Některé možnosti prevence sucha a povodní v české krajině

Předložený příspěvek se snaží, v  souladu  s  Usnesením  vlády  České republiky z 29. července 2015 k přípravě realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody (dále jen usnesení [1, 2, 3]) a řady dalších státních opatření, uvést některé možnosti optimalizace vodního hospodářství zemědělské a lesní krajiny, vedoucí ke snížení škod způsobených suchem a povodněmi. Tohoto cíle lze dosáhnout vypracováním a v brzké době uvedením do praxe koncepce multidisciplinárně řešeného managementu vodního hospodářství krajiny, podpořeného jak nově odpovídající legislativou, finančně, ale i důslednou kontrolou dodržování vytčených zásad.

Úvod

Hlavním požadavkem současné doby v  oblasti prevence  sucha a povodní v zemědělské i lesní krajině je urychlené obnovení efektivního využívání všech vodních zdrojů povrchových (přehrad, nádrží, rybníků atd.) i podpovrchových (podzemních a půdních vod). Prioritním úkolem bude nacházet optimální potenciál prostorového i časového využití všech vhodných pozemků, stávajících vodohospodářských staveb i disponibilních vodních zdrojů v krajině v rámci polyfunkční vodohospodářské, zemědělské, lesnické, stavební a dopravní infrastruktury krajinného prostředí, současně s uspokojivým uspořádáním nových vlastnických práv k pozemkům a stavbám. Tento úkol je nutno rozšířit o požadovaný ekonomický a ekologický přijatelný návrh zastoupení kultur v krajině, doplněný o správné hospodaření na zemědělské a lesní půdě podmiňující jakost i množství vodní komponenty v krajině.

K dosažení optimálních aspektů nově navržených opatření bude žádoucí koordinovat návrhy regionálních a lokálních územních plánů spolu s územními systémy ekologické stability krajiny s projekty komplexních pozemkových úprav, s dokumentací revitalizace říčních systémů, ale i projektů modernizace a rekonstrukce odvodňovacích  a závlahových staveb. Hydromeliorační stavby prioritně kladou důraz na optimální hospodaření s vodou v krajině, které se projevuje zvýšením její retence v povodí (půda, vodoteče a nádrže) i využitím netradičních vodních zdrojů (odpadní vody, kaly, kejda atd.) při udržení, nebo posílení její ekologické stability. Je tedy nutné ve využívání  hydromelioračních  staveb  uvažovat  s  novými  právními   i hospodářskými podmínkami a řešit jejich optimální využití k dosažení environmentálně přijatelné hydrologické bilance v povodí spolu s plánovanými ekologickými a hospodářskými aspekty. Modernizací  a rekonstrukcí stávajících hydromelioračních staveb lze v mnoha případech zajistit  jejich  víceúčelové  využívání  a  posílit  prevenci  v rámci strategie snížení škod způsobených suchem a povodněmi.

Specifika stanovištních poměrů v české krajině

Při řešení všech opatření prevence sucha a povodní, ale i všech agrárních, vodohospodářských a stavebních koncepcí v krajině je nutno prioritně zohlednit následující zvláštnosti převážně zděděné v druhé polovině minulého století, které v mnoha případech nejsou dosud napraveny.
■  Kontinuálním vzrůstem zastavěné a ostatní plochy (viz tab. 1), např. o 1547 km², dochází k trvalé ztrátě půdy, a tedy i zničení všech jejích produkčních, ekologických a vodohospodářských funkcí, čímž se současně i snižuje biodiverzita a mění se krajinný ráz v daném území. Dochází k omezení infiltrace a retence, přičemž dešťové srážky rychleji odtékají do povrchových vod a mnohdy i mimo české území (viz tab. 1, položka O).
■ Vlivem velkoplošného způsobu hospodaření těžkými zemědělskými stroji a nešetrným hnojením strojenými hnojivy byly zemědělské půdy silně degradovány. Z environmentálního hlediska byly významně poškozeny funkce filtrační, akumulační a retenční, pufrační, asanační, transportní, ale i prostředí pro půdní organismy. Například retenční kapacita půd v ČR je oproti stavu v roce 1950 snížena o 40 %. Ze zprávy Ministerstva zemědělství [4] vyplývá, že koncem roku 2014 je následující stav zemědělského půdního fondu (ZPF): podle bonitace zhruba 60 % ZPF je na půdách méně až málo úrodných; utužením je ohroženo kolem 49 % ZPF, z toho je více než 70 % vystaveno tzv. technogennímu utužení, acidifikací (okyselováním, které způsobuje pokles půdní reakce s hrozícím nedostatkem některých živin potřebných pro růst rostlin) je vysoce ohroženo 43 % půd ČR a velmi významný je i nedostatek humusu v půdě.
■ V přímé návaznosti na údaje v předchozím odstavci [4] je vodní erozí ohroženo 67 % ZPF, přičemž na 35 % ZPF jsou půdy nejohroženější (viz obr. 1, obr. 2); větrnou erozí je ohroženo 18 % ZPF; k roku 2014byla ztráta půdy v ČR vyčíslena na přibližně 21 mil. t ornice za rok při ekonomické ztrátě min. 4,3 mld. Kč.
■ Zemědělský půdní fond ČR je vlastnicky značně roztříštěn [4], více než 3 800 000 ha vlastní fyzické osoby nebo různé typy obchodních společností, sdružení a investiční společnosti. Přibližně 177 000 ha zemědělské půdy spravuje Státní pozemkový úřad, který z této výměry pronajímá cca 146 000 ha zemědělské půdy. Vlastní obhospodaření ZPF bylo v roce 2014 zajištěno fyzickými osobami pouze 30,6 % a 69,4 % na pronajaté zemědělské půdě právnickými osobami.
■ V české krajině bylo v minulém století vybudováno zemědělské odvodnění (viz obr. 3) na celkové rozloze kolem 1,1 mil. ha (tj. přes 25 % zemědělské půdy) a závlahy na ploše 154 224 ha [4], což je z environmentálního a zejména vodohospodářského hlediska velmi významné. U většiny těchto staveb byla v uplynulých třiceti až čtyřiceti letech zanedbána základní údržba, a proto je přibližně 30–40 % odvodňovacích systémů poškozeno a celkově v ČR jsou podmáčené půdy na ploše 868 571 ha (viz obr. 4), [4]. Provozním a technickým aspektem pro současné využívání těchto staveb je skutečnost, že byly budovány bez ohledu na vlastnické vztahy k půdě, tj. na pozemcích spravovaných tehdejšími zemědělskými podniky, a tudíž je nelze v současnosti udržovat podle dílčích ploch jednotlivých vlastníků [5]. Nutno konstatovat, že v současné době chybí komplexní a oboustranně vyvážený model vnímání funkcí odvodnění z environmentálního hlediska, neboť během posledních čtyřiceti let byly a také v současnosti jsou stavby odvodnění atakovány nekorektně a bez odborných důkazů.
■ Neúplná vodoprávní evidence hydromelioračních staveb, která se dále zhoršuje (ztráty projektové dokumentace po zrušení Zemědělské vodohospodářské správy ZVHS a po delimitaci archivů). Prakticky neexistuje instituce, která by garantovala ucelenost podkladů a jejich evidenci (údaje publikované prostřednictvím LPIS nejsou úplné a často ani správné). Jedním z neúplných zdrojů dokumentujících existenci drenážních soustav je v minulosti realizovaný Informační systém melioračních staveb ČR (viz obr. 3), [13].
■ V současné době v ČR schází koordinátor vodního hospodářství v krajině, funkce, kterou koncem 19. století plnily Služby lesnicko-technických meliorací spolu s vodními družstvy, v první polovině 20. století pak Státní meliorační správa (SMS) a meliorační družstva. SMS v roce 2001 byla transformována se stejnými kompetencemi na Zemědělskou vodohospodářskou správu (ZVHS o počtu zaměstnanců cca 400 osob). V roce 2012 byla ZVHS zrušena s tím, že stavby hlavního melioračního zařízení (HOZ) přešly pod správu Pozemkového fondu ČR, a stavby podrobného melioračního zařízení (PMZ) byly zákonem o vodách [6] převedeny na majitele pozemků bez informací o jejich existenci a z nich vyplývajících právních a provozních závazků. Z výsledku průzkumu, provedeného v letech 2016–2017 Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy, v.v.i. [7], vyplývá, že 40 % vlastníků není informováno o existenci těchto staveb a 67 % vlastníků neví o povinnostech udržovat tyto stavby, přičemž 85 % vlastníků má zájem o získání podrobnějších informací k stavbě. Nájemci půdy, tj. uživatelé, mají pouze z 52 % k dispozici dokumentace staveb, na kterých hospodaří, přičemž 95 % nájemců považuje za potřebné vytvořit centrální systém archivace projektové dokumentace k těmto stavbám a 85 % nájemců není spokojeno se stavem údržby HOZ. V § 56 vodního zákona jsou jim však ukládány provozní povinnosti, přičemž převážně nemají dokumenty, které byly převedeny z archivů ZVHS na Státní pozemkový úřad.

Prevence sucha a povodní v naší zemědělské a lesní krajině

Sucho i povodně způsobují značné materiální škody (viz obr. 5), mnohdy i ztráty životů osob i zvířat v zastavěné i zemědělské a lesní krajině. Specifické funkce vodního hospodářství zemědělské a lesní krajiny kvalitativně i kvantitativně převažují, a proto z hlediska prevence vyžadují prioritní řešení. Vlastní preventivní opatření zasahují do všech sfér života – počínaje osvětou širší i zemědělské veřejností přes potřebnou novelizaci legislativy až po zajištění poradenské činnosti a managementu provozu, údržby, výstavby a modernizace všech vodohospodářských staveb.

Potřebná novelizace platné oborové legislativy

Mimo novelizačních opatření ve  vodním zákoně [6] řešených  v podkladech usnesení [1, 2, 3] z hlediska specifik stanovištních poměrů v české krajině uvedených v předchozí části bude žádoucí řešit v novele tohoto zákona i problematiku vody v krajině včetně novely vyhlášky o podrobném vymezení staveb k vodohospodářským melioracím [9] nebo optimálně novou legislativou o „vodních družstvech“, která by mohla zajistit soustavný monitoring a odbornou poradenskou činnost i management hydromelioračních staveb. Podle již zmíněného průzkumu [7] 64 % vlastníků zemědělských pozemků se stavbou odvodnění a 100 % uživatelů by bylo ochotno se sdružovat do společenství např. vodního družstva s cílem společné péče o stavbu. Celkem 67 % vlastníků má zájem rekonstruovat nebo modernizovat tyto stavby. Dále bylo zjištěno, že 83 % uživatelů a 69 % vlastníků považuje za potřebné zahájit jednání o legislativních změnách k zajištění organizace správy a údržby ucelených staveb odvodnění a závlah jak v částech PMZ, tak i HMZ. Obsazením vodních družstev erudovanými melioračními odborníky (např. bývalými zaměstnanci v této sféře) pak bude možné zajistit komplexní péči jak v údržbě a provozu hydromelioračních staveb (retardaci srážkových vod a optimalizaci vláhových i živinných poměrů v půdě), ale i management trvale udržitelné úrodnosti půd, například prosazování zásad environmentálního hospodaření na zemědělské a lesní půdě.

Prevence využitím monitoringu a informatiky

Podle směrnice v části III. A [3]: Základním krokem v rámci preventivních opatření pro zvládání sucha i pro operativní opatření realizovaná v průběhu sucha je monitoring hydrometeorologických prvků a stavu relevantních vodohospodářských struktur tak, aby byly zajištěny relevantní časoprostorové informace o výskytu sucha a jeho intenzitě.

Z hlediska optimalizace vodního hospodářství v zemědělské a lesní krajině bude účelné monitoring řešený ve směrnici, především monitoring zemědělského sucha, rozšířit pro celé území, minimálně pro oblasti se stávajícími i nově plánovanými hydromelioračními stavbami. K efektivnímu plánování vodního hospodářství zemědělské a lesní krajiny je nutno, mimo monitoringu hydrometeorologických prvků, bonitace zemědělského půdního fondu, agrochemického zkoušení zemědělských a lesních půd, registru půdy – LPIS (Land Parcel Identification System), realizovat také monitoring hydropedologických vlastností půd a plošný registr všech vodohospodářských a hydromelioračních staveb. Vzhledem k tomu, že podklady o realizaci hydromelioračních staveb v minulosti archivované v tzv. vodních knihách, později u ZVHS, jsou v současné době rozptýlené, doporučuje se v maximálním rozsahu využít a nově doplnit základní mapové podklady v digitalizované formě [12, 13] se zákresy hlavních odvodňovacích zařízení a podrobných odvodňovacích zařízení v mapách Informačního systému melioračních staveb ČR (ISHMS, viz obr. 3), v měřítku 1 : 5000 až 1 : 10 000, kde jsou hydromeliorační stavby registrovány následovně: 01 – úpravy toků, 02 – odvodnění, 03 – závlahy, 04 a 10 – nádrže, 05 – protierozní opatření, 06 – přivaděče závlah a nádrží jako hlavní meliorační zařízení závlah.

Při doplnění výše uvedených prvků komplexního monitoringu a založení vodních družstev lze zajistit environmentální i ekonomicky efektivní hospodaření na zemědělské a lesní půdě.

Prevence environmentálními opatřeními v krajině

V této oblasti je prioritním opatřením široká celospolečenská osvěta v oblasti šetrného hospodaření s vodními zdroji spolu s ochranou a zlepšením úrodnosti zemědělské a lesní půdy, tj. zlepšením retenční a infiltrační schopnosti, hydropedologických vlastností, kvality bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), udržováním půdy v dobrém zemědělském a environmentálním stavu (DZES) a dodržováním povinných požadavků na hospodaření (PPH).

Tato opatření při dobrém managementu v oblasti operativního a cíleného rozšíření informací získaných monitoringem hydrometeorologických a hydropedologických prvků lze prakticky realizovat bezprostředně, v mnoha případech pouze zájmem  uživatelů půdy a při souhlasném vyjádření majitelů půdy i vhodnými podpůrnými státními dotačními tituly.

Vlastní environmentální opatření mohou být těchto typů:
■ Organizačního typu
Například volbou environmentálně vhodného osevního postupu na zemědělské půdě odpovídajícího daným stanovištním podmínkám můžeme optimálně v čase i prostoru zvýšit půdní úrodnost   a tím regulovat vodní bilanci půdy i rostlin (např. prodloužením pokryvu půdy zvýšíme jak odolnost půdy proti erozi, ale také snížíme povrchový odtok srážkové vody i výpar vody z půdy). Zřízením zasakovacích travních pásů podél vodotečí chráníme také jakost povrchových vod. Vrstevnicovým obděláváním nebo pásovým střídáním plodin, bezorebním setím, setím do strniště nebo do krycí plodiny chráníme půdu před erozí [podrobněji viz 11]. Vhodnou skladbou porostů včetně lesnicko-pěstebních opatření (mimo jiné také výsadbou melioračních a zpevňujících dřevin) na lesní půdě můžeme zvýšit retenční vlastnosti porostů i půdy.
■ Provozního typu
Například vhodným způsobem protierozního obhospodařování půdy v členitém terénu snížíme erozní činnost. Zvyšováním rozsahu organického hnojení nebo využíváním bioalginátů v rostlinné výrobě (viz tab. 2) i při hygienizaci kejdy u hnojivých závlah (viz tab. 3, obr. 6) prohloubíme aktivní vrstvu půdy, zvýšíme obsah humusu v půdě a zlepšíme hospodaření plodin půdní vodou. Například při zvýšení obsahu humusu v půdě o 1 % se zvyšuje využitelná vodní kapacita podle druhu půdy o 3–7 %, což představuje retenční kapacitu 100–200 m³/ha. Programovým snížením acidity lesní a zemědělské půdy se zlepší využívání živin, vitalita porostů i vodní bilance krajiny. Přizpůsobením agrotechnických opatření odpovídajícím vláhovým poměrům půdy se zlepší protierozní odolnost i filtrační a retenční vlastnosti půd. Pokud se postupně odstraní jednotlivé degradační prvky půdy, lze zvýšit retenční kapacitu půdy minimálně o 20–30 % [4], což by v naší zemědělské a lesní krajině představovalo retenci ve výši 3,5–5,3 mld. m³za rok.
■ Místní úpravou terénu a protierozními opatřeními v terénu
Do této oblasti lze zahrnout zatravněné průlehy, zasakovací pásy, protierozní meze, hrázky a příkopy, obnova horských klauz [více viz 11], lužních lesů a mokřadů.

Prevence technickými opatřeními

Z hlediska zrychlení celého procesu i úspor stavebních nákladů bude účelné se zaměřit na možnosti rekonstrukce a modernizace stávajících vodohospodářských staveb včetně odborně uváženého obnovení zrušených objektů. V další fázi pak bude třeba řešit koncepčně i technicky progresivní nové návrhy na výstavbu vodohospodářských staveb, jako jsou přehrady, nádrže, rybníky, víceúčelové hydromeliorační stavby (regulované odvodňovací stavby, mikrozávlahy, protimrazové a hnojivé závlahy atd.).

Mezi technická opatření umožňující urychlenou prevenci sucha a povodní lze uvést tato:
■ U stávajících přehrad a větších nádrží bude nutné prověřit na základě podrobného průzkumu možnosti úpravy zásobního a ovladatelného prostoru včetně optimalizace manipulačních a provozních řádů. U stávajících menších nádrží a rybníků zvětšit zásobní prostor odstraněním sedimentů. Při obnově bývalých nádrží a rybníků provést podrobný průzkum hydrogeologický, hydropedologický i geotechnický, případně zjistit důvod jejich zrušení (např. velké průsaky, nedostatek povrchových vod k naplnění atd.).
■ U stávající sítě středních a drobných vodotečí bude vhodné po důkladném ekologickém, morfologickém, hydrologickém, hydrogeologickém, pedologickém a zemědělském průzkumu navrhnout revitalizační opatření s podporou renaturalizace okolní krajiny. Po zhodnocení stanovištních podmínek dané vodoteče bude třeba zvážit optimální environmentální a ekonomicky efektivní řešení např. úpravou trasy a okolní nivy nebo vybudováním retardačních stavítek. V lesních stanovištích budou výhodnější retardační stavítka, přepady atd.
■ Modernizací odvodňovacích staveb se stavebně i technologicky doplňuje stavba novými progresivními prvky umožňujícími jejich víceúčelové využívání. V principu jde o změny provozních parametrů stavby s cílem optimalizovat spolu s vodním hospodářstvím krajiny udržení její ekologické stability a také vlhkostní poměry v půdě odpovídající růstovému stadiu pěstovaných plodin. Vlastní modernizaci lze zahájit až po důkladné prověrce provozního stavu a odstranění případných poruch. Současně je nutno připravit z sady provozního a manipulačního řádu stavby.
Regulaci drenážního odtoku, tj. retardaci srážkové vody, lze zajistit jednoduchým technickým opatřením – do stávající drenážní šachty je třeba vložit stavítko potřebné výšky (viz obr. 7). Z celkové výměry stávajícího odvodnění na rozloze 1,1 mil. ha podle odborného odhadu lze retardovat na ploše cca 460 000 ha, čímž lze retardovat v průměru jednorázově srážky ve výši 800 m³/ha, tj. celkem 368 mil. m³, ročně až 3×, tj. 1104 mil. m³, při realizační ceně asi 8 až 10 Kč/m³. Regulační drenáž už vyžaduje kromě osazení již složitějších retardačních prvků do stávajících šachet také doplnění o další stavební a technologické prvky umožňující různý stupeň automatizace provozu (viz obr. 8). Podle provedeného průzkumu lze regulační drenáž v ČR modernizovat na ploše 213 000 ha stávající drenáže při průměrném jednorázovém zadržení drenážní vody 1000 m³/ha (viz tab. 4). V realizační ceně 12 až 20 Kč/m³ lze zajistit jednorázovou retardaci drenážních vod v množství 213 mil. m³. Při správném provozu těchto staveb je možné retardaci opakovat dvakrát až čtyřikrát za rok, což představuje retardaci srážkových vod ročně 420 mil. m³ až 840 mil. m³. U této modernizované stavby významnými aspekty je kromě kvantity zadržených vod snížení odnosu živin o 20 až 70 % v závislosti na typu půdy, klimatických poměrech a na typu i managementu stavby (při zařazení akumulační nádrže až 90 % [10]). Snižuje se tím odplavování dusíku do povrchových vod recipientu vlivem denitrifikace, podpořené vyšší půdní vlhkostí při uplatnění regulace. Podle [14] na polních pokusech ve Švédsku během čtyř let pozorování (v sezonách 1996 až 2000) regulace drenážního odtoku snížila intenzitu vyplavování dusíku o 20–30 kg/ha·rok a fosforu 0,02–0,1 kg/ha·rok ve srovnání s tradiční drenáží. Využití nevyplaveného dusíku a fosforu pěstovanými plodinami způsobilo zároveň zvýšení výnosů při sklizni. Po prodloužení trvání pokusu o další dva roky [15] na tradičně odvodněné půdě bylo změřeno vyplavování dusíku v rozsahu hodnot 9–38 kg/ha·rok ve srovnání s řízeným odtokem, kdy byl naměřen odnos dusíku v rozsahu 2–10 kg/ha·rok. Odtok drenážních vod se přitom snížil o 70–90 %.
■ Modernizací stávajících závlahových staveb lze jednak snížit potřebu závlahové vody (např. mikrozávlahy, viz obr. 9, 10 a 11), jednak rozšířit disponibilní zdroje závlahové vody (např. hnojivé závlahy), ale i zajistit víceúčelové využívání závlahové stavby (např. protimrazový postřik). U stávajících závlahových staveb bude vždy nutná podrobná rekognoskace současného stavu stavby a po erudovaném vyhodnocení stavu jednotlivých stavebních objektů a technologie spolu s plánovaným využitím území z hlediska pěstovaných plodin navrhnout technickou koncepci rekonstrukce nebo modernizace stavby.
Předností mikrozávlah, tj. mikropostřiku (viz obr. 9), kapkové závlahy a bodové závlahy (viz obr. 10, obr. 11), je přímá dodávka vody ke kořenům plodin a tím i minimalizace evaporace vody z aktivně rostlinami nezapojené plochy půdy, která např. při postřiku činí 30–50 %. Tyto závlahy dále mohou přesným dávkováním vody i živin optimalizovat vláhové i živinné poměry v půdě v oblasti kořenového systému podle růstového stadia a druhu plodin. Vzhledem k tomu, že jsou tyto závlahy stabilní a pracují s nízkým provozním tlakem, jsou významně sníženy náklady na energii a pracovní síly. Významná je také možnost plné automatizace provozu a zkulturnění práce obsluhy.
Hnojivé závlahy představují progresivní prvek ve vodním hospodářství krajiny, neboť současně řeší jak problematiku tzv. „zneškodnění“ některých odpadních vod (viz obr. 12),  močůvky a kejdy (viz obr.  13 a 14) jejích využitím v zemědělství formou dodávky půdní vláhy a živin (převážně organického původu), tak i snižují náklady na výstavbu a provoz čistírenských staveb. Podle vyjádření Evropské komise  se v současné době v Evropě znovu využívá 964 mil. m³ s doporučením rozšířit využívání odpadních vod v roce 2025 v množství 6000 mil. m³, tj. 15 % z celkové produkce odpadních vod. Nejvíce znovu využívá odpadní vody po čištění Izrael 90 % a Španělsko 17 %. Obsah organických látek v odpadních vodách má příznivý vliv na zvyšování obsahu humusu v zavlažovaných půdách a tím i zvyšování jejich úrodnosti.
Významnou předností  modernizace stávajících  závlahových  staveb i budování nových staveb je možnost plné automatizace provozu zajišťující optimální využití závlahové vody s minimálními ztrátami  a možnosti přímého napojení na monitoring klimatických a půdních ukazatelů.

Zdroje:
[1] Usnesení vlády České republiky z 29. července 2015 k přípravě realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody.
[2] Dtto, příloha č. 1 Analytické podklady.
[3] Dtto, příloha III. Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody.
[4] Ministerstvo zemědělství (2015): Situační a výhledová zpráva PŮDA. 135 s. ISBN 978-80-7434-252-3.
[5] KULHAVÝ F. (2014). Řízení provozu staveb vodohospodářských meliorací. Stavebnictví č. 11–12, roč. VIII, s. 66–69.
[6] Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů včetně novel.
[7] Kulhavý Z., I. PELÍŠEK a kol. (2017). Postupy pro dosažení udržitelnosti hydromelioračních opatření v podmínkách České republiky. Certifikovaná metodika. VÚMOP, v.v.i., 145 s. ISBN 978-80-87361-75-7 (ke stažení na www.hydromeliorace.cz/sw/ knihovna/).
[8] Ministerstvo zemědělství (2017). Zpráva o stavu vodního hospodářství České republiky v roce 2016. 131 s. ISBN 978-80-7434-377-2.
[9] Vyhláška č. 225/2002 Sb., o podrobném vymezení staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí a způsobu a rozsahu péče o ně.
[10] Kulhavý F. a Z. KULHAVÝ (2008). Navrhování hydromelioračních staveb. Technická knižnice ČKAIT Praha, 432 s. ISBN 978-80-87093-83-2.
[11] KULHAVÝ Z. a kol (2015). Opatření k posílení infiltračních procesů v krajině. Metodika, VÚMOP, v.v.i., ČZU v Praze, Agroprojekce Litomyšl, spol. s r.o., Aquion, spol. s r.o., 232 s. ISBN 978-80-87361-52-8.
[12] KULHAVÝ Z. a kol. (2002). Metodika Informačního systému hyromelioračních staveb. VÚMOP Praha, ZVHS, ÚEK AV ČR. Uživatelský výstup projektu. NAZV ev. č.QC1294.
[13] VÚMOP, v.v.i (2013). Informační systém melioračních staveb ČR.
Mapserver http://meliorace.vumop.cz.
[14] WESSTRÖM, I. (2002). Controlled drainage. Effects on subsurface runoff and nitrogen flows. Agraria 350, SLU.
[15] WESSTRÖM, I. and I. MESSING (2007). Effects of controlled drainage on N and P losses and N dynamics in a loamy sand with spring crops. Agricultural Water Management 02/2007; 87(3-87):229–240. DOI:10.1016/j.agwat.2006.07.005.
[16] VÁŠKA J. a kol. (2000). Hydromeliorace. Technická knižnice ČKAIT Praha, TK 16, 224 s. ISBN 80-86426-01-7.

Celý článek naleznete v archivu čísel (06-07/2019).