Veřejný prostor, veřejná prostranství
Veřejný prostor nás obklopuje od nepaměti, daleko v minulosti se postupně vytvářel bez našeho zásahu, až do něho vstoupil člověk se svými ambicemi a začal ho přetvářet k obrazu svému. Postupně z něho ukrajoval a vytvářel si své soukromé prostory, na které si osoboval nárok a začal je považovat za své vlastnictví. Prostor se pomalu rozdělil na veřejný a soukromý [1].
Studoval na FA ČVUT v Praze se zaměřením na urbanismus. Od roku 1980 do roku 2007 pracoval v různých funkcích na Útvaru hlavního architekta, později Útvaru rozvoje hl. m. Prahy. Je autorem dvou porevolučních územních plánů hl. m. Prahy. Od roku 2007 působí jako pedagog na FSv ČVUT v Praze na katedře urbanismu a územního plánování. Docent v oboru architektura a stavitelství, autorizovaná osoba s všeobecnou působností ČKA, předseda Asociace pro urbanismus a územní plánování ČR.
Se vznikem lidských sídel se utvářela veřejná prostranství v zástavbě, volná krajina byla přetvářena v zemědělsky obdělávané území, zajišťující nároky na obživu. Teprve později do ní vstoupily další aktivity a stavby, které měnily její charakter, využití i schopnost regenerace. Jestliže dnes mluvíme o veřejném prostoru, většinou máme na mysli tu část, která je přímo začleněna do sídelní soustavy a slouží každodennímu užívání jejich obyvatel. Je to velmi zjednodušené pojetí daného termínu a neodpovídá jeho významu. Jedná se pouze o jednu část veřejného prostoru, která je nazývána veřejným prostranstvím.
První veřejná prostranství byla spojována pouze s dopravní, komunikační funkcí, s absencí společenského významu a možnosti shromažďování, objevují se pouze procesní třídy, které sloužily k uctívání božstev. Teprve období starověkého Řecka přináší do antických měst veřejný život, vyhrazený svobodným občanům, objevují se první shromažďovací prostory nazývané agorami, na které jsou navázány nové stavební prvky – veřejné budovy. V průběhu dalších staletí došlo k výraznému rozvoji těchto prostorů i proměně jejich využívání. Tradiční uspořádání města s jasně vymezenou uliční sítí a zástavbou, která jednoznačně vymezovala uliční prostor i hrany náměstí, bylo podřízeno kompozičním zásadám, které se propsaly i do uspořádání veřejných prostranství. Zde můžeme jmenovat například Piazza del Popolo, s vymezením velkého římského trojzubce dvěma téměř identickými kostely (obr. 2), nebo Piazza Navona, s nádhernými osově komponovanými fontánami (obr. 3). Důraz je kladen na měřítko staveb, které přiléhají k vlastnímu prostranství, na komponování prostoru a jeho vybavenost kvalitními architektonickými prvky.
První polovina dvacátého století přináší zásadní změnu uspořádání sídel, která je spojena s funkcionalistickým pojetím městské struktury. Zásady urbanistické tvorby sídel byly zakotveny v Athénské chartě, která definovala funkční zónování města. S tím byly spojeny i požadavky na zdravé bydlení, které vedly k řádkovému uspořádání staveb, větším odstupům, zvyšování zástavby a uvolnění parteru pro pěší a zeleň. Opuštění blokové struktury vedlo k uvolnění uličních čar a ztrátě vymezení uličních prostorů a veřejných prostranství. To se projevilo zejména v sídlištní zástavbě druhé poloviny dvacátého století, kdy došlo na našem území k výrazné degradaci tvorby prostorů v zástavbě a vzniku tzv. sídlištní zeleně, která mnohdy pouze vyplňovala prostor a ztrácela svůj městotvorný význam (obr. 4). V posledních letech se opět objevuje zájem o návrat k tradiční městské zástavbě a tradičním městským prostorům s renesancí jejich využití k původním účelům. Na základě historického vývoje je možné konstatovat, že veřejná prostranství jsou nedílnou součástí sídelních struktur. V průběhu času se jejich využití proměňovalo, ale vždy byla spojena s politickým, kulturním i obchodním životem společnosti. Byla a jsou místem setkávání a výrazně působí na sociální aspekty soudržnosti obyvatel daného území.
Kvalita a vybavenost veřejných prostranství je jednoznačně spjata s úrovní společenského zřízení a je vždy důležitým indikátorem posuzování kvality obce nebo města jako celku. Hierarchie veřejných prostranství je odvozována od důležitosti ve struktuře sídla, jež určuje územní působnost, pro kterou jsou vymezována (např. celoměstská, čtvrťová, lokální) a od účelu, k jakému slouží (např. tržní, shromažďovací, relaxační). S posilující úrovní demokracie a uvědomování si demokratických principů výrazně nabývá na důležitosti proces projednání s veřejností a její zájem ovlivňovat podobu sídla. S tím souvisí i větší pozornost, která je věnována veřejnému prostoru a veřejným prostranstvím v sídle, jejich kvalitě a užitnosti. Tyto tendence jsou již dlouhodobě sledovatelné v zemích, kde jsou demokratické principy zažity a kde nedošlo k přerušení kontinuity vývoje. Obdobné myšlenky lze vysledovat i v dílech teoretiků, kteří se podobou sídel zabývají. Jan Gehl [2] se zamýšlí nad zásadami rozvoje města z pohledu jeho uživatele. Základními principy jsou lidské měřítko a město, které má být živé, bezpečné, udržitelné a zdravé. Pořadí zájmu je dáno posloupností život, prostor, budovy. Napřed musí být vytvořeny podmínky pro život, pro pěší a cyklistickou dopravu, potom vymezeny veřejné prostory a teprve potom přijdou na řadu vlastní stavby [3].
Celý článek naleznete v archivu čísel 08/2017.