Geotechnická rizika v právu SRN a závěrečné shrnutí

Vzhledem k tomu, že se tato zájmová oblast zdá být v německém právu nejpropracovanější a že je SRN v mnoha ohledech nejvýznamnějším partnerem ČR, pokusíme se rovněž o zjednodušující porovnání s předchozími zeměmi. Přitom budeme hlavní myšlenky z předchozích článků v zájmu pochopení odlišností volně citovat a interpretovat. V dalších diskuzích je proto třeba vycházet z původních pramenů a lze také čerpat z knihy, jejímž autorem je JUDr. Lukáš Klee [1], která s našimi články zabývajícími se stavebním právem vhodně koresponduje.

Existuje nějaké základní, třeba i jednovětné upozornění pro investora týkající se geotechnických rizik v právních předpisech ohledně zacházení s vlastnictvím pozemku při stavebním záměru?

V minulých číslech časopisu byla tato otázka zodpovězena pro Rakousko, a to odkazem na přímé ustanovení občanského zákoníku a judikát potvrzující, že zemina je materiálem dodaným objednatelem, z čehož vyplývá i jeho zodpovědnost. Naopak ve Velké Británii dominuje zvykové právo a neexistuje explicitní termín geotechnické riziko. Problémy ve výstavbě však vedly k podrobnější ?kodifikaci neznámého? a k uznání faktu, že není nutně správné ani účelné, aby zhotovitel nesl zodpovědnost za podmínky, které nemohl předpokládat. Hledané upozornění tam lze najít nepřímo v obecných právních požadavcích na výstavbu. Ty ukládají investorovi povinnost informovat hlavního projektanta a zhotovitele o známých rizicích. Povinností projektanta je sestavit matici bezpečnostních rizik a dále se jimi zabývat.

V Německu je situace částečně odlišná. Vychází se ze starých všeobecných pravidel a zákonů, které platí více než sto let, zejména občanského zákoníku (BGB), které však nejsou obnovovány, jelikož existuje údajně obava, že by u nového znění nenastala shoda. Zvyková kultura spojená s jejich užíváním je však spolehlivě podepřena také komplexem judikátů k předchozím sporům. Například je povinností objednatele poskytnout informace o geologických a hydrologických podmínkách na staveništi tak, aby bylo možno transparentně vyhodnotit nabídku. Principiální odpovědnost majitele pozemku za geotechnická rizika pozemku je tak všeobecně respektována, stejně tak jako snaha o účelné vzájemné sdílení rizik v průběhu výstavby.

Mimořádně důležitým aspektem stavební praxe v SRN, ale také i ve Velké Británii (jak je zdůrazněno v příspěvku Ing. Uhrina [5]), je povinnost předložit projektovou dokumentaci k nezávislé kontrole. V této fázi jsou odpovědnosti investora a projektanta otevřeně konfrontovány před třetí stranou. Tato skutečnost má pochopitelně zásadní vliv na jejich přístup ke své činnosti a k rizikům. Konkrétně to lze osvětlit na srovnání s tuzemskou praxí. V SRN je v oblasti státních zakázek, ale velmi často i větších zakázek privátních uplatňován institut tzv. zkušebního inženýra (Prüfingenieur/Prüfstatiker). Je jím nezávislý, všeobecně uznávaný a zkušený odborník, který kontroluje projektovou dokumentaci včetně statického výpočtu, a to vysloveně ve smyslu platných norem i předpisů, zcela bez ohledu na možný ?ekonomický dopad?. Nemilosrdně škrtá veškeré ?optimalizační? návrhy projektanta, pokud nejsou v souladu s předpisy a pokud nesplňují kritéria bezpečnosti i trvanlivosti návrhu.

V této souvislosti stojí za zmínku pisatelova snaha o zavedení podobného modelu před více než 25 lety i v ČR, a to po několikaleté zkušenosti práce statika v SRN. Ta však nepadla na úrodnou půdu s poukázáním na v té době vytvářený model tzv. autorizovaného inženýra v daném oboru. Myšlenka autorizace samozřejmě nebyla špatná, neboť se od začátku předpokládala spolupráce mezi autorizovanými osobami tak, jak bude pro danou zakázku potřeba. Skutečnost je však dosti jiná. Zejména v nedávné době, kdy byl nedostatek práce, zasahovali projektanti i do těch částí dokumentace stavby, v nichž nebyli odborníci, což se spolu s neustálým tlakem objednatelů, ale i zhotovitelů na co nejnižší cenu projevilo ve výrazném snížení bezpečnosti projektů a samozřejmě i v haváriích a vzniklých škodách na stavbách.

Popsaný model autorizovaného inženýra, nad nímž již prakticky není žádná nařízená kontrola, je zejména v geotechnickém oboru značně riskantní, neboť výraznou část projektantské erudice tvoří zkušenost, kterou lze získat jen dlouhodobou praxí. Tu však samozřejmě například mladí autorizovaní inženýři-geotechnici nemají a často snadno podlehnou snahám svých objednatelů o ?optimalizaci? projektového řešení či o obcházení ustálených a všeobecně uznávaných technologických postupů. Nejhorší stav pak vznikne tehdy, dopadne-li výjimečně tento postup ?dobře?, což se pochopitelně v našem oboru, kde existuje mnoho ne zcela jednoznačných problémů, může stát. Takovýto ?odborník? je pak ubezpečen o svém správném řešení, které následně zopakuje, popřípadě ještě ?vylepší?, a malér je na světě. Tuto smutnou zkušenost by pisatel mohl doložit mnoha případy ze své třicetileté praxe soudního znalce.

Existuje nějaký všeobecně užívaný standardní smluvní vzor? Jak je kodifikován? Jsou v něm nějak účelně ošetřena geotechnická rizika, popřípadě smluvní řešení nároků a kompenzací?

Ve všech zkoumaných zemích existují takovéto vzory založené na principech smluv FIDIC a v jejich variantách jsou i odpovídající postupy pro řešení nároků a kompenzací. V Rakousku je to ŐNORM B 2110 a ve Velké Británii je to NEC. Podobně je tomu i v Německu, kde je tato oblast ošetřena známými předpisy VOB A, B a C (Vertragsordnung für Bauleistungen), jež se jednoznačně používají pro veškeré státní zakázky. Jejich principy jsou nicméně často využívány i pro zakázky privátní, a to zejména z toho důvodu, že jsou jasné, prověřené a mají mnohaletou tradici [5].

Část A se týká všeobecných ustanovení pro zadávání stavebních prací, přičemž za pozornost stojí již například bod 5 v úvodních zásadách, kde je uvedeno, že objednatel (investor) by měl zakázku zadat až tehdy, má-li k dispozici veškeré podklady, jež jsou potom precizovány v § 8, a může-li se bezprostředně práce zahájit, přičemž je upřednostněn způsob zadávání formou jasně stanovených seznamů výkonů (Leistungsbeschreibung mit Leistungsverzeichnis). Z hlediska jasného vymezení zodpovědnosti za geotechnická rizika nejsou v textu žádné bezprostřední odkazy, jde spíše o celkového ducha a vyznění těchto textů, jež předpokládají značnou osvícenost účastníků celého procesu a tato rizika tudíž přesně nevyjmenovávají. Příkladem může být § 6, kde se uvádí: Informace důležité pro provedení stavebních prací, např. základové poměry na staveništi, hydrogeologické podmínky apod., musí být vypsány tak, aby se uchazeč o stavební práce na ně mohl spolehnout a na jejich základě adekvátně realizovat stavbu.

Část B se týká všeobecných smluvních podmínek pro provádění stavebních prací a konečně část C nazvaná Všeobecné technické specifikace pro stavební práce se pro oblast geotechniky skládá ze šestnácti norem DIN. Ty stanovují podrobné podmínky pro různé druhy prací - od všeobecných pravidel přes například zemní práce či tryskovou injektáž až po bourání.

Existují nějaké normy specifikující geotechnická rizika a upřesňující tzv. nepředpokládané podmínky?

Podobně jako v rakouském právu nejsou již v Německu, kromě výše uvedených pravidel, nepředpokládaná rizika samostatně upřesněna. Většinou se v tomto směru používá § 645 občanského zákoníku s výkladem, že podloží patří do odpovědnosti investora, takže mnohé soudní spory vedly k prohlášení neplatnosti smlouvy, jež to dostatečně nerespektovala. Je ovšem pozoruhodné, že v SRN jsou dobře obeznámeni s americkým dokumentem Geotechnical Baseline Report, který se často využívá i ve Velké Británii [5]. Ačkoli ho profesionální inženýři-geotechnici v neanglicky mluvících evropských zemích individuálně vysoce uznávají a preferují jeho užití v mezinárodních projektech, jejich domovské země se k němu příliš nehlásí. Nabízí se tedy domněnka, že oficiálnímu převzetí tohoto chváleného amerického dokumentu snad brání jakési kulturní národní bariéry.

Německo však přispělo k vytvoření zdravého trhu a k omezení vlivu nepředpokládaných geotechnických rizik jedním velmi specifickým přínosem. Stalo se tak v nejvýznamnější oblasti geotechniky, v oboru speciálního zakládání staveb. Národní federace dodavatelů zakládání, která je členem EFFC (Evropská federace dodavatelů zakládání), iniciovala veřejnou smlouvu, stanovující technické a bezpečnostní podmínky provádění těchto staveb. Tu v roce 2004 odsouhlasil Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž a postupně se k ní připojily téměř všechny firmy. Touto racionální regulací trhu bylo zamezeno přijímání podmínek vedoucích ke společensky škodlivým rizikům poruch a nehod. Je to dílčí aktivita podobná cílům současného celonárodního a komplexnějšího programu Geo-Impuls v Nizozemsku, zaměřeného od roku 2010 na řešení stejných problémů.

Shrnutí pro aktualizaci tuzemské tematiky

V perspektivě poznatků získaných uvedeným průzkumem situace v zahraničí lze pohlédnout na tuzemskou situaci s novým nadhledem. Je zřejmé, že se naše předpoklady o funkčnosti zahraničních vzorů detailně potvrdily. Především znovu připomeňme, že geotechnické konstrukce představují sice v rámci stavebnictví objemově pouze malou část, např. finančního objemu stavebních prací, nicméně soustřeďují nepoměrně větší podíl rizik, která nazýváme riziky geotechnickými. Jejich přesné definování je obtížné a existuje několik definic. Z nich nejznámější je definice ekonomická, podle níž je geotechnické riziko definováno jako souběh pravděpodobnosti vzniku nežádoucích jevů a ceny za nápravná opatření. Za pozornost však stojí definice nově vytvořená Aktivem geotechniků ČKAIT, jež se soustřeďuje spíše na rizika pozemku/staveniště v právním ohledu: Geotechnická rizika pozemku jsou vlivy, jež mohou omezit předpokládané stavební práce nebo způsobit škody. Závisí na nejistotě a variabilitě průzkumem zastižených geotechnických podmínek pozemku ve vztahu ke skutečnosti a na podílu nepředvídatelných přírodních podmínek i umělých překážek včetně možného znečištění.

Ať tak či onak, tato rizika vyplývají hlavně ze specifického postavení geotechnického oboru v rámci stavebnictví, lišícího se obdobně v kterékoli zemi více či méně od ostatních technických oborů. V tuzemských podmínkách jsme v současnosti aktualizovali následující hlavní aspekty problematiky [2].

• Práce speciálního zakládání staveb jsou realizovány v základové půdě, jež je většinou přírodním materiálem, jehož vlastnosti nejsou předepsány, jako je tomu u jiných stavebních materiálů (ocel, beton, dřevo, plasty), ale je třeba je nejprve zjistit. Možnosti jejich stanovení jsou však značně omezené (počtem a cenou průzkumných děl, laboratorních a polních zkoušek, erudicí interpretátora apod.).
• Při zakládání staveb dochází k interakci mezi základovou půdou a stavební konstrukcí, přičemž možnost předpovědi této interakce je výrazně omezena, a to nejen nejistotami ve vstupních údajích týkajících se základové půdy, ale též v údajích týkajících se stávajících i nově navrhovaných staveb, jakož i vlivy technologickými, které lze jen obtížně předvídat, v nejlepším případě je lze kvalifikovat, nikoliv však kvantifikovat.
• Investoři a objednatelé staveb mají tendenci přenášet veškerá rizika spojená s návrhem a realizací geotechnických konstrukcí na projektanta a zhotovitele stavby, ačkoliv je např. jejich povinností opatřit potřebné vstupní údaje (geotechnický průzkum, údaje o stávající zástavbě, o inženýrských sítích apod.), a tudíž nést s tím spojená rizika (z titulu možné změny základových podmínek, z titulu nejasností a chyb ve vstupních údajích atd.).
• Investoři a objednatelé staveb mají tendenci přenášet veškerou zodpovědnost za jakékoliv deformace a poruchy na novostavbách a na okolní zástavbě na zhotovitele stavby a na projektanta, přičemž nepřipouštějí žádnou spoluúčast, ačkoliv je zřejmé, že jejich podíl např. z titulu nepředpokládaných, chybných nebo nedostatečných vstupních údajů je neoddiskutovatelný.
• Konkurenční boj mezi projektanty a zejména pak zhotoviteli staveb vede hlavně ke stále ?úspornějším? konstrukcím. Cena stavby je mnohdy jediným a rozhodujícím kritériem výběru, přičemž bezpečnost základové konstrukce se stává druhořadou záležitostí, ačkoliv veškeré předpisy a normy (zejména evropské - především Eurokódy nebo i normy pro provádění staveb) preferují jednoznačně bezpečnost a trvanlivost staveb a předkládají jak projektantům, tak i zhotovitelům dostatek podnětů i zásad, jak tuto bezpečnost zajistit.
• Relativně krátká doba, kdy v ČR bylo v oboru nastaveno konkurenční prostředí a nedostatek zkušeností s tímto prostředím, což se zatím projevuje nedostatečným právním povědomím účastníků výstavby a nezdravým trhem. Příznačná je také skutečnost, že ani není zájem najít viníka případných poruch, neboť celá záležitost se zamlží a ztratí v čase. Zkušenosti ze zemí, kde je konkurenční prostředí podstatně déle, jasně ukazují, že jde o dočasný stav a v budoucnu je třeba počítat s větší odpovědností jednotlivých účastníků výstavby i na základě nezbytné úpravy právního prostředí podle fungujících zahraničních příkladů.
  

Při návrhu a realizaci geotechnických konstrukcí se účastní a jistý podíl na ní mají následující subjekty, které nutně přijímají určitý podíl spoluzodpovědnosti, a tudíž jsou zatíženy také odpovídajícím podílem na riziku.

• Investoři, kteří by měli především jasně formulovat své zadání, tj. svůj investiční záměr, a konzultovat jej včas nejen s architektem, ale též s geotechnikem (nikoli s pouhým inženýrským geologem), čímž se vyhnou nepříjemným překvapením v průběhu výstavby. Investoři nesou spoluzodpovědnost za rozsah a charakter podkladů, které prostřednictvím průzkumných organizací pořizují, a přebírají tzv. geotechnické riziko, jež vyplývá z nedostatečných geotechnických podkladů, a to ve smyslu zprávy o geotechnickém průzkumu.
• Projektanti geotechnických konstrukcí, kteří nesou hlavní zodpovědnost za technicky správný a ekonomicky přijatelný návrh. Projektanti jsou povinni včas upozornit na nedostatečné podklady, nejasná zadání apod. tak, aby mohla být sjednána náprava.
• Pracovníci průzkumných firem, kteří jsou zodpovědní za vstupní geotechnické údaje a za geotechnický průzkum. Ti si musí být především vědomi skutečnosti, že výsledky jejich práce shromážděné vesměs v závěrečné zprávě nejsou sebenaplňujícím cílem, ale výlučně podkladem pro projektanta, který na jejich základě volí metodu výstavby a navrhne i posoudí svůj návrh, většinou statickým výpočtem. Dále jsou podkladem i pro zhotovitele stavby, který se vyjadřuje zejména k technologickým a cenovým kritériím. Na druhé straně by však pracovníci průzkumu měli být jasně informování o záměru investora a na tomto základě by měli průzkum navrhovat i řídit, a to ideálně za jisté spolupráce projektanta.
• Zhotovitelské firmy, které musí prokázat svoji odbornost a schopnost realizace navržených prací (referencemi, certifikáty apod.) v rozumném čase, a to zejména vlastními pracovníky. Skutečnost, že vítězné zhotovitelské firmy působí na stavbě často pouze jako (mnohdy nedokonalý) koordinátor a speciální práci zadávají různým firmám s nejasnou pověstí i organizací, je mnohdy příčinou toho, že nelze včas sjednat řešení prováděcích problémů nebo nápravu škod vzniklých v průběhu výstavby. Vede to rovněž k zamlžování viny za případné nedostatky. Zhotovitelé přebírají rozhodující zodpovědnost zejména za kvalitu prací, ale současně i za návrh, neboť převzetím zakázky potvrzují svou odborností, že předložený návrh je realizovatelný a technicky správný. Názor zhotovitele, že on ?pouze? realizuje to, co projektant navrhl, je nepřijatelný, a to zejména při soudním projednávání vzniklých sporů.
• Ostatní účastníci výstavby, jako například firmy realizující geotechnický monitoring, na jehož návrhu jsou povinni spolupracovat jak s projektantem, tak se zhotovitelem. Ti zodpovídají za včasné a přehledné předávání výsledků tak, aby mohla být včas přijata příslušná opatření, zejména pro zabránění případným poruchám nebo nehodám.
  

Závěr

Na základě uvedeného shrnutí lze upřesnit hlavní témata, kterým by se profese stavebních inženýrů-geotechniků měla aktivně věnovat a prosazovat je zejména prostřednictvím ČKAIT.

• Upevňování a rozvoj kvality profese. Jedním směrem je třeba zvyšovat informovanost, k čemuž je zaměřena současná osvětová akce Aktivu geotechniků ČKAIT v uvedených článcích. Jiným směrem je nutné například posílit kompetence autorizovaných inženýrů-geotechniků v rámci ovlivňování geotechnických průzkumů prováděných inženýrskými geology, a to s cílem dosáhnout jejich vyšší kvality.
• Aktivní nápomoc a spolupráce při nezbytných úpravách tuzemského právního rámce ve směru uvedených fungujících příkladů za zahraničí.
  

Použitá literatura:

[1] Klee, L. (2015): Stavební smluvní právo, WoltersKluwer, Praha.

[2] Masopust, J. a kol. (2011): Rizika prací speciálního zakládání staveb, ČKAIT, Praha 2011.

[3] Mesič, M.; Račanský, V. (2015): Geotechnická rizika v rakouském právu, Stavebnictví 06-07/2015.

[4] Řičica, J. (2015): Proč jsou v ČR opomíjena geotechnická rizika, Stavebnictví 05/2015.

[5] Uhrin, M. (2015): Geotechnická rizika v právu Velké Británie, Stavebnictví 08/2015.

[6] VOB A, VOB B, VOB C
(DIN - Deutsches Institut für Normung, 2012).

Autor:

doc. Ing. Jan Masopust, CSc.

ČVUT v Praze, katedra geotechniky, člen Aktivu geotechniků ČKAIT, autorizovaný inženýr a soudní znalec v oboru geotechnika

Odborné posouzení článku:

Marie Báčová,

odborná poradkyně předsedy ČKAIT