Přístavba budovy Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Historie stavby

O založení uměleckoprůmyslového muzea uvažoval Průmyslový vzdělávací a podpůrný spolek pro Jablonec nad Nisou již v roce 1868, první stálá expozice však byla otevřena až v roce 1904. Roku 1949 muzeum získalo zázemí v kdysi exportním domě firmy Zimmer & Schmidt, kde sídlí dosud. Z muzea se postupem doby stala i v zahraničí respektovaná specializovaná instituce s celostátní působností v oboru bižuterie (1961) a skla (1977). V roce 2003 se jablonecké muzeum stalo díky výjimečnosti svého sbírkového fondu státní institucí zřizovanou Ministerstvem kultury ČR. Budova postavená podle návrhu jabloneckého architekta Emiliana Herbiga roku 1905 a v podobném výrazu rozšířená o pravé křídlo v letech 1922 až 1923 byla zapsána v roce 1958 jako národní kulturní památka. Roku 1964 bylo k budově muzea připojeno boční schodiště podle návrhu architekta Karla Pelanta.

V období kolem roku 2002 začínalo být jasné, že přes všechny úpravy hlavní části budovy již muzeum kapacitně ani provozně nevyhovuje. Bylo proto rozhodnuto o komplexní rekonstrukci včetně zásadních dispozičních a technických změn. Návrh byl zpracován ve spolupráci dvou týmů, pražského ateliéru Hlaváček – architekti s.r.o. (dříve Hlaváček & Partner) a jablonecké firmy Atelier 4, s.r.o., přičemž první ze jmenovaných firem řešila dispoziční, provozní, interiérovou a estetickou stránku, včetně vlastních expozic. Nově uspořádané muzeum bylo posléze oceněno výroční cenou Asociace muzeí a galerií ČR Gloria musaealis v kategorii Muzejní počin roku 2004. Následně bylo v roce 2005 muzeum nominováno na hlavní titul Evropské muzeum roku. V dalších letech se muzeum stále zdokonalovalo, probíhala trvalá obměna expozic, většinou opět ve spolupráci se studiem Hlaváček – architekti s.r.o. Okolo roku 2014 se začala opakovat situace z roku 2002, kdy se opět ukázalo, že již prostorové kapacity nestačí a bylo by vhodné se pokusit muzeum rozšířit. Byla proto vyhlášena architektonická soutěž.

Soutěžní návrh

Řešení návrhu od samého počátku provázely četné obtíže, stres, nejistota a pocit bezmoci. Projektový tým se potýkal s otázkou, jak rozšířit, tedy přistavět novou část budovy k té, která je památkově chráněná, ucelená a fakticky do stran nenastavitelná. Jediným vodítkem bylo doporučení vedení muzea a Národního památkového ústavu umístit přístavbu na pravé straně budovy (při pohledu od Nisy), ale jen do úrovně stropu 3.NP, neboť za těchto podmínek by nemusel být výrazně narušen výhled z expozičních pater do údolí Jablonecké Nisy. Takto byl vlastně vymezen jednoznačný tvar přístavby, neboť z levé (západní) strany byla omezena požadavkem na zachování stávajících balkonů a pravá (východní) strana byla limitována hranou zmíněného Pelantova schodiště, jehož výraz neměl být přístavbou narušen.

Jsou-li tato omezení považována za limitní s definovanými rovinami, vychází výsledný tvar nové přístavby jako tupý, agresivní a nepříjemný hranol, trčící do poměrně romantického malého parku, který tvoří neformální pěší spojnici mezi horní a spodní částí města. Nicméně právě od tvaru tohoto hranolu se začala postupně rozvíjet nová koncepce přístavby. Od počátku řešení bylo zřejmé, že zmíněný výchozí hranol není kvůli svému měřítku jako přístavba k jižním fasádám historické budovy akceptovatelný. Jeho hmota byla proto postupně zjemňována, nejprve pouze členěním fasády, a to zejména okny. To byl poněkud problém, protože se tím řešení začalo dostávat do rozporu se zadáním. Střední podlaží bylo totiž požadováno muzeem jako bezokenní, kvůli efektnímu využití pro expozici vánočních ozdob. V první fázi návrhu se proto předpokládalo, že okna budou pouze v multifunkčním prostoru na úrovni 3.NP a že 1.NP (technické zázemí) a 2.NP (vánoční ozdoby) budou zcela bezokenní.

Vzhledem k tomu, že však toto řešení bylo stále velmi robustní, začalo se do přístavby zasahovat různými zalomeními fasády. V první fázi nejprve půdorysnými a později i zalomeními v různých částech řezu. To si však vynutilo opustit klasický konstrukční systém železobetonového skeletu. Bylo potřeba navrhnout systém kombinovaný, který by toto tvarování fasády umožnil a zároveň nepůsobil robustním dojmem a umožnil nerušené panoramatické výhledy. Jak je níže popsáno, dospělo se k rozhodnutí navrhnout celoprosklenou fasádu z ocelové nosné konstrukce z uzavřených jeklových prutů. Postupně také přístavba začala ztrácet hranolovitou formu a stávala se tvarem amorfnějším, i když stále hranatým a rozděleným na dolní bezokenní část a horní část s okny. Okenní části však stále nabývaly na ploše, až nakonec sklo pokrylo téměř celou plochu horní fasády.

Horní skleněná fasáda svým předešlým tvarováním začala lákat k bohatšímu tvarovému řešení, až se postupně vynořila asociace s broušenými krystaly jablonecké skleněné bižuterie. Začal být proto stále jasnější rozpor mezi řešením horní a spodní fasády. Bylo stále zřetelnější, že je nutné najít nějakou formu logického propojení fasád, což však opět naráželo na nemožnost použití oken v 2.NP. Postupovalo se tedy opačným směrem – spodní fasáda se začala vytahovat i do horní úrovně. Finálním krokem pak bylo vytvoření jednoho kompaktního tvaru fasády, tvarově propojujícího spodní i horní část, definitivněinspirovaného a odvolávajícího se na skleněnou bižuterii Jablonecka. Požadavek bezokennosti byl nakonec vyřešen použitím černého neprůhledného skla v celém rozsahu 2.NP a jeho částečným přetažením do 3.NP v místech, kde bylo zapotřebí zamaskovat nepohledové konstrukce a technologie. Drobnou hrátkou na černé fasádě jsou malé nepravidelné body průhledného skla, které by při prosvícení, ať již zvenku, nebo zevnitř, měly evokovat náznak vánoční oblohy a jsou kopií nebeských souhvězdí.

Architektonický návrh přístavby

S problematikou výrazu a tvaru přístavby se vyvíjel i názor na jeho konstrukci. Bylo stále jasnější, že bude třeba ustoupit od původního předpokladu jednoduché a standardní konstrukce a přejít k radikálně odlišnému řešení. Vzhledem k relativně malému půdorysnému rozsahu přístavby se objevil další problém, a to umístění schodiště a výtahu. I při snaze rozměry co nejvíce limitovat stejně oba prvky zabíraly výraznou část dispozice a zbytkové prostory byly těžko využitelné. V prvních verzích byla tendence přirazit oba prvky k východní nebo západní stěně, čímž by se zbylý prostor zdánlivě více uvolnil. Poté, co byl však ze strany muzea vznesen požadavek na umístění malého kavárenského provozu do 2.NP, se ukázala centrální poloha schodiště jako výhodnější, protože se tím vytvořil částečně krytý prostor pro barový pult a jeho zázemí, včetně snadného zásobování baru přímo z nádvoří budovy. Výtah do dvora byl později zrušen, stejně tak muzeum zrušilo v průběhu stavby i kavárnu ve 3.NP. Oba provozy ustoupily potřebnějším prostorům pro expozici, základní konstrukce již však byla ponechána.

Symetrické umístění schodišťového tělesa v podélné ose přístavby výrazně vyčistilo a zesrozumitelnilo dispoziční řešení a přispělo k vytvoření jednoduchého principu základní konstrukce. Již ve chvíli, kdy se konstrukce začala blížit tvaru krystalu, bylo zřejmé, že nelze setrvat v celém rozsahu na betonových nosných konstrukcích, ale že bude nutné alespoň tu část, která vytváří nosnou konstrukci obvodového pláště, vyrobit z oceli. Přes její relativní subtilnost v poměru k betonu tato konstrukce však vnáší do železobetonových stropních konstrukcí výrazné zatížení, takže „konzolovité“ konstrukce stropů bylo nutné posílit ještě šikmými ocelovými táhly. Ve výsledku tak vznikla ucelená staticko-architektonická kompozice, která zajímavým způsobem propojuje technické a architektonické kvality betonu, oceli a skla a plynule navazuje ve všech podlažích na stávající dispoziční řešení původní budovy. Hlavním nosným vertikálním prvkem železobetonové části nosného systému jsou dvě stěny lemující po obou stranách centrální schodiště od základů až po strop nad 3.NP (střecha). V uvedeném místě tyto stěny přecházejí v podélné vysoké průvlaky, z kterých do stran vystupují jednotlivé trámy železobetonového trámového stropu. Tento strop se stal hlavním nosným prvkem stropu o patro níže. V tomto případě byl požadavek na tenký strop bez viditelných průvlaků, trámů a pilířů. Byla proto navržena tenká železobetonová, bezprůvlaková stropní deska, zavěšená na ocelových táhlech, kotvených do trámů stropu nad 3.NP. Toto řešení umožnilo zbavit se robustních fasádních pilířů. Všechny tři železobetonové stropy jsou půdorysně tvarovány podle finálního tvaru přístavby v podobě krystalu. K jejich čelům je následně kotvena ocelová konstrukce prosklené fasády.

Výsledná tvarová složitost přístavby, a to jak železobetonové, tak i ocelové části konstrukce, která byla ve svém prvopočátku tvarována pouze ve 2D zobrazení, si vyžádala urychleně přejít na 3D modelování za použití speciálních programů pro modelování a navrhování betonových a ocelových konstrukcí. Dodávky a montáže ocelové konstrukce se nakonec ujala ověřená firma EXCON, a.s., jež má bohaté zkušenosti s výstavbou atypických ocelových konstrukcí. Ta v první fázi modelování nejprve provedla přesný 3D sken již hotové železobetonové konstrukce. To umožnilo přesně navrhnout ocelovou konstrukci a její kotvení k betonu, bez nepřesností při montáži. Každý jednotlivý prut ocelové konstrukce z uzavřených Jäklových profilů byl očíslován a přesně vymodelován se všemi průniky se sousedními pruty. Takto vzniklý 3D tvar prutu byl vyříznut na speciálních CNC obráběcích strojích. Všechny pruty pak byly na stavbě za dohledu geodeta svařeny do výsledného tvaru. Dodávku a montáž prosklené fasády z izolačního trojskla zajistila firma Profiltechnik alusystem s.r.o, která si opět nejprve musela zaměřit přesný tvar jednotlivých polí okenních výplní nepravidelných tvarů. Skla jsou kotvena k oceli jako klasický fasádní systém hliníkovými lištami. Spáry jsou hermeticky utěsněny a kryty hliníkovými fasádními lištami. Černé neprůhledné zasklení na úrovni 2.NP bylo dosaženo nástřikem na jednu plochu středního skla metodou DIGI PRINT.

Z urbanistického hlediska hmota přístavby svými třemi nadzemními podlažími nijak nenarušuje koncepci okolí budovy. Výškově je přizpůsobena stávajícímu křídlu v levé části jižní fasády. Přístavba výškově využívá dvoupodlažního rozdílu protilehlých fasád stávající budovy a nad okolní terén, díváme-li se z parku, vystupuje jen 3.NP. Spodní dvě podlaží jsou skryta za stávající opěrnou stěnou. Ze strany dvora je 2. a 3.NP přístavby výrazně překonzolováno přes půdorys 1.NP směrem k jihu a k západu nad přilehlý park a dvůr. Východní strana 3.NP je pak překonzolována přes opěrnou stěnu do parku. Přístavbu rovněž, stejně jako stávající křídlo budovy muzea, kryje plochá střecha.

Z architektonického hlediska podporuje nová přístavba druhého křídla celkovou půdorysnou symetrii secesní budovy muzea. Požadavkem NPÚ bylo minimálně zasahovat do jižní fasády. Z tohoto důvodu byl také zvolen nepravidelný půdorysný tvar nové části budovy. Ta nenavazuje v celém rozsahu jižní fasády na stávající vstupní foyer, ale pouze v části dvou stávajících východních oken. Nová přístavba se tak vyhýbá balkonu na úrovni 4.NP stávající budovy muzea a dává mu dostatečným odstupem architektonicky vyniknout. Stávající budova muzea je svým secesním architektonickým výrazem natolik intenzivní, že v podstatě nešlo navázat žádnou architektonickou formou, která by v kontextu nepůsobila cize. Snad pouze kopírováním západního křídla by bylo možné docílit splynutí nové a původní části. Takovéto řešení by však bylo architektonicky nepoctivé a neodpovídalo by současným výrazovým trendům. Architektonické řešení je proto založeno na přiznaném kontrastu nové a staré části stejně tak, jako tomu bylo již při stavbě tzv. Pelantova schodiště.

Inspirací ke tvaru přístavby byl skleněný krystal jako typická složka jablonecké skleněné bižuterie. Je ztvárněn celoprosklenou fasádou, prolamovanou nepravidelnými velkými plochami. Ty jsou dále členěny na pravidelné menší okenní díly, velikostně přizpůsobené výrobním a statickým možnostem skla. Fasáda je řešena jako jednoplášťová, celá zasklená izolačním trojsklem. Konstrukce prosklené fasády je provedena z fasádního lištového systému. Barva lišt je tmavá antracitová.

Přístavba je samostatným objektem stavebně oddilatovaným od původní budovy. Z východní strany je stávající opěrná stěna z kamene. Ta byla po ošetření, přespárování, konzervaci a ochraně zachována. Byly do ní vyvrtány nové otvory pro odvod podzemní vody za opěrnou stěnou. Přístavba k ní je pouze přistavěna. Oddělení je řešeno separační geotextilií a mezerovitým betonem (MCB) litým do jednostranného bednění.

Konstrukční řešení

Konstrukčně je přístavba třípodlažní, v jádru železobetonový objekt. Jde o kombinaci stěnového systému, trámového stropu a jednoho zavěšeného stropu na ocelových táhlech. Hlavním vertikálním nosným prvkem jsou dvě monolitické stěny o tloušťce 200 mm v podélné ose přístavby. Tyto stěny jsou nad 3.NP zakončeny vykonzolovaným trámovým stropem, na který je táhly na koncích trámů zavěšena stropní monolitická deska o tloušťce 200 mm nad 2.NP. Tuto desku ještě ve 2.NP podepírají kruhové sloupy v osách dvou schodišťových stěn. První nadzemní podlaží je stěnové, železobetonové. Obvodové stěny mají tloušťku 250 mm. Z vnější strany jsou obloženy tepelnou izolací a kamenem. Druhé nadzemní podlaží a 3.NP přečnívá přes půdorys 1.NP. Výztuž je vesměs pnutá v příčném směru.

Nosné stěny přístavby jsou založeny plošně na základových pasech z prostého betonu (C12/15) hloubky max. 1,1 m. Tato hloubka se mění podle skutečné úrovně skalního nezvětralého podloží. Pasy mají šířku 0,3; 0,4 a 0,7 m. Pod dvojicí železobetonových pilířů v garáži je jedna společná patka půdorysných rozměrů 2,5 × 2,5 m. Základové pasy pak propojuje tenčí základová deska tloušťky 160 mm. Nosnou konstrukci skleněné fasády tvoří ocelové rámy. Ty jsou z ocelových uzavřených obdélníkových profilů 200 · 100 · 8 mm v jižním cípu a 200 · 100 · 5 mm na západní a východní fasádě. Rámy jsou lomené podle průběhu fasády v dané rovině rámu. Vytvořily se tak základní plochy prosklené fasády, které se dále člení na obdélníky o rozměrech cca 2,5 × 1,5 m, rovněž z uzavřených, ocelových obdélníkových profilů 100 · 50 · 5 mm. Rámy jsou kotveny k čelům železobetonových vodorovných konstrukcí. Je nutno zdůraznit, že atypičnost celé konstrukce nespočívá jen v jejím viditelném tvaru, ale i ve faktu, že její dodavatel nedostal projektovou dokumentaci ve standardním 2D provedení, ale ve 3D modelu, ze kterého musel vyrobit náročnou 2D dokumentaci. To mělo dopad i na dodávku proskleného obvodového pláště. Při náročném svařování ocelové konstrukce na místě v netypických úhlových pozicích se tvary pláště vždy poněkud odchýlí od navrženého tvaru. Znamená to, že i původně projektově shodné okenní tvary se, i když nepatrně, liší, takže každá okenní tabule musela být zaměřována po ukončení montáže ocelové konstrukce zvlášť, což celou dodávku výrazně komplikovalo a mělo to dopad i na úpravu způsobu fixace skel k ocelové konstrukci.

Vnitřní centrální schodiště, spojující 2.NP s 3.NP, je navrženo jako prosklené, bez podstupnic. Na stupnice je použito bezpečnostní sklo s mléčnou fólií v celkové tloušťce 41 mm ve složení float 10 · 10 · 10 · 4 · 4 + 6 mm kalené. Jednotlivé stupně jsou kotveny do bočních schodišťových stěn systémovými bodovými terči (dva na šířku stupnice).

TZB

Vytápění
Zdrojem tepla pro vytápění přístavby je akumulátor otopné vody (OV) o objemu 1,0 m3, nabíjený tepelným čerpadlem vzduch/voda přes hydrobox (dodávka VZT) a kotelnou na úrovni 1.NP stávající budovy. Systém vytápění je řešen jako teplovodní uzavřený s expanzní tlakovou nádobou, oběhovým čerpadlem. Zdrojem tepla je uvažován nabíjený akumulátor tepla: tepelným čerpadlem vzduch/voda přes hydrobox VRF systému (dodávka VZT) a kotelnou osazenou nástěnnými kondenzačními kotli. Otopná soustava je teplovodní dvoutrubková, s nuceným oběhem vody, a jde o kombinaci podlahového a radiátorového vytápění.

Vzduchotechnika
Větrání, chlazení a teplovzdušné vytápění je řešeno rovnotlakým systémem s nuceným přívodem i odvodem vzduchu ventilátory VZT jednotky. Prostor se dohřívá/dochlazuje cirkulačními chladicími jednotkami. Chlazení prostor 2.NP a 3.NP je řešeno instalací VRF systému DVM Samsung.