, které se velmi často dostávají do oboru hodnot dosud nepoznaných a zapomenutých. Do jisté míry to platilo a ještě možná i platí pro památky čistě technického rázu, které nenesou znaky výtvarného řešení, nebo je jejich výtvarné řešení podřízeno technickému účelu. Nepoznanou památkou mohou být i zajímavé konstrukce skryté v budovách nevelké architektonické hodnoty - jako příklad lze uvést venkovskou školu postavenou ze systémové stavebnice korkových tvárnic a desek izolaci stěn i ztracené bednění železobetonových stropů. Pokud není takováto stavba rozpoznána, zaniká bez možnosti i částečného dochování konstrukce, ale i bez řádné dokumentace. Zánik stavby, která má určité hodnoty památky, bude vždy součástí stavebního života, nicméně mělo by vždy být provedeno zhodnocení a dokumentace nalezeného stavu, zachycující její technickou podstatu.

S nepoznanými a málo poznanými památkami souvisí i velký problém zemědělských staveb na venkově. Většina zemědělských sídel je prostoupena budovami, kdysi užívanými pro zemědělství, jsou to zejména chlévy, stodoly a špýchary. Tyto stavby již po více než šedesát let nemají svůj původní účel a jejich životnost se blíží ke konci. Některé patří k památkovým souborům, jiné nejsou chráněny vůbec. Jejich technické provedení je mnohdy velice zajímavé a zachování by bylo žádoucí. Problém však spočívá v nalezení nového účelu. Předpoklad, že budou využity pro drobné živnosti a malé výroby, se nesplnil, a tak stavby dále chátrají a zanikají. Je to skutečnost, která se nijak nezdůrazňuje a je vidět až v momentě, kdy stavby zcela kolabují, nebo v době, kdy území zasáhne živelní pohroma a stavby jsou poškozeny. Pak jejich majitelé žádají o možnost zbourání a je jim vesměs vyhověno. Objevují se sice případy, kdy noví majitelé zemědělských usedlostí stavby opraví, nebo alespoň zajistí, tyto případy jsou však zatím velmi řídké a omezují se na okolí velkých měst nebo na turisticky zajímavé oblasti. Problému by, vhledem k jeho rozsahu, měla být v budoucnosti věnována zvýšená pozornost.

Závěr
Památková péče a ochrana památek bude vždy důležitým tématem při změnách lidských sídel a obydlí. Omezení vlastnických práv, omezení zásahu z důvodů pro mnohé účastníky stavebního procesu málo pochopitelných, je nutnou daní pro budoucnost. Nicméně způsob omezování práv by měl být dán jasnými pravidly, a to nejen seznamem chráněných památek, který může být doplňován a měněn, ale i zásadami pro památkové rezervace a památkové zóny. Pokud nebudou jasně stanovena pravidla pro omezení zásahů a omezení vlastnických práv, nebude vzájemné důvěry mezi ochránci památek a stavebníky. Výroky, že rozhodování se případ od případu liší, že každé rozhodnutí je individuální, se mohou v budoucnosti projevit v celkové nedůvěře k odbornosti památkové péče.

Technik pracující na řešení problémů památky a jejím zachování by neměl slevovat ze zásad řešení věcně správného, dlouhodobého, nezatíženého přelétavými nápady nezodpovědných a věci málo znalých účastníků přípravy obnovy památky.