Ing. Michael Balík, CSc. – osmdesát let

Na Fakultě stavební ČVUT v Praze jste vystudoval obor pozemní stavby. Kdy jste se začal profesně zaměřovat na oblast historických staveb?

Po promoci, tedy před 53 lety, jsem nastoupil do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, v té době téměř monopolu v navrhování obnov a rekonstrukcí památkových staveb. Profesně mě ­SÚRPMO velmi významně ovlivnilo a působil jsem tam téměř třicet let. Odborná činnost ústavu tehdy byla spojena zejména s osobností historika architektury a urbanismu doc. JUDr. Dobroslava Líbala, PhDr., který zde dlouho vedl ateliér stavebněhistorických průzkumů a věnoval se dokumentaci památkových objektů v celé republice.

V SÚRPMO se tehdy navrhovala urbanistická řešení téměř všech památkových rezervací našich měst – tedy samozřejmě i Prahy. Byli v něm sdruženi významní odborníci ze všech souvisejících oblastí – historici, archiváři, stavební inženýři, architekti – slučovaly se tu technické vědy s obory humanitními – a setkání s těmito lidmi bylo pro mě naprosto jedinečné a přínosné. Mohu vzpomenout například nádhernou spolupráci při rekonstrukci Anežského kláštera na Starém Městě pražském podle návrhu architektů Josefa Hlavatého a Karla Kunce. Dřevěné konstrukce zastřešení tehdy projektoval Ing. Karel Fantyš, CSc., významný statik a odborník na rekonstrukce historických krovů. Velmi mě ovlivnily také např. práce na rehabilitaci a rekonstrukci havelsko-michalského bloku naproti Staro­městské radnici či obnova cisterciáckého kláštera Plasy navržená architektem Milanem Pavlíkem, kde se vytvořila jedinečná profesní spolupráce... a samozřejmě padesátileté působení na pražském Vyšehradě nebo terezínské pevnosti.

V roce 1988 jste založil specializovaný ateliér, který se zabývá sanací zdiva proti vlhkosti. Jste také předsedou České společnosti pro odvlhčování staveb při ČSSI a vydal jste na toto téma přes devět odborných publikací. Co vás k této specializaci přivedlo?

Ve své praxi jsem zjistil, že 95 % historických objektů má problémy s vlhkostí. Na začátku osmdesátých let jsem se potom této problematice začal věnovat podrobněji. Mnoho památkových staveb je i vlivem vlhkostního hlediska ve špatném technickém stavu. Stavební materiály stárnou, vápno se například časem stává daleko více hygroskopické, zdivo postupně snižuje svou pevnost. Vše by však mělo stárnout ku kráse a je třeba tomu pomoci, a to byl hlavní důvod mého zaměření na tuto oblast.

Potřebné informace jsem získával také studiem archivních materiálů, tedy prací našich předků, kdy již v barokních stavbách, ale i daleko dříve najdeme například pod podlahami dutinové vzduchové systémy odvětrávání nebo ve stěnách ostře pálené vrstvy mate­riálu za účelem izolování zdiva proti vzlínající vlhkosti atd.

Začalo být pro mě obrovským dobrodružstvím tato řešení postupně přejímat a v soudobých rekonstrukcích uplatňovat například jílové izolace apod., seznámit se s možnostmi příslušných řešení, ale zároveň se orientovat v současné nabídce stavebních materiálů, které by mohly nahradit tyto staré, původní komponenty, atd. Na tomto základě následně vznikl můj ateliér pro odvlhčování zdiva.

Na stavby jsou v současnosti kladeny daleko větší nároky, než měli naši předkové. Těm stačilo obvykle každý rok natřít přízemí domu vápnem, aby omezili vlhkost, a mázhaus pak využívali většinou pro provoz svých krámků. Dnes tyto tradiční stavby trpí převážně svým nevhodným využitím – z původních koníren, kde koně léta smáčeli zdivo, jsou často budovány výstavní síně, ze sklepů vinárny. Nejlépe aby bylo vše „umakartové“ a co nejvíce barevné. Není pak divu, že takovéto zásahy brzy vyžadují odpovídající sanační řešení.

Nepřipadají vám způsoby sanací, které navrhujete, často příliš rutinní, neztrácejí postupně tvořivou invenci?

Ten pocit někdy mívám, ale protože se charakteristika zejména památkových staveb opakuje pouze částečně, není možno všechny sanace navrhovat podle jednotných postupů a metodik. Odvlhčujeme kláštery např. v prostředí hor, anebo naopak v rovině úrodné Hané, domy často se složitými mázhausy a loubími, hřbitovní kostely, ale také mnoho činžovních domů. Naše návrhy jsou vypracovávány jako samostatné zakázky, nebo jsou, a to čím dál častěji, součástí rekonstrukčních návrhů projektových a architektonických ateliérů, které se ve svých pracích od této oblasti odklánějí. Vědí, že odvlhčit, nebo snížit vlhkost staveb má svá úskalí a rizika, že je třeba vycházet ze zkušeností, vlastností materiálů apod.

Jak ve svých projektech řešíte nevyhnutelné stárnutí materiálů?

Velmi mne ovlivnil názor pana doktora Líbala, kterého si velmi vážím, a jenž se řídil zásadou, že „není třeba zachraňovat to, co už umírá“. Vždyť to není racionální a přirozené. Každou stavbu je však třeba posoudit jednotlivě. Nikdy jsem sice nedoporučil budovu od základu zbořit, ale například staré degradované barokní schodiště je lépe odstranit nebo dochovaný historický trám či deštění s malbami uložit do muzea a zhotovit strop nový.

V ateliéru řešíme v tomto směru např. problémy s historickými omítkami, kdy památkáři trvají na jejich udržení, i když jsou zachovány pouze ve zbytcích a na celé ploše jich zbývá jen několik ker. Je potřeba vzít v úvahu také nové využití daného prostoru. V praxi sice ke kombinaci nových a historických omítek dochází, ale důsledkem tohoto řešení jsou okamžité poruchy a reklamace.

Při svých návrzích musíte také často respektovat doporučení památkářů, někdy i zákazy příslušných metod. Jak hodnotíte tuto spolupráci?

Památkáři se samozřejmě brání vstupu většiny nových materiálů. Dochází například k rozdílným názorům na zachování historických omítek – to jsem již zmiňoval. Na základě zkušenosti vím, že úspěchem veškerých jednání s nimi jsou tři zázračná slovíčka: „vzduch, vápno a přiměřeně“.

Nebráním se například použití vápenných omítek. Je však třeba počítat s tím, že v prostředí měst a průmyslových oblastí budou tyto přírodní materiály velmi rychle degradovat. Dříve bylo zcela běžné, že se dům každý druhý rok natíral. V podobných projektech by tedy vždy měla být uvedena i podmínka údržby: každých pět let nechat fasádu posoudit a opravit.

A přitom lze zamezit nesouladům: projektant by měl mít alespoň částečné historické znalosti, před projektem si prostudovat archivní materiály, stavebněhistorický průzkum a památkář by se měl informovat o materiálech dostupných na trhu, technických řešeních a jejich účinnosti.

Pokud tento princip platí, vznikají dobré projekty, někdy to však nefunguje ani z jedné strany.

Při sanaci staveb z hlediska vlhkosti je velmi důležité především nalezení příčiny vlhkosti a její následné odstranění.

Samozřejmě že pro sanační návrhy je zásadní najít příčinu problému a řešit ji. Když například zavlhá zdivo a zjistí se, že příčinou je voda tekoucí dešťovými svody, instalacemi nebo přímo ze svahu, je třeba tomuto jevu zabránit.

A pokud příčinu nenalezneme?

Vzhledem k tomu, že pracujeme přibližně na osmdesáti projektech ročně, setkáváme se s různými situacemi, kdy často tuto příčinu nenajdeme, anebo existuje několik zdrojů vlhkosti a je technicky často nemožné zjistit, který z nich je ten základní, jenž nejvíce škodí. V tom případě řešíme následky. Každá stavba je jedinečná, neexistuje přesný návod, záleží na metodě sanace zvolené v souvislosti s daným využitím stavby. Zcela jiným způsobem je třeba přistupovat k sanaci kostela, kam přijdou babičky jednou za týden, jinak k budově domova pro seniory, kteří zde trvale bydlí, dýchají a jedí, jinou metodu navrhneme pro mladou rodinu s malými dětmi, které se plazí po zemi a dýchají veškeré roztoče. Při výběru vhodné sanační metody je tedy nutné se podřídit danému využití stavby.

Své působení v SÚRPMO jste několikrát přerušil prací v Egyptě. Jak k tomu došlo?

V roce 1986 tehdejší ředitel Českého egyptologického ústavu při FF UK prof. Miroslav Verner hledal odborníka, který v sobě slučuje technické zkušenosti s historickými znalostmi. Vzhledem k tomu, že jsem dva roky předtím disertační prací dokončil studium dějin umění a architektury při ČVUT v Praze, splňoval jsem požadované předpoklady. Neodjížděl jsem napoprvé příliš rád, mou láskou byla spíše gotika a konstruktivistické slohy… Ve výsledku jsem do Egypta s přestávkami jezdil celých 25 let.