Budoucí směry památkové péče v ČR

Účastníci diskuze:

Pavel Jerie, generální ředitel Národniho památkového ústavu (NPÚ)
PhDr. Anna Matoušková, ředitelka odboru památkové péče Ministerstva kultury České republiky (MK ČR)
Ing. arch. Eva Dvořáková, pracovnice sektoru technických památek Národního památkového ústavu (NPÚ)
Ing. Václav Jandáček, autorizovaný inženýr v oboru Statika a dynamika staveb, zabývá se materiálem a jeho stárnutím, člen Klubu za Starou Prahu
Ing. Helena Klímová, pracovnice Odboru Památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy
Ing. Jan Vinař, projektant, autorizovaný inženýr v oborech Pozemní stavby a Statika a dynamika staveb, zabývá se rekonstrukcemi památek
Tomáš Brabec, zástupce občanské společnosti Sdružení Zlenice, které už jedenáct let pečuje o zříceninu hradu Zlenice, soukromý investor rekonstrukce památky lidové architektury
Mgr. Zdeněk Svoboda, kastelán a správce hradu Kašperk, jako zastupitel města se stará o kulturu a památkovou péči v rámci Kašperských hor

V čem vidíte hlavní problém současné památkové péče staveb v rámci oblasti či organizace, v níž působíte?

Matoušková: V současnosti se intenzivně zabýváme ambiciózním úkolem, který si vytkla tato vláda, předložit v roce 2009 Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nový památkový zákon, jehož věcný záměr by měl být zpracován do konce letošního roku. Ocitli jsme se však ve svízelné situaci. Potřeba nového památkového zákona je všeobecně deklarována, nicméně pro podobu tohoto zákona není v podstatě žádné oficiální zadání, kromě toho, že památková péče má být vstřícnější, efektivnější a jiná, než je ta současná. Museli jsme jít cestou reflexe současného stavu památkové péče a získat tak podněty a náměty k tomu, jak dál. Vedení Ministerstva kultury proto oslovilo nejdůležitější subjekty, které se v České republice zabývají nakládáním s kulturním dědictvím. Od všech oslovených jsme již obdrželi podněty a náměty, a v současné době tyto vstupy třídíme, klasifikujeme, vyhodnocujeme a posuzujeme jejich váhu.

Jerie: Evropská, a posléze světová společnost dospěla postupně k tomu, že kulturní dědictví má být zachováno. Tento trend u nás vyvrcholil už před více než 150 lety založením první státní instituce na ochranu památek. Jenže shoda už není v tom, jak by tohoto cíle mělo být dosaženo. Od počátku 20. století si uvědomujeme, že památky nelze zachovat bez jasné vize, jakým způsobem budou využívány a jak budou sloužit společnosti. Také je zřejmé, že památky by měly být v řadě případů upravovány, transformovány a přizpůsobovány, aby se vůbec zachovaly. Na druhou stranu se ale projevovaly a stále projevují i trendy směřující jenom k prosté konzervaci. Tyto představy se samozřejmě postupně proměňovaly tak, jak se měnil vývoj společnosti. Ještě za první republiky vedla nejednota názorů na to, jak má být o památky pečováno k tomu, že se parlamentní strany na památkovém zákonu nedohodly. Ale povědomí o hodnotě kulturního dědictví bylo silné, a tak bylo možno tuto celou oblast řídit pouze ministerskými dekrety. Dnes máme situaci ztíženou tím, že bylo obecné povědomí o historii mnohokrát pozměněno a různými politickými otřesy zpochybněno. Stačí si jen uvědomit, kolikátá verze historie se u nás učí! Zemský nebo lokální patriotismus je v České republice na velmi nízké úrovni. Ve školách klesl počet hodin výuky dějepisu a o památky se zajímá mizivé procento obyvatel. V tomto ohledu jsme hodně pozadu oproti jiným evropským státům. Kulturní dědictví má pro českou společnost velký význam a je naším národním bohatstvím, přesto nejsou činěny adekvátní kroky k tomu, aby toto poznání přešlo do širokého povědomí a do praktické činnosti. Každý vlastník má jinou představu o tom, co to znamená zachování památky a hospodaření s touto památkou. Reagovat na všechny tyto představy a potřeby je složité, přitom se nehledají mechanizmy, jak tuto situaci zlepšit. V současnosti platný památkový zákon byl ještě před rokem 1989 mnohokrát upravovaný. To znamená, že jeho koncepce rozhodně nepočítala se současným stavebním a ekonomickým boomem. Proto je potřeba nastavit nově pravidla takovým způsobem, aby to neznamenalo škody a úbytek kulturního dědictví. Zároveň ale musí vlastníkům umožnit o kulturní dědictví pečovat, a přitom jim zabránit v možném zničení kulturní památky. Dosáhnout tohoto cíle nebude jednoduché.

Klímová: Při praktickém výkonu státní správy na úseku památkové péče je v současnosti velkým problémem skloubit účinnou ochranu památkově chráněných staveb s nároky společnosti na moderní způsob života, na zhodnocování těchto nemovitostí, na obrovský boom nové výstavby, a to všechno v rámci zatím platného zákona.

Jandáček: V rámci výkonu památkové obnovy bych se zmínil o několika problémech. Jedním z hlavních problémů, je komunikace mezi jednotlivými účastníky výstavby. Jde o komunikační nevstřícnost, neschopnost nalezení společného jazyka. V této komunikaci by měla být dána pravidla v rámci hranic jednotlivých pravomocí. Někdy se stává, že se v odborných vyjádřeních objevují omezení, která památkovému ústavu ani nepříslušejí. Také se velmi často dostáváme do situace, kdy tito pracovníci vědí, co nechtějí, ale nevědí, co chtějí. To je vůbec nejhorší, protože se předkládají další a další varianty, a ve chvíli, kdy soukromému investorovi jde o čas, to velmi komplikuje situaci. Dále vidím problém v nerovnoměrnosti péče o památky. Některé historické stavby jsem za svůj život viděl restaurovat již poněkolikáté, a přitom prostředky vložené do těchto stavebních prací jsou samozřejmě nemalé. Na druhou stranu se setkávám s naprostým ignorováním památek, u kterých je provedení rekonstrukce akutní. Tuto situaci mohou prolomit snad jen občanská sdružení, která seženou alespoň minimální prostředky nebo sponzory na provedení nejnutnějších oprav. Tato oblast by zasluhovala největší podporu, protože takové úpravy jsou skutečně úpravami záchrannými. Chtěl bych také upozornit na nevyváženost v kvalitě restaurátorských prací, vyplývající ze současného systému udělování restaurátorských licencí. Při výběru restaurátorů se velmi špatně orientuje.

Jerie: Památková péče se v tehdejším Československu po roce 1948 vmanévrovala sama do pozice, kdy byla v rámci péče o historická jádra měst a historické stavební dědictví jediným arbitrem elegance. Stavební odbory a úřady přestaly tuto funkci dohledu nad stavební produkcí a opravami vykonávat. Pracovníkům památkové péče se tato pozice vyčítá, jenže zatím tuto roli nikdo nepřevzal. Situaci doposud jen trochu změnil nový stavební zákon. Současný charakter historických měst rolex pas cher a kulturní krajiny není rozhodně náhodným dílem. Jejich podoba byla v mnoha ohledech po dlouhou dobu ovlivňována velmi silnou regulací. Praha měla například v meziválečné době přísnou regulaci a ještě v počátcích poválečné doby byly tyto snahy výrazné. V dnešní době jsme naopak svědky naprostého odporu k jakékoli regulaci, který je dán zejména dějinnými okolnostmi. Tento stav však není projevem svobody, ale anarchie, která v konečné podobě vede ke korupci, a dalším negativním vlivům. To, že v památkové péči regulace stále existuje, stejně jako existuje v automobilové dopravě a v jiných oblastech života společnosti, je věc, která by měla být zachována.

Dvořáková: Existuje oblast památkové péče, která je velmi v pozadí. Je to technické dědictví ? stavební fond, který vtisknul našim městům neopominutelný ráz. Přitom je jedním z těch, který se bourá nejčastěji. V Praze tento osud čeká například starou továrnu Waltrovka v Jinonicích a nikdo se ji nesnaží zachránit, naopak. Mediálně atraktivní jsou v současnosti fotografické reportáže o zbourání komínů. K technickému dědictví se chováme špatným způsobem, a to se zmiňuji jen o zlomku současné situace v památkové péči.

Klímová: Industriální stavby je dost těžké chránit, protože jsou situovány v území, kde to památkový zákon neumožňuje.

Brabec: Z pozice osoby, která reprezentuje soukromou aktivitu v rámci obnovy nemovitých kulturních památek mohu říct, že se primárně setkávám s obdobnými potížemi. Myslím, že jsme, v rámci současných omezených možností, našli klíč k řešení záchrany památek ? s kolegy se snažíme spolupracovat s místní komunitou, s veřejností. A to přináší velmi rychle výsledky.

Vinař: Za bezmála čtyřicet let, kdy se v oblasti památkové péče pohybuji, bylo zavedeno nejméně šest modelů památkové péče a žádný z nich nebyl ideální. Vždy to ale nějak fungovalo, díky nadšení malé skupiny lidí. Nejhorší byla ta období, kdy se tvořily změny, vydávaly nové vyhlášky. Doba, než nový model vešel do praxe, byla vždy provázena i ekonomickými ztrátami. Myslím si, že základní vliv má atmosféra ve společnosti. Samozřejmě je třeba vytvořit nový památkový zákon, ale současně je nutné zvýšit odbornost osob, kteří se památkovou péčí zabývají. Mezi památkáři se určitě najdou vynikající experti, ale také slabší pracovníci. To je problém, který je třeba řešit rychle. Ideální není ani situace mezi projektanty. Projektování elektráren, jezů nebo mostních konstrukcí se věnují projektanti vzdělaní v příslušných oborech, ale památky mohou projektovat téměř všichni. Výuka na vysokých školách je vzdálena praxi nebo požadavkům památkové péče. Tyto dvě oblasti se musí intenzivně propojit. Velkým problémem je pak přístup investorů. Pokud jde o státní hrady a zámky, tak je na poměrně vysoké úrovni. Problematičtější bývá činnost soukromých investorů. Tragická situace je u církevních staveb. Tam sice existují oficiálně zřízená technická pracoviště, ale fungují nesystematicky. Situaci mnohdy ztěžují špatné vztahy mezi fyzickou osobou, tedy farářem, a mezi jeho nadřízenými z biskupství. Zde je potřeba finanční pomoci na zajištění odborné investorské a současně i projektové práce, protože kostelní stavby se opravují velmi často bez projektové dokumentace. Myslím si, že systém dotací by se měl změnit, aby speciálně pro církev byly připraveny prostředky pro odbornou činnost při rekonstrukcích.

Jandáček: Rád bych se vrátil k historickému vývoji názorů a přístupů k praxi památkové péče a trochu tím objasnil situaci církevních staveb. Problém se objevil se vznikem Československé republiky v roce 1918, kdy se kvůli pozemkové reformě začaly měnit majetkové poměry. Do té doby se o ekonomickou stránku dědictví minulosti vždy někdo postaral, jenže najednou došlo u části památkového fondu ke ztrátě ekonomické základny. Tehdy začaly zmiňované problémy s církevními stavbami, patronáty už nebyly uchovávány tak důsledně, mnohé z nich vykonával různými způsoby stát, takže kostely už začaly chátrat v této době. V současnosti jsou církevní památky, jak už bylo zmíněno, oblastí zatím neřešenou, nebo řešenou chaoticky ? od fantasticky provedených rekonstrukcí, až po rozpadlé a vykradené kostely v Sudetech.

Jaké jsou tedy hlavní slabiny současného památkového zákona?

Jerie: Památkový zákon byl koncipován v úplně jiných souvislostech a vlastně nastavil jeden mechanizmus rekonstrukcí, jedná-li se o výměnu jedné tašky na střeše, restaurování hradu Karlštejn, či Svatovítské katedrály nebo velkoplošné přestavby. Je zřejmé, že údržbové práce a drobné zásahy takovýto mechanizmus nepotřebují. Na druhou stranu rozsáhlé zásahy ano, protože vyžadují průzkumné a doplňující dokumentace a podobně. Je velmi složité spočítat, kolik potřebuje památka na svoji obnovu. Jedna věc jsou totiž prostředky na zachování památkové hodnoty a druhá věc jsou prostředky, které do tohoto procesu potřebují být vloženy, aby budova fungovala a plnila nový účel. A to už bez ohledu na to, jestli se jedná o kulturní památku či jinou stavbu. I kdyby však bylo k dispozici neomezeně financí, nedá se zachránit jediná památka, pokud není někdo, kdo se jí ujme a kdo o ni začne pečovat. Mnohdy je velkým nepřítelem památkové péče také politika některých měst, protože prodá-li se stavba, byť i ve špatném stavu, v historickém jádru města za obrovskou cenu, tak samozřejmě příslušný developer potřebuje zajistit návratnost takto vynaložených prostředků. A částka, kterou do nákupu stavby nebo volného pozemku vložil, se mu musí vrátit. Prodá-li se nemovitost za maximalistickou či nadhodnocenou cenu, pak nelze očekávat, že k ní bude přistupovat šetrně, ale naopak bude mít snahu zvětšit objem stavby, nebo ji zbourat a postavit stavbu vyšší. A ještě jeden jev je charakteristický pro celou naši společnost. Když otevřete noviny, tak se dočtete, co se zbouralo, co se udělalo špatně, která památka se zničila. Ta tradiční nechuť k autoritám a vzorům u nás vede k tomu, že se nepropagují pozitivní příklady.

Svoboda: Podle mých zkušeností z práce na památkově chráněném objektu je z dlouhodobého pohledu důležité, aby se pro zachování kulturního dědictví provedla změna osnov školní výuky. Pokud budou doma děti vychovávány k pozitivnímu vztahu ke kulturním památkám a budou z výuky dějepisu chápat souvislost mezi našimi dějinami, vlastní identitou a těmi památkami, tak v dospělosti budou podporovat jejich obnovu. Tady je prostor pro správce a majitele kulturních památek, kteří mohou školní výuku a popularizaci ochrany památek podporovat různými programy a praktickým poznáváním konkrétních lokalit. Třeba k nám na hrad jezdí každé jaro pravidelně školní výlety a jenom minimum tříd je z výuky připraveno tak, že vědí něco o Karlu IV. nebo o gotice. Většinou jsou učitelé rádi, že děti na těch 45 minut předají průvodci.

Jerie: Ano, u obyvatel je potřeba iniciovat vztah ke kulturnímu dědictví a nejen proto, že je cenné, ale také proto, že je součástí identity místa, kde lidé žijí a odlišuje tuto lokalitu od místa jiného. U nás komunistická éra zlikvidovala spolky, zlikvidovala občanskou společnost. Nutila občany sdružovat se jiným způsobem, proto máme ke znovuobnovení dobrovolných společných aktivit generační odpor. A to je škoda. Řada věcí, která dnes leží na bedrech státní památkové péče, je v řadě jiných zemí záležitostí různých spolků, které se ve volném čase starají například o hrady a zámky. O jejich úklid, o jejich úpravu. Toto se u nás zlikvidovalo. Ale je to problém generační, který se nedá přeskočit.

Brabec: Musíme hovořit o dvou oddělených světech. O památkové péči, kterou vykonává a realizuje stát a o památkové péči, kterou realizují soukromí investoři.
Stát hospodaří se svými penězi, má k dispozici kolektiv odborníků. Soukromý investor se naopak potýká s památkovou péčí ve smyslu boje se spoustou regulativů a norem, které by měl úspěšně splnit. Mluvilo se tu také o nedostatku financí na oblast památkové péče, ale mně chybí nějaký motivační prvek. Proč soukromý investor, který provádí údržbu památkové stavby a provádí ji s citem, musí absolvovat martirium s vyřizováním žádostí a kličkováním? Proč tento spolek či osoba nejsou chápány v širším kontextu a nejde se jim více vstříc, aby se jejich působení přeneslo nějakým přirozeným způsobem dál? To vidím jako problém. Pracujme s tím, co je teď, ať nemusíme čekat dalších dvacet let na další generace.

V oblasti péče o památkový fond bývá také kritizován význam současné dotační politiky.

Matoušková: Ve všech debatách, které se týkají památkového fondu, se vždy kladou otázky: Co se vlastně má chránit a proč? Kdo to má chránit a proč? A hlavně jak a za co. Právě ona otázka za co, je jedním z největších úskalí nové zákonné formy. Dotační politika je dnes jednou z nejúčinnějších a nejmasivnějších forem kompenzace veřejného zájmu. A to určitě není dobře. Měly by tady být i jiné mechanizmy, méně náročné pro vlastníky kulturních památek, obsahující menší prvek náhodnosti, protože všechny dotační programy jsou v podstatě z pozice vlastníka jistou loterií. Nezajišťují systematickou cestu k obnově památky. Takže budeme muset hledat skutečně ekonomické nástroje, které umožní adekvátní kompenzaci veřejného zájmu. Ještě jedna poznámka k tomu, o čem jsme na této debatě hovořili. Nový památkový zákon je během na dlouhou trať. Proto se snažíme připravit koncepční materiál, který by navázal na koncepci péče o památkový fond, jež skončila v roce 2005. Chtěli bychom vytyčit cíle, které by měly zlepšit fungování péče o památkový fond v České republice do té doby, než se podaří prosadit nový památkový zákon. A zcela jistě se na úrovni státu budeme snažit o to, aby se způsob, jakým stát vkládá finanční prostředky do obnovy památek, zlepšil a zefektivnil.

Dvořáková: Jenže perspektiva navyšování dotačního programu je v tuto chvíli velmi chabá. A tady je možné si položit otázku, proč je tato společnost hluchá k argumentům, které nám všem znějí logicky. Kulturní dědictví je také kapitálem, který je schopen generovat mnoho ekonomických multiplikačních efektů.

Svoboda: K tomu bych řekl příklad z vlastní zkušenosti. Peníze, které investujeme do provozu a do záchrany národní kulturní památky, získáváme kromě vstupného za prohlídky hradu také prodejem občerstvení, informačních materiálů a suvenýrů. A aby nás stát podpořil, tak musíme z toho, co vyděláme nad rámec vstupného, což znamená asi 45 % našich příjmů, ještě platit devatenáct procent DPH.

Matoušková: Bohužel, jednu zásadní věc se v tuto chvíli z dotační politiky z veřejných rozpočtů odstranit nepodaří, a to jednoduchý mechanizmus, že veřejné rozpočty fungují na bázi roční periody. Peníze, které vynakládají obce, kraje a stát, jsou poskytovány na kalendářní rok a neexistuje možnost, na základě platných rozpočtových pravidel, přesahovat do dalšího roku. To je opravdu základní nedostatek.

Vinař: Z dotací by měla zmizet kampaňovitost. Založí se komise, čeká se, až peníze ze státního rozpočtu přijdou a na stavbu se dostávají v nejlepším případě v létě.

Jandáček: Dotační a státní peníze se navíc utrácejí nelogicky vždy ve druhé polovině roku, kdy jsou investorům poskytnuty. U stavebních prací tyto částky za poslední dva měsíce roku nelze, jak z důvodů časových, tak i klimatických, vyčerpat. Peníze se pak nemohou investovat smysluplně.

Jerie: Když se rozhlédneme po Evropě, tak dotační politika do památkové péče je základním principem, který iniciuje rozdělení dalších peněz na obnovu památek. Tyto mechanizmy jsou však postaveny jinak než u nás. Existují například evropské dotační modely, které jsou víceleté.

Vinař: Ano, myslím si, že podobné modely záchrany by měly být součástí našeho systému památkové péče. Každá stavba potřebuje minimálně přes milion korun. Provázanost rozhodnutí památkářů a profinancování dotace by měla být přímější. Je také otázka, jestli by neměly dotace přidělovat památkáři, tím by se zvýšila jejich prestiž. Samozřejmě je to otázka zákona, ale mohlo by to být zajímavé řešení.

Matoušková: Já mám dobrou zkušenost s dotačními programy krajů. Kraje ani obce tady zatím nebyly zmíněny. I tyto orgány územních samospráv ve svých dotačních programech vydávají nemalé prostředky a efekt kofinancování se zde velmi sleduje.

Co je tedy nejvíce podstatné pro pozitivní vývoj v oblasti památkové péče?

Jerie: Pozitivní propaganda úlohy kulturního dědictví a památkové péče ve společnosti je velmi důležitá a má své ekonomické důsledky. A toto se málo zdůrazňuje. V řadě zemí si uvědomují, že investice do památky je nejrychlejší cestou ke zřízení pracovních míst. Když sledujeme, jak jsou památky v havarijním stavu v České republice lokalizovány, zjistíme, že se zároveň jedná o území s velkou nezaměstnaností. Financování obnovy těchto památek znamená jednak získání množství pracovních míst od kvalifikovaných lidí až po nekvalifikované a současně možnosti získání dalších pracovních příležitostí v okamžiku, kdy budova začne fungovat a stane se turistickým cílem.

Vinař: V současnosti památkovou péči výrazně omezují problematika daní, vztah k církvi, stavební zákon, regulace měst, stav školství atd. V těchto oblastech by Ministerstvo kultury ČR a další organizace reprezentující památkovou péči, měly vytvořit jakýsi program povzbuzení památkové péče nad rámec působení památkového zákona.

Klímová: Pro nás úředníky je nový zákon o státní památkové péči věcí opravdu zásadní a bylo by třeba, aby začal fungovat co nejdříve. Adekvátní doba přípravy je ale důležitá, protože ve stávajícím zákonu jsou určité věci opravdu nelogické a je třeba vychytat všechny nesrovnalosti, které z praxe mnozí známe.

Matoušková: Pokud mám na závěr odpovědět na otázku, jestli je potřeba předložit nový památkový zákon, tak se skutečně domnívám, že je. Měl by přinést to, o čem se v této diskuzi hovořilo, zásadní systémovou změnu, která bude otřesem v dosavadní kontinuitě péče o památkový fond v České republice.