Ocenění pro významného odborníka a novátora v oblasti stavebního práva

Pane doktore, kdy a kde se vaše profesní dráha začala orientovat právě na stavební oblast?
Moje profesní kariéra začala v roce 1955 na stavebním úřadě v Praze 7, kam jsem přešel na umístěnku po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a kde jsem působil jako právník, později jako vedoucí. V padesátých letech byli na obvodní stavební úřady zařazováni bývalí radové z tehdejšího Magistrátu hl. m. Prahy, kteří byli určeni k postupnému ?odstavení?. Styl práce těchto bývalých magistrátních radů byl pro mě velkou školou a základem pro celou další profesní praxi. Zde jsem si také vytvořil jakési celoživotní krédo vzhledem k administrativě: Je třeba vytvářet co nejjednodušší a rámcová pravidla. S úctou vzpomínám na pana radu Jaroslava Zámostného, který mě v podstatě do problematiky stavebnictví uvedl.

V polovině roku 1959 jsem byl na základě úspěšných výsledků uvedeného stavebního úřadu, na doporučení odboru výstavby Ústředního národního výboruhl. m. Prahy přijat na Státní výbor pro výstavbu, kde jsem působil jako právník v odboru řízení krajské výstavby. Na kádrovém oddělení mě varovali, že tam jako nestraník nevydržím déle než půl roku, a tyto předpovědi se nakonec téměř splnily, protože Státní výbor pro výstavbu byl brzy poté zrušen.

Jednalo se o objektivní orgán vlády, který řídil věcné otázky výstavby nadrezortně. Vyřizoval jsem ve výboru veškerá odvolání a zabýval se tzv. malou legislativou, tedy vyhláškami k tehdy přijatému stavebnímu zákonu
č. 87/1958 Sb.

Po zrušení Státního výboru pro výstavbu jsem v polovině roku 1960 sám s celou agendou stavebního řádu přestoupil na tehdejší Ministerstvo stavebnictví ČSR. Administrativa byla tehdy rozdělena tak, že vztahy v investiční výstavbě (územní plánování a dokumentace staveb) přešly pod gesci Státní plánovací komise a stavební řád pod Ministerstvo stavebnictví ČSR (MSv). Na ministerstvu jsem se věnoval odvolacím řízením a metodice stavebního řádu. Později jsem měl na starosti také řízení projektování dodavatelských organizací. Kromě toho jsem měl ? rovněž sám ? provést prověrku všech stávajících právních předpisů ve stavebnictví, kterých tehdy bylo okolo jednoho tisíce sedmi set. Naštěstí pro mě tehdy bylo přesunuto rozhodování v odvolacím řízení přímo na příslušné komise jednotlivých krajských úřadů. Prověrku jsem provedl, myslím, úspěšně ? zrušeno bylo několik set předpisů a negativní reakce byla přitom zaznamenána jen u jediné ze stovek zrušených direktiv.

Představuji si to množství administrativních pracovníků, které v agendě stavebního řádu na MMR ČR v současnosti působí, a přitom je republika menší, než byla tehdy.
Ano, ale to je právě vina především složitosti právních předpisů, které byly od té doby přijaty. Problém tedy není pouze v tom, že by v této agendě v současnosti tolik lidí nemělo působit ? oni to naopak ještě nestíhají.

Vraťme se zpátky do šedesátých let, k vašim aktivitám na ministerstvu stavebnictví.
Již na MSv jsem začal horovat pro řešení, že by celou investiční výstavbu měl řídit pouze jeden centrální orgán. V roce 1963 přešel úsek územního plánování a stavebního řádu do nově zřízené Státní komise pro investiční výstavbu (SKIV) a od té doby se respektovala jejich objektivní činnost v tomto ústředním orgánu vlády. Ještě se sedmi dalšími pracovníky jsem byl následně vyzván, abych od října 1963 na SKIV nastoupil. Do dějin výstavby se ve SKIV významně zapsal především 1. náměstek předsedy výstavby a techniky Otakar Ferfecký.

V té době jste se také stal spoluautorem vládního usnesení č. 652/1964, na jehož základě vznikly útvary hlavních architektů.
Usnesením vlády č. 652/1964, které v podstatě přesahovalo význam zákona, byl dán podnět ke zřízení řady útvarů hlavních architektů ? jichž tehdy v celé republice vzniklo okolo sedmnácti. Následně byl vydán jejich vzorový organizační řád a byly stanoveny jejich platové poměry. V Praze se později podařilo tento útvar vybavit pravomocí pořizovat územní plány a vydávat územní rozhodnutí.

Kromě toho byla také založena urbanistická střediska v krajských projektových ústavech. Tato střediska byla nápomocna orgánům územního plánování a stavebním úřadům. Stavební úřady nejnižšího stupně tak získaly v oblasti urbanizmu a v územním plánování odbornou pomoc od vysoce kvalifikovaných architektů a inženýrů. Po roce 1968 však začaly být z politických důvodů útvary hlavních architektů a urbanistická střediska projektových ústavů likvidovány. Výjimečně zůstal jen Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy a Ostravy.

V té době jste již začal pracovat na novém stavebním zákonu?
Ano, po zrušení Státní komise pro investiční výstavbu jsem v březnu 1966 přešel na Státní komisi pro techniku, kde jsem působil jako zástupce ředitele odboru územního plánování a stavebního řádu. Můj tehdejší návrh na sjednocení předpisů v rámci územního plánování a stavebního řádu do jednoho kodexu s posílením ochrany veřejných zájmů byl v témže roce usnesením vlády přijat a začalo se pracovat na breitling replica novém stavebním zákonu. Zásady, které byly vytvořeny, předloženy a vnitřně projednány, však nemohly být v důsledku srpnových událostí v roce 1968 realizovány. V té době mně bylo nabídnuto místo vedoucího oddělení stavebního řádu a legislativy územního plánování na Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj (FMTIR), které vzniklo v důsledku transformace republikových kompetencí na federaci. Na ministerstvo se mnou přešli také kolegové JUDr. Bedřich Sakař, Ing. Miloslav Kvěšek a Andrea Zelená. Zákon zahrnul i tehdejší zahraniční zkušenosti a na svou dobu progresivní ustanovení, jako kvalitu stavebních výrobků, informační systém ve výstavbě, profesní nároky na odpovědné osoby působící ve výstavbě a s tím spojenou způsobilost právnických osob k inženýrské, projektové nebo dodavatelské činnosti a zavedení všeobecných technických požadavků pro výstavbu. Výsledkem byl zákon č. 50/1976 Sb., ve kterém se poprvé v právním řádu zakotvil pojem životního prostředí.

Byl to téměř zázrak, protože některé principy zákona byly vyloženě v rozporu s tehdejší kádrovou politikou KSČ ? zejména ustanovení o ověřování zvláštní způsobilosti osob. Zákon byl později hodnocen jako nejkvalitnější federální předpis, který byl do té doby přijat. Právní úprava tohoto zákona platí po novele na Slovensku doposud.

V té době jsem také pracoval na návrhu zvláštního režimu v rámci projednávání přípravné a projektové dokumentace v podmínkách hl. m. Prahy. Tento systém byl v Praze přijat a později rozšířen do celostátní úpravy dokumentace staveb v tehdejší vyhlášce č. 5/1987 Sb.

Později jste se na zavedení systému ověřování zvláštní způsobilosti osob k činnostem ve výstavbě velkou měrou podílel.
V roce 1983 přešel do vedení ministerstva tehdejší místopředseda vlády Jaromír Obzina, který toto legislativní oddělení během hodiny zrušil, neboť skladba pracovníků nebyla politicky únosná. Tehdy mi bylo nabídnuto místo v odboru investičních vztahů, kde jsem byl pověřen zavedením systému ověřování zvláštní způsobilosti osob k činnostem ve výstavbě, což jsem později realizoval návrhem dvou vyhlášek a stal jsem se předsedou celostátní komise pro ověřování zvláštní způsobilosti osob ve výstavbě. Tento systém byl předchůdcem nynějších autorizací ve výstavbě.

Jaké byly vaše další profesní plány a aktivity?
V polovině roku 1989 jsem odešel do penze a nakrátko odjel do USA, kde jsem získával zajímavé zahraniční zkušenosti v oblasti trhu s realitami.

Začátkem roku 1990 jsem se vrátil do vlasti a nastoupil na Úřadu federální vlády. Po návratu jsem se věnoval legislativní činnosti a byl jsem členem pracovní komise pro správní právo Legislativní rady vlády (LRV) a předsedou subkomise pro stavební právo LRV. V letech 1990?1992 jsem pak byl též předsedou zvláštní komise LRV pro přípravu nové legislativní úpravy stavebního práva. Výsledná koncepce byla oběma republikám předána k využití v polovině roku 1992 vzhledem k tomu, že se v té době už připravovalo rozdělení státu.

Následně jste začal pracovat na založení České společnosti pro stavební právo. Co bylo impulzem k tomuto kroku?
Tehdy jsme byli kontaktováni Rakouskou společností pro stavební právo a Německou společností pro stavební právo a vyzváni k zřízení podobné společnosti také v tuzemsku. Českou společnost pro stavební právo jsme založili v roce 1992 a byl jsem pak asi deset let jejím předsedou. Po mně tuto funkci převzal JUDr. Jan Mareček a já jsem se stal čestným předsedou a stálým členem představenstva. V roce 1993 jsme byli přijati ve Vídni do Evropské společnosti pro stavební právo a já jsem byl zvolen v letech 1995?1997 jejím prezidentem a později viceprezidentem.

Zároveň jste tehdy inicioval vznik sdružení nevládních organizací ve výstavbě a stavebnictví. Jaký byl hlavní cíl vytvoření tohoto seskupení?
Cílem založení sdružení nevládních organizací ve výstavbě a stavebnictví SIA ? Rady výstavby v roce 2002 bylo zformovat účelový svazek, který by vytvářel názorovou platformu vůči vládě. Byl jsem zpracovatelem prvních stanov, které rámcově platí dodnes, jedno funkční období jsem byl prezidentem a později viceprezidentem SIA a nyní docházím na plenární zasedání představitelů SIA jako host.

Usiloval jste v té době o započetí prací na centrálním řízení výstavby a stavebnictví?
Ano ? cílem mých námětů bylo koncentrovat problematiku stavebnictví a investiční výstavby do jednoho ústředního orgánu a vyvážit v něm ochranu veřejných zájmů na straně jedné a zájmy ekonomické na straně druhé. Současné řízení ve svém pojetí a praktickém postavení je slabé. O tom např. svědčí to, že ze stavebního řádu byly ministerstvem vnitra převzaty požární předpisy pro stavby, které historicky a logicky tvoří osu stavebního řádu. Nepředstavitelně se rozrostl okruh dotčených orgánů státní správy vydávající samostatně a bez koordinace stanoviska a rozhodnutí, takže se tím latentně vytvořil okruh dalších orgánů s pravomocí stavebních úřadů. Stavební orgány jsou v posledních letech citelně oslabovány ve svých pravomocích a soudy rozhodují na pomezí věcných řešení. Na obzoru není zatím žádný orgán v čele s profesní osobností, který by tento neblahý vývoj zastavil.

Názorným příkladem, jak lze dobrou myšlenku opustit, je osud institutu autorizovaných inspektorů. Tento institut byl navržen v duchu zásady: co nemusíš dělat ve státní správě, dělej úspěšněji v privátu. Stavební řízení s technickoekonomickým prověřením projektu je takovou typickou činností, kterou lze vykonávat profesně daleko lépe a pohotověji v soukromé sféře. Poslední novela stavebního zákona však soustředila autorizované inspektory prakticky jen na nekonfliktní případy a podřídila je následné kontrole stavebních úřadů. Pohotovost a kvalita nebyly vzaty v úvahu a zvítězil byrokratický přístup. To by se za dobrého ústředního řízení výstavby stát nemohlo a nemělo.

V současné době se věnujete poradenství ve věcech řízení investiční výstavby a stavebnictví. Na co v tomto směru kladete důraz?
V současné době se snažím o to, aby započaly práce na koncepci nového stavebního zákona, který by byl položen na moderních základech, a byly v něm soustředěny otázky urbanizmu, tj. výlučně územní a regulační plány. Územní plány by měly být oproštěny od opatření obecné povahy, územní a stavební povolení by mělo být sloučeno do jednoho rozhodnutí, nově by byl koncipován i investiční záměr, ke kterému by se vydávala územně plánovací informace. Stavební řízení by mělo být privatizováno. Autorizovaní architekti a inženýři by např. mohli být pověřováni investorem, aby prověřili technickou úroveň dokumentace předkládané ke stavebnímu řízení. Znamená to, že by kontrolovali, jak jsou v dokumentaci zohledněny obecné požadavky na výstavbu a napojení navrhované stavby na dopravní a technickou infrastrukturu. Stavební úřad by tyto otázky již nezkoumal a odpovědnost by nesla autorizovaná osoba. Tak by mohlo být využito velkého potenciálu autorizovaných osob a zkvalitněno a usnadněno řízení o povolení stavby, které je v současnosti převážně administrativně správním procesem.

Současně by měl tento zákon obsahovat rámcová technická ustanovení, rámcová práva a technické požadavky ve výstavbě určitá ustanovení by tedy měla přejít z prováděcích technických předpisů do zákona. V Německu, ale například už i na Slovensku takovéto úpravy v zákoně zavedli. Slováci nás v některých směrech předstihli v jednoduchosti a ve schopnosti vybírat si nejprogresivnější ustanovení v rámci zahraničních předpisů. Je až neuvěřitelné, že v tuzemsku se v současné době o zahraniční právní úpravy nikdo ze sféry příslušných státních orgánů podrobněji nezajímá.

Co dále vytýkáte současné právní úpravě stavebního zákona?
Znění současného zákona je příliš podrobné, a proto je návaznost některých ustanovení velmi obtížné postihnout.

Kromě toho jsou územní plány a zásady územního rozvoje zbytečně podrobovány soudní kontrole, čímž urbanizmus v podstatě trpí. Předseda správní rady Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství Jan Fibiger tento stav na poslední konferenci Inventura urbanizmu 2013 trefně definoval tak, že: ?z urbanistů se stali právníci a z právníků se stali urbanisté?. Je to bohužel pravda, protože zformovat například územní plán Prahy do opatření obecné povahy je práce nadlidská a zbytečná z hlediska dlouhodobosti a měřítka řešení. Vše nahrává různým občanským iniciativám, které kritikou jednotlivých stavebních záměrů formou námitek brání potřebnému rozvoji investiční výstavby.

Dalším současným palčivým problémem je otázka tezaurace pozemků vlivem rigidní pozemkové politiky, která je v rozporu s přirozeným trhem s pozemky. Developeři skoupí pozemky a roky je pak ?drží? ? neinvestují a spekulují na jejich cenu. Zájmy mocných developerských organizací jsou mnohdy podporovány městskými politiky a daří se jim proniknout do konceptů územních plánů.

V Kalifornii například existuje systém, kdy developeři musí do určité doby buď investovat, nebo stavební pozemek prodat ? jinak je velmi silně zdaněn. To je smysl trhu. Naproti tomu v tuzemsku, když si někdo koupí pozemek, je mu umožněno jakkoliv spekulovat ? například donekonečna zdržovat výstavbu dálnice nebo části města i patnáct let ? což je neuvěřitelné.

V oblasti výstavby bývá kritizována také současná absence plánování státních investic.
Jistě, zde v tomto směru v podstatě není o co se opřít. Pro regionální územní plány, i pro územní plány velkých územních celků, je charakteristické, že postrádají návaznost na konkrétní plánovací systém. Dříve byly územní plány napojeny na dlouhodobé rozvojové plány, jejichž součástí byl také investiční plán. Bylo by třeba hlavní investice určitým způsobem strategicky programovat, a to ve všech stavebních odvětvích. V každém územním plánu by mělo být jasně uvedeno, které infrastrukturální investice budou klíčové, a kdy a kým budou provedeny. Jedná se o nezbytný systém plánování, který je v současnosti ve velkých evropských městech zcela běžný ? s návrhem územního plánu se zároveň plánuje investice, která je zásadní pro rozvoj daného území, tedy nikoliv naopak, tzn. aby se stavělo, aniž by byla naplánována například dopravní zabezpečenost a podobně. Strategické plánování v tuzemsku po roce 1992 zcela zaniklo.

Jak tedy řídit českou výstavbu a stavebnictví, aby zlepšily svoji pozici v rámci Evropy?
Odpověď na tuto otázku by zasluhovala samostatný článek a rozbor. Je třeba postupně vybudovat silný ústřední orgán státní správy, který by se zabýval jak otázkami veřejných zájmů ve výstavbě, tak ekonomikou výstavby a stavebnictví a citlivě řídil rovnováhu mezi těmito otázkami. Tento ústřední orgán musí mít soustavné a cílevědomé napojení na orgány Evropské unie a včas a iniciativně reagovat na návrhy odtud přijaté, popř. sám některé návrhy iniciativně připravovat. Je nutné se zamyslet nad organizací a zabezpečením vědeckovýzkumné základny ve výstavbě a stavebnictví, která až na Ústav územního rozvoje zcela zmizela. Poté je třeba zahájit dlouhodobé práce na legislativních úpravách stavebního zákona a zákona o veřejných zakázkách a vytvořit účinný útvar, který by koordinoval zahraniční legislativu. O některých ostatních věcech jsme hovořili již v předchozích otázkách.