Sokolovny a jejich odkaz současnosti

Na červnové konferenci Městské inženýrství 2009, pořádané už počtrnácté Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, Českým svazem stavebních inženýrů a Fakultou stavební VŠB-TU Ostrava v Karlových Varech a věnované tentokrát sportovním stavbám, se v jednom z příspěvků autoři z VŠB-TU Ostrava pokusili analyzovat dispoziční a typologické zkušenosti, které sokolovny, jako životem prověřený stavební typ, nabízejí k využití dnešku.

Historický úvod
První českou tělovýchovnou organizaci založil pod názvem Sokol v roce 1862 dr. Miroslav Tyrš společně s Jindřichem Fügnerem. Tyrš byl tvůrcem organizační struktury Sokola, metodiky cvičení, českého tělovýchovného názvosloví, cvičitelem, instruktorem cvičitelů, vydavatelem a redaktorem prvního českého tělovýchovného časopisu. Funkci náčelníka Sokola zastával dvaadvacet let. Vedle svých sportovních aktivit, se kterými je dnes hlavně spojován, byl Tyrš také významnou akademickou autoritou. Od roku 1881 byl soukromým docentem dějin architektury na České technice v Praze, koncem roku 1883 byl jmenován mimořádným profesorem dějin umění na Pražské univerzitě. Patřil k zakladatelům české estetiky i výtvarné kritiky a jako rádce a podporovatel ovlivnil osud řady umělců patřících ke generaci Národního divadla.
Jindřich Fügner žil jako obchodník v řadě zemí Evropy, byl členem vedení největší pojišťovací společnosti v Čechách, pražské filiálky Nuova d´Assecurationi Terst.
16. února 1862 se v tělocvičně Malypetrova ústavu v pražské Panské ulici sešla valná hromada nové tělovýchovné organizace, na které byl prvním starostou Sokola zvolen Jindřich Fügner. V květnu téhož roku se náčelníkem Sokola stal dr. Miroslav Tyrš. Fügner se pak rozhodl ze svých peněz jako mecenáš postavit Sokolu moderní tělocvičnu. Ta vyrostla během pouhého půl roku nedaleko Žitné brány, v tehdejší Nezábranské ulici. Stála 60 000 zlatých.

Výstavba sokoloven
Jak se Sokol rozvíjel a rozšiřoval územně svou působnost, následovala výstavba sokoloven i v dalších městech. Společný program Sokola vedl k tomu, že sokolovny, ač každá jiná, měly ve svém vnitřním dispozičním uspořádání mnoho společného. Jádrem provozu každé sokolovny byla vlastní tělocvična - ta se však od dnešních tělocvičen zásadně lišila přinejmenším ve dvou věcech. Jednak se v tělovýchovných činnostech, kterým sokolské tělocvičny sloužily, kladl důraz zejména na prostná cvičení a cvičení na nářadí a ne už tolik na míčové hry. V současných tělocvičnách je tomu právě naopak, jejich rozměry, stavební uspořádání a vybavení je dáno především potřebami sálového provozování míčových her. Jak se tento rozdíl v důrazech projevuje prakticky? Na rozdíl od dnešních tělocvičen nemusely být v těch sokolských vnitřní povrchy stěn, svítidla a okna tak pečlivě chráněna obklady, případně osíťováním před poškozením údery míče, podlahy nebyly vyzdobeny ?lajnováním? (dnes často několikanásobným pro různé druhy míčových sportů), půdorysné rozměry a výška tělocvičny byly daleko více než dnes otázkou architektonického řešení a nemusely pouze opisovat stavebně-technické požadavky jednotlivých míčových her.
Za druhé - aby byly schopny pojmout vedle sportovní také kulturní a společenskou část programu Sokola, musely být sokolské tělocvičny příslušně prostorově vybavené a dispozičně uspořádáné. Šlo zejména o doplnění pódia (jednoduchého jeviště) u jedné z obou kratších stěn obdélníkového půdorysu tělocvičny, dále o divácký balkon, nebo galerii (často u druhé z obou kratších stěn tělocvičny), dále o dostatečně plošně dimenzovanou nářaďovnu, která kromě tělovýchovného nářadí musela sloužit současně i jako sklad židlí a stolů nutných k proměně tělocvičny v sál pro kulturní nebo společenské příležitosti. U větších sokoloven byl často součástí dispozice i restaurační provoz vnitřně propojitelný s tělovýchovnou částí, aby bylo možné obsluhou pokrýt společenské akce v prostoru tělocvičny proměněné pro tu příležitost ve společenský sál.
Celkově nabízela sokolská tělocvična proti té dnešní daleko civilnější architekturu, vnitřní prostředí odpovídalo spíše stavbě občanské vybavenosti společenského typu. V době, kdy sokolovny vznikaly, ještě (naštěstí) nebyl znám pojem ?objemová typizace? a tak tyto objekty přes stejný a opakující se stavební program unikly nebezpečí výrazové uniformity, plynoucí z pokleslé interpretace racionálních přístupů k investiční výstavbě z let 1950-1990. U sokoloven jde vždy o individuální architektonické řešení podle podmínek staveniště. Někdy byl autorstvím pověřen architekt a na výsledku je to dodnes znát (viz například Čapkovu sokolovnu v Moravské Ostravě od architekta Miloslava Kopřivy, sokolovnu v Bystřici pod Hostýnem od brněnského architekta Bohuslava Fuchse nebo v Přerově od pražského architekta Karla Caivase). Jindy šlo o koncept zednického mistra odvozený z místní, všem srozumitelné a pro všechny přijatelné tradice. Ani v základním stylovém nasměrování nelze z dochovaných sokoloven vyčíst jakoukoliv snahu centrálně ovlivňovat architekturu sokoloven ve jménu případného jednotného ?sokolského vizuálního stylu?, jak bývá v současnosti u různých korporací zvykem. V tomto směru zůstává dodnes Sokol příkladem citlivého přístupu ke stavební kultuře a v praxi projevené úcty ke svobodě tvořivého myšlení. Dokladem toho je i několik následujících příkladů sokoloven z Moravy a Slezska.

Moravská Ostrava
Čapkova sokolovna v Moravské Ostravě postavená podle projektu architekta Miloslava Kopřivy byla slavnostně otevřena v roce 1932 a pojmenována po padlém sokolském funkcionáři Janu Čapkovi. V průběhu užívání prošla několika úpravami, jako bylo například oddělení jeviště od plochy tělocvičny zdí a zřízení boxerského ringu. V současné době je v ní sídlo Moravskoslezské župy.

¤ Čapkova sokolovna v Moravské Ostravě, původní stav

¤ Čapkova sokolovna v Moravské Ostravě, současný stav

¤ Interiér sokolovny, současný stav

¤ Půdorys sokolovny, současný stav

Háj ve Slezsku
Sokolovna byla v Háji ve Slezsku postavena v roce 1924. Půdorys ve tvaru písmene T o rozměrech cca 28x17 m obsahoval tělocvičnu, klubovnu a byt správce. V roce 1967 byla sokolovna přestavěna na kino a její využití pro sportovní účely dočasně skončilo. Kino svůj provoz ukončilo v roce 1986 a objekt sokolovny nebyl pět let užíván. V roce 1991 byla sokolovna navrácena pod správu Sokola a začalo se uvažovat o její rekonstrukci do původního stavu. Pro nedostatek finančních prostředků bylo však dosud provedeno jen navrácení poloviny původní plochy tělocvičny pro sportovní využití srovnáním šikmé podlahy hlediště bývalého kina. V současné době je sokolovna využívána ke cvičení a jako herna stolního tenisu.

¤ Sokolovna v Háji ve Slezsku, původní stav

¤ Sokolovna v Háji ve Slezsku, současný stav

¤ Půdorys sokolovny, původní stav

Klimkovice
Základní kámen sokolovny v Klimkovicích byl položen 15. 7. 1923. Půdorys ve tvaru písmene H o rozměrech cca 32x19 m obsahoval tělocvičnu s jevištěm a skladem rekvizit, klubovnu a byt správce. V letech 1936-1940 proběhla přístavba přísálí na severní straně a v 70. letech minulého století byla sokolovna upravena do dnešní podoby přístavbou fotbalových šaten na severozápadní straně. V současné době je sokolovna ve vlastnictví města Klimkovice.

¤ Sokolovna v Klimkovicích, původní stav

¤ Sokolovna v Klimkovicích, interiér sokolovny, stav v roce 1923

¤ Půdorys sokolovny, původní stav

Albrechtičky
Plán na výstavbu sokolovny byl přijat v roce 1932. V září 1933 byla stavba zahájena pod vedením M. Koudelky, zednického a tesařského mistra z Příbora. Dne 22. 10. 1934 proběhla úspěšná kolaudace a 28. 10. 1934 byla sokolovna slavnostně předána veřejnosti. I dnes je objekt využíván pro sportovní účely.

¤ Sokolovna v Albrechtičkách, původní stav

¤ Sokolovna v Albrechtičkách, současný stav

¤ Půdorys sokolovny, současný stav

Proskovice
Výstavba sokolovny začala v dubnu 1926 podle projektu pražského architekta Františka Krásného a stavba byla úspěšně zkolaudována 2. 6. 1926. Budova o základních půdorysných rozměrech cca 30x15 m obsahovala tělocvičnu s jevištěm, místností pro rekvizity a diváckou galerií, přísálí a byt správce. V roce 1975 proběhla přístavba sokolovny navazující na původní přísálí. I v současnosti je sokolovna v duchu původních sokolských myšlenek využívána jak pro sportovní účely (kondiční cvičení, stolní tenis), tak pro společenský a kulturní život jednoho z malých ostravských městských obvodů (pořádání plesů a pohostinských divadelních představení).

¤ Sokolovna v Proskovicích, původní stav

¤ Sokolovna v Proskovicích, interiér sokolovny, současný stav

¤ Půdorys sokolovny, původní stav

Bystřice pod Hostýnem
Sokolovna byla postavena v roce 1922 jako jedna z prvních realizací později slavného brněnského architekta Bohuslava Fuchse a jsou na ní dobře patrné motivy rondokubizmu. Pro nedostatek finančních prostředků se podle původních plánů nerealizovala boční přístavba.

¤ Sokolovna v Bystřici pod Hostýnem, původní stav

¤ Sokolovna v Bystřici pod Hostýnem, interiér, současný stav

Přerov
V roce 1927 byla vyhlášena soutěž na návrh přerovské sokolovny. Vyhrál ji návrh pražského architekta Karla Caivase znatelně ovlivněný holandským neoplasticizmem. Sokolovna byla dokončena v roce 1933. Jedná se o prostorově velkorysý příklad sokolovny s bohatě vyvinutým dispozičním řešením, jehož součástí je i restaurační zařízení.

¤ Sokolovna v Přerově, současný stav

¤ Sokolovna v Přerově, interiér, současný stav

Závěrem
Sokolovny představují dodnes velmi zajímavý stavebně-typologický typ. V poměrně skromných ekonomických podmínkách, které měl k dispozici Sokol na konci 19. a v první polovině 20. století, nabízely tehdy vznikající sokolovny přístřeší nejen sportovním, ale i společenským, kulturním, výchovným a spolkovým činnostem a stávaly se tak přirozeně významnými středisky života svých obcí.
Dodnes velká část z nich představuje výrazné, snadno zapamatovatelné a všem místním dobře známé orientační body v půdorysu jejich obcí. Ve druhé polovině minulého století se v kondiční i výkonnostní tělovýchově přesunul zájem směrem k míčovým hrám, pro něž avšak nebyly sokolské tělocvičny rozměrově ani stavebně-technicky dobře připraveny. Vývoj vedl k osamostatňování funkcí původně soustředěných v sokolovnách do zařízení umístěných v samostatných stavbách. Nově se v urbanistickém půdorysu obcí objevily kulturní domy, které vzaly sokolovnám jejich společenskou a kulturní náplň a vedle nich sportovní haly a tělocvičny, často specializované na jediné konkrétní sportovní odvětví, někdy s integrovaným společenským a stravovacím provozem. Ze sokoloven, které měly původně, zejména v menších městech a obcích, výsadní postavení centra integrujícího velkou část společenského života obce, se postupně stal pouze jeden z článků řetězu občanské vybavenosti, sloužící po přestavbě někde restauračnímu provozu, jinde prostorově méně náročným formám sportu.
V současnosti mohou být sokolovny dispozičně a typologicky inspirací svou víceúčelovostí například pro tělocvičny základních a středních škol, které jsou vedle výuky tělesné výchovy čas od času využívány i pro příležitostná kulturní a společenská shromáždění, ale také pro rekonstrukce velkých kulturních domů, které po roce 1990 zbyly v menších sídlech po rozpadu velkých zemědělských nebo výrobních národních podniků a s jejichž využitím si nikdo neví příliš rady. Měla by nás inspirovat i příkladná stavební kultura sokoloven, která vždy vycházela z kontextu lokality a ani ve skromnějších podmínkách menších obcí nerezignovala nikdy na individuální architektonická řešení.

Použitá literatura:
[1] HORA-HOREJŠ, P.: Toulky českou minulostí VIII, Via Facti 2000, ISBN 80-238-5709-6
[2] Wikipedie, otevřená encyklopedie, dostupné na http://cs.wikipedia.org/
[3] BUCHTA, L.: Dokumentace architektonického dědictví 19. a 20. století
[4] Dokumentace jednotlivých sokolských organizací, Proskovice, Albrechtičky, Háj ve Slezsku, Klimkovice a Moravská Ostrava