Co je bezpečnější než bunkr?

4. dubna 2007

Jan Táborský

Od vyhlášení výsledků mezinárodní architektonické soutěže na podobu nové Národní knihovny v Praze uběhl v době vydání tohoto čísla asi měsíc. Vítězný návrh architekta Jana Kaplického se ihned stal více než vděčným mediálním tématem.

Autor:

Jan Táborský

Všechny diskuze se ale točí kolem samotného vzhledu knihovny, popřípadě jejím umístění na Letné. Také se objevila námitka České komory architektů, že Kaplického ateliér Future Systems porušil pravidla zadání, když archiv na deset milionů knih umístil pod zem. Nikde se ale neobjevily informace o detailnějším řešení diskutovaných konstrukčních systémů budovy, ať už jde o zmiňovaný archiv nebo opláštění knihovny. „To nikoho nezajímá?“ pokyvuje hlavou Kaplický a z tónu jeho hlasu je znát mírné rozčarování nad úrovní medializace jeho projektu. „Náš návrh vyhrál a nyní na něm všichni hledají problémy. Nechápu to. Proč tedy vyhrál? Ale celý ten humbuk k tomu asi patří.“
Následující rozhovor se distancuje od hodnotících stanovisek a zpolitizování tématu. Jde spíš o pokus dozvědět se od autora projektu víc o konstrukčním řešení jeho návrhu, který ovšem je, a to je třeba zdůraznit, na začátku své cesty k realizaci.

Depozitář pro deset milionů knih jste umístil pod úroveň terénu. Jaké řešení jste zvolil, že porota upustila od podmínky zadání, která toto nedovolovala?
Především bych chtěl říct, že umístit depozitář do suterénu je podle mě jediné možné řešení. Deset milionů knih je obrovský objem a prostor nad zemí je limitován, zvlášť pokud se má v budoucnu počet knih zvýšit o polovinu. Co se týká samotného konstrukčního řešení suterénu, tak jsme nepřišli s ničím převratným. Základními podmínkami pro archivaci knih je ochrana proti živlům, teplota a vlhkost vzduchu. Skladiště v Národní knihovně bude v podstatě bunkr s dvojitými betonovými stěnami a jedním vchodem. Koncepce suterénu a bezpečnost jeho obsahu, stejně jako statika celé budovy, byla vypracována v úzké kooperaci s inženýrskou konzultační firmou Arup, jejíž renomé mluví samo za sebe. A pokud jde o bezpečnost, ale i udržení stálé teploty a vlhkosti, tak bunkr je podle mého názoru už ze svého principu to nejlepší řešení. Nemá žádná okna nebo jiná místa, kde by hrozilo riziko průniku nežádoucích vlivů. Sám jsem zvědavý až uvidím ostatní projekty soutěže, jak je v nich depozitář pojat.

Jedním ze základních hesel vašeho návrhu je „Knihy ze skladiště dosáhnou čtenáři v méně než pěti minutách.“
A vám se to zdá málo? Nebo snad moc?

Ne, jen by mě zajímal mechanický princip dopravníku.
Vycházím z toho, že depozitář v suterénu bude obsluhován bez lidského faktoru, samozřejmě opominu-li nutnou údržbu. Jinak si knihovnu ve třetím milleniu ani nedokážu představit. Jen pro vaši představu, v Britské národní knihovně čekáte na svazek i čtrnáct dní. Samotný podávací systém ale opět není nějakým našim geniálním řešením. Jeho princip je přejat z automobilové výroby. Jde o modifikaci skladovacího třídiče automobilových součástek. Mechanická ruka dostane z počítače pokyn a okamžitě předá svazek na dopravník. Nic složitého. Přitom právě rychlost obsluhy zákazníka byl základ našeho úspěchu v soutěži. Zdá se ale, že tohle v Praze nikoho nezajímá.

Schéma obslužného mechanismu knihovny

Při pohledu na váš návrh knihovny se nelze nezeptat na její opláštění, hlavně jeho materiál a uchycení.
Budova má běžný ocelový skeleton. Nic, co by se nedalo vymyslet před sedmdesáti lety. Plášť je zavěšen na kruhovém nosníku zhruba na úrovni podlahy nejvyššího patra. Z tohoto kruhového nosníku visí napjatá ocelová lana a tyče a ty drží šestimilimetrovou aluminiovou konstrukci pláště. Z vnějšku jsou na ní nalepeny šupiny z eloxovaného hliníku o velikosti zhruba šest na šest centimetrů. Tyto šupiny pokrývají celou budovu a mají různou barevnost, ale to je myslím už dostatečně známá skutečnost.

Schéma nosné konstrukce stavby a principu zavěšení obvodového pláště

Když už jsme u hliníku, od některých českých odborníků v oboru architektury zazněla v souvislosti s vaším návrhem narážka na jeho velké množství a vysokou energetickou výrobní náročnost tohoto materiálu.
Prokristapána, co si v tom Česku ještě nevymyslí? To mám postavit ten dům z bláta?

To asi ne. Pojďme ale ještě ke konstrukci pláště. Nemůže takto navržená konstrukce klást velké nároky na vytápění a klimatizaci interiéru?
To si rozhodně nemyslím. My jsme před osmi lety postavili jedinou celoaluminiovou poloskořepinovou budovu na světě - Lord´s media centre. Všechny věci spojené s tepelnou technikou a izolací tam máme odzkoušené a zatím spolehlivě fungují. Navíc prosklení Národní knihovny zabírá asi jen patnáct procent povrchu pláště, takže v tomto smyslu máme situaci trochu ulehčenou. Pokud ovšem chcete víc detailů, tak v této fázi projektu na ně nemá smysl odpovídat. Za prvé nevíme, co všechno se změní a za druhé nemůžete čekat, že máme vše vyprojektované do posledního šroubku. Postupujeme od nejzákladnějších procesů k detailnějším, a tak to má být.

Ale jedním z důležitých ?detailů? je například vnitřní akustika knihovny, která je v tomto smyslu specifická.
To ano. Naším cílem je dramaticky utlumit zvuky spojené s podlahou. Zde vidím možnost pro vývoj nějakého nového podlahového materiálu. Vnitřní stěny pak mají akustický povrch na bázi materiálů používaných v automobilech.

Má projekt Národní knihovny nějaké specifické požadavky na jejího budoucího realizátora?
Vůbec ne. Budova nemá jediný element, který by byl technologicky extrémně náročný nebo dokonce zcela nový. Tím nechci říct, že půjde o jednoduchou práci. U fasády asi nemůžete čekat úplně standardní řešení, ale v principu je základní konstrukce budovy velice snadná.
O realizátorovi pak rozhodne poměr ceny a kvality, ale jeho posouzení samozřejmě není v naší kompetenci.