Architektura je spoluprací individualit v sehraném týmu

V projektovém ateliéru Šrámková architekti, s.r.o, je řada rozpracovaných studií a návrhů, které profesorka Šrámková, bývalá hráčka volejbalu a lyžařka, spolu se svými kolegy energicky řeší. Představa, že se v letošním červnu stane jubilantkou pouze o deset let mladší, než je zmíněné výročí republiky, vypadá naprosto nepravděpodobně.

Medaili Za zásluhy o stát jste dostala jako jediný zástupce architektury, co na to říkáte?
Za vyznamenání jsem ráda. Konečně bylo architektuře přiznáno místo v oblasti kultury. Není to běžné.

Představujete ikonu postmodernistické generace české architektury, zapsala jste se svými realizacemi i do dějin Prahy. Je vám nějaká stavba zvlášť milá?
Nepřehánějte, těch staveb zase není tak moc. A nikdy se přitom nejedná jen o dílo jednoho člověka. Bez týmu odborných pracovníků by žádný větší architektonický návrh nebyl možný. Jedna stavba pro mě ale znamenala víc než ostatní. Hodně jsem se na ní naučila. Byl to motel v Praze - Motole. Tehdy se jmenoval Stop, dnes se jmenuje Golf a v době stavby (1964) bychom ho mohli hodnotit dnešním termínem nízkonákladový. Byla to podle mého mínění velmi povedená stavba co do komplexního pojetí i pokud jde o vybavení v úrovni tehdejšího technického zařízení a použitých materiálů. Přesto jsem se u této stavby přesvědčila o tom, že ne všechno, co je nejlevnější, je i nejlepší z hlediska doby trvání. Motel prošel rekonstrukcí, některé materiály po půl století prostě nevydržely.

Model Tyršovy lávky v Přerově

Rekonstrukce se dotkly i dalších vašich staveb. Například budovy dříve označované jako ČKD na Můstku. Tady jste vlastně řešila rekonstrukci a novou úpravu vašeho původního návrhu. Jde o památkově chráněnou budovu - jak se vám spolupracovalo s pracovníky památkové ochrany?
Výborně. Jsem přesvědčena, že role památkové ochrany je v procesu výstavby nezastupitelná, je nutné vyhovět, i když se někdy stavba může dost prodražit. Škody, ke kterým v současné době dochází při intenzivní výstavbě, jsou obecně velké a často nevratné. Myslím, že je nutné zachránit, co se zachránit dá. Naše země si to zaslouží. Pokud jde o dům na Můstku, již při projektování byla jeho koncepce složitá. Dům stojí proti Národnímu muzeu, které uzavírá horní část náměstí. Rekonstrukce domu probíhala v letech 2002-2005 na základě požadavků nového investora. Některé interiérové změny odpovídaly firemnímu stylu (světla, mobiliář). Domnívám se, že se rekonstrukce povedla, původní představy rozhodně nebyly narušeny. Z domu, v němž jsou preferovány prodejní plochy, jsou neopakovatelné výhledy na pražské centrum a jeho okolí. Byl zachován vnější vzhled, který si návštěvníci Prahy pamatují.

Další rekonstrukce stavby, na jejímž vzniku jste se podílela, stále ještě probíhá. Mám na mysli podpovrchovou halu pražského hlavního nádraží. Autorem nových úprav je architekt Patrik Kotas a jeho tým. Jak jste spokojena s úpravami haly na obchodní prostory?
Spokojená příliš nejsem. Původní záměr pro stavbu haly, která měla navodit představu podzemního prostoru včetně barevnosti, byl zcela potlačen. Vestavby všechno zatloukly. Nechtěla jsem povolit vestavbu středního ostrova. Nakonec jsem na tom i něco dělala, ale moc mě k tomu nepustili. Připadá mně, že při úpravách podpovrchové haly hlavního nádraží šlo hlavně o to, vyhovět investorovi.

Geniálních projektantů je málo. Mladí architekti, i když mají nápady a energii, by se spíše než na vlastní slávu měli soustředit na sbírání zkušeností.

Obě zmíněné stavby jste projektovala se svým mužem, architektem Janem Šrámkem, který se dokončení domu na Můstku nedožil. Jak často jste s ním spolupracovala?
Krátce po tom, co jsme se poznali v Olomouci, jsme jednu stavbu zkusili společně navrhnout. Byl z toho však docela velký manželský konflikt. Přitom šlo o prkotinu. Nemohli jsme se dohodnout, jakým piktogramem na plánu namalovat stromečky, každý z nás stál na svém. Tak jsme toho nechali a projektovali jsme spolu až později, jako staří manželé. Ale vliv na mě samozřejmě měl můj muž velký, i když jsme šli každý svou cestou. On byl velice kultivovaný architekt, já byla spíš razantní. Jeho návrhy úprav budov našich zahraničních misí vyvolaly reflexi řady dalších umělců různých oborů, při zařizování těchto budov tak vznikla krásná osobitá díla. Pracoval na řadě dalších staveb, například s architektem Filsakem na Odbavovací hale letiště v Praze - Ruzyni nebo na hotelu Intercontinental na Starém Městě, kde navrhoval interiéry. Je škoda, že se jeho biografií nikdo nezabývá. Zasloužil by si to.

Měla jste na něho i vy vliv z hlediska ženského pohledu na architekturu, existuje-li takový pohled?
Domnívám se, že takový pohled neexistuje. Názory se tříbí věkem, podle stavu společnosti, vzorů, vzdělání a podobně, rozhodně zde nehraje roli odlišnost z hlediska pohlaví. Já jsem například prošla určitým vývojem. Na přání otce jsem se vyučila řemeslu truhláře a naučila se znát dřevo a získat k němu jako stavebnímu materiálu úctu. Přes studia na technice v Bratislavě, až později k absolvování studia na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Frágnera, ale pořád jsem ještě zdaleka dost neuměla, abych se mohla sama v profesi prosadit. Vůbec si nemyslím, že by se měli mladí architekti pouštět rovnou do návrhů realizací staveb sami. Mají nápady, energii, ale chybí jim na takový obor, jakým architektura je, zkušenosti. Geniálních projektantů je opravdu malý zlomek populace. Proto mají mladí absolventi pracovat v týmu, který vede zkušený stavitel a učit se dál, až získají dostatek zkušeností.

V kolika letech by se měli architekti osamostatnit?
Já jsem byla schopna až tak ve čtyřiceti letech.

Nedávno proběhla ve Frágnerově galerii výstava zabývající se projekty mladých architektů, kteří byli vyzváni vídeňskou radnicí, aby řešili urbanistické problémy Vídně. Domníváte se, že je taková akce správná?
Rozhodně, výsledky takové soutěže jsou důležité i pro rozhodování úředníků v případě řešení určitého problému. U nás takový grant neexistuje. Developeři si potom vybírají architekty podle svého, úředníkům chybějí argumenty pro správné rozhodování, pokud je vůbec hledají. Ve Vídni je to naopak, municipium si architekty vybírá. To je v Praze hudba budoucnosti, o ostatních našich městech nemluvě. Dějí se někdy strašné věci. Obecně bohužel platí, že jak se hodně staví, tak se hodně kazí.

Domníváte se, že by pomohlo Praze znovuzřízení Útvaru hlavního architekta?
Opětovné zřízení Útvaru hlavního architekta by bylo velice potřebné. Musel by to být ovšem útvar, který by měl patřičnou vážnost. Takový odbor na pražském Magistrátu, pokud by plnil svoji úlohu, by se - mohl stát zbraní proti možné korupci a mnozí developeři by přeci jen ztratili svoji moc bez hranic. Jsou ovšem lidé, kteří proto preferují nevýrazný, nic neříkající systém, v podstatě bez vize dalšího rozvoje města. Alespoň by takový hlavní architekt mohl požadovat architektonické soutěže pro některé lokality.

Co soudíte o zbourání bývalého obchodního domu Ještěd v Liberci, který nevyhovuje plochou současnému vlastníkovi z řad obchodních řetězců?
Ke zbourání bývalého obchodního domu Ještěd v Liberci nemělo dojít. Je to škoda. Nejen proto, že se jedná o jedno ze stěžejních děl architekta Hubáčka. Ještěd měl své proporce, na Soukenné náměstí patřil, byla to po všech stránkách zajímavá, neobvyklá stavba. Liberec ztrácí do jisté míry unikátní postavení, které jako jedno z nemnohých center moderní architektury u nás měl.

Můžete jmenovat architekty, které jste považovala za vzor?
Nebyl to pouze jeden vzor, v průběhu let se architekti, které jsem obdivovala, měnili. Ze zahraničních vzorů to byli zejména Ludwig Mies van der Rohe, Louis Kahn, John Heyduk a dnes je to zejména Aj Wej-wej, autor pekingského „ptačího hnízda“.

Domníváte se, že v budoucnosti se může vytvořit nový univerzální styl?
Raději bych použila termín sloh - nový univerzální sloh v architektuře určitě přijde. Dříve nebo později, myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jinak se architektura rozplyne ve směšnostech. A tomu nevěřím.

Paní profesorko, za redakci Stavebnictví vám i vašim spolupracovníkům přeji mnoho dalších zajímavých realizací a Vám osobně hodně zdraví. Mimochodem, je pravda, že jste přestala kouřit?
Ano, ale již před šesti lety. Ovšem chuť zapálit si mám často, zejména když jsem trochu nervózní, jak dopadne náš projekt. Jedním z posledních je například návrh na Tyršovu lávku pro pěší v Přerově. Měla by to být galerie na mostě - jsou tam svítící umělé stromy, pták v letu i zubr. Napadly nás původně objekty ze skla - ve Spojených státech sochy ze skla na jednom mostě mají, ale u nás by je vandalové roztloukli. Tak budou betonové a bronzové.