K obchodním podmínkám, vykládacím pravidlům a obchodním zvyklostem

Úvodem

Uzavírání smluv je v občanském zákoníku upraveno v ustanovení § 1724 a násl. pod nadpisem Smlouva.

Smluvní strany mohou:

• v občanskoprávních vztazích použít smluvního typu uvedeného v občanském zákoníku (např. uzavřít smlouvu kupní, jejímž předmětem plnění je zboží, smlouvu o koupi závodu, smlouvu o dílo atd., a to podle ustanovení § 1746 odst. 1 občanského zákoníku, dále o. z.);
• uzavřít smlouvu nepojmenovanou (viz § 1746 odst. 2 o. z.), tj. takovou, která není zákonným smluvním typem (např. smlouvu o spolupráci, smlouvu o spolupůsobení apod.);
• použít smluvního typu podle zvláštního zákona (např. smlouvu o užívání kolektivní ochranné známky podle zákona o ochranných známkách).

Základním pravidlem, které musí strany splnit, chtějí-li uzavřít smlouvu, je přijetí nabídky. Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je též přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne.

Zvláštní úpravu tvoří vznik smluv vyjádřením souhlasu s návrhem smlouvy provedením určitého jednání.

Tuto zvláštní úpravu vzniku smlouvy pro občanskoprávní vztahy přitom upravuje § 1744 o. z. Toto ustanovení uvádí dvě skupiny podmínek. Splní-li se přitom z kaž­dé skupiny alespoň jedna podmínka, pak rovněž vznikne smlouva.

První skupina podmínek je vyjádřena těmito podmínkami:

• s přihlédnutím k obsahu nabídky či
• k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo
• je-li to obvyklé.

Druhá skupina podmínek je určena tak, že osoba, které je nabídka určena, může nabídku přijmout tak, že:

• se podle ní zachová;
• zejména poskytne nebo přijme plnění.

Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, pokud nastalo včas. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

U smluv nepojmenovaných je nutno, aby kromě určení smluvních stran byl dohodnut obsah závazku, tj. aby byla přesně vymezena práva a povinnosti stran.

Jde-li o použití smluvního typu podle o. z., potom musí konkrétní smlouvy obsahovat tzv. podstatné náležitosti smluv vymezené v základních ustanoveních smluvních typů, ledaže strany chtějí uzavřít smlouvu bez některé této náležitosti.

Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na obchodní podmínky (§ 1751 o. z.) a lze použít i doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech (§ 1754 o. z.). Využít je možno i obchodních zvyklostí. To ostatně bylo možné i podle dřívější úpravy podle obchodního zákoníku.

Obchodní podmínky

Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, jež navrhovatel připojí k nabídce, nebo které jsou stranám známé. Posléze uvedenými jsou zejména všeobecné obchodní podmínky, které vydávají odborné zájmové organizace (např. podmínky Svazu spedice a logistiky).

Využívány jsou ve výstavbě i smluvní podmínky mezinárodní organizace FIDIC. Kontraktace podle FIDIC se rozšiřuje nejen v zahraničí, ale i v tuzemsku.

Soubor základních vzorových smluvních podmínek tvoří v dokumentech FIDIC tyto podmínky.

• Conditions of Contract for Construction / Smluvní podmínky pro výstavbu po­zemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem (zkratka CONS, tzv. Red Book)

Jsou podmínkami s vyrovnanou alokací rizik a jejich použití se předpokládá u projektů, u nichž rizika spojená s projektovou dokumentací ponese větší měrou objednatel. CONS jsou smluvními podmínkami pro projekty generálního dodavatelství (Design-Bid-Build) s použitím specifikací a výkresů objednatele pro zadání a realizaci zakázky a měřením skutečně provedených prací správcem stavby při použití paušálních položkových cen.

• Conditions of Contract for Plant and Design-Build / Smluvní podmínky pro dodávku technologických zařízení a projektování a výstavbu elektro- a strojně-technologického díla a pozemních a inženýrských staveb projektovaných zhotovitelem (zkratka P&DB, tzv. Yellow Book)

Jsou podmínkami s vyrovnanou alokací rizik a jejichž použití se předpokládá u Design-Build projektů, u kterých rizika spojená s projektovou dokumentací ponese větší měrou zhotovitel. Na rozdíl od CONS podmínky P&DB již nepoužívají specifikace a výkresy objednatele pro zadání a realizaci zakázky, pracují s tzv. požadavky objednatele, které definují především účel, funkci, rozsah, standard, výkon a jiná technická kritéria díla podle představ objednatele. Na základě požadavků objednatele vytváří zhotovitel svůj návrh, který se stává součástí smlouvy. Ač je celková cena koncipována jako paušální a na rozdíl od CONS se neprovádí měření skutečně provedených prací, může dojít k její úpravě prostřednictvím změn díla (variací) a v důsledku uplatnění nároků na dodatečné platby a čas. I u tohoto vzoru se využívá správce stavby.

• Conditions of Contract for EPC / Turnkey Projects / Smluvní podmínky pro projekty EPC / „na klíč“ (zkratka EPC nebo EPCT – Engineering, Procurement and Con­struc­tion, tzv. Silver Book)

Jsou typické pro projekty Design-Build s přesunutím větší míry rizik (hlavně rizik souvisejících s projektovou dokumentací, odpovědností za kontrolu zadání zakázky a kontrolu fyzických podmínek staveniště) na zhotovitele a jsou doporučovány v případě dodávky investičních celků (např. elektrárny), kdy se požaduje větší spolehlivost zajištění celkové ceny a doby výstavby. Pro EPC též platí, že cena je koncipována jako paušální, neprovádí se měření skutečně provedených prací, ale může dojít (v omezeném rozsahu) k její úpravě prostřednictvím změn díla (variací) a v důsledku uplatnění nároků na dodatečné platby a čas. Tento vzor již nevyužívá správce stavby, ale zástupce objednatele.

Pro odlišení podmínek P&DB a EPC uvádí FIDIC případy, kdy se doporučuje po­užívat podmínky P&DB. Jde o situace, kdy uchazeči o zakázku nemají dostatek času a informací pro kontrolu a zpracování požadavků objednatele v zadávací dokumentaci, některé části výstavby nebo celá realizace stavby jsou v podzemí nebo v těžko prozkoumatelných podmínkách, objednatel chce ve větší míře dozorovat provádění prací nebo schvalovat projektovou dokumentaci zhotovitele a předpokládá se pravidelná kontrola fakturace objednatelem.

O tom, které podmínky se v daném projektu použijí, rozhodne zásadně ta osoba, která ho financuje.

Pro dodávku stavebních prací se v současnosti nejčastěji používají tři základní vzory smluvních podmínek. Mezi obchodní podmínky smluv na stavební práce a dodávky patří i Short Form of Contract (tzv. Green Book), které jsou smluvními podmínkami určenými pro projekty s malou předpokládanou hodnotou. Je třeba se zmínit také o vzorových smluvních podmínkách DBO (Design, Build and Operate Projects), které jsou variantou podmínek pro projekty, kde se předpokládá též provozování díla zhotovitelem. Dále je vhodné upozornit na vzorový dokument podzhotovitelské smlouvy (Conditions of Subcontract for Construction; tzv. Construction Subcontract), jejž FIDIC vydala pro použití v kombinaci s CONS (ke smluvním podmínkách FIDIC blíže viz publikace L.Klee [4]).

Obchodní podmínky lze charakterizovat uvedením jejich obvyklých znaků následujícím způsobem.

• Nepřímá smluvní ujednání

Obchodní podmínky nejsou obsaženy v textu smlouvy samé, nýbrž jsou otištěny na jejím rubu či tvoří samostatný dokument. Teoreticky si lze představit i obchodní podmínky sjednané ústně, nicméně potenciální problémy spojené s prokazováním jejich obsahu tuto možnost prakticky omezují.

• Vedlejší smluvní ujednání

V obchodních podmínkách jsou především řešena tzv. nepodstatná práva a povinnosti účastníků závazkového vztahu, např. dohodnuté zkoušky, podrobnosti k odpovědnosti za vady apod., kdežto podstatná práva a povinnosti tvořící tzv. podstatné náležitosti smlouvy, bez jejichž sjednání smlouva platně nevznikne, bývají zásadně obsaženy v přímém smluvním ujednání.

• Abstraktnost

Obchodní podmínky jsou abstraktnější než konkrétní smlouvy o plnění. Jsou to v podstatě všeobecně formulované smluvní šablony, které doplňují smlouvu a racionalizují a typizují zejména opakované obchody [1, s. 133].

• Srozumitelnost a jednoznačnost

Text obchodních podmínek by měl být srozumitelný. Obsahují-li obchodní podmínky víceznačné formulace, nemělo by to znamenat výhodu pro jejich tvůrce; v případě sporu by se nejednoznačné formulace měly interpretovat v jeho neprospěch.

• Jasnost a bezrozpornost

Problémy působí, když se smluvní partneři někdy zavážou k obchodu podle nákupních podmínek kupujícího a současně podle prodejních podmínek prodávajícího, ač jsou v určitých bodech neslučitelné. Smlouva je zde uzavřena v takovém rozsahu, v jakém nejsou obchodní podmínky v rozporu.

• Souhlasný projev obou (všech) smluvních partnerů, s použitím obchodních podmínek

Na existenci obchodních podmínek by měl být obchodní partner výslovně upozorněn a mělo by mu být umožněno seznámení se s jejich textem. Obchodní podmínky se stanou součástí smlouvy v okamžiku, kdy s tím strany projeví svůj souhlas. Tento souhlas nemusí být vždy písemný, učiněný formou odkazu na text obchodních podmínek ve vlastní smlouvě. Je-li totiž zásadně možné uzavřít určitou smlouvu ústně, může být i odkaz na další obsah smlouvy obsažený v obchodních podmínkách též učiněn ústně. Souhlas však musí být výslovný. Má-li být dohoda stran o použití obchodních podmínek nesporná a prokazatelná, je pochopitelně vhodné tuto skutečnost písemně deklarovat.

• Soulad s kogentními normami, dobrými mravy, veřejným pořádkem a právy týkající se postavení osob, včetně práv na ochranu osobnosti

Ta ustanovení obchodních podmínek, která jsou v rozporu s tímto, jsou zakázána (srov. k dřívější úpravě, viz [11, s. 28 a násl.]).

Vykládací pravidla

V obchodním styku se ke stručnému vyjádření podmínek vztahu a vzájemných práv a povinností běžně používají různé doložky, a to zejména u kupních smluv (např. o odeslání zboží a způsobu přepravy, o hrazení přepravného, o povinnosti pojistit zboží a hrazení příslušných nákladů). Přesný výklad často užívaných doložek se mezinárodně sjednocuje.

Možnost použití vykládacích pravidel je zakotvena v ustanovení § 1754 o. z., nicméně vyplývá i ze zásady smluvní volnosti. Použijí-li strany ve smlouvě některou z doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že zamýšlely dosáhnout touto doložkou účinků stanovených vykládacími pravidly. Přímá smluvní ujednaní však mají před vykládacími pravidly přednost.

Zvláštní význam mají doložky v mezinárodním obchodu, ale využívají se i v obchodu tuzemském. Mezi nejvýznamnější nepochybně patří Incoterms, které se v praxi zcela vžily. Poprvé byly vydány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži v roce 1936. Poslední znění pochází z roku 2020.

V tuzemských vztazích se doložky po­užívají např. pro subdodávky zboží ve výstavbě (blíže viz též [11, s. 75 a násl.] a [8, s. 27–32]).

Nejčastěji se v současnosti používají doložky Incoterms 2000, 2010 a 2020. Není-li uvedeno, o jaké znění se jedná, půjde o Incoterms 2020.

Mezinárodní obchodní komora vydává publikace s aktuálními standardy obchodních podmínek. Úplné znění platných Incoterms publikuje pro uživatele též např. Hospodářská komora ČR.

K Incoterms vydala Mezinárodní obchodní komora v Paříži tzv. zlatá pravidla. Mj. je zde upozorněno, že vykládací pravidla jsou určena pro kupní smlouvu a nemohou být zaměňována pro související přepravní smlouvu s dopravcem. Subjekty kupní smlouvy však musí sdělit svým dopravcům, jaké doložky byly zvoleny, aby byla přepravní smlouva ve shodě s kupní smlouvou.

Protože nejsou doložky všeobsažné, je k doložkám mj. ještě vhodné sjednat:

• kdo bude zboží nakládat a vykládat;
• rozsah pojištění (časový, územní);
• vymezení dopravy (např. mrazírenský kontejner, nepřepravovat na palubě lodi apod.).

Pokud smluvní strana zajišťuje celní odbavení nebo je odpovědna za dodávku do místa určení ve vnitrozemí cizího státu, je vhodné smluvně počítat se situacemi, kdy celní odbavení nebo vnitrozemská doprava řádně neproběhne z důvodů, které nemají původ v činnosti této smluvní strany.

Kromě Incoterms se počínají uplatňovat i nové Intraterms (International Trade ­Terms), které na Incoterms navazují (viz [2]).

Obchodní zvyklosti

Obchodní zvyklosti nejsou právními obyčeji. Právní obyčeje totiž tam, kde je právní řády daných zemí uznávají za prameny práva, platí odedávna samy o sobě a nemění se.

Obchodní zvyklosti platí na základě toho, že to stanoví zákon, nebo na základě smluvního ujednání, a mohou se v čase měnit. Mohli bychom je v souladu s terminologií prof. R. Dominika (který působil na brněnské právnické fakultě před 2. světovou válkou) považovat za tzv. faktický pramen. V případě, že bychom snad obchodní zvyklosti považovali za pramen práva, nemusel by na ně zákon odkazovat, jelikož by tato pravidla platila samostatně. Tak tomu však není.

Správným názorem shledáváme, že obchodní zvyklosti nejsou právní normou; svoji regulativní schopnost neuplatňují samy, nýbrž na základě příslušného ustanovení zákona či smluvního ujednání. Lze tedy shrnout, že obchodní zvyklosti obsahují pravidla chování, jejichž dodržování má právní důsledky, avšak realizace pravidel i vznik následků nevyplývá ze zvyklostí samotných, nýbrž z jejich napojení na text zákona nebo smluvní ujednání. Obchodní zvyklosti tedy nelze považovat za prameny práva (viz [14, s. 9]).

Od těchto zvyklostí – obchodních zvyklostí, které mají normativní obsah, je však nutné odlišit zvyklosti, jež se dodržují v obchodním styku, avšak tuto normativní povahu zásadně nemají. Například se ustálilo pravidlo, že podepisují-li smlouvu za účastníka dvě fyzické osoby, signuje se významnější osoba na dokumentu vlevo. Nebude-li však tato zvyklost dodržena a podpis významnější osoby bude vpravo a méně významné vlevo, nemá to žádné právní důsledky. Nejde o obchodní zvyklost.

Toto naše konstatování o zvyklostech (nikoli obchodních zvyklostech) však podle o. z. platí, pokud zákon nestanoví jinak. Ke zvyklostem lze totiž hledět, dovolává-li se jich zákon (§ 9 odst. 2 o. z.). Občanský zákoník přitom mluví o zvyklostech obecně, nikoli jen o obchodních zvyklostech. Avšak pojem zvyklosti jako pojem širší zahrnuje i zvyklosti obchodní.

Významné je ustanovení § 558 odst. 2 o. z., které určuje, že v právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně nebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, které nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. Uvedené ustanovení dokumentuje používání obchodních zvyklostí na základě zákona.

Vzhledem ke smluvní volnosti lze pak připustit, aby na použití obchodních zvyklostí odkázala i smlouva. Je možné např. dohodnout použití obchodních zvyklostí z příbuzného obchodního odvětví. Zákon totiž umožňuje smluvní stanovení práv a povinností, a to i za použití dalších pravidel, na jejichž použití se strany dohodly (např.je možno dohodnout použití obecně nezávazných technických norem), obchodní zvyklosti nevyjímaje.

Jako příklad použití obchodních zvyklostí v daném odvětví (viz § 558 odst. 2) uveďme bankovnictví při používání akreditivů. Sjednají-li strany mj. použití obchodních zvyklostí u akreditivu revolvingového, převoditelného, realitního, s červenou doložkou atd., plynou z takového ujednání práva a povinnosti stran týkající se daného akreditivu, a to právě podle obchodních zvyklostí, přestože zákon tyto akreditivy neupravuje.

Např. u převoditelného akreditivu jde v podstatě o to, že kupující (příkazce) vystaví akreditiv ve prospěch prodávajícího (prvního oprávněného) a ten jej převede na své další obchodní partnery (druhé oprávněné). První oprávněný může být např. zprostředkovatel, který zná kupujícího (příkazce) a výrobce (druhé oprávněné). Kupující a výrobci se však neznají. Povinnosti osob přitom plynou z obchodních zvyklostí.

Obdobná situace nastává u technologických dodávek pro výstavbu, sjednají-li např. provedení zkoušek zařízení individuálním vyzkoušením, komplexním vyzkoušením, zkušebním provozem a garanční zkouškou. Občanský zákoník o těchto zkouškách nemluví a povinnosti stran neupravuje. Bude se zde však, nebude-li smluvní úprava jiná, vycházet z obchodních zvyklostí.

Příkladem může být komplexní vyzkoušení. Komplexním vyzkoušením jsou zkoušky díla, které zásadně tvoří soubor strojů a zařízení. Dodavatel – zhotovitel jím prokazuje, že dílo je kvalitní a že je schopno zkušebního provozu (pokud je sjednán). Pojem komplexní vyzkoušení určuje, že se komplexně současně zkoušejí všechny části předmětu plnění.

Nelze tedy přisvědčit názoru prezentovanému při jedné obhajobě kvalifikační práce, že využití obchodních zvyklostí nemá praktický význam. Opak je pravdou a konkrétních příkladů je možno případně uvádět široké množství. Při kontraktaci je pak odkaz na obchodní zvyklosti, respektive na jejich použití postavený na roveň případnému odkazu na obchodní podmínky nebo na vykládací pravidla.

Smluvním stranám přitom nic nebrání, aby si ve smlouvách pojmy a jejich obsah, které nejsou stanoveny právním předpisem, definovaly (pro účely smlouvy) ve smlouvě.

To považujeme za velmi vhodné. Stanovení obsahu pojmu přitom může být pochopitelně různé. Z vymezení obsahu pojmu pak může vyplývat i povinnost smluvní strany (např. zhotovitele, provádí-li definovaný zkušební provoz). Smluvní praxe ukazuje, že by normování pojmů měla být věnována potřebná část smlouvy.

Pokud ovšem v právním styku podnikatelů obsah použitých pojmů nebude stanoven zákonem nebo smlouvou a pojem smlouva použije, pak tam, kde se jedná o realizaci § 558 odst. 2 občanského zákoníku nebo o odkaz smlouvy na užití obchodních zvyklostí, a současně tam, kde se tento pojem s určitým obsahem vytvořil a kde tedy jde o obchodní zvyklost, bude po­užita obchodní zvyklost a od ní se budou zásadně odvíjet povinnosti stran.

Obchodní zvyklosti se přitom vytvářely a vytvářejí postupně, mohou se měnit a mění se.

K jejich vzniku došlo různými způsoby. Mohlo k tomu dojít např. i zobecněním praxe v některých odvětvích nebo i zachováváním pravidel dříve upravených v právních předpisech, které byly při předchozích změnách právních regulací zrušeny.

V rámci smluvní volnosti lze však říci, že použití obchodních zvyklostí lze upravit smluvně a použít je nejen v daném odvětví, ale např. v odvětví příbuzném. Lze uvést mj. příklad použití uvedených druhů zkoušek technologických zařízení ve výzkumu a vývoji (viz [10, s. 508–510, a 7]).

Závěrem

Při uzavírání a realizaci smluv považujeme za správné používání obchodních podmínek, obchodních zvyklostí a vykládacích pravidel, a to na úkor případné podrobné předpisové úpravy. Přitom je však nutno respektovat zákonné a smluvní podmínky.

Jak obchodní zvyklosti, tak obchodní podmínky či vykládací pravidla se přitom vyvíjejí a mění se bez nároků na novelizace právních předpisů.

Současně je třeba počítat i s některými obchodními zvyklostmi a obchodními podmínkami, které se používají shodně jak v mezinárodních, tak i tuzemských vztazích (např. u akreditivů či inkas, bankovních záruk apod.).

Právní úpravu umožňující v závazkových vztazích odkázat na obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla hodnotíme celkově kladně.

Zdroje:

[1] BEJČEK, J.; P. HAJN. Jak uzavírat obchodněprávní smlouvy. Linde Praha, 2. vydání, 2003.

[2] HERMANN, A. H. International Trade Terms, Mezinárodní obchodní podmínky. RADIX Praha, 1997.

[3] KINDL, M.; A. ROZEHNAL. Občanský zákoník, 2. díl. Plzeň: A. Čeněk, 2019.

[4] KLEE, L. Smluvní podmínky FIDIC. Praha: Wolters Kluwer, 2011.

[5] KLEE, L. Stavební smluvní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015.

[6] KLEE, L. International Construction Contract Law. Wiley Blackwell, 2015.

[7] KNOTEK, S.; K. MAREK. Smlouva o dílo. Soudní inženýrství. 1. část, č. 4/2021.

[8] KRÁLOVÁ, K.; K. MAREK. K uzavírání smluv za použití obchodních podmínek, vykládacích pravidel a obchodních zvyklostí. Soukromé právo, č. 12/ 2021.

[9] LIŠKA, P. Zákon o bankách a předpisy souvisící. Praha: C. H. Beck, 1999.

[10] MAREK, K. Zvyklosti (obchodní) ve výstavbě. In: Encyklopedie českých právních dějin, sv. XXII. Plzeň, Ostrava: Aleš Čeněk, KEY Publishing, 2021.

[11] MAREK, K.; L. ŽVÁČKOVÁ. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. ASPI Wolters Kluwer, 2008.

[12] OVEČKOVÁ, I. a kol. Obchodný zákonník, Komentár. Iura Edition, Bratislava, 1995.

[13] PATAKYOVÁ, M.; A. MORAVČÍKOVÁ. Obchodný zákonník. Ekonomický a právny poradca podnikateľa, č. 5–6/2002.

[14] POKORNÁ, J.; K. MAREK. Obchodní zvyklosti – důležitý prvek regulace právních vztahů. Právní rádce, 1999, č. 2.

[15] SUCHOŽA, J. Úvahy o dimenziách obchodných záväzkov. In: Pocta Miloši Tomsovi. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.

[16] SUCHOŽA, J.; J. HUSÁR. Obchodné právo. Iura Edition, Bratislava, 2009.

[17] SUCHOŽA, J.; J. HUSÁR; K. MAREK; P. RABAN. Česko-slovenské kontexty obchodního práva. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011.

[18] ŠTENGLOVÁ, I.; S. PLÍVA; M. TOMSA a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.