Nic nelze zatracovat ani přeceňovat

Budova Nového ústředí ČSOB Group v Praze-Radlicích, jedno z posledních děl navrhovaných vaším AP atelierem, byla oceněna titulem Stavba roku 2007 za vytvoření netradiční administrativní budovy s výraznými ekologickými aspekty. Co pro vás podobná ocenění znamenají?
Samozřejmě, úspěchem díla je, když se o něm mluví a když je třeba i nějak oceněno. Můj názor je, že by se význam soutěží neměl podceňovat, ale ani přeceňovat. Osobně tyto soutěže, vlastně společenské hry, víceméně podporuji a udělá mi radost, když to vyjde - člověk je ve své podstatě trošku ješitný... Někdy ale může něco dobrého znamenat i to, že v soutěži dílo oceněno není.

Co vám profesně projekt přinesl, s jakými pocity jste k návrhu přistupoval?
Vždy je dobré, když začátku projektu předchází vážné zadání. Když máte před sebou partnera, který ví, co chce, a od architekta očekává, že to zrealizuje. Nejvíc si cením toho, když se stane, že si klient s architektem sednou, porozumí si, jako tomu bylo právě u projektu ČSOB. Taková práce pak určitě neznamená promarněné roky života. Potvrdilo se, že projekty mají vznikat v diskuzi. Mít možnost diskutovat s investorem, konkretizovat a zpřesňovat jeho představy, nechat si korigovat nápady je nádherné a cenné. I když to na začátku vypadalo, že si možná nebudeme ve všem rozumět, postupně jsme zjistili, že slova mají svůj význam a že táhneme za jeden provaz. Projekt vás musí hned od začátku zaujmout, musí vás zapálit. Když chybí potřebný entuziazmus, jste na konci úplně vyhořelý. Pokud startujete s málo palivem, nikam nedojedete... A já mám pocit, že jsem si na začátku projektu ČSOB nalil paliva dost, takže na konci jsem ještě mohl kousek popojet. Byla to pěkná práce.

Co cítíte pod pojmem udržitelná výstavba? Je pro vás konkrétní, smysluplný?
Samozřejmě. Ale, jak jsem řekl, nic nepodceňuji, ale také nepřeceňuji. Nikdy se nenechávám nadchnout pouze jednou věcí: třeba inteligencí fasád, ale na druhou stranu cítím za jejich návrh veškerou odpovědnost. S pojmem udržitelný rozvoj souvisí, mně blízké pojmenování, rozumnost stavění. Určitým způsobem by se také měly vyvažovat vynaložené prostředky s užitkem. Jako rozumná je po právu vnímána například lidová architektura, statky. Tyto domy nemají zbytečně tlusté ani tenké zdi, okna jsou vyrobena přesně tak, aby statika zdi byla jednoduchá a zároveň aby okna dávala přiměřenou dávku světla. Rozumné stavění znamená mít cit pro to, co je tak akorát. Není to průměrnost, ale chytrost. Pokud v sobě takovou přirozenou citlivost člověk nalezne, získá komfort, a neplatí za něj příliš.

Průchod valem Prašného mostu je nejoblíbenějším „dítětem“ Josefa Pleskota

Co považujete při návrhu stavby za prioritní?
Fungující a inspirující sociální vztahy, splnění základních technických parametrů a samozřejmě důležitá je i estetická stránka. Například při návrzích fasád spolupracujeme se stavebním fyzikem a s odborníky, kteří se této problematice speciálně věnují. Žádný technický parametr však není dobré přeceňovat. Věřím, že mám indikátor neustále vyhodnocující dobrou míru rozumnosti. Když stojí za to dělat velká okna, tak je bezhlavě prosazuji. Některé typy prostoru potřebují okna až na zem - i když vím, že to je energeticky horší řešení. Jinde na nich netrvám a navrhuji okna s parapety. Ve stavebnictví jsou jednotlivé aspekty protichůdné, vždy jsou nějakým způsobem namířeny proti sobě. Je třeba pořád vyvažovat. Když dáte přednost bezvadnému prosvětlení denním světlem, musíte platit energetickými ztrátami. Když využijete akumulačních vlastností konstrukcí, zaplatíte horší akustikou. A naopak - pokud je vše zabaleno do akustických vrstev, zmizí ze stavby její podstata - nádherné betonové nebo zděné konstrukce. Když jsme například chtěli u budovy obchodní banky pracovat s akumulačním efektem, musely povrchy zůstat nezakryté akustickými materiály, nejsou zde navrženy podhledy. Hrozilo tu nebezpečí, že odrazy hluku do velkoplošných kanceláří by mohly být silnější. Na to bylo potřeba reagovat například cílenou členitostí prostoru.

Jaký máte názor na současnou architekturu a její další vývoj?
Nemůže tomu být jinak, i současná architektura je obrazem stavu společnosti - dosti labilní a váhající. Na straně jedné má a nemůže tomu být jinak, neutuchající tendence sklouzávat k marnotratnosti a exhibicionizmu, a na straně druhé až k fatálnímu moralizmu a k šetřivosti. Někteří architekti si myslí, že je za každou cenu třeba stavět ekologické domy, abychom to všechno přežili. Jiní zase propadají pokušení stavět v duchu originálnosti za každou cenu, protože bez ní se nedosáhne pestrosti a atraktivnosti... businessu. Pohledy na další směřování jsou polarizované. Nejsme vyrovnaní. Zpytujme se a zjistíme, že máme tendenci jednou přehnaně jásat a podruhé propadat depresím. Jednou se prsit a podruhé si sypat popel na hlavu.

Jaké principy zajímají v architektuře vás?
Obdivuji vyrovnanost. Možná, by se dalo říci, že jsem zastáncem jakéhosi středního proudu. Na jednu stranu mě zajímají nejnovější technologie a na druhou stranu hledám absolutně primitivní základy. V tom si myslím, že je právě rozumnost stavění - nezapomínat na grunt a zároveň nepodceňovat špičkovou vědu. Projekt je pro mě smysluplný, když je příležitost experimentovat nejen s formami architektury, ale hlavně s jejich obsahem. Velmi mě zajímá sociální dimenze projektu. Nejsem architekt monumentu, jsem architektem sociální stavby. Myslím si, že prostředí, které vzniká pomocí staveb - ať už venku nebo uvnitř, to znamená města nebo například pracoviště, může formovat lidské vztahy. A pokud stavby formují vztahy do pozitiva, je to tím nejlepším, co člověk může dělat. Ale zase to nepřeceňuji. Jsou prostředí, která nás hrotí, která nás nutí zavírat oči, abychom to nevnímali. A když nevnímáme to, tak nevnímáme ani sebe - jeden druhého. Některé prostředí dokáže krize exploatovat a některé prostředí je dokáže uklidňovat. Násilnické tendence ale samozřejmě nepřekoná ani sebesvatější architektura.

Kde čerpáte energii pro svoji další práci?
V přírodě. Stačí mi poměrně jednoduchá krajina, nepotřebuji exotiku.

Můžete se svěřit, který z vašich návrhů je vám nejbližší?
Skutečně nejoblíbenějším a milovaným projektem je pro mě Průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, který myslím snad ani nemá žádné nepřátele. Jinak ale mám rád všechny svoje „děti“.