Nejen industriální stopy Svatopluka Zídka

Bořivoj Kačena stál u vzniku Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR, Václav Mach byl prvním předsedou České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Svatopluk Zídek byl u vzniku obou těchto organizací a navíc ještě spoluzakládal Český svaz stavebních inženýrů.
„Tenkrát jsem byl ředitelem stavební firmy a chtěl jsem získat ty správné kontakty i nejnovější informace,“ říká s velkou nadsázkou Svatopluk Zídek.
Ale opak je pravdou. Jeho činnost ve všech třech organizacích se zdaleka nedala označovat jako pasivní a po překonání těžké nemoci a opuštění podnikatelského angažmá v První stavební a.s. Karlovy Vary na konci tisíciletí se dá jen těžko najít osoba, která by oběma svazům i komoře obětovala více času. Mimo spousty dalších aktivit stojí za Svatoplukem Zídkem i tradiční akce Bienále Industriální stopy.

Při svém proslovu po přijetí ocenění jste zmínil institut prvního šéfa a jeho vliv na kariéru mladého inženýra.
Úroveň prvního šéfa je stejně důležitá jako kvalita vysoké školy. Absolventi vylezou z komfortu školy a jdou rovnou do zimy a bahna mezi dělníky, kteří nad sebou potřebují autoritu. V tu chvíli musí mít nováčci takového nadřízeného, jenž je svým přístupem neotráví, a zároveň je dost pes na to, aby je přinutil něco dělat. Já jsem to štěstí měl. Můj první šéf Jan Horník byl velice přísný na nás mladé, ale i na sebe. Museli jsme samozřejmě chodit na šestou, ale on tam byl už od půl. Na druhou stranu taky dokázal nás, mladé kluky, pustit ke složitým úkolům. Vždyť moje první stavba byl termální bazén v areálu Thermal v Karlových Varech.

Jakým jste byl šéfem vy?
Snad dobrým, i když jsem se dlouho učil být trpělivý. Zvlášť když se stal nějaký problém, jsem se neudržel a vybuchnul dříve a více, než bylo potřeba. U chytrých a vzdělaných lidí jsem zas musel dosáhnout toho, aby zvyšovali hlas i oni na mě, abych se dostal na úroveň, kdy i já, na rozdíl od nich, začínám přemýšlet. Také jsem se snažil znát základy všech oborů na stavbě, protože mám-li se s řemeslníkem nebo projektantem hádat, musím o jeho práci něco vědět. Na druhé straně jsme to měli trochu těžší s disciplínou dělníků. Až devadesát procent party často byli takzvaní potrestaní soudruzi. Jeden takový velmi pracovitý vězeň zvládnul kopat kanalizaci dvěma opačnými směry - na jednu stranu kanalizaci a na druhou tunel pro útěk, aniž by si toho někdo všiml.

Bienále přímo či nepřímo pomohlo k ochraně nebo dokonce k záchraně technických památek, které tu už dávno nemusely být.

Platí rčení, že každý projektant by měl jít do terénu, než se začne věnovat svému oboru?
To je nesmysl. Nevím, proč by třeba statici měli ztrácet dva roky času na stavbě a mezitím zapomenout půlku toho, co se ve škole naučili. Ať jdou hned do projektového ateliéru, však si v rámci autorských dozorů užijí stavby dost.

V devadesátém roce jste už nad sebou neměl žádného šéfa a zároveň začaly vaše komorové a svazové aktivity.
Do dneška nechápu, jak jsem se mohl starat o firmu s více než pěti sty zaměstnanci, podílet se na založení Komory, Svazu podnikatelů a Svazu inženýrů. Byla v tom velká dávka nadšení, ale natrvalo by to asi dělat nešlo.

Nicméně všechny tyto organizace dodnes fungují a jsou ve stavebnictví klíčové.
Ne všechno se povedlo, jak jsme si to na počátku devadesátých let malovali. Svaz stavebních inženýrů měl být vysoce prestižní elitní stavovskou organizací, což v současnosti bohužel není. I v Komoře je tak pět procent aktivních členů, ostatní si přijdou pro autorizační razítko a nikdo o nich dále neví. Našim vzorem bylo Německo, kde je prestiž podobných organizací vysoká, přestože členství není tak silně podmíněno jako v České republice. Jejich členové však mají vždycky blíž k zakázkám. Pokud zůstaneme u funkce stavbyvedoucího, tak v Česku pro nikoho autorizační razítko nic neznamená. Podpis hlavního ?autorizovaného? stavbyvedoucího, zejména pod přihláškou o zakázku ve výběrovém řízení, často patří někomu úplně jinému, než skutečnému stavbyvedoucímu v terénu. Třeba jeho šéfovi.

Starost o prestiž i odpovědnost stavbyvedoucího vám z aktivní kariéry na tomto postu zůstala.
Stavbyvedoucí je člověk, který může jako poslední na stavbě něco zachránit. Žije se stavbou po dobu několikrát delší než projektant. Musí mít mozek v hlavě, v tom mozku znalosti napříč všemi obory a práce ho nesmí nudit nebo otravovat. Někteří stavbyvedoucí, například z tunelářských nebo mostařských týmů, předčí ve znalostech konkrétní stavby mnohokrát i její projektanty.

Proč jste byl u zrodu všech tří organizací?
Byl jsem ředitelem stavební firmy a chtěl jsem získat ty správné kontakty a nejnovější informace. Ne, tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Ale připadlo mně smysluplné, že všechny tři organizace by měly jít stejným směrem, a pokud někdo dokáže přenášet zkušenosti a myšlenky z jedné do druhé, lze korigovat mnohá rozhodnutí, která by v rámci součinnosti těchto organizací byla nekoncepční. Nebýt takové koordinace, tak by neexistoval třeba časopis Stavebnictví.

V současnosti už se věnujete na plný úvazek činnostem v obou svazech a komoře.
Spíš jsem si z této činnosti udělal koníčka, protože po těžké nemoci, se kterou jsem bojoval na konci devadesátých let, už nepřipadala v úvahu běžná manažerská práce s plným nasazením. Přesto pracuji i v oboru, a to již třetí sezonu jako předseda dozorčí rady firmy PRVNÍ STAVEBNÍ a.s. Chrudim.

Na svědomí máte spoustu zajímavých komorových i svazových akcí, ale úspěch Bienále Industriální stopy je spojován právě s vámi. Kde jste přišel k zálibě v technických památkách a konverzích technických staveb?
Přišel jsem k této akci jako slepý k houslím. Před deseti lety se v Břevnovském klášteře konala konference na téma průmyslové dědictví. Od tehdejšího předsedy Svazu inženýrů Miloslava Pavlíka jsem dostal za úkol zpracovat k tomuto tématu materiál o legislativě vs. bourání technických památek. Připravil jsem si řeč, která nebyla moc dobrá, ale zato dost dlouhá na to, aby si mě jistí lidé všimli a začali mě zvát na různé konference. Na těchto už fundovanějších konferencích si všichni od architektů po památkáře notovali, jak je v této oblasti všechno špatně. Tak jsem těmto lidem navrhl, abychom místo řečí našli funkční platformu pro oslovení i těch konkrétních lidí, kteří mohou v ochraně průmyslového dědictví něco udělat. Byl jsem možná při vyslovení této myšlenky i trochu hrubý…

…a navrhl jste Bienále Industriální stopy?
Pro rok 2001 jsme připravili konferenci, jež měla daleko širší záběr v oblasti průmyslového dědictví, a abych si na sebe upletl bič, navrhl jsem partnerům pojmout tuto konferenci jako první bienále - tedy se závazkem ji za dva roky zopakovat. Další ročníky pak byly větší, s mezinárodní účastí, obohatily je exkurze a výjezdy do dalších průmyslových měst. Letos se rozšířila myšlenka pátého bienále, již mezinárodního, celkem do devíti měst.

Jak se zrovna na takovouto akci sháněly peníze?
Těžko, jako na cokoliv tohoto druhu. Nyní to funguje tak, že v sudých letech přes prázdniny vždy oslovím Visegrádský fond a v listopadu dostanu zprávu, že jsem obdržel X tisíc eur. S tímto příslibem jdu s návrhem na partnerství a žádostí o finanční spoluúčast do představenstva Komory a pak za svými přáteli z VCPD ČVUT - za Benjaminem Fragnerem - a také na NPÚ za architektkou Evou Dvořákovou, kteří se na pořádání podílejí, a rozjedeme další ročník. A stojí to za to. Poslední konference v říjnu byla plná mladých lidí a jeden švýcarský kolega si mně postěžoval, že u nich tato problematika zajímá jen ?šedé, popřípadě plešaté hlavy?. A naše aktivity v oblasti průmyslového dědictví mají konkrétní výsledky, protože zájem a obecné povědomí o průmyslovém dědictví, jenž bienále vyvolalo, vede přímo či nepřímo k ochraně nebo dokonce k záchraně technických památek, které tu už dávno nemusely být.

Říkáte, že jste k průmyslovému dědictví přišel jako slepý k houslím, přitom pro mnoho lidí jste v této oblasti autoritou.
To samozřejmě nejsem, ale architektura mě zajímala vždycky a za těch deset let pořádání bienále a dalších konferencí už jsem toho o technických památkách hodně slyšel a hodně přečetl, takže nějaké znalosti snad mám. Já jsem snad víc manažerem, skutečnými odborníky jsou moji kolegové.

Ani jsem se vás nezeptal jak jste přijal ocenění Osobnost stavitelství 2009?
Co se k tomu dá říct? Ale dostat se v rámci této ceny do společnosti takových profesionálů jako je Bořivoj Kačena nebo Václav Mach, to mluví za vše.