Náhlé zřícení zděné klenby z 19. století

Úvod

Chybný návrh nosné stavební konstrukce je převážně spojený s představou poruchy nebo havárie v krátkém časovém úseku od vnesení zatížení na konstrukci. Jde o případy, kdy se konstrukce zřítila již v průběhu výstavby, kdy se zřítila při první sněhové kalamitě, při první velké vichřici, popřípadě po několika letech provozu atp.
Nevykazuje-li konstrukce po několik desítek roků zjevné poruchy, má se za to, že její návrh byl správný. Poruchy, které se objevují po dlouhé době užívání, většinou ukazují na důsledek koroze nebo na jiné obdobné poškození materiálů, na nevhodné stavební zásahy při přestavbě nebo opravě, na nevhodné užívání a podobně. Jen poměrně málo poruch, které se projeví po velmi dlouhé době, lze přisoudit chybnému statickému návrhu a pokud ano, jde převážně o poruchy způsobené vlivem reologického chování stavebních materiálů.
Následující případ je opačný. Návrh konstrukce byl v rozporu s konstrukčními zásadami používanými v době jejího vzniku, avšak o jeho správnosti nevznikl důvod pochybovat více než sto třicet let.

Popis případu

Když 14. srpna 2005 v železniční stanici Zastávka u Brna výpravčí a staniční dozorce vstupovali na strop v dopravní kanceláři na nedělní směnu, nenapadlo je se obávat, že by z něho neměli v pořádku odejít. Neměli k tomu žádný důvod, neboť strop zde byl od roku 1874, velmi těžký mechanický ovládací pult, který stával uprostřed místnosti, byl vyměněn za lehký elektrický a byla zde zhotovena nová podlaha. Při chůzi se strop neprohýbal a akustickými ani jinými znaky neupozorňoval na své selhání. K tomu však došlo v 14:45 hodin, když se náhle zřítila převážná část půdorysné plochy valené cihelné klenby tvořící nosnou konstrukci stropu a nezřícen zůstal pouze pruh šířky cca 1500 mm u vnitřní zdi (obr. 1).

¤ Obr. 1. Havarovaná klenba
¤ Obr. 2. Výplň cípu klenby z úlomků cihel a násyp ze štěřkopísku

Kvalitu použitých cihel bylo možné hodnotit jako dobrou, avšak malta vykazovala malou pevnost. V cípu klenby byl zjištěn násyp z úlomků cihel místo nadezdívky (obr. 2). Ostatní násyp byl proveden ze štěrkopísku s velkými valouny. V horní části násypu byly osazeny dřevěné trámy 100x100 mm až 120x120 mm po 850 mm až 1000 mm, nad kterými byla provedena mazanina z prostého betonu, která sloužila jako podklad pro keramickou dlažbu. U stěn bylo změřeno vzepětí 470 mm, avšak vzepětí nezřícené části havarované klenby činilo pouze 310-320 mm. O chování zřícené klenby si bylo možné učinit představu z chování klenby v sousední vedlejší místnosti (obr. 3, 4), která měla stejné uspořádání (rozpětí, vzepětí, tloušťku) a o které bylo možné předpokládat, že byla zhotovena stejnou technologií a z materiálu stejné jakosti. Jak je vidět z fotografie této klenby (obr. 3), je ve vnitřní části půdorysu vzepětí klenby výrazně menší než na okrajích. Měřením na rubu klenby (obr. 4) bylo zjištěno, že je koruna klenby ve vnitřní části oproti části u stěny snížena až o cca 120 mm.

¤ Obr. 3. Poškozená klenba v sousední místrnosti

¤ Obr. 4. Měření poklesu koruny klenby v sousední místnosti

Vzhledem k charakteru porušení klenby byla pozornost věnována tomu, zda nedošlo k posunutí zdí tvořících opěry. Skutečnost, že mohutná střední zeď je bez viditelného poškození sice ukazovala, že posunu krajní zdi je zde zabráněno, avšak zřetelné trhliny pod okny 1. NP v krajní štítové zdi (obr. 5) a trhlina v příčce pod nezříceným krajním klenbovým polem naznačovaly opak (obr. 6). To bylo ověřováno měřením v místnostech v úrovni patek klenby a měřením zvenčí v úrovni soklu, přičemž bylo zjištěno, že krajní zeď se v částech mezi podélnými nosnými stěnami prohnula cca o 30-40 mm. Tak se ukázalo, že nastalo rozestoupení klenby způsobené jednostranným popuštěním podpory.

¤ Obr. 5. Trhlina pod oknem místnosti, kde se zřítila klenba

¤ Obr. 6. Trhlina v příčce pod sousedním klenbovým polem

Plnění znaleckého úkolu

Při hledání příčin a faktorů vedoucích k havárii klenby bylo jednou z otázek, zda byla klenba provedena v souladu se zásadami, které měly být brány v potaz v době výstavby, tj. kolem roku 1874. Dále bylo zjišťováno, zda a jak konstrukce klenby vyhovovala požadavkům, které jsou na konstrukce kladeny platnými normovými předpisy v současnosti. Proto konstrukce byla ověřována jak metodami, které byly v době výstavby předmětné klenby známy, tak statickými výpočty provedenými současnými metodami pro prutový a rovinný model s uplatněním programových systémů, založených na metodě konečných prvků. Došlo i k ověřování souladu s konstrukčními zásadami, platnými v době výstavby.
¤ Obr. 7. Grafické řešení klenby pomocí tlakové čáryZřícená valená klenba byla klenutá z vrstev kolmých k ose klenby, u kterých styčné spáry probíhají a ložné se střídají. Tento způsob zaklenování se tehdy běžně používal pro nízké klenby. Doporučení, pro jaké vzepětí klenby a při jaké tloušťce je lze navrhovat, uváděná v odborné literatuře se různí [2], [3], [4]. Například je uváděno [2], že ploché segmentové klenby se vzepětím 1/6 až 1/12 se prováděly až do rozpětí 4000 mm, přičemž tloušťka ve vrcholu byla 1/2 cihly a v patkách 1 cihla. V tomto případě nebyly uvedené zásady dodrženy, neboť rozpětí klenby bylo mnohem větší, a to 4750 mm a tloušťka kleneb byla konstantní 1/2 cihly (140 mm), což se doporučovalo pouze do rozpětí 2500 mm.
Pro tloušťky zděných stěn platilo ustanovení, že tloušťky stěn v přízemí vícepodlažních obytných budov, na kterých jsou uloženy klenby, se rovnají tloušťkám stěn předepsaným stavebním řádem. Pro Zastávku u Brna platil od 1894 Moravský venkovský stavební řád, který v suterénu nařizoval min. tloušťku 750 mm. Již v době výstavby klenby byly poznatky stavební mechaniky na takové úrovni, že se klenby a jejich opěry alespoň grafickými metodami staticky posuzovaly. Grafické řešení klenby pomocí tlakové čáry (obr. 7) ukazuje, že tlaková čára v žádném průřezu nevystupuje z jádra průřezu, což znamená, že je celý průřez tlačen.
¤ Obr. 8. Grafické vyšetřehí H_min a krajní podpory
Napětí podle zásad pružnosti pro patní průřez, stanovené za přibližného předpokladu, že výslednice sil působí dostředně a napětí se rozděluje rovnoměrně, (trojkloubový oblouk), činí 0,9 MPa. Pro navrhování zděných konstrukcí se do začátku 20. stol. doporučovaly různé hodnoty dovolených namáhání. Na území Čech a Moravy se uplatňovalo doporučení ?Spolku rakouských architektů a inženýrů?, které stanovovalo pro cihelné zdivo se silně hydraulickým vápnem hodnotu 1,0 MPa. Protože napětí stanovené je menší než hodnota dovoleného namáhání, bylo by možné klenbu za uvedených výpočtových předpokladů považovat za vyhovující.
Často se rovněž zaváděl předpoklad, že tlaková čára se ve vrcholu a v patě dotýká okraje jádra, přičemž se obdrží nejmenší vodorovná síla ze všech vodorovných sil příslušejících tlakovým čárám ležícím v průřezu jádra.
Provedeme-li pro tuto sílu grafické posouzení krajní zdi, zjistíme, že nevyhovuje (obr. 8). Působiště výslednice v patním průřezu krajní zdi leží vně stěny, což nelze u zděné stěny připustit.
Uvedená grafická řešení ukázala, že samotná klenba by sice vyhověla, avšak vzhledem k velkým vodorovným složkám sil působících v patním průřezu krajní stěna, tvořící opěru této klenby, nevyhovuje.

Obvyklý výpočet klenby

Obvyklý způsob vypočtu valené klenby spočívá v tom, že se vytne jednotkový pruh a samotná klenba se idealizuje jako zakřivený prut - oblouk. Klenbová komise ?Spolku rakouských architektů a inženýrů? sice dospěla roku 1895 k závěru, že nemají-li klenby konstrukčně vytvořené skutečné klouby, pak se mají vyšetřovat jako oblouky bez kloubů, avšak běžně se připouští uvažovat ve výpočtovém modelu kromě vetknutého i dvojkloubový nebo trojkloubový oblouk.
Vlastní klenba byla pro stav bez uvažování popuštění podpor jen mírně poddimenzována, avšak opěrná stěna byla vzhledem k velkým vodorovným silám od klenby značně poddimenzována.
Výstřednost v patním průřezu stěny činila pro výpočtové hodnoty 1250 mm, působiště síly bylo tedy mimo patní průřez a průřez nevyhovoval.

Zpřesněná statická analýza v 2D

K zpřesněné analýze konstrukce byly v programovém systému ANSYS vytvořeny výpočtové modely pro jednotlivé varianty výpočtu a uspořádání geometrie konstrukce. Popis výpočtových modelů je uveden v tab. 1.
Geometrie konstrukce byla vytvořena pomocí rovinného konečného prvku PLANE82. Kontakty modelující vzájemné chování ve vybraných průřezech byly modelovány pomocí kontaktních prvků CONTA172 s prvky TARGE169. Analýzy výpočtových modelů byly provedeny podle teorie rovinné deformace při uvažování geometrické nelinearity.
Výpočtové modely 1, 2 a 3 byly zatíženy pouze silovým zatížením (konstrukce nad stropem 1. NP, násyp nad klenbou, podlahy, klenba, zemní tlak). Výpočtový model 4 byl, kromě silového zatížení uvažovaného ve výpočtových modelech 1, 2 a 3, zatížen deformačním zatížením, tj. vynuceným vodorovným posunem o velikosti 40 mm v úrovni upraveného terénu. Zatížení násypem nad klenbou a podlahou bylo převedeno na silové zatížení, kterým byla zatížena klenba.
Porovnání polí hlavních napětí zjištěných pomocí výpočtových modelů 1, 2 a 3 v zásadě nenasvědčuje, že by vlivem silového zatížení mohlo dojít k poruše analyzované konstrukce. V případě kombinace silového a deformačního zatížení je již zřejmé silné porušení klenby u podpor u horního povrchu a ve vrcholu u dolního povrchu, včetně možného porušení krajní stěny.

¤ Tab. 1. Přehled uplatněných výpočtových modelů

Vyhodnocení výsledků analýz

Z výsledků vyplývá, že krajní opěrná zděná stěna byla vzhledem ke značnému namáhání od vodorovných složek výslednice sil, kterými cihelná klenba na stěnu působí, značně poddimenzovaná. Vzhledem k prostorovému působení skutečné konstrukce a příznivého vlivu tlaku zeminy na krajní stěnu se však zmíněná chyba návrhu neprojevovala zřetelnou poruchou. Vlivem přirozeného stárnutí materiálů, zejména snížením pevnosti malty, a reologickými vlivy (dotvarováním zdiva apod.) vzrůstala deformace krajní opěrné zdi, která způsobovala zmenšování vzepětí klenby. Tyto změny geometrie klenby pak způsobovaly další nárůst vodorovných složek výslednice sil od klenby a další nárůst přetvoření této stěny. Vlivem vzájemně souvisejících silových a přetvárných účinků způsobujících postupně vzrůstající namáhání klenby a vlivem změn okrajových podmínek (posunutí a pootočení průřezu v místě podepření klenby) docházelo k nahromadění lokálních poruch, až odpor klenby přestal být dostatečný proti na ni působícímu silovému a deformačnímu zatížení, konstrukce klenby se změnila v mechanismus a nastal kolaps. Jeho vznik byl výrazně ovlivněn rovněž otřesy, způsobenými stavební činností u výpravní budovy. Jednalo se o stavební práce související s výstavbou přestupního terminálu v Zastávce u Brna, v rámci kterých bylo prováděno bourání biologického septiku, který se nacházel před výpravní budovou v těsné blízkosti krajního pole klenby, a hutnění vibračním válcem. Vliv těchto činností lze označit za velmi nepříznivý faktor, který výrazně přispěl k vzniku dalších a rozvoji stávajících lokálních poruch, jejichž kumulací nastal kolaps konstrukce klenby v místnosti dopravní kanceláře, avšak nepředstavoval primární příčinu havárie, neboť cihelná klenba byla již předtím rozestouplá, měla porušenou geometrii a byla poškozena trhlinami.

Literatura
[1] LAVICKÝ, M.: Znalecký posudek 011/2005 pro PČR. 2005, Brno.
[2] WITZANY, J.: Poruchy a rekonstrukce zděných budov. ČKAIT, 1999, Praha. ISBN 80-902697-5-3.
[3] LIPANSKÁ, E.: Historické klenby. El Consult, 1998, Praha. ISBN 80-902076-1-8.
[4] KOHOUT, J., TOBEK, A.: Zednictví. Tradice z pohledu dneška. Grada, 1998, Praha, ISBN 80-7169-653-6.

Reakce na tento článek naleznete zde.