Soutěž Stavba roku: Pár slov k dosažené plnoletosti

Možná v jejím začátku vypisovatelé ani netušili, co bude jejich soutěž znamenat. Vždyť začala skoro nenápadně, sešlo se asi 25 přihlášených staveb nejrůznějšího druhu, které ve své skladbě vypadaly spíš náhodně. A jen těžko by se dalo odvodit, na základě čeho se vlastně přihlašovaly, jak se o soutěži dověděly a co si od ní vlastně slibovaly. Byť na začátku celé soutěže byla touha vypisovatelů dodat nějakou formou českému stavebnictví, a především jemu, sebevědomí. Po dlouhém období socialistického budování ho vskutku nemělo moc vysoké a bohužel oprávněně. Přesto ta první nesourodá skupina byla docela zajímavá - právě v té nesourodosti. Bylo v ní mnohé - od klasické rekonstrukce Rudolfina či zámku v Pošné k nápadité rekonstrukci malých garáží v centru Třebíče, vedle toho obrovitý komplex Boby Centra v Brně nebo rekonstrukce bazénu hotelu Thermal v Karlových Varech, ale také první samostatná stavba McDonald´s v Praze.
Porota objela všechny stavby a v následných diskuzích teprve hledala, jak vlastně hodnotit a taky přemítala, co vlastně soutěž sleduje. Vybrala 5 nejlepších, rozhodla se, že bez udání pořadí, neb u každé stavby byl k ocenění jiný důvod, a k tomu udělila několik čestných uznání. A možná si i řekla, že to bylo pár zajímavých cest a pár zajímavých setkání, a tím že vše končí. Vždyť i publicita byla minimální. Na velkou budoucnost nikdo moc nevěřil.
Jenomže další rok bylo všechno najednou jinak. Staveb bylo 60. Tyuž porota objet v celku nemohla. Musela začít s výběrem dvoukolovým. Nejprve podle přihlášek, tedy podle textů, plánů a fotografií, vybrat to, co působí zajímavě. Limit pro možnosti obhlídek byl stanoven na 30 staveb. A ty pak byly posuzovány na místech. Samozřejmě že tím již v tomto ročníku začala jistá ?nespravedlnost? - přihláškové materiály mohou klamat, nemusí být dostatečně vypovídající, ovšem je to svým způsobem hra.
Od té doby má porota vždycky jakýsi podivný pocit, zda někomu neúmyslně neublížila, zda u některé stavby v přihlášce nepřehlédla něco zásadního (musím ovšem přiznat, že porotci se časem s většinou staveb stejně setkají, a zatím si tyto pocity potvrdili jen zcela výjimečně). V druhém ročníku byly stavby opět hodně rozmanité, ale zdálo se, že tentokrát už lze zachytit jakousi přesvědčivější výpověď o tom, co se v České republice staví. Nejvíc a nejlépe - bankovní domy. Administrativní budovy. Ale také třeba kostel, jako splátka více než 60 let starého pražského dluhu. Už v druhém ročníku bylo zřejmé, že stavebnictví sebevědomí nabírá rychle a v řadě případů už taky oprávněně. A už v tomto ročníku se potvrzovalo to, co je s kvalitním stavebním dílem spojeno odjakživa - aby bylo vskutku dobré, musí na něm spolupracovat tři zaujatí členové, musí to být výsledek kolektivní spolupráce autora, dodavatele a investora. Několikrát se stalo, že jeden z nich nebyl při prohlídce stavby přítomen a ti další se divili, proč tam porotě chybí (jednou dokonce dodavatel ani neznal jméno projektanta) - většinou to znamenalo, že stavba někde ?pokulhává?.
Další ročníky potvrzovaly, že soutěž má především mezi stavebními firmami dostatečnou prestiž. Počet soutěžících se udržoval mezi 50 a 60. Přitom skladba staveb byla v každém ročníku zajímavě odlišná - odrážela aktuální dění. Vskutku aktuální, neboť délka realizace staveb se zbavila socialistických pětiletek i delších dob výstavby, a dostala se do normálních poměrů. Koneckonců musela, stavby byly potřebné hned. Neboť byl skutečně hlad po novém. Po nových kancelářských prostorách, které mají odpovídající technické vybavení a dovolují potřebnou proměnlivost. Hlad i po těch vysmívaných nových autosalonech, neboť auta se stala normálním a hodně žádaným zbožím. (A na to s odstupem navázala hojnost staveb dopravních, přitom nejen těch pro rychlou a bezpečnou jízdu, ale stejně tak, i když v menším množství, staveb pro pěšáky, či staveb pro cyklisty.) Byl hlad i po domovech důchodců, neboť původní objekty přestaly vyhovovat (a taky se musely vyklidit a vrátit). Navíc se změnilo pojetí bydlení pro seniory, vedle skutečných domovů důchodců, čili zdravotnických zařízení, se objevily domy s pečovatelskou službou, čili nájemní domy s malými samostatnými byty a s rozšířenými speciálními službami. Dlouhou dobu to byly jediné stavby pro bydlení, které se v soutěži objevovaly. Bylo to pochopitelné, v 90. letech bydlení nebylo považováno za dobrou investici a stát bytovou výstavbu z vlastních zdrojů omezil právě jen na tento specifický druh bydlení.
Jeden výraznější bytový dům, od soukromého investora, se sice objevil hned v roce 1996, tedy ve 4. ročníku soutěže, ale to byla výjimka dlouho čekající na následovníka. Až od počátku nového století se bydlení stalo investorsky zajímavou aktivitou, především bydlení zvané luxusní, a v soutěži se to hned odrazilo. Včetně zjištění, že ten luxus není vždy podložen odpovídajícím logickým dispozičním řešením, že často se omezuje jen na velikost bytu jako takového a ne už na doprovázející domovní vybavení. A že architekty to občas provokuje k obtížně pochopitelné formalistické ekvilibristice. Teprve v posledních ročnících se objevují i domy rodinné, včetně takových, které i v luxusu dbají na energetickou úspornost.
Se značným opožděním se objevily stavby kulturní, mezi nimiž bylo období vskutku téměř čistě knihovní - knihovny byly několik let dominantní především v kvalitě, od architektonických návrhů až po dokonalost stavebního a řemeslného provedení. Kupodivu nikdy se v tak vysoké kvalitě nedokázaly prosadit nemocnice, respektive zdravotnická zařízení vůbec. Zato stavby sportovní, především tam, kde šlo spíše o novostavby než rekonstrukce, patřily vždy k zajímavým tématům s vysokou úrovní.
Typologická proměna každého ročníku také stvrzuje, že porota po dohodě s vypisovateli učinila správně, když od počátku odmítla členit soutěžící stavby do jakýchkoli kategorií, byť diskuze o tom se zpočátku objevovaly. Nechtěla však dojít do stavu, který je bolestí mnoha takto dělených soutěží, že by cenu udělovala jen proto, že kategorie je vypsána, a přitom v ní je málo kvalitních soutěžících, nebo naopak že by neuměla něco ocenit, protože se zajímavá stavba nevejde do žádné z kategorií existujících.
Před osmnácti lety možná vypisovatelé netušili, co jejich soutěž bude znamenat. Zdá se, že pro stavebnictví je stále důležitá, vždyť v letošním ročníku se na startu objevilo 57 staveb. A opět nejrůznějšího druhu, opět z nejrůznějších míst (ale ne všech). Po prohlídce a uzavření druhého kola, po stanovení nominací je zřejmé, že české stavebnictví je už docela sebevědomé - a už má proč a už má na co. Dnes už se porota téměř nemusí zabývat kvalitou stavebního řemesla, ta už je automaticky vysoká, už je zřejmý pečlivý, uměřený a charakteru stavby odpovídající výběr materiálů, už je zřejmé, že stavebnictví je obor vědomý si svého společenského významu a podle toho se chová. Pokud k tomu soutěž Stavba roku přispěla, tak je dobře, že vznikla.

Autorka:
doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc. je (kromě roku 1996) předsedkyní poroty soutěže Stavba roku.