Bytová otázka v Praze v letech 1918 až 1938
Praha se stává v roce 1918 hlavním městem nového státu. Po staletí byla hlavním zemským městem a stává se tedy centrem pro daleko větší oblast, než byly Čechy. Státní správa a správa velkých firem byla do té doby vázána na Vídeň, ale teď se Praha postupně stává i místem nového hospodářského uspořádání státu.
Absolvent FSv ČVUT v Praze (1975). Stavební inženýr, samostatně činný v oboru statika stavebních konstrukcí, ochrana památek a dějiny stavebnictví. Od roku 1991 má vlastní statickou kancelář. Člen Klubu Za starou Prahu, České společnosti pro dějiny věd a techniky, Společnosti pro mechaniku.
Podobný problém měla všechna města nástupnických států a trochu kuriózně měla stejný problém i Vídeň, která se stala hlavním městem tehdejší První Rakouské republiky, jež byla menší než pětina původních zemí ovládaných Habsburky. Bytová nouze byla dána patrně i tím, že se z jednotlivých částí bývalého mocnářství vrací řada lidí ze státní služby i armády a také osoby ekonomicky činné. Projevila se i skutečnost, že za válečná léta vznikl dluh na nové výstavbě a při zanedbání údržby se staly některé domy neobyvatelné.
Pražské poměry nebyly po první světové válce nijak příznivé. Město tak, jak je chápeme dnes, jako administrativní celek, v zásadě neexistovalo. I když se již před válkou hovořilo o vzniku tzv. Velké Prahy, došlo k rozhodnutí o jejím vytvoření až v únoru 1920, kdy byly vydány příslušné zákony, a vlastní vznik spojených obcí je datován od 1. ledna 1922, kdy měla Velká Praha 676 000 obyvatel. Oficiální název zněl Hlavní město Praha, i když se nadále používal termín Velká Praha. Pokud hledáme věcné statistické údaje o pražských poměrech, je možno se opřít o dvě sčítání, a to v roce 1921 a v roce 1930, zpracované Statistickým úřadem Hlavního města Prahy. Tiskem byly tyto údaje vydány v roce 1935 a závěry z obou statistik byly komentovány ve sborníku Praha v obnoveném státě Československém z roku 1936. Další tištěné prameny a hlavně statistické zhodnocení vývoje města již nebyly patrně vydány. Pro bytovou otázku jsou pak podstatné údaje z let 1921–1930, kdy při sčítání v roce 1930 měla Praha 849 000 obyvatel a byla učiněna prognóza, že v roce 1970 bude mít Praha asi 1 600 000 obyvatel.
Podstata bytové nouze v Praze a velkých městech je pak řešena od prvních dnů republiky, a to vydáním zákona o stavebních úlevách z 23. dubna 1919, kdy jsou měněny některé části stavebního řádu pro Prahu z dubna 1886. Důvodem těchto stavebních úlev je nedostatek bytů v Praze popsaný dobovým jazykem tehdejšího zákona podle následujícího citátu: Naprostý nedostatek bytů, zejména však zdravých obydlí pro stavy střední a dělnické, jenž byl důvodem pro vydání zákona o stavebních úlevách pro Prahu, jeví se též ve městech Plzni a Budějovicích, pro něž platí týž stavební řád jako pro Prahu. Je tedy třeba, by úlevy poskytnuté Praze platily ve stejném rozsahu též pro tato dvě města. Podstatou úpravy zákona byla určitá dispoziční a konstrukční opatření, která měla urychlit a zjednodušit výstavbu. Byl to tak trochu posun směrem ke stavebním řádům pro Čechy, kde byla podoba staveb jednodušší a méně finančně náročná.
Zákon o stavebním ruchu
Snaha o posílení stavební činnosti a hlavně získání většího počtů nových bytů byla podpořena i dalšími zákony, jako byl například zákon o stavebním ruchu č. 100/1921 vydaný 11. března 1921, který se zabývá hlavně získáním pozemků pro novostavby, dále pak financováním nových staveb systémem státních půjček a losů. Z hlediska stavebního je pak stanovena minimální plocha bytu na 35 m2 a počet obytných místností na dvě. Z hlediska technického jsou v zákoně i popsány stavební úlevy (viz citace níže).
§ 52. Za konstruktivní provedení, bezpečnou obyvatelnost a zdravotní nezávadnost ručí před úřady stavební živnostník, zodpovědný dle dnešních platných předpisů.
Stabilita stavebního projektu předloženého k úřednímu schválení za účelem povolení stavby budiž doložena řádnými výpočty dle předpisů o přípustném zatížení konstrukcí stavebních a dovoleném namáhání hmot.
§ 53. Každý dům budiž stavebním celkem pro sebe opatřen vlastními zdmi hraničními.
Volba stavebních hmot ponechána volnému uvážení stavebníka, jenom není dovoleno krytí slámou při souvislých stavbách.
§ 54. Domy obytné mohou býti o pěti patrech; světlou výšku lze snížiti v nich pro místnosti obytné a pracovní na 2 m 60 cm, v podkroví až na 2 m 40 cm.
§ 55. V podkrovních bytech dovoluje se zatížení podlahy pouze 150 kg na 1 m2 a lze užíti vazných trámů jako stropnic, při čemž budiž účelně a vhodně bráněno vzniku požáru a jeho šíření.
§ 56. Klosety přípustno zřizovati v koupelnách, jsou-li tyto z předsíně přístupny a přímo větrány. Tam, kde není soustavné kanalisace, dovolena jest dočasně soustava žumpová. Pro stavby provisorní připouští se soustava žumpová tam, kde není možné připojení na soustavnou kanalisaci.
§ 57. V domcích rodinných netřeba zřizovati schodiště i chodby ohnivzdorně a uzavřeně. Jich šířky i výšky mohou uchylovati se od předpisů dosavadních stavebních řádů.
§ 58. Zřizování chodníků a dvorů dlážděných jest na žádost stavebníka odročiti na dobu pozdější.
V těchto několika paragrafech je možno vidět skutečnosti, se kterými se setkáváme u velkých obytných celků postavených v meziválečném období a některé údaje, jako je světlá výška místností, se později dostávají do stavebních předpisů dodnes platných.
Rozdělení stavebníků
Zajímavé je i rozdělní stavebníků, které se po roce 1918 naprosto změnilo. Před válkou byly investory domů pro bydlení vesměs soukromé osoby nebo právnické osoby zabývající se podnikáním. Poměrně málo bylo bytů zřizovaných městem, zde se jednalo skutečně o sociální obydlí v budovách vlastněných městem, mnohdy pro bydlení málo vhodných. Malá část bytů byla zřizována zaměstnavateli, ale Praha nebyla městem, kde by takových bytů existovalo mnoho. Dělnické byty některých zaměstnavatelů tvořily spíše výjimku (byty pro zaměstnance Ringhofferových závodů na Mrázovce nebo dělnické byty pro zaměstnance železnic a dílen v Holešovicích). Rovněž nebylo příliš rozšířeno bytové družstevnictví nebo stavba domů a bytů sdružením vlastníků. Velkou bolestí byly byty malé a přelidněné, většinou bez hygienického zařízení odpovídajícího době. Paradoxně nejkvalitnější byty se stavěly v místech zasažených asanací, tedy v pozdější Praze V – Josefově, nejméně kvalitní byty se nacházely na předměstích.
Na neutěšenou situaci reagovalo město stavbou bytů v prvním desetiletí samostatného státu, a tak v letech 1919 byly náklady na nové budovy pro administrativní provoz města necelou devadesátinou nákladu na byty zřizované městem. Město bylo i zřizovatelem velkého zaopatřovacího ústavu v Krči, který se svou kvalitou vymykal běžným stavbám tohoto typu ve střední Evropě.
Přesto je však Hlavní město Praha investorem jen části tehdejších bytů a větší investiční podniky typu byty pro chudé obce Pražské jsou stavěny až po roce 1930. Jejich podíl na nově postavených bytech je pak větší z důvodu ochabnutí stavebního ruchu po letech 1929–1930. Soukromé osoby a korporace sice stále zůstávají největším stavebníkem, stavba bytových domů se pokládá za dobrou investici, zejména když v novostavbách není regulované nájemné. Rovněž možnost získání hypoték je v prvním desetiletí dobrá. Do bytových investic investují i peněžní ústavy, a tak v řadě luxusních domů najdeme jako stavebníka banku či jinou kapitálovou instituci. Klasickým příkladem je tzv. „Skleňák“ v Dejvicích a domy v tzv. „Molochově“ na Letné. Tato snaha se zvyšuje zejména koncem třicátých let, kdy je tušeno válečné nebezpečí a stavby se stávají jednou z mála možností uložení kapitálu.
Zcela novým investorem jsou stavební družstva, která se zakládají s velkou intenzitou a nadšením. Družstva staví bytové domy, skupiny viladomů a rodinné domy. Jejich složení a původ je různé – od politických stran přes zaměstnanecké skupiny až po zcela obecné skupiny osob, které mají jediný společný zájem, a tím je bydlení. I do družstevního investování vstupují banky, kupříkladu spořitelna ve Vršovicích je zakladatelem jednoho z největších podniků spojeného s výstavbou rodinných domů a zakládá celou čtvrť nazvanou Spořilov. Různých družstev jsou desítky a jejich celky jsou charakteristickým znakem předměstí, která jsou postupně zastavována a podřizována regulačním plánům.
Individuální výstavba rodinných domů a nájemních vil je v rukou vyšší střední třídy, která se však vesměs spokojuje s užíváním jednoho bytu v objektu, a další jeden až dva byty pronajímá. Menší domy a vily s větším počtem bytů jsou všeobecně pokládány za jistou investici a mnohdy jsou zamýšleny pro budoucnost jako zdroj příjmů v důchodovém věku.
Stavebníkem některých domů je i stát, zejména pak vznikají domy pro zaměstnance armády nazývané důstojnické nebo rotmistrovské. Mohutný rozvoj města vyžadoval i podmínky regulační, které měly vliv jak na stavebníky, tak na majitele pozemků. Jedním z velkých pražských problémů byla rovněž nutnost urychleně vyřešit železniční infrastrukturu. Zákonem z 5. února 1920 byla zřízena Státní regulační komise pro Hlavní město Prahu s okolím. Tato instituce měla vytvořit přehledný regulační plán a zastavovací plány. Nebyla to úloha jednoduchá, pro řadu obcí nebyly k dispozici polohopisné a výškopisné podklady, které bylo nutno pořizovat, a názor na rozvoj města nebyl sjednocen, a tak se regulační plán dělil na přípravu míst, kde byla očekávána největší stavební činnost a podle jeho zásad vznikla řada obytných čtvrtí vesměs s dobrým výsledkem. U bytových domů se postupně ustupuje od blokového uspořádání, pro vilové čtvrti je užíváno kombinací řadových domů, dvojdomků a izolovaných větších domů. V regulačním plánu byly navrženy i plochy pro zeleň a veřejné prostory, vesměs je upravována i dispozice ulic, podle druhu zástavby. Vcelku operativně a mnohde i v předstihu jsou zřizovány tramvajové tratě a jejich prodloužení. Na pražských předměstích najdeme poměrně velké celky, které jsou výsledkem regulačních snah. S postupem času byly i tyto regulace podrobeny kritice, ale lze konstatovat, že zásadních urbanistických chyb bylo málo. Na regulace z meziválečné doby navazovaly ještě dostavby proluk a menší celky bytových domů realizované ve stávající uliční síti až do přelomu padesátých a šedesátých let 20. století.
Dobové diagramy
Pokusme se vrátit do třicátých let a podívejme se na dobové diagra- my vytvořené ke sčítáním v roce 1921 a 1930.
■ První obrázek ukazuje počty bytů a jejich nárůst podle jednotlivých čtvrtí. Největší nárůsty mají Vinohrady a Žižkov, kde jde o nárůsty 6000 – 7000 bytů, Bubeneč a Dejvice mají nárůst mnohem menší, cca 4000 – 5000 bytů, ale jedná se zhruba o zdvojnásobení počtů bytů oproti roku 1921. Stagnace je samozřejmě na Malé Straně a Starém Městě.
■ Druhý obrázek ukazuje rozmístění nejmenších bytů. Na něm je vidět, že malé byty (jedna až dvě hlavní místnosti) se nacházely na předměstích. V částech města, které je dodnes možno pokládat za výstavné, však bylo takových bytů minimum.
■ Třetí obrázek ukazuje podíl sklepních a suterénních bytů. Zajímavá je jejich koncentrace na levém břehu Vltavy. V tomto případě se jedná patrně o zkreslení dané konfigurací terénu, kdy se na svažitých pozemcích stavěly domy s byty i v podlažích pod přízemím, které bylo přístupné z vyšší ulice.
■ Čtvrtý obrázek ukazuje podíl tzv. dělnických bytů, ty byly uvažovány jako samostatná kategorie. Dělily se na úřednické, dělnické a živnostenské. Posledním výrazem byly popisovány byty v domech, kde byla bytová část spojena se živností buď malou dílnou, nebo krámem, což byla zcela běžná dispozice ještě ve třicátých letech.
■ Pátý obrázek ukazuje byty přelidněné. Opět vidíme, že přelidnění je patrné na předměstích, kde se v některých katastrech objevuje u více než 40 % bytů. Přelidnění bylo označováno od více než dvou osob v jedné hlavní místnosti – tedy od tří a více osob v bytě majícím pokoj a kuchyň.
■ Šestý obrázek ukazuje ceny nájemného v ročních hodnotách. Nejvyšší nájemné bylo v Praze V – Josefově a minimální bylo na Střížkově. Je jasné, že cena pohybující se od 900 Kč do 6400 Kč za rok je výsledkem statistiky, není však podchycen počet nájemních bytů, jenž je v připojených obcích malý. Výše nájemného svědčí o kvalitě a velikosti bytů.
Musíme si uvědomit, že se jedná o průměrné nájemné. Pokud si vybereme třeba tehdejší Prahu XVIII – Břevnov, je tento průměr 150 Kč měsíčně, je však třeba brát v úvahu, že v této části byly byty za 40 – 50 Kč a byty, které při o něco větší ploše a lepším vybavení (v novostavbách), stály 400–500 Kč měsíčně, což už bylo nájemné pro slušně placeného úředníka.
Z přehledů vidíme, že bytová situace Prahy byla sice řešena, ale bytová nouze přetrvávala až do konce třicátých let. Ani masivní výstavba kolem let 1929–1930 situaci neřešila, růst obyvatel byl větší. Po vypuknutí krize se prohloubila i negativa v oblasti bydlení, přibývalo tzv. nouzových obydlí a bydlení v přístřešcích z vagonů nebo uzavřených vozů, bydlelo se i ve skalních obydlích a opuštěných průmyslových objektech. Praha sice zřídila i noclehárny pro potřebné, ale situaci to neřešilo. Po skončení konjuktury zůstával v Praze velký počet lidí, kteří práci ztratili a jejichž návrat do domovských obcí nebyl již ze sociálních důvodů možný. Ani ti, kteří pracovali v průmyslu a žili v Praze bez rodin, to neměli lehké. Doposud se v Jinonicích můžeme setkat s rodinnými domy, které postavili jejich majitelé na hraně svých možností, a pak pronajímali nejen jednotlivé místnosti, ale i jen místo na přespání. Dodnes se tak o těchto domcích říká „U Teplých postelí“, což vystihuje to, že nájemníci se střídali podle směn.
Nedostatky v bytové oblasti kritizovali zejména v době krize levicoví architekti a některé jejich myšlenky byly ještě vtěleny do obecní výstavby z konce třicátých let v oblastech Vysočan, Holešovic, Michle a Břevnova, kde vznikaly enklávy malobytových domů. Některé byly dispozičně uspořádány jako domy pavlačové, což byl tak trochu návrat do dob 19. století, ale pavlače již byly pouze komunikací a veškeré příslušenství bylo v bytech. V poválečném období se neustále porovnávalo bydlení v meziválečném období, ale poněkud byl opomíjen čas. Argumentovat údaji z roku 1930 o třicet let později bylo už trošku nelogické – a nakonec i skutečnost, že počet nově postavených bytů v roce 1929 byl překonán až na počátku sedmdesátých let, svědčí o tom, že ani buržoazní stavebnictví nebylo nevýkonné.
Příklad
Vraťme se však do dob let 1918–1938 na malém příkladu. Vyjměme si vcelku běžný katastr již zmíněného Břevnova neboli Prahy XVIII, kde došlo za devět let k postavení zhruba 2000 bytů. Byty v něm byly jak v bytových domech postavených státem a městem, ale i ty postavené soukromníky a hlavně několika družstvy. Za všechny jmenujme družstvo Náš domov, stavící vilové domy, dvojdomky, řadové domky i samostatné domy. Stavěla i družstva politických stran, jako byla Československá strana národně socialistická a Československá strana lidová, jejíž družstvo postavilo vilovou enklávu dodnes zvanou místa znalými občany Malý Vatikán. Název podporovalo i to, že pozemky byly bývalé polnosti patřící klášteru benediktinů v Břevnově. Výstavba pak byla ukončena na sklonku období stavbou dalších cca 800 bytů, z nichž byla většina v domech pro chudé obce Pražské, postavené podle nejnovějších urbanistických poznatků a zásad moderní architektury. Výstavba pak pokračovala v podobném duchu i po válce, jen s lokálními záchvaty stalinistického zdobení budov.
Závěr
Na závěr lze konstatovat, že nové poměry po roce 1918 bytový problém neodstranily. Je však otázkou, zda se svět neměnil tak rychle, že to ani nebylo možné. Nakonec další bytový nedostatek doprovázel Prahu po celé poválečné období a snad jen v sedmdesátých letech bylo dosaženo lepších poměrů dokončením několika velkých sídlišť, ale tento jev se udržel jen několik málo let a potřeba bytů byla stále větší a trvá dodnes, kdy se byty opět mohou stát prostředkem pro uložení kapitálu, který je ohrožen inflačními jevy. Pokud budeme hodnotit dobu posledních dvaceti let (1998–2018), asi by to nedopadlo ve srovnání s obdobím 1918–1938 nikterak slavně. Nevidím tu nové Dejvice, nové Cibulky, Hanspaulky a Hřebenky, žádný Spořilov, žádné Vršovice ani kolonii Baba. Nevidím ani řady obecních domů ani nové Masarykovy domovy a ani zastavěné svahy ve Vysočanech a Libni. Možná se ale jen špatně dívám.
