Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce: její architektura a obnova, 1. díl

K tomu, aby se kolonie stala vyhledávaným místem k bydlení, jak je tomu dnes, však vedla poměrně komplikovaná cesta související s rozeznáním kvalit této zástavby v uplynulých čtyřech desetiletích a její stavební obnovou.

Dělnické kolonie až do počátku 20. století stály na kombinaci typových domů, sestavovaných především do řadového uspořádání převážně samostatně stojících objektů. Často se jednalo o čtyřdomky, tedy jeden dům se čtyřmi byty, které měly samostatné vchody. Existovaly i další podoby, tato zmíněná se však na Ostravsku rozšířila nejvíce. Dalším hodně rozšířeným typem se od počátku minulého století staly pavlačové jednopatrové domy s osmi byty. Těsně před 1. světovou válkou začaly do střední Evropy pronikat ideje výstavby zahradních měst. Autor této urbanistické teorie Angličan Ebenezer Howard chtěl odstranit negativní vlastnosti dělnického bydlení a v nově uspořádaných celcích propojit pozitivní vlastnosti městského i venkovského bydlení na základě využití výhod dostupné moderní dopravy, tedy železnice. Na jedné straně to byla možnost získat kvalitní vzdělání, zaměstnání, podnikatelské příležitosti i kontakty, na druhé straně nabídnout zaměstnancům bydlení, kde by netrpěli průmyslovým znečištěním, hlukem a přelidněním. Tyto myšlenky se značně rozšířily po skončení války s úsilím vyřešit vyostřenou bytovou krizi.

První stavební etapa

V Československu stát přijímal zákony na podporu stavebního ruchu, zároveň vznikaly stavební družstva a důležitou část investic vkládaly do výstavby bytů pro zaměstnance samotné průmyslové podniky. Stačí zmínit Baťu a jeho systém individuálního bydlení. Jubilejní kolonie v ostravské čtvrti Hrabůvka vznikla pro zaměstnance Vítkovického horního a hutního těžířstva, tedy pro pracovníky zdejších železáren. První etapa projektování a výstavby kolonie, uskutečněná mezi lety 1920 až 1925, spočívala ve vybudování individuálně pojatých jednopatrových domů obdélného půdorysu se zahrádkami na východním konci dnešní Jubilejní ulice a jejího zaústění do Závodní ulice. Na plánech kolonie z let 1921 a 1922 se objevuje zákres dvou kašen (studní) a obdélné hřiště pro míčové hry uprostřed segmentové části jižního bloku. Z hlediska urbanismu i bytového standardu se jednalo o průměrné řešení, které nepřesahovalo běžný standard. Projektovou dokumentaci vytvořilo stavební oddělení Vítkovického hutního a horního těžířstva a podíleli se na něm tamní zaměstnanci Friedrich Kober a pravděpodobně i architekt Ludvík Fiala (1866–?), absolvent architektonického studia na Vysoké škole technické ve Vídni.

Domy poměrně střídmého výrazu bez výraznějšího architektonického utváření byly navrženy jako individuální objekty, umístěné ve dvou řadách. Zatímco jedna stála rovnoběžně s Jubilejní ulicí, druhá se mírně vychylovala od uliční čáry, čímž vznikl základ budoucího čočkovitě vypouklého vnitřního dvora. Boční štíty domů nebyly opatřeny okny, jako by už tehdy projektanti počítali s tím, že mezi ně budou vklíněny další bytové objekty, čímž vznikne souvislá bloková zástavba. Jednopatrové domy mají na každém podlaží dva byty, které sestávaly z obytné kuchyně, pokoje, kabinetu, předsíně a spíže, přičemž toalety byly ještě umístěny vně bytové jednotky na podestě schodiště u vstupu do jednotlivých bytů.

Art deco a expresionismus druhé stavební etapy

Druhá etapa výstavby Jubilejní kolonie se uskutečnila mezi lety 1926 až 1931. Teprve tehdy získala kolonie specifický architektonický výraz. Autorem urbanistického i architektonického řešení této etapy se stal ostravský architekt Ernst (Arnošt) Korner (1888–1966), původem z uherskobrodské židovské rodiny, další absolvent studia pozemního stavitelství a architektury na vídeňské technice. Právě on navrhl koncepci polo­uzavřených bloků s přístupnými dvory, uvozenými jednopatrovou a dvoupatrovou blokovou zástavbou řadově zformovaných bytových domů. U první etapy toho bylo dosaženo, jak jsem již zmínil, vestavěním nových domů mezi již existující budovy. Korner navíc novostavbám, ale i již postaveným domům vtiskl mnohem výraznější tvářnost. Uplatnil celý rejstřík tradicionalistických a expresivních prvků v podobě bran, věžiček, arkýřů, portiků, štítů a atik, čímž dal domům výraz, který vytvářel pocit tradičního prostředí, byť v novém obytném celku. To vyplývá i z poměrně drobného maloměstského měřítka, čímž zajistil souboru určitou intimitu a domáckost.

Začátek druhé fáze souvisel s dokončením zástavby segmentového dvora u Závodní ulice, který se do ní obrací dvoupatrovým dvojdomem s průjezdní bránou Závodní 330/49a a 49b. Stavba připomíná bránu opevněné tvrze a tak se někdy na Jubilejní kolonii nahlíželo. Zvláště se to týkalo obyvatel okolní venkovské zástavby. Následovala výstavba domů v případě obdélného dvora u Velflíkovy ulice a pak větší celek s blokovou zástavbou ve tvaru půloblouku. Zástavbu Korner rozčlenil nejen podélně, ale i příčně, když předělil Jubilejní ulici u příčné Velflíkovy ulice dalším domem s průjezdem, tentokrát v podobě budovy společenského charakteru. Jedná se o dům Velflíkova 285/8. V parteru má prostory pro obchody a v patře knihovnu. Ze západní strany Korner kolonii opětně rozčlenil v místech Letecké ulice, kde volil pro rytmizaci zástavby zalomení Jubilejní ulice a změnu měřítka z převažující jednopatrové na dvoupatrovou zástavbu.

Ze severní strany od Edisonovy ulice směrem k okolní venkovské zástavbě zase kolonii uzavírá řadová zástavba jednopatrových a dvoupatrových domů, přičemž část z nich je orientována k uliční čáře diagonálně a vytváří tak motiv tzv. harmoniky, který originálním způsobem rytmizuje blok jak vně směrem do ulice, tak i dovnitř do dvora. Vzhledem k bytové skladbě, v níž se nepočítalo s vybavením bytů koupelnami, byla Jubilejní kolonie vybavena veřejnými vanovými lázněmi a s ohledem na skladbu obyvatelstva také mateřskými školami pro děti zaměstnanců, rozdělenými podle jazyka. To umožnilo zvláště ženám řešit péči o předškoláky a současně využít čas pro zaměstnání. Celkově bylo v kolonii vystavěno na 605 bytů. Mimochodem název Jubilejní odkazoval na oslavu 100. výročí železáren, uskutečněnou za účasti předních představitelů železáren i města v prosinci roku 1928.

V průběhu obou etap se silně projevil kompromis mezi poměrně bohatým architektonickým výrazem domů a jejich konstrukčním, dispozičním a materiálovým vybavením. Je to patrné především v důrazu na členité siluety a bohatě řešená průčelí na jedné straně a na druhé straně ve snaze stavět hospodárně, což se odrazilo v konstrukčním a materiálovém řešení domů. Nosné zdi se budovaly ze struskových nebo z vápenostruskových cihel a projektant si vyjednal povolení užívat tenčí zdi než předepsaných 45 cm. Některé domy byly jen zčásti podsklepené a také izolace proti zemní vlhkosti nebyla aplikována v dostatečné míře. Uvedené kompromisy nebyly na první pohled zřejmé, avšak po desetiletích zanedbávané údržby se značně negativně vepsaly do zhoršeného stavu zdejší zástavby.

Vídeňská inspirace

Navzdory těmto problematickým aspektům se kolonie vepsala pozitivně do srdcí svých obyvatel. Atmosféra, v níž se spojovalo lidské měřítko uzavřeného světa s určitým módním a populárním výrazem staveb, zaručovala úspěch daného prostředí, určeného pro zaměstnance Vítkovického horního a hutního těžířstva. Ernst Korner uplatnil vzory, které znal dobře z vídeňského prostředí a z příkladů tamní sociální výstavby. Po světové válce totiž vídeňská sociálnědemokratická radnice zahájila program sociální výstavby, na němž se podílely desítky tamních architektů a stavitelů. Z architektonického a urbanistického hlediska se jednalo převážně o vícepodlažní zástavbu v uzavřených nebo polootevřených superblocích ve stylu moderny, expresionismu a nového klasicismu.

Dispozičně to byly dvoutraktové stavby z cihelného omítaného zdiva s uplatněním konstrukcí dřevěných (krovy, někde ještě stropy) a železobetonových (stropy, schodiště, překlady, někde skelet). Byty měly na tu dobu vyšší úroveň vybavení včetně elektřiny, plynu a vody. Převažovaly bytové jednotky s jedním nebo dvěma pokoji, případně s pokojem a kabinetem, spojené předsíní s hygienickým zařízením a s obytnou kuchyní, která představovala tradiční jádro dělnického bydlení. Z toho důvodu se například rakouská architektka Margarete Schütte-Lihotzky zabývala možností její modernizace. Na základě tayloristických principů racionalizace práce navrhovala nové prostorové uspořádání a vybavení kuchyně. Pracovala s návrhy prvních kuchyňských linek nebo s kombinací pracovního stolu a jím zakryté vany náhradou za koupelnu, která tehdy ještě nebyla běžnou součástí malometrážního bytu.

Velice brzy se však projevily rozpory mezi ideovým zázemím vídeňské sociální bytové výstavby a vývojem mezinárodní moderní architektury. Někteří architekti, podílející se na výstavbě vídeňských dělnických sídlišť, jako byl Josef Frank, Adolf Loos nebo Margarete Schütte-Lihotzky, dokonce výsledky vídeňské městské stavební politiky kritizovali jako konzervativní, označovali je za pokusy zaměřené na „plakátovou“ monumentalitu bez výraznější snahy aplikovat architektonické a technické inovace své doby.

Uvedené rozpory jsou očividné při srovnání vídeňské sociální výstavby s modernisticky pojatou výstavbou satelitních sídlišť v Berlíně, jako byl tamní Siemensstadt podle urbanistického plánu Hanse Scharouna, případně dělnická sídliště ve Frankfurtu nad Mohanem, navrhovaná týmem pod vedením architekta Ernsta Maye. Principy avantgardní architektury berlínských i frankfurtských sídlišť se zkrátka ve Vídni neuplatnily nebo se uplatnily jen zcela výjimečně. Také Jubilejní kolonie nepatřila k projevům avantgardní architektury. Korner navazoval na prověřené vzory vídeňské moderní tradice a na příklady tamní tvorby, spojené s dílem žáků Otto Wagnera nebo tvorbou absolventů tamní techniky. Z Wag­nerových žáků se na projektování vídeňského sociálního bydlení podíleli například architekti Hubert a Franz Gessnerové, Josef Frank, Max Joli, Leo Kammel, Rudolf Perco, Otto Schönthal, Leopold Bauer a další a z absolventů techniky za všechny zmiňme architekta Karla Ehna, autora monumentálního vídeňského sídliště Karl-Marx-Hof z let 1927 až 1930, tedy celku, jenž je nyní na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Prameny a literatura:
[1] Archiv VÍTKOVICE, a.s.; fond Vítkovické horní a hutní těžířstvo: složka Jubilejní kolonie v Hrabůvce: půdorysy, řezy, pohledy, situace, kanalizace, adaptace, 1920–1942 (inv. č. 9579a, ev. č. 9494/11).
[2] Spisovna Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Ostravě; sbírka příloh, složka Jubilejní kolonie, případně složka ochranné pásmo Jubilejní kolonie, Ostrava-Hrabůvka.
[3] Statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Ostrava-Jih: Odbor výstavby a životního prostředí, Stavební spisovna – balíky s dokumentací jednotlivých budov (např. č. p. 285).
[4] BLAU, Eve. The Architecture of Red Vienna 1919–1934. Cambridge Massachusetts – London: MIT Press, 1999.
[5] JIŘÍK, Karel. Hutní úřednické a dělnické kolonie a kasárny v Ostravě. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 20. Ostrava: Tilia, 2001, s. 304–344.
[6] STRAKOŠ, Martin a Ernst (Arnošt) Korner. Architekt XLVII., 2001, č. 8, s. 71–73.
[7] WEIHSMANN, Helmut. Das Rote Wien. Socialdemokratische Architektur und Kommunalpolitik 1919–1934. Wien: Promedia, 2002.
[8] VYBÍRAL, Jindřich. Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890–1938. Šlapanice: ERA, 2003, s. 112–118.
[9] STRAKOŠ, Martin: Průvodce architekturou Ostravy. Ostrava: Národní památkový ústav, 2009, s. 191–194 a 396.
[10] JEMELKA, Martin (ed.). Ostravské dělnické kolonie III. Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších průmyslových podniků. Ostrava: Ostravská univerzita, 2015, s. 67–115.
[11] STRAKOŠ, Martin. Architekt Ernst Korner a jeho ostravské dílo. Protimluv XV., 2016, č. 1–2, s. 20–25.
[12] PŘENDÍK, Petr; Radomír SEĎA a Martin STRAKOŠ. Jubilejní kolonie. 90 let dělnické kolonie v Ostravě-Hrabůvce. Ostrava: Statutární město Ostrava – městský obvod Ostrava-Jih, 2018.
[13] PUČEROVÁ, Klára; Michal KOHOUT a David TICHÝ (eds): Jak jsme chtěli bydlet: Bytová politika Československa 1918–1938. Praha: ARCHITECTURA & Galerie Jaroslava Fragnera, 2018.