Smlouvy k provádění přeprav zboží

Zasílatelství

Zasílatelství je v občanském zákoníku upraveno v rámci smluv příkazního typu. Zasílatelskou smlouvou se zasílatel zavazuje příkazci obstarat mu vlastním jménem a na jeho účet přepravu zásilky z určitého místa do jiného určitého místa, případně i obstarat nebo provést úkony s přepravou související, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli odměnu.

Je-li ujednáno, že zasílatel obstará pro příkazce od příjemce zásilky přijetí peněžních prostředků nebo že uskuteční jiný inkasní úkon dříve, než příjemci vydá zásilku nebo doklad umožňující se zásilkou nakládat, použijí se přiměřeně ustanovení o dokumentárním inkasu.

Zasílatelství (spedice) je species komisionářské smlouvy. Občanský zákoník  do značné míry recipuje dříve platnou úpravu obchodního zákoníku (§ 601 a násl. obchod. zák.).

Rozvoj obchodu a dopravy šel ruku v ruce s rozvojem zasílatelství (spedice) – oborem, jehož předmětem je provoz obstaravatelské činnosti v oblasti přepravy věcí (zásilek). Došlo k oddělení zasílatelství jako obstarávání přepravy od přímého provádění přepravy. V praxi se však někdy přesně nerozlišuje mezi dopravou a spedicí a dochází k zaměňování těchto činností s možnými negativními důsledky z toho plynoucími.

Při posuzování druhu smlouvy vidíme, že se jedná o druh smlouvy o obstarání, zvláštní druh smlouvy komisionářské. Podstatné je, že zasílatel zde vystupuje vlastním jménem na účet příkazce. Jde o smlouvu úplatnou. Případy, kdy se smlouva bude uzavírat písemně, například pro dokumentování dohodnutého obsahu včetně výše úplaty, nebudou výjimečné.

Podle konkrétního ujednání v zasílatelské smlouvě má zasílatel vůči příkazci odpovědnost zejména: za včasné obstarání přepravy, za udělení správných dispozic k provedení přepravy (např. k nakládce zboží, k použití vhodného vozidla, k termínu přepravy, k zajištění vykládky), za upozornění příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů, za nesprávné rozhodnutí při nebezpečí z prodlení (zvolení způsobu, jak naložit se zásilkou), za správné nakládání se zásilkou, za zanedbání péče při sjednávání podmínek přepravy, za odvracení škody na převzaté zásilce, za zanedbání povinnosti podat příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo která již vznikla, spočívající v péči při prodeji zásilky, jíž hrozí podstatná škoda.

Vychází se z předpokladu, že zasílatelem je osoba, které je problematika zasílatelství velmi dobře známa. Zejména vzhledem ke svému předmětu činnosti má disponovat odpovídající odbornou úrovní. Očekává se, že zasílatel bude působit s patřičnou odbornou péčí.

Zdá se, že s tím však nekoresponduje živnostenský zákon. Živnostenský zákon dříve zařazoval „vnitrostátní zasílatelství“ mezi koncesované živnosti. „Mezinárodní zasílatelství“, což je činnost po odborné stránce náročnější, ve svých přílohách vůbec neuváděl. Změnou živnostenského zákona došlo k „vyjmutí“ vnitrostátního zasílatelství z koncesovaných živností, a zasílatelství je tak volnou živností jako celek. K takové živnosti není třeba zvláštní odborné způsobilosti, ale jen splnění obecných podmínek provozování živnosti podle živnostenského zákona.

To může v praxi způsobit v některých případech problémy, protože provozování zasílatelské živnosti se u nás mohou věnovat i podnikatelské subjekty s nižšími odbornými znalostmi.

Pro srovnání uveďme, že např. v Rakousku je zasílatelství živností, jejíž provozování vyžaduje podle živnostenského zákona udělení povolení správního úřadu při splnění následujících podmínek: provozovatel po absolvování čtyřletého učebního poměru v zasílatelském obchodě úspěšně složil zkoušku s výučním listem zasílatele, pokud živnost provozuje osobně; vedoucí pracovník zasílatele, v případě právnické osoby, splnil stejnou podmínku, jako kdyby provozoval zasílatelství osobně; provozovatel nebo vedoucí zasílatelského subjektu absolvoval odbornou střední, případně vysokou školu se specializací doprava a zasílatelství.

Odbornost při zasílatelství se snaží rozvíjet profesní organizace. Zasílatelé v České republice se sdružili do Svazu spedice a logistiky České republiky (byl založen pod původním názvem Svaz spedice a skladování ČR), který je členem FIATA (Fédération internationale des associations de transitaires et assimilés – Mezinárodní federace zasílatelských svazů). Pro členy Svazu je standardem používání Všeobecných zasílatelských podmínek, které Svaz vydal.

S použitím všeobecných podmínek však zřejmě nevystačíme u speciálních zásilek. Zcela specifické požadavky a nároky na zasílatele i dopravce vznikají zejména u dopravy zboží vyšší hodnoty nebo při požadavcích na zvláštní technické podmínky (např. antistatické prostředí). V zahraničí se dopravy tohoto typu nazývají „High-Tech-Transport“. Zde bude nezbytné sjednat smlouvu s ohledem na individuální znaky takové přepravy.

V současné době se stále více podnikatelů obrací na profesionální zasílatelské společnosti, které jsou garanty přepravy v co nejkratším čase při současném převzetí ostatních formalit spojených s přepravou zásilky. Profesionalitou svých zaměstnanců a technologickou vyspělostí (ta mj. umožňuje sledovat údaje o celém pohybu zásilky od adresáta k příjemci) zajišťují kvalitní služby, a proto se stávají každodenně zasílateli mnoha zásilek vyžadujících rychlost doručení, šetrné zacházení případně promptní celní odbavení.

V dnešním moderním pojetí již totiž profesní zasílatel neplní jen funkci ­obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší potřebnou pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně náročné a kde dopravce již nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci odpovídající servis.

Úkolem dopravce je zboží přepravit, úkolem zasílatele může pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci.

Hovoří se o „přepravě zboží na klíč“, kde jde zejména o již výše zmíněná komplexní logistická řešení umožňující výrobcům, případně prodejcům zboží, plně se soustředit na předmět jejich činnosti a veškeré činnosti související s tokem zboží přenechat péči zasílatele.

Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, má zasílatel právo žádat, aby mu příkazce doručil příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz).

V zasílatelském příkazu by mělo být specifikováno zboží a místo odeslání a určení. Zasílatelský příkaz však není ke vzniku smlouvy nutný, i když je obvyklý; zasílatelský příkaz není cenným papírem.

Je třeba rozlišovat, zda se zasílatel zavazuje obstarat přepravu věci, či se zavazuje přepravit věc. V prvém případě uzavírá smlouvu zasílatelskou, ve druhém případě smlouvu o přepravě věci, přičemž není rozhodující, zda bude, nebo nebude přepravu provádět vlastními či cizími dopravními prostředky.

V souvislosti se správným určením a obsahem smlouvy je třeba upozornit na to, že obdobná je situace u vystavení zasílatelského příkazu. Dojde-li k nepřesnému označení tohoto příkazu, např. při označení „dopravní příkaz“ nebo „příkaz k přepravě“, je rozhodující obsah tohoto příkazu. 

„Dopravní příkaz“ či „příkaz k přepravě“ bude „zasílatelským příkazem“ pouze za předpokladu, že z něho plyne obstarání přepravy jako předmětu uzavírané smlouvy. Nebude-li to jasné, může naopak odlišné označení příkazu sloužit jako prostředek k tvrzení, že úmyslem „příkazce“ nebylo dát „zasílatelský příkaz“, nýbrž že mu šlo o uzavření přepravní smlouvy.

Mohou nastat situace, kdy nejenže zasílatel přepravu neuskutečňuje (k čemuž ani zasílatelská smlouva není cílena), ale kdy ještě navíc k obstarání přepravy použije další osobu – dalšího zasílatele (tzv. mezizasílatele). Pak odpovídá zasílatel, jako by přepravu obstaral sám. Využití dalšího zasílatele přichází v úvahu zejména při různých navazujících druzích dopravy a při přepravách do míst v zahraničí.

Ke klasické formě využívání služeb mezizasílatele zasílatelem dochází tam, kde se provozují „sběrné služby“. Mezizasílatel, jakožto smluvní partner zasílatele, se zavazuje zasílateli obstarat určité činnosti za zasílatele, např. obstarání svozu a rozvozu zboží do a z terminálu v zahraničí apod.

Pokud to neodporuje smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel přepravu, kterou má obstarat, uskutečnit sám. Vystupuje pak i ve funkci dopravce. Při provádění přepravy zde tedy bude jednodušší funkční uspořádání. Tento postup se označuje jako tzv. samovstup.

Potom ovšem nepůjde při přepravě o vztahy ze smlouvy zasílatelské, ale ze smlouvy o přepravě věci.

Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná.

Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno. Případnou povinnost pojistit zboží plynoucí ze zákona tedy zasílatel nemá. 

Při zachování potřebné péče nemůže sice zasílatel všechny pokyny příkazce podrobovat detailnímu rozboru, měl by je však přijímat a běžně posuzovat právě s odpovídající potřebnou péčí. Upozornění příkazci pak zasílatel provádí, jde-li o chyby příkazce, které jsou zřejmé.

Při plnění závazku je zasílatel povinen s vynaložením potřebné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé. Uplatňuje se jeho zaměření a specializace na daný předmět činnosti. Potřebná péče se neváže úzce jen na vlastní činnost obstaravatelskou, ale i ke zboží. Zasílatel totiž odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji při vynaložení potřebné péče nemohl odvrátit.

Zasílatel by měl být profesním subjektem pro obstarávání přepravy, nemusí však mít úplné znalosti o přepravovaném zboží a jeho charakteru, i když opak by byl jeho výhodou. Sám nezná všechny údaje o zásilce a obsahu zásilky. Pro obstarání přepravy však tyto informace potřebuje získat od příkazce, aby mohl postupovat odpovídajícím způsobem. Případná nesprávnost by mohla vést ke vzniku škody.

Příkazce je povinen poskytnout zasílateli správné a úplné údaje o obsahu zásilky a jeho povaze, jakož i o jiných skutečnostech potřebných k uzavření smlouvy o přepravě. V případě porušení této povinnosti příkazce odpovídá za škodu, která zasílateli vznikne. Toto se týká zejména nebezpečného zboží a zboží, které je připuštěno k přepravě pouze podmíněně při splnění podmínek pro přepravu nebezpečného zboží.

Tyto podmínky jsou upraveny také různými mezinárodními úmluvami (ve zkratkách označovanými ADR pro silniční přepravu, RID pro přepravu železniční, IMDG pro přepravu námořní).

Zasílatel je povinen podat příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo která na ní vznikla, jakmile se o tom dozví, jinak odpovídá za škodu vzniklou příkazci tím, že tuto povinnost nesplnil. To je speciální ustanovení ve vztahu k obecné preventivní a oznamovací povinnosti v rámci úpravy náhrady škody. Jde přitom o škodu podstatnou i nepodstatnou.

Speciální úprava řeší situace, kdy hrozí bezprostředně podstatná škoda na zásilce a není čas vyžádat si pokyny příkazce, nebo příkazce prodlévá s takovými pokyny. Tehdy může zasílatel prodat zásilku vhodným způsobem na účet příkazce, a to podle § 2126 a § 2127 občanského zákoníku.

Zasílatel nenese obecně nebezpečí vzniku škody na zásilce. Odpovídá pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou v době při obstarávání přepravy. To však neplatí, prokáže-li, že ji nemohl odvrátit. Jde o speciální ustanovení k obecnější úpravě škody na převzaté věci.

Škoda se nehradí, když ten, kdo věc převzal, prokáže, že škoda by vznikla i jinak.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že zasílatel neodpovídá za porušení smluv sjednaných s dopravci, tedy neodpovídá příkazci za škody, které mu vzniknou porušením přepravní smlouvy ze strany dopravce.

K odpovědnosti ještě uveďme, že pokud by zasílatel porušil jiné zákonné či smluvní povinnosti, pak bude odpovídat podle obecných ustanovení za náhradu škody.

K obecné úpravě ručení je ve prospěch zasílatele i úprava speciální. Věděl-li příjemce zásilky o pohledávce zasílatele ze zasílatelské smlouvy vůči příkazci, anebo musel-li o ní vědět, stává se přijetím zásilky ručitelem za tuto pohledávku.

Jde o posílení práv zasílatele a vznik ručení ze zákona. Toto však platí jen tehdy, pokud příjemce o pohledávce věděl nebo vědět musel.

Za obstarání přepravy přísluší zasílateli smluvní úplata, nebo nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době sjednání smlouvy při obstarávání obdobné přepravy. Kromě toho má zasílatel nárok na úhradu užitečných nákladů, které účelně vynaložil za účelem splnění svých závazků, a na úhradu nákladů, které účelně vynaložil při plnění svého závazku.

Zde je třeba si uvědomit, kdy zasílatel splní svoji smlouvu. Zasílatelskou smlouvou se zasílatel zavazuje příkazci, že mu obstará vlastním jménem na jeho účet přepravu věci z určitého místa do jiného určitého místa. Toto obstarání přepravy zasílatel provede nejen vyhledáním vhodného dopravce a vhodného dopravního prostředku, ale především uzavřením příslušné smlouvy o přepravě věci.

V praxi přetrvává diskuse o tom, zda má zasílatel svoji základní povinnost ze zasílatelské smlouvy splněnu v okamžiku uzavření příslušné smlouvy s dopravcem a podáním zprávy o této skutečnosti příkazci nebo až v okamžiku ukončení přepravy, tedy odevzdáním zásilky příjemci.

Podle našeho názoru je příkazce povinen zaplatit zasílateli úplatu a vzniklé náklady bez zbytečného odkladu poté, kdy zasílatel zajistil obstarání přepravy uzavřením příslušných smluv s dopravci, popřípadě mezizasílateli, a podal o tom příkazci zprávu.

Další „průběh“ přepravy je zasílatel povinen sledovat a musí podávat informace příkazci s ohledem na stanovenou zákonnou preventivní a oznamovací povinnost (mj. v souvislosti s náhradou škody).

Kromě podrobnějšího sjednání jiných otázek je zejména vhodné, aby byla detailnější úprava otázek úplaty ujednána v konkrétní smlouvě. Můžeme jen doporučit i podrobnější dohodu o způsobech účtování – fakturace a placení.

Zasílatel má k zásilce, dokud je zásilka u něho nebo dokud má listiny, které ho opravňují se zásilkou nakládat, zástavní právo k zajištění dluhů příkazce vyplývajících ze smlouvy. To platí i v případě, že zásilka nebo listiny jsou u někoho, kdo je má u sebe zasílatelovým jménem.

Pokud o to dřívější zasílatelé požádají, uplatní všechna práva, která jim z jejich zástavního práva přísluší mezizasílatel; ten má k tomu určené právo i povinnost uspokojit práva zasílatelů. Jestliže tak učiní, přecházejí tato práva na něho spolu se zástavním právem, které je zajišťuje. Jde pak o cesi ze zákona.

Zasílatelská smlouva je speciální úpravou se vztahem k přiměřenému použití smlouvy komisionářské. Zákon tuto situaci řeší tak, že právní úpravu zasílatelství upravuje v § 2471–2481 a v ostatním odkazuje na přiměřené použití ustanovení o komisi, která jsou v § 2455–2470 občanského zákoníku.

Přeprava věci

Přeprava věci je upravena v rámci úpravy smluv o přepravě osob a věcí. Základní ustanovení tohoto smluvního typu určuje, že smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z určitého místa odeslání do určitého místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit mu přepravné. Toto ustanovení zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy. Odesílatele a příjemce označujeme jako přepravce. V používání pojmu přepravce se začasté chybuje a tento pojem se používá pro dopravce.

Ke vzniku smlouvy dochází zásadně dohodou o podstatných náležitostech smlouvy. Podstatné náležitosti smlouvy tvoří:

•  určení věci, která se má přepravit;

•  závazek dopravce k přepravení věci;

•  stanovení místa odeslání a místa určení;

•  závazek odesílatele k úplatě.

U této právní úpravy je určen zvláštní způsob zániku smluvního vztahu. Nepožádá-li odesílatel dopravce o převzetí zásilky v ujednané době a není-li ujednána do šesti měsíců od uzavření smlouvy, pak práva a povinnosti ze smlouvy zaniknou.

Půjde-li ovšem o vztahy si cizím prvkem, budeme se řídit úpravou mezinárodních smluv, a to zejména těmito mezinárodními úmluvami upravujícími přepravu zboží:

•  Úmluvou COTIF–JPP/CIM (pro železniční přepravu);

•  Úmluvou CMR (pro silniční přepravu);

•  Varšavskou úmluvou (pro leteckou přepravu);

•  Úmluvou OSN o námořní přepravě zboží.

Tak jako v občanském zákoníku ani ustanovení mezinárodních smluv nejsou jen dispozitivní, ale i kogentní. Tam, kde jsou kogentní ustanovení, si smluvní strany pochopitelně nemohou dohodnout odlišná ujednání.

Pro vztahy s cizím prvkem je vhodné upozornit na jedno opomíjené ustanovení u nás nejčastěji používané mezinárodní smlouvy, a to Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).

Úmluva ve svém článku 1 říká, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.

Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Z toho vyplývá, že Úmluva se použije na smlouvy o přepravě věci i mezi tuzemskými ­subjekty, předpokladem jejího použití je, že místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech.

Z toho plyne, že pokud např. český odesílatel uzavírá smlouvu s českým dopravcem, je-li místo odeslání zásilky v České republice a místo přijetí zásilky mimo ČR, např. ve Slovenské republice, uzavírají smlouvu o přepravě věci podle Úmluvy CMR, nikoli podle občanského zákoníku.

Tato skutečnost se však v praxi žel někdy nerespektuje a na straně odesílatele, dopravce či příjemce zásilky bývá pak dosti problémů, např. při reklamacích, při uplatňování nároků na náhradu škody apod. Úmluva totiž jiným způsobem než občanský zákoník upravuje práva a povinnosti odesílatele, dopravce či příjemce zásilky, jejich odpovědnost a nároky na náhradu škody.

Pro smlouvu o přepravě věci není předepsaná písemná forma, dopravce je však oprávněn požadovat, aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu, a odesílatel je oprávněn požadovat, aby mu dopravce písemně potvrdil převzetí zásilky.

Je-li k provedení přepravy potřeba zvláštních listin, je odesílatel povinen předat je dopravci nejpozději při předání zásilky k přepravě. Odesílatel odpovídá za škodu způsobenou dopravci nepředáním těchto listin, nebo jejich nesprávností.

Odesílatel je také povinen poskytnout dopravci správné údaje o obsahu zásilky a jeho povaze. Pro porušení této povinnosti platí totéž, co pro porušení povinnosti u zvláštních listin.

K provádění přepravy může mít též úzký vztah právní úprava cenných papírů. Potvrzení o převzetí zásilky lze totiž nahradit náložným listem. Náložný list je cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem náložného listu; lze jej vydat na jméno, na řad nebo doručitele.

Dopravci nepřísluší prověřovat, proč má náložný list osoba, která jej předkládá. Jde-li o náložný list na řad a není-li v náložném listu uvedeno, na čí řad je vydán, platí, že je vydán na řad odesílatele.

Z náložného listu na řad oprávněné osoby lze převést práva vyplněným nebo nevyplněným rubopisem;  z náložného listu na jméno lze převést práva na jinou osobu podle ustanovení o postoupení pohledávky.

V důsledku vázanosti ČR mezinárodními úmluvami a v důsledku užívání mezinárodních pravidel (např. FIATA) dochází k našemu ovlivnění mezinárodně užívanou terminologií a s obecným pojmem „náložný list“ se v praxi nesetkáme ve všech případech. Běžné je tu i  použití označení konkrétního druhu náložného listu (konosament, případně B/L pro námořní přepravu atp.).

Od náložného listu je však třeba odlišit „nákladní list“, který zná úmluva CMR. Zde jde o doklad provázející zásilku, a je dokladem o uzavření přepravní smlouvy.

Minimální obsah náložného listu je určen zákonem. Náložný list obsahuje alespoň: 

•  jméno dopravce a jeho bydliště nebo sídlo;

•  jméno odesílatele a jeho bydliště nebo sídlo;

•  označení, množství, váhu nebo objem přepravovaných věcí;

•  formu náložného listu; pokud byl vydán na jméno nebo na řad, i označení osoby, na jejíž jméno nebo řad byl vydán;

•  údaj o místě určení;

•  místo a den vydání náložného listu a dopravcův podpis.

Při vydání náložného listu ve stejnopisech dopravce vyznačí na každém stejnopisu jejich počet.

Po vydání náložného listu má právo přerušit přepravu jen osoba oprávněná z náložného listu.  Jen tato oprávněná osoba má právo na vydání zásilky. Bylo-li vydáno více stejnopisů náložného listu, vyžaduje se předložení více stejnopisů.

Pro případ, že by došlo ke zničení nebo ztrátě náložného listu, je dopravce povinen vydat odesílateli nový náložný list. Vzhledem k tomu, že jde o cenný papír, ukládá zákon povinnost vyznačit, že jde o list náhradní. V případě zneužití původního náložného listu je odesílatel povinen uhradit škodu, která tím byla dopravci způsobena.

Pro dopravce je vždy rozhodný obsah náložného listu, a to pro nároky osoby podle náložného listu oprávněné. Dopravce se může vůči této osobě dovolávat ustanovení smlouvy uzavřené s odesílatelem, jen pokud jsou obsažena v náložném listu, nebo pokud se na tato ustanovení v něm výslovně odkazuje. Vůči osobě oprávněné podle náložného listu může dopravce uplatnit jen námitky, které vyplývají z obsahu náložného listu nebo ze vztahu dopravce k oprávněné osobě.

Dopravce má k zásilce, dokud s ní může nakládat, zástavní právo k zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy. V případě, že vázne na zásilce několik zástavních práv, má zástavní právo dopravce přednost před zástavními právy dříve vzniklými a zástavní právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele.

Dopravce je povinen provést přepravu ve smluvené lhůtě, jinak bez zbytečného odkladu. Některé lhůty přitom určují přepravní řády.

V pochybnostech počíná lhůta běžet dnem následujícím po převzetí zásilky dopravcem. Jestliže je dopravci příjemce zásilky znám, je povinen mu zásilku doručit. Pokud si má podle smlouvy příjemce v místě určení zásilku vyzvednout, je povinen mu oznámit ukončení přepravy.

Úmluva CMR potom zmiňuje i situace, kdy nebyla dodací lhůta sjednána a uvádí i lhůty, po jejichž uplynutí je nedodaná zásilka považována za ztracenou.

V praxi se vyskytují i případy, kdy je zásilka přepravována postupně několika dopravci, přičemž s každým z nich je uzavírána samostatná smlouva. Může přitom jít zejména o kombinaci různých druhů dopravy (např. železniční a navazující silniční). V těchto případech odpovídá každý dopravce samostatně.

Velmi často je ovšem doprava zajišťována tak, že je smlouva uzavřena jen s dopravcem jediným (prvním dopravcem) a ten využívá ke splnění i dopravce další. Odpovídá však při tom stejně, jako by přepravu uskutečňoval sám.

Pro případ, kdy se spojilo k provedení přepravy několik dopravců, může pak být v přepravních řádech určeno, který z dopravců a za jakých podmínek by za přepravu odpovídal.

Omezí-li přepravní řády povinnost dopravce k náhradě újmy na zdraví, nepřihlíží se k tomu. Případná omezení povinnosti dopravce k náhradě újmy v přepravních řádech se nevztahují na případy újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.

Povinnost dopravců provozujících veřejnou přepravu nahradit škodu nebo jinou újmu mohou přepravní řády omezit jen ve zvlášť odůvodněných případech, kdy potřeba takového omezení pro vnitrostátní přepravu nezbytně vyplývá ze zásad platných pro přepravu mezinárodní.

Občanský zákoník upravuje i problematiku prodlení s vyzvednutím přepravované věci. Je-li osoba oprávněná vyzvednout zásilku v prodlení s vyzvednutím věci déle než šest měsíců, může dopravce věc na účet této osoby prodat. Jedná-li se o věc větší hodnoty a zná-li dopravce adresu této osoby, vyrozumí ji předem o zamýšleném prodeji a poskytne jí dodatečnou přiměřenou lhůtu k vyzvednutí věci. Kratší lhůtu mohou v odůvodněných případech určit přepravní řády. Zejména jedná-li se o věci nebezpečné povahy nebo o věci, které se rychle kazí.

Je přitom pro vymezené případy umožněn i svépomocný prodej. Dopravce může zásilku na účet odesílatele prodat při bezprostřední hrozbě podstatné škody na zásilce, není-li čas vyžádat si pokyny odesílatele, anebo prodlévá-li odesílatel s nimi.

Smlouvu o přepravě věci řadíme mezi smlouvy úplatné. Smluvní strany se v praxi dohodnou zejména na použití příslušných tarifů dopravce.

Dopravci přísluší smluvená úplata nebo, nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku dopravce. Dopravci vzniká nárok na přepravné po provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva, že se tak stane v době jiné. Dopravce má nárok na poměrnou část přepravného s přihlédnutím k přepravě již uskutečněné, nemůže-li dokončit přepravu pro skutečnosti, za něž neodpovídá.

Dopravce odpovídá za škodu na zásilce, jež vznikla po jejím převzetí dopravcem, až do jejího vydání příjemci. To neplatí, pokud dopravce nemohl škodu odvrátit při vynaložení odborné péče (§ 2566 odst. 1) občanského zákoníku.

Za škodu na zásilce dopravce neodpovídá, jestliže prokáže, že byla způsobena:

•  odesílatelem, příjemcem nebo vlastníkem zásilky;

•  vadou nebo přirozenou povahou obsahu zásilky včetně obvyklého úbytku;

•  vadným obalem, na který dopravce upozornil odesílatele při převzetí zásilky k přepravě, a byl-li vydán nákladní nebo náložný list, byla v něm vadnost obalu poznamenána;

•  vadným obalem, i když dopravce na vadnost obalu neupozornil, jestliže vadnost nebyla při převzetí poznatelná (§ 2566 odst. 2 a 3) občanského zákoníku.

V souvislosti se škodou na zásilce má dopravce stanoveny ještě další povinnosti. Dopravce je povinen urychleně podat odesílateli zprávu o škodě na zásilce vzniklé do jejího předání příjemci. Jestliže však příjemce nabyl práva na vydání zásilky, je povinen tuto zprávu podat příjemci. Dopravce odpovídá za škodu způsobenou odesílateli nebo příjemci porušením této povinnosti. Jde o zvláštní druh oznamovací povinnosti.

Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen nahradit cenu, kterou měla zásilka v době, kdy byla předána dopravci.

Při poškození nebo znehodnocení zásilky je dopravce povinen nahradit rozdíl mezi cenou, kterou měla zásilka v době jejího převzetí dopravcem, a cenou, kterou by v této době měla zásilka poškozená nebo znehodnocená.

I v oblasti odpovědnosti dopravce za škody vzniklé na zásilce je třeba upozornit na odlišnosti v ustanovení, které nacházíme v úmluvě CMR, neboť právě náhrada škody na zásilce ztracené nebo poškozené bývá častým předmětem sporů. Úmluva CMR totiž v článku 17 poměrně podrobně určuje vyloučení odpovědnosti dopravce; v článku 23 je potom uvedeno omezení náhrady škody, kterou má dopravce povinnost nahradit.

Jednotlivé druhy přepravy mají svoje významná specifika. Tomu odpovídá i speciální úprava některých otázek v přepravních řádech vydaných zejména pro železniční přepravu, leteckou přepravu, přepravu silniční a vodní vnitrozemskou přepravu a přepravu námořní. Úpravu jednotlivých otázek však musí přepravní řády upravit v rámci vymezeném zákonem.

Provoz dopravního  prostředku

Provoz dopravního prostředku je upraven (stejně jako smlouva o přepravě věci) v rámci úpravy smluv o přepravě osob a věcí. Základní ustanovení tohoto smluvního typu určuje, že smlouvou o provozu dopravního prostředku se zavazuje poskytovatel provozu dopravního prostředku (provozce) přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu, nebo více předem určených cest, nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele a objednatel se zavazuje zaplatit úplatu.

Závazky poskytovatele a objednatele v základním ustanovení určují podstatné náležitosti smlouvy.

Podstatné náležitosti smlouvy tvoří:

•  určení dopravního prostředku;

•  určení provozu, tj. určení cesty nebo cest anebo doby k vykonání cest;

•  závazek poskytovatele k přepravě nákladu;

•  závazek objednatele k úplatě.

Smlouva bude nacházet své využití zejména v mezinárodních vztazích (v zákoníku mezinárodního obchodu byla dříve smlouva o provozu lodi), ale i v tuzemsku zejména při provozu letadel; může být též použita i v oblasti vodní říční dopravy, tzv. těžké automobilové dopravy (tj. při přepravě turbín, mostních konstrukcí, ukládacích nádrží paliva apod.) a v náročném terénu, (např. při výstavbě vysílačů a převaděčů).

V dopravní praxi se tato smlouva označuje jako charter.

Při provozu dopravního prostředku je závazek specifikován buď

•  určením cesty, kterou má dopravní prostředek vykonat (tzv. trip-charter, voyage charter),

•  nebo určením doby, po kterou má dopravní prostředek zásilky přepravovat (tzv. time charter).

Charter na cestu má příbuznost se smlouvou o přepravě věci, kdežto charter na dobu má příbuzné rysy se smlouvou nájemní, resp. smlouvou o nájmu dopravního prostředku. Charter na dobu se ale může stát podkladem charteru nebo několika charterů na cestu, jestliže objednatel provozu na dobu uzavře s třetí osobou další charter (tzv. subcharter) na cestu.

Provozce je povinen zabezpečit, aby dopravní prostředek byl způsobilý k cestám, které jsou předmětem smlouvy, a použitelný pro přepravu stanovenou ve smlouvě.

Provozce je povinen opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami a dalšími věcmi potřebnými pro smluvené cesty.

Oprávnění požadovat smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel postoupit jiné osobě. 

Není-li dopravní prostředek způsobilý, nahradí provozce objednateli škodu z toho vzniklou, ledaže prokáže, že tuto nezpůsobilost nemohl ani při zachování potřebné péče předvídat.

Přejímá-li provozce k přepravě náklad, použije se pro určení práv a povinností stran přiměřeně ustanovení upravující smlouvu o přepravě, pokud to povaha smlouvy o provozu dopravního prostředku připouští.

Ustanovení smlouvy o provozu dopravního prostředku jsou poměrně stručná a je jich malý počet, v praxi se však ukázalo, že nejde o mrtvou literu zákona. 

Nájem dopravního prostředku

Ustanovení o nájmu dopravního prostředku jsou zařazena v občanském zákoníku jako zvláštní ustanovení v rámci úpravy nájmu. Tato ustanovení jsou poměrně stručná.

Smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se za to zavazuje platit pronajímateli nájemné.

Ve smlouvě je třeba řádně uvést smluvní strany (což platí pro smlouvy obecně). Podstatnými náležitostmi jsou:

•  závazek nájemce zaplatit úplatu (nájemné);

•  sjednání určité doby užívání;

•  určení dopravního prostředku.

V dřívější úpravě zákoníku mezinárodního obchodu byla tato smluvní úprava orientovaná na specifický druh dopravního prostředku. V navazujícím obchodním zákoníku nebyl druh dopravního prostředku nijak limitován. Tak je tomu i v dnešním občanském zákoníku. Tuto smluvní úpravu lze tedy použít na všechny druhy dopravních prostředků.

Pronajímatel je povinen odevzdat nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými doklady v době určené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.

Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k ujednanému způsobu užívání, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží.

Pokud by dopravní prostředek nebyl způsobilý k provozu, nájemce má právo odmítnout dopravní prostředek převzít. Pokud by nezpůsobilost zjistil dodatečně, má právo dopravní prostředek vrátit. Může přitom žádat:

•  odstranění vady;

•  odevzdání jiného dopravního prostředku;

•  zrušení smluvního vztahu.

Občanský zákoník se věnuje i otázce pojištění. Povinnost dát dopravní prostředek pojistit má nájemce, jen když to stanoví smlouva.

Kromě případného ujednání o pojištění, je vhodné zvážit smluvní úpravu o údržbě a opravách. Není-li dohodnuto jinak, udržuje dopravní prostředek nájemce, a to ve stavu, v jakém ho převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.

Pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na údržbu. Pokud toto právo neuplatní nájemce u pronajímatele do tří měsíců, právo zanikne.

Nájemce je povinen platit nájemné ve smluvené výši, a to po ukončení užívání dopravního prostředku. Je-li nájem ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce nájemné ke konci každého kalendářního měsíce.

Nájemce platí nájemné, ať prostředek z vlastní vůle užíval nebo z vlastní vůle neužíval. Platí nájemné též tehdy, když byl prostředek k užívání nezpůsobilý z důvodů, které sám způsobil.

Závěr

Vlastní právní úprava v občanském zákoníku je stručná a zásadně dispozitivní. U pojednaných smluvních typů je  třeba se  dostatečně věnovat  smluvnímu řešení vhodnému pro daný případ. Přitom je nutno rozlišovat, zda budeme provádět smlouvu zasílatelskou, nebo přepravní a zda se případně jedná o smlouvu s cizím prvkem. Při přepravě věci je nutno znát i obsah přepravních řádů.

Obecně pak platí, že ve smlouvách musí být řádně identifikované smluvní strany.

Zdroje

[1] BEJČEK, J.; MAREK, K.; KOTÁSEK, J.; ONDREJOVÁ, D. Nástin obchodního práva, II. 2. , upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. Edice multimediálních učebních textů č. 78. ISBN 978-80-210-4978-9.

[2] CISKO, L. Interference the sovereign state into economic processes in the national economy, In Economy and Management: Modern Transformation in the Age of Globalization, II. International Scientific Conference, 2018, Kleipeda University, Baltia Publishing.

[3] KINDL, M., ROZEHNAL, A. a kol., Občanské právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2023. ISBN 978-80-7380-930-0.

[4] LIŠKA, P. a kol., Meritum obchodní závazky. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021. ISBN 978-80-7676-0.

[5] MAREK, K. K uzavírání smluv. Právní fórum. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, roč. 2012, č. 4, s. 138–143. ISSN 1214-7966.

[6] MAREK, K. Smluvní obchodní právo, kontrakty. 4., aktualizov. a rozšířené vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978-80-210-4619-1.

[7] SUCHOŽA, J.; HUSÁR, J. Právo, Obchod, Ekonomika II. 1. vyd., Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-33-5.

[8] SUCHOŽA, J., HUSÁR, J.; MAREK, K.; RABAN, P. Česko-slovenské kontexty obchodního práva. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. ISBN 978-80-7357-707-0.