Ing. Václav Mach – 80 let

V červnu jste oslavil krásné osmdesáté narozeniny, vyzařuje z vás stále mnoho energie a i přes velký počet zájmů pořád pečlivě sledujete vývoj dění ve stavebnictví, zvláště ve vašem oboru… Jak se cítíte?

Včera jsem například nedorazil na jedno zasedání, kde jsem chtěl být. Sbírám totiž kameny, mám jich hodně, odhaduji to tak na tři čtvrtě tuny. Jsem letitý člen mineralogické sekce Společnosti Národního muzea, a tak jsem se pustil do jejich třídění. Bylo sluníčko, takže jsem si je i fotil, abych je měl zdokumentované. A jak jsem se do toho zabral, zapomněl jsem na všechno ostatní.

Nacházíte tedy už chvílemi čas na koníčky? Ten jste dlouho postrádal…

Přece jen už je více času na skalku, na kaktusy, samozřejmě. Mám 4 m² kaktusů, to znamená práci, potřebuji něco přesadit, velké kaktusy musím přestěhovat, protože mají agresivní kořeny a hubí ostatní, ale špatně se to přenáší, protože jsou těžké, pichlavé…

Máte spoustu profesních zkušeností k předávání dalším generacím…

O zkušenosti si nejprve musí někdo říci, nejde je nikomu vnucovat. Každý má jiný přístup, pro někoho to bude velmi zajímavé, pro jiného ne, protože si chce vše sám „osahat“. Dopracuje se k nim až po nějaké době, případně až narazí. Co jsou vlastně zkušenosti? Například na Fakultě stavební ČVUT se tradičně koná perfektní studentská soutěž Hala roku, kde se navržené modely konstrukcí podrobí zatěžovací zkoušce až do jejich zhroucení. Zkušenost v tomto případě znamená, že odhadnete, k čemu to směřuje – když přijdete ke konkrétním modelům, víte dopředu, proč spadnou, je to vesměs o stabilitě – ale tuto zkušenost těžko přenesete.

Proč jste šel studovat stavební obor, neinspirovaly vás právě něčí znalosti a zkušenosti? Jste spokojený, že jste je ověřil v praxi?

Jsem spokojený, stavební profesi jsem měl a mám stále rád a myslím, že je krásná. Že se občas něco nepovede, to je normální běh. A proč jsem šel na stavařinu? Já jsem původně chtěl studovat matematiku na Fakultě matematicko-fyzikální, ale přesvědčil mě táta, který byl známým stavařem. Když jsem pak nastupoval do profese, byl jsem „syn toho Macha“. Na fakultě jsem nejdříve studoval obor architektura a pozemní stavitelství. Ing. arch. Vlado Milunič byl mým spolužákem v kroužku. Až po druhém ročníku jsem přešel na obor inženýrské konstrukce a dopravní stavby (KD). Nesměřoval jsem k mostům. Chtěl jsem dělat statiku konstrukcí. Diplomku z mostů jsem ale vedoucímu katedry odmítnout nemohl. Po škole jsem nastoupil na umístěnku k Armabetonu, projektovat chladicí věže. Protože se tam tehdy používalo typové řešení prakticky bez statiky, přešel jsem do projekce firmy. První mou „statikou“ tam byly kanály pro Elektrárnu Mělník.

Z jakého důvodu jste se zaměřil právě na statiku?

Statika je mi blízká, zásadně ovlivňuje, zejména u inženýrských staveb a mostů, návrh stavby. Je to především projektování, návrh ověřený výpočtem. Buď umím, nebo neumím. Platí zde základní pravidla a moc lidí do toho nedokáže mluvit. Dnes už je možné díky výpočetním programům posoudit i prostorové konstrukce, to dříve nešlo. Statika je tedy důležitá, ale je třeba ji uvažovat v celé souvislosti konstrukce každé stavby.

Kdy jste se začal specializovat na mostní konstrukce, které vás potom provázely celou profesní kariéru?

Táta mi několikrát v životě osudově pomohl. Vzhledem k tomu, že byl kdysi profesionální voják, domluvil mi možnost strávit rok povinné vojenské služby po škole ve Vojenském projektovém ústavu (VPÚ). Tady jsem měl štěstí a byl zařazen ve skupině špičkového inženýra Františka Trčky. Přišel jsem v době, kdy se tam začaly projektovat mosty na spořilovské části II. severojižní magistrály. Práce a prostředí mě uhranuly a chtěl jsem tam zůstat. Po vojně jsem se ještě na půl roku musel vrátit do Armabetonu, kde jsem pracoval na zajímavém projektu východní tribuny strahovského sportovního stadionu. Po návratu do VPÚ pokračovalo projektování II. SJM. Systém dopravy v metropoli měl být tehdy vytvořen roštem severojižních magistrál a východozápadních tangent. Později se však od tohoto systému upustilo ve prospěch městského dopravního okruhu a jeho radiál.

Součástí našeho projektu bylo deset mostů, většinou segmentových, a spořilovská lávka pro pěší. Pro VPÚ i pro dodavatele, který je měl stavět, to byly první mosty. Technologie segmentové montáže na skruži, jež pro tuto stavbu vznikla a kterou jsme později mnohokrát použili, vycházela z možností Vojenských staveb. Měly ocelové provizorní mosty Bailey Bridge, používané spojenci po vylodění v Normandii. Po úpravě se tato konstrukce začala používat pro stavbu segmentových mostů a doplnila tak segmentové technologie, které v té době byly v Československu k dispozici u Dopravních staveb Olomouc a Inženýrských staveb Košice.

A jestliže se ptáte na zkušenosti, které mi projekt přinesl, tak být připraven na příležitost, nic neodbýt a snažit se vědomě nic neopomenout, což si myslím, že platí i obecně. Také nebát se jít do určitého rizika, ale přitom si uvědomit dané limity a mít vše podloženo a pokud možno ověřeno výpočtem. Vymýšlelo se tehdy velké množství detailů. Protože šlo o většinou atypické konstrukce, pokaždé je nezávisle počítali dva lidé, každý jinou metodou, aby byla zajištěna kontrola. To jsme uplatňovali i následně.

Jako zaměstnanec jste projektoval v letech 1966 až 2010. Do covidu potom jako spolupracující OSVČ. Ve VPÚ a později ve VPÚ DECO PRAHA a.s. jste vyprojektoval tedy mnoho zajímavých konstrukcí a získal nejedno ocenění. Která z těchto staveb vás ze zpětného pohledu nejvíce zaujala?

Potěší mě jakákoliv stavba, která se povede. Jakou tedy mám ze svých staveb vybrat? S každou z nich mě pojí určitá vzpomínka. Např. při zatěžovací zkoušce spořilovské lávky řidič jedné z tater, které lávku zatěžovaly, někde sehnal židli a postavil ji přímo pod lávku s dotazem, jestli se posadím. Musel jsem si tam sednout, to ani jinak nešlo... Nebo mám zmínit ocelovou lávku pro pěší a cyklisty v km 83,3 přes dálnici D 8, kterou dělníci pojmenovali Kočičí oči a jejíž systém s proměnnou tuhostí konstrukce částečně eliminuje dopad nerovnoměrného sedání? Nebo mou poslední lávku překračující v Karlových Varech Ohři, kterou jsem si pro sebe pojmenoval „Dědek se zbláznil“? Určitě mě také velmi zaujaly stavby největší nádrže v čistírně odpadních vod pro Košice a pro Východoslovenské železárny, konstrukce stanice pražského metra trasy A v Dejvicích (s nástupištěm bez sloupů) či zastropení stanice metra trasy B Radlická, nad kterým teď stojí nová budova banky ČSOB. Zcela mimořádná byla stavba podchodu na Můstku, v centru metropole, kde jsme vzhledem k husté síti technické infrastruktury nemohli provést ani geologický průzkum. Kterákoliv z těch staveb byla něčím unikátní, speciální, každá má v sobě něco, čím si mě získala. Bylo jich hodně; nelze ale vybrat, která byla nejdůležitější a která nejzajímavější, (podrobněji na https://30let.ckait.cz/osobnost-14-ing-vaclav-mach.html). Podělím se o související zkušenost – mám mnoho fotografií z průběhu stavby, ale prakticky žádné z hotového díla. A to považuji za chybu. Většina staveb se v čase mění a měl by být uchován i ten začátek. Každá stavba je výsledkem spolupráce řady lidí. Měl jsem vždy kvalitní spolupracovníky, odborně i lidsky.

 

Jak jste v době svého vedení ČKAIT skloubil náročné povolání projektanta s komorovou činností?

V době obnovování Komory se už Vojenský projektový ústav rozpadal. Ing. František Trčka s prof. Ing. Vladimírem Křístkem, DrSc., zakládali novou firmu a počítali se mnou. Tenkrát jsem se však této nabídky zřekl a odpověděl jsem, že nejsem schopen dělat dvě věci současně, tedy činnost společenskou, přípravu Inženýrské komory a zároveň rozbíhat firmu. Takže jsem s nimi nešel. Byla by s nimi velice dobrá spolupráce, ale já jsem se tehdy rozhodl pro Komoru. Zejména v začátcích mi velmi pomohl přístup vedení VPÚ.

Jak zpětně vzpomínáte na začátek devadesátých let, kdy jste aktivoval znovuobnovení činnosti ČSSI a Inženýrské komory?

Když byla v roce 1978 ukončena činnost Českého svazu stavebních inženýrů (ČSSI), vzniklo pod patronací tehdy státního podniku Stavby silnic a železnic (SSŽ) tzv. Mostní bratrstvo. Scházeli jsme se na Národní třídě, v místě, kde je teď restaurant Pod Křídlem. Konaly se tam různé odborné přednášky, profesní elévové i koryfejové seděli společně u stolu a diskutovalo se, byly to neskutečné zážitky a velmi rád na to vzpomínám. Tady vznikla v roce 1989 myšlenka zapojit se do obnovy ČSSI.

Došlo to tak daleko, že jsem kandidoval na předsedu obnovovaného Českého svazu stavebních inženýrů. Po prohrané volbě jsem vedl Legislativní komisi ČSSI.

Jedním ze zásadních snah svazu inženýrů tehdy bylo obnovit činnost Inženýrské komory, a protože jsem měl řadu kontaktů a známých, stal jsem se určitým pojítkem a začal jsem se v tomto směru angažovat. Podařilo se mi sestavit kvalitní tým a začalo se jednat o nové podobě této inženýrské orga­nizace. O historii vzniku ČKAIT již vyšlo nejen v časopisu Stavebnictví mnoho informací, nebudu tedy podrobně celé toto utváření Inženýrské komory popisovat. Člověk měl tehdy v necelých padesáti letech daleko více elánu a u zrodu Komory stála skutečně špičková skupina odborníků z celé republiky, jako např. Ing. Miloslav Pavlík z Prahy, Ing. Bohumil Rusek z Hradce Králové, Ing. Miroslav Najdekr z Olomouce, Ing. Jiří Koudelka z Ústí nad Labem, Ing. Jiří Schandl z Českých Budějovic nebo Ing. Miroslav Čermák z Brna, kteří měli velkou společenskou váhu a prošli mnohaletou profesní praxi ve stavebních firmách nebo projektových ústavech. Tito lidé a celá řada dalších, včetně architektů a kolegů ze Slovenska, dokázali přesvědčit odbornou veřejnost i státní správu o důležitosti stavařské komory.

Co pro vás práce v Komoře znamenala?

Činnost Komory se úspěšně podařilo zahájit, postavit ji na pevné bázi, ale samozřejmě to pro mě znamenalo výrazně omezit např. koníčky. Zásadnější však bylo, že jsem musel omezit řadu činností v práci a redukovat ji v podstatě „jenom“ na mosty. Předtím jsem navrhoval, jak jsem zmínil, metro, vodohospodářské stavby, ale i stavby pozemní, jako např. hotel Krystal ve Vokovicích apod., zpracovával jsem také řadu posudků havárií. A když vám někdo zavolá, a vy nemáte čas, protože musíte někde být, tak už příště nezavolá. Takže tím, že jsem se o Komoru začal starat, se výrazně zúžil rozsah mé profesní činnosti. Byla to opravdu práce na plný úvazek. Bez tehdejšího kvalitního týmu by ale Komoru samozřejmě řídit nešlo, velkou zásluhu na zdárném chodu organizace měla ředitelka ČKAIT Ing. Lenka Zimová.

Jaké máte v současnosti plány?

Když jsem odcházel v 65 letech z čela Komory, měl jsem práci, mohl jsem se vrátit zpátky k projektování, protože jsem se tomu průběžně věnoval. Projektům jsem se věnoval více než dalších deset let, ještě za covidu jsem nahrazoval mikropilotové založení u dvou mostů plošnými základy. Teď mi projektování chybí, protože tříbí myšlení. Jakmile přestanete, už si spoustu věcí, které jste měl před tím zažity, prostě neuvědomujete. Člověk by ale měl umět odejít.

Jakou činností se v současné době profesně zabýváte?

Začal jsem se zabývat haváriemi stavebních konstrukcí; ve kterých jsou obviněny autorizované osoby. První kauzou, na kterou jsem se v tomto směru zaměřil, byla havárie střechy tělocvičny v České Třebové. Vina nikdy není na jednom člověku. Někdy se havárie vyšetřuje i třináct let, a nakonec nikoho neodsoudí, ale na obviněné lidi se přitom celou tuto dobu pohlíží tak, jako kdyby něco provedli. Dovedete si to představit? Vyšetřování v kauze Trojské lávky trvalo například pět let. Kdyby Komora nezasáhla, tak se na obviněné až do osvobozujícího rozsudku hledí skrz prsty, že něco provedli. Představte si, že by někdo z obžalovaných během vyšetřování nebo soudu zemřel. Případ se uzavře a zůstane mu na jménu škraloup. Jde o to definovat míru odpovědnosti přímo v právních předpisech – a tomu by měla Komora pomoci.

Věnujete se ještě diagnostice mostních staveb?

U mostů jsou rozhodující tzv. hlavní prohlídky, které závisejí na zkušenosti a schopnosti posoudit, zda daná konstrukce může být v budoucnu problematická. Jestli trhliny, kterých je v konstrukci vždy řada, jsou natolik nebezpečné, že je třeba situaci řešit. A až na základě této vizuální prohlídky se v okamžiku, když se objeví určité pochybnosti, následně objednává konkrétní diagnostika. Vizuální prohlídka dokonce např. na základě sedání spodní stavby posoudí i to, zda je v pořádku také založení stavby. Takže provádění hlavních prohlídek je velmi důležité, není možné rovnou diagnostikovat celou konstrukci, to by bylo velmi drahé. Četnost vizuálních prohlídek je předepsána normou a provádějí je projektanti, kteří tyto zakázky získávají v soutěžích. Je za ně málo peněz, ale odpovědnost je obrovská. Já v současnosti již hlavní prohlídky neprovádím, protože už na trhliny pořádně nevidím.

V této souvislosti bych se rád zmínil o soutěžích na veřejné zakázky. U velkých staveb, tak jako je tomu např. v Německu, to má logiku. Ale pro většinu staveb považuji takovéto soutěžení, kde jde prakticky pouze o peníze, za škodlivé. Společnost není tak bohatá, aby si mohla dovolit předražené, anebo podhodnocené stavby.

Kontakt s Komorou ale jistě neztratíte, že? Jste mimo jiné členem Technické komise ČKAIT a aktivů Komory.

V Technické komisi ČKAIT bych ještě rád zůstal. Tato komise, řešící normy a technické dokumentace, je na velmi dobré úrovni a je i v dobrém kontaktu s ministerstvem. Také aktivy mají podle mého názoru smysl, zejména aktiv Statika ČKAIT je velice činorodý a mě odjakživa baví vývoj a pokrok. Zůstal bych rád také v Radě pro podporu rozvoje profese. Myslím, že zkušenostmi jsem ještě platný, ale to musí říci někdo jiný. Je mi sice osmdesát, ale já jsem byl k hodně věcem kritický i před tím, všichni, kdo mě znali, tak to věděli; ovšem poznali také, že mé kritické připomínky směřují k cíli.

Jste tedy dnes ve zpětném pohledu rád, že jste dal na radu svého otce a šel studovat stavební obor?

Jsem rád. Nejdůležitější na této profesi je, že tady něco po vás zůstává, a je jedno, pro koho to bylo postaveno, nikdo to neodveze. Můžete kdykoliv jít okolo, sám, s dětmi nebo vnoučaty a říci: na tomhle jsem se podílel. Měl jsem známého, a ten celý život navrhoval převodovky, vždycky tam vylepšil nějaký zoubek, nebo šroubek; pro něj to znamenalo obrovské vylepšení, ale viditelný efekt byl nulový. Stavařina je však vždy unikátní tvůrčí činností – a to v prostoru i čase.

Ptala se: Ing. Hana Dušková
Foto: Tomáš Malý