První předseda ČKAIT

„Začínali jsme se dvěma stovkami členů a v současnosti jich máme přes dvacet pět tisíc. To je zhruba stotřicetkrát více než v roce 1992, což lze považovat za to, čemu se říká manažerský úspěch,“ míní Václav Mach, který se rozhodl do letošních voleb již nekandidovat. „Ale pro mě je daleko důležitější to, co se Komoře uskutečnit nepodařilo. To jsou totiž základní faktory určující další směr vývoje ČKAIT.“

Přesto se v uplynulých letech z ČKAIT stala nejen početná, ale také stabilní a silná profesní organizace. Které momenty byly pro toto konstatování nejdůležitější?
Ve chvíli, kdy státní orgány nejsou schopny garantovat odbornost nějaké profese, musí vzniknout profesní organizace, která ji zajistí. To byl v prvopočátku logický a historií prověřený argument pro vznik ČKAIT. Samozřejmě vzniku předcházela diskuze o principiálním ukotvení Komory, přičemž nakonec se tímto principem stalo vztažení činnosti k zásadnímu právnímu předpisu - stavebnímu zákonu. Z toho vyplývá jeden z prvních a zároveň největších úspěchů Komory - přesunutí zodpovědnosti za výsledek činnosti na fyzickou osobu, tedy na inženýra s autorizací ČKAIT. Byla to samozřejmě záležitost dlouhodobého vývoje, ale fakt, že zodpovědnost za výsledek práce nese konkrétní osoba a ne organizace, tedy že konkrétní osoba nemůže kvůli svému pochybení skončit činnost jedné firmy a klidně si založit firmu jinou a pokračovat v práci, má ohromný vliv na kvalitu a odbornost práce stavebních inženýrů. A navíc, o uznání odbornosti konkrétních osob, stejně jako o rozsahu a počtu autorizačních oborů nerozhoduje státní správa, ale odborná profesní organizace.

Kompetence nevládních neziskových profesních organizací se postupně, kvůli změnám zákonů v posledních letech, měnily. Zdá se ale, že ČKAIT to dramaticky neovlivnilo.
Vypadá to jako samozřejmost, ale udržet patnáct let nezměněný status Komory při všech změnách v právním systému nebylo nijak jednoduché. A to neplatí jen pro ČKAIT - složitost těchto procesů můžeme dobře registrovat na vývoji Lékařské komory.

Když už jsme u Lékařské komory, ta, pokud vím, nepřijímala zdravotnické pracovníky se středoškolským vzděláním.
A to není dobře. My jsme také řešili problém pracovníků s vystudovanou střední průmyslovou školou a rozhodli se je do Komory přibrat. A je to naprosto logické, protože obor nelze paušálně dělit podle dosažené úrovně vzdělání, když je zjevné, že i pracovníci se středoškolským vzděláním provádějí odbornou činnost a jsou výbornými stavbyvedoucími a často i projektanty.

Bavíme se o profesní organizaci s více než pětadvaceti tisíci členy. Jak se budovala funkční organizace Komory?
Na jedné straně bylo nejpodstatnější zajistit odbornou úroveň a kompetence Komory. Ta by bez funkční struktury nikdy nemohla fungovat a vytvoření této struktury je podle mě dalším obrovským úspěchem všech zodpovědných pracovníků Komory. Bylo třeba fantastické, jakým způsobem vznikaly oblastní kanceláře. My jsme nevytvářeli žádná direktivní nařízení, lidé z oblastí se rychle a velice vstřícně bez jakýchkoliv konfrontací sami dohodli na způsobu fungování oblastí. A v porovnání s jinými profesními organizacemi naše oblastní kanceláře skutečně dobře fungují i s poměrně malým počtem lidí a můžeme se o ně opřít, a to je pro chod ČKAIT naprosto zásadní. A dalším podstatným krokem pro fungování Komory bylo vytvoření Informačního centra ČKAIT.

Vypadá to, jako by ani neexistovaly v průběhu existence ČKAIT žádné potíže.
Jistěže byly. Všechny zmíněné klíčové momenty ve vývoji ČKAIT předcházely dlouhé diskuze, vyjednávání a problémy. Nicméně Komora má jednu obrovskou výhodu, díky níž se hodně svízelných situací podařilo úspěšně vyřešit.

A to?
Korektnost a slušnost. Každý, někdo více, někdo méně, někdy jedná stylem vybočujícím z obecného významu pojmů slušnost a korektnost. O to více mě udivuje, na jak vysoké úrovni se Komoře podařilo udržet míru tolerance, věcné argumentace a respektu k ostatním. V tomto považuji ČKAIT za organizaci, na poměry České republiky, unikátní a možná to je právě ten klíč, proč Komora funguje. A platí to samozřejmě i navenek. Naši partneři, ať už ze státní správy nebo dalších organizací, od nás vždy dostávali korektní a hlavně konzistentní postoje. Navíc se Komora nikdy nezpolitizovala a členové jejího vedení vždy vystupovali za organizaci jako za celek a nehájili jen parciální a osobní zájmy.

Většina profesních organizací ve stavebnictví si stěžuje na komunikaci na úrovni ministerstev. Jak tuto zásadní činnost zvládala a zvládá Komora?
Asi jako ostatní. Přestože jsme silná organizace, tak jsme spoustu věcí týkajících se ovlivňování legislativní činnosti nezvládli. A není to jen vinou státní správy samotné. Myslím, že jsme se v určitém období příliš starali jen o problém autorizace jako takové a nepodařilo se nám zabránit vzniku dalších, ne vždy logických profesních oprávnění nebo aspoň vnést mezi definice těchto oprávnění trochu smyslu. Komora také neměla konzistentní stanovisko ke stavebnímu zákonu v době jeho vzniku. Měli jsme spoustu připomínek, ale v rozhodující chvíli jsme nedokázali zaujmout komplexní stanovisko. Jestli zanechávám, jako odcházejí předseda, nějaké resty, tak tohle jsou některé z nich.

A jak se stavíte k problému zastoupení odvětví stavebnictví na odpovídajících ministerstvech?
V rámci legislativního procesu se na ČKAIT politici často obracejí, takže že bychom byli úplně bez příležitosti zasahovat do tvorby zákonů a vyhlášek, to ne. Absence adekvátního zastoupení stavebnictví na úrovni ministerstev je velkým problémem hlavně při reprezentaci českého stavebnictví v zahraničí. Na úrovni Evropské unie vzniká řada právních norem, které jsou v rámci EU všeobecně závazné, přitom se odborní zástupci České republiky, ale i zástupci státní správy, k tomuto schvalovacímu procesu dostávají pozdě nebo vůbec. To je prostě špatně, protože tyto normy pak neakceptují specifika České republiky. Potíží kolem evropských norem je samozřejmě mnoho a stát se právě na tomto poli musí angažovat daleko více.

Jak se vůbec může technik, samozřejmě mimo odborné znalosti, relevantně prosadit při právně složitém legislativním procesu?
Samozřejmě těžko. Jazyk právníků je odlišný od jazyka techniků. Zákony nepřipouštějí toleranci, která v praxi technika vždy existuje, nehledě na to, že technické předpisy by měl formulovat technik a ne právník. Tady musím opět zmínit jeden z dosavadních neúspěchů. Chtěl jsem, aby alespoň na jedné z našich stavebních fakult byla zřízena katedra stavebního práva, která by zprostředkovala technikům znalosti umožňující ovlivňovat vývoj legislativního procesu, ale ani jeden z děkanů tuto potřebu neviděl. Přitom nejen ze svých zkušeností mohu říct, že pokud není stavební inženýr připraven i po právní stránce, tak ho lidi ovládající právnickou rétoriku vždycky utlučou.

Jaký by měl podle vás být další vývoj Komory?
Rozhodně bych nechtěl nikomu radit. Tím spíše, že se mým odchodem neodehrává v Komoře žádný palácový převrat, takže činnost ČKAIT bez ohledu na jejího předsedu může pokračovat v současném trendu. Samozřejmě se budou muset řešit problémy vyvstávající z operativy Komory, jako je třeba v současnosti dokument České komory architektů ?Politika architektury vlády ČR?, a co se týká strategie, tak určitě by se mělo začít pracovat na tom, co se nepodařilo během mého předsednictví - to je především efektivnější zapojení Komory do legislativního procesu. Rád bych ještě konzultoval se svým nástupcem intenzivnější podporu našich členů na stavebních úřadech, které jsme doposud trochu opomíjeli.

Zmínil jste dokument Politika architektury vlády ČR od ČKA z konce loňského roku, v němž je definován architekt jako hlavní osoba zastřešující projekt výstavby. Kde se v procesu výstavby nachází projektant?
I architekt je projektantem. Definice architektury se dá redukovat na dvě slova - obal a funkce. Pokud se bavíme o obalu, jsou veškeré kompetence na straně České komory architektů. Když ale budeme mluvit o funkci, tak více než padesát procent architektury, chápeme-li ji v širokém obecném rozsahu, dělají členové naší Komory. Zmíněný dokument politiky architektury tento fakt poněkud opomíjí. Už z tohoto důvodu by Komora měla vstoupit do širšího dialogu s ČKA a při akcentaci architektury vůči státní sféře i veřejnosti postupovat společně.