Stavební detail 01 – historické souvislosti

Detail v kontextu soudobého stavebnictví. Příležitost, výzva? 

 Ing. arch. Josef Smola

Každá stavba stojí i padá s detailem. Dodal bych klišé, že „ďábel je skryt v detailu“. Tradiční řemeslný detail se postupně „překlopil“ v detail stavebně konstrukční a kromě podrobností jednotlivých konstrukcí se začaly projektovat detaily celých částí staveb, jak je známe ze soudobé praxe.

Nový seriál si klade za cíl přiblížit detail prizmatem minulých i současných právních předpisů, zohlednit kontext základních požadavků na stavby a přiblížit optimální postup při návrhu i formální náležitosti korektně navrženého detailu. Popisuje, jak k detailům přistupovat, aby měly adekvátní vypovídací hodnotu a byly pro stavbu přínosem, a jak jim porozumět.

 Nevyhneme se problematice stavební fyziky, požadavkům relativní vzduchotěsnosti. Součástí bude též pohled ze strany realizace stavby, soudního znalce i odpovědnosti projektanta.

Zaměříme se rovněž na moderní dřevostavby z pohledu principů konstrukční ochrany dřeva, změny staveb a také na možnosti prefabrikace. Budou zahrnuty detaily staveb architektonického dědictví včetně památkově chráněných. Součástí bude i průřez detaily spojenými s technickými zařízeními budov. Společným vodítkem je energetická náročnost a jí příbuzná tepelná technika, obecně myšlenka udržitelnosti.

V dalších dílech budou následovat ukázky detailů včetně komentáře, především z oboru pozemních staveb, a to zejména u obálky budovy, rozhraní chráněného vnitřního prostředí a exteriéru. Následující domácí i zahraniční příklady představí příkladná řešení, vždy však při zachování anonymity tvůrců či kontextu stavby.

Detaily jsou ve stavařině „královská disciplína“ vyžadující ty nejvyšší kompetence a komplexní přístup řady profesí. Chceme-li rychle poznat kvalitu dané projektové dokumentace, obvykle sáhneme nejdříve po řezech a s nimi spojených detailech. Už jen ta úvaha, zda jsou detaily řešeny korektně, „po vodě“. Ale to předbíháme…

 U projektantů jsou však dnes detaily ve stále menší oblibě. Místo na začátek jsou nezřídka řazeny až na konec tvorby projektové dokumentace jako nutné zlo. Projektové ateliéry ztrácejí nejen schopnost si rychle výpočtově ověřit řešení z hlediska stavební fyziky, ale i vlastní dovednost vůbec detaily navrhnout. Nemluvě o klesající schopnosti skicovat od ruky. Velmi často jsou potom zadávány jako subdodávka externím specializovaným firmám. Tím ovšem detail ztrácí své edukační poslání a roli zpětné vazby v průběhu projektování. Někdy je dokonce nahrazen typovým řešením z katalogu bez vztahu ke konkrétní stavbě, jen jako reference. Věříme proto, že tento seriál pomůže vrátit detailu pozornost a pozici, která mu logicky náleží.

Jak a kdy se tradiční řemeslný detail přeměnil v detail stavebně konstrukční?

Ing. Václav Jandáček

Detailní řešení staveb jsou od pradávna základem úspěchu celkového díla, pomineme-li stavby skutečně primitivní, které byly zřizovány z místního materiálu a hlíny podle zvyklostí jejich stavitelů. Lze předpokládat, že již ve starověku měli stavitelé zpracovány celé soubory detailů, které byly zejména u kamenných staveb jistotou, že provedené dílo bude mít nejen výtvarné hodnoty, ale i pevnost a stabilitu. U těchto staveb se jednalo o spoje jednotlivých kvádrů, nasazení sloupů a hlavic a řešení překladů, později i kleneb. U velkých staveb bylo nutné zachovat jednotu detailu z důvodu snadného sestavení a návaznosti stavební podstaty na výtvarnou výzdobu, především pak reliéfy a profilace říms.

Tyto detaily byly patrně v rukou osob, které stavbu řídily, avšak aby bylo možno práci rozdělit, musely být k dispozici šablony a pomůcky pro jejich průběžné zpracování. Výkresy v našem smyslu chápání byly patrně minimální a stály na pomyslném vrcholu řešení staveb. Lze však předpokládat, že šablony a prostorová řešení byly tvořeny na maltové plochy ve stavbě, což se osvědčovalo až do doby vrcholného středověku.

Řecké a římské stavitelství, vycházející ze zkušeností a znalostí stavitelů na Středním východě a v Egyptě, se posléze stávalo vzorem, který byl užíván po více než tisíc let.

První nám známé výkresy a s nimi spojená zobrazení detailů jsou ze středověku, kdy byly předávány zkušenosti a předlohy hutí a patrně i kamenická sájma a lícové zobrazení kamenných článků. V tesařství se postupovalo jednodušeji, ještě v 19. století se rozměry dřev v lidovém stavitelství neměřily, ale spíše odvozovaly skládáním podle částí lidského těla, což bylo doprovázeno deklarovanými pomůckami.

Řemeslná metoda se v renesanční době postupně měnila v obor provozovaný školenými osobami a v prvních traktátech se objevují detaily ve formě popisů a jednoduchých nákresů. Je doloženo vytváření modelů a v různých skicářích i zobrazení jednotlivých částí budov, které by bylo možno pokládat za detaily. Vše bylo individuální, kromě výtvarné podoby, která napodobovala antiku a převyprávěla ji do nových řešení. Přesto se jedná o dobu, kdy se principy ve stavitelství zpřístupňovaly díky rytinám a knihtisku a dostávaly se tak k veřejnosti i mimo dědičná řemesla a práci hutí. íky vývoji metod perspektivy a promítání na dvě a více průměten bylo možné zobrazovat složité útvary prostřednictvím výkresů. Ty se spolu s modelem stávají základním dokumentem pro stavbu. Výkresy 17. a části 18. století jsou spíše zobrazením prostoru, konstrukce a detaily jsou upozaděny nebo jsou vzácné. Tento stav však netrval dlouho. U veřejných a vojenských staveb bylo nutné zobecnit konstrukční principy. Vedlo k tomu zadávání staveb a snaha jejich jednoznačného popisu pro uzavření smluv, ale také nárůst počtu osob vzdělávaných v oboru školským systémem. Studenti přestávali být žáky mistrů. Učebnice již obsahovaly kresby jednotlivých částí konstrukcí a byly systematičtější než traktáty vycházející z antiky. 

S rozvojem karteziánského myšlení je spojeno i oceňování prací na návrzích staveb, které jsou u výkresů kreslených kružidlem a pravítkem obtížnější než u návrhů vytvořených v pravoúhlém systému. Lépe oceňovány byly rovněž podrobněji popsané detaily a materiály.

S dobou osvícenskou a předbřeznovou (do roku 1848), se zvyšoval počet vyšších technických škol, ale také škol pro ­řemeslníky, které vyžadovaly předlohy pro stavební řemesla. Na vysokých školách technických se kreslily výkresy podle vzorů, ale mnohde již také podle reálné skutečnosti – takovéto výkresy již obsahují detaily, nebo jsou celé detailem konstrukce.

U řemesel se následně objevují první vzory, dobově nazývané jako „průmyslová muzea“, jež uvádějí podrobné návrhy truhlářských, zámečnických, keramických a dalších pro stavební činnost důležitých prací.

Přelomem ve vztahu k detailu byla industrializace a vliv železnice. Průmyslové podniky potřebovaly pro své výrobky dílce a konstrukce, které bylo možno opakovat a dodávat jako celky nebo části, které se namístě montáže pouze osazovaly. Typová řešení (typové listy a vzorové detaily) opakovatelných a zaměnitelných částí konstrukcí a budov ulehčovala stavbu v různých místech zejména při budování železnic a byla základem realizace velkých projektů.

Ani stavitelství civilní se však nezříkalo výhod připravených detailů konstrukcí a částí budov. Velký pokrok zaznamenaly také učební obory, které postupně opouštěly tradiční postupy.

Průmyslové a řemeslné školy byly v našich zemích velmi dobře organizované a měly dobrou úroveň. Vliv vysokých technických škol výrazně stoupl se zvyšujícím se počtem jejich studentů. To se projevovalo na kvalitě učebnic a pomůcek, které byly značně podrobné a ukazovaly také detaily nosných konstrukcí i vybavení staveb. Dalším pramenem detailů byly katalogy a reklamy výrobců stavebních hmot a částí staveb, kde se objevovalo užití nových konstrukcí a výrobků.

Zájem o detail trval i po přelomu století, kdy se vydávaly odborné časopisy vynikající úrovně, s mnoha ilustracemi, které ukazovaly rovněž detailní řešení. Do výuky se dostávaly také fotografie a později i film, který prezentoval výrobní postupy a osazování výrobků, instruktážní návody. U velkých firem byly tyto filmy doloženy už na konci třicátých let 20. století.

Detail se poté stal základem moderní architektury, kdy byl tvárný ornament z materiálu zpracovaného na stavbě nahrazován předem zpracovaným prvkem, který byl až na místě stavby osazován a kompletován. Vznikla tak situace, kdy byla mnohost ornamentu a dekorace nahrazována geometrickými plochami a materiály s povrchy vyrobenými strojovou cestou. Odpadla potřeba vzorníků tvarů a schopnost řemeslníka kreslit nebo modelovat již nebyla prioritou. Pokud tedy stavby obsahovaly výtvarnou výpravu, jednalo se o samostatná díla nebo povrchy a struktury vzniklé prací průmyslových výtvarníků.

Tento stav, i když v trochu jiné podobě, trvá dodnes. Odborná veřejnost je zásobována ustavičně se měnícími detaily stále sofistikovanějších materiálů.

Jaké si máme z těchto postřehů vzít poučení?

Asi se nebudeme vracet k historizujícím fasádám, opulentním interiérům s řezaným obložením a rukodílnou malbou, ani nebudeme používat zdobné výrobky, kde se ztratí nepřesnosti. Daní za modernitu je však nutnost promýšlení detailů s ohledem na jejich stárnutí a projevy poškození po krátkém čase jejich existence. Patrně to vyvolá potřebu kvalitnějších materiálů a způsobu údržby, který se bude přibližovat péči o dopravní prostředky.

Druhou cestou je varianta, kdy na stavby budeme pohlížet jako na předměty s krátkou životností a začneme je buď zásadně měnit, nebo dokonce likvidovat a nahrazovat jinými. Tato cesta, před lety asi dost populární, je však dnes, v době zeleného hledání zatím neznámých cest, málo pravděpodobná.

Jsme zatíženi velkým množstvím staveb, jejichž detailům nebyla věnována patřičná pozornost a jejichž chátrání vede k likvidaci nebo k výrazným přestavbám. Je proto třeba si uvědomit, co je hlavním smyslem stavebně konstrukčního ­detailu. Není to ani prodejní úspěch nového, zaručeně moderního materiálu, ani získání věhlasu váženého konstruktéra a mistra designu, ale kvalitní odborně navržené technické řešení zaručující stabilitu užití a dlouhodobou funkčnost.