arrows Realizace staveb arrowsSakrální stavby v krajině jako odkaz lidské přítomnosti
grafické podklady archiv autora
text Ing. Adam Vokurka, Ph.D.
číslo: 12/15
Sakrální stavby v krajině jako odkaz lidské přítomnosti

· Obr. 1. Mariánský sloup u silnice na Polepy symbolicky dohlíží na úrodu místních zemědělců
V současné době, která je plná snah o alternativní způsob života a návrat ke kořenům existence člověka v přírodě, je možné opět na toulkách krajinou nalézt opravené kapličky, rekonstruované kříže a boží muka doplněná svatými obrázky. Na řadě míst můžeme s pokorou a v hlubokém zamyšlení projít opravenými zastaveními křížových cest vedoucích k místním kalváriím, které díky snaze minulých režimů upadaly v zapomnění, v tom horším případě byly cíleně ničeny.
odeslat odeslat    tisk tisk

Za každým z těchto křížků nebo smírčím kamenem je ukrytý konkrétní příběh vztahující se k danému místu. Kapličky, které v současnosti mnohdy stojí osamocené uprostřed rozsáhlých polí, jsou také připomínkou kdysi čilého dopravního ruchu významných obchodních cest. Většiny těchto němých svědků řady důležitých historických událostí si často ani nevšimneme. Projdeme nebo projedeme kolem nich zamyšleni nad tím, co všechno potřebujeme stihnout a zařídit a tak díky shonu a tempu našeho života ani nevnímáme důležitost odkazu, který v sobě právě tyto drobné sakrální objekty nesou i dnes.

Boží muka
Boží muka se stavěla nebo tesala do kamene nejčastěji ve tvaru sloupu nebo pilíře. Někdy bývala krytá stříškou, pod níž se na jedné nebo všech stranách nacházel výklenek pro obrázek, reliéf nebo drobnou sošku, vršek býval často opatřen malým železným křížkem. Boží muka mají symbolizovat sloup, u něhož byl bičován Kristus. Můžeme je nalézt na návrších, rozcestích, podél silnic a cest, vedoucích k nějakému poutnímu místu či ke hřbitovu, často i na místech, kde někdo zahynul. Podle dostupných zdrojů se nejstarší boží muka začala vyskytovat již před 14. stoletím, kdy se pravděpodobně stavěla muka dřevěná. Ta byla posléze z důvodu odolávání povětrnostním podmínkám postupně nahrazována kamennými.

Obr. 2. Boží muka

Největší rozšíření božích muk pak patří do období baroka a první republiky. Cihlová boží muka jsou většinou členěna do jednotlivých částí (patka, dřík, hlavice) pomocí římsy, štítků nebo nik, určených pro uložení sošky nebo obrázku. Některé formy tvoří přechod k typu kapliček, neboť jsou v průčelí vybaveny větším zamřížovaným výklenkem pro drobný oltář.

Boží muka a kapličky bývají pro dokreslení významu obklopeny honosnými stromy, které zároveň doplňují půdorysný tvar a celkovou dispozici místa do trojúhelníku, symbolu Nejsvětější Trojice.

Smírčí kameny a kříže
Smírčí kameny a kříže se v krajině objevují převážně jako pozůstatek středověkého práva – stavěly se na místech, kde se v minulosti odehrála nějaká tragická událost nebo vražda. Nechal je obvykle vytesat viník jako důkaz svého pokání a zároveň jako součást svého trestu. V tom případě bývá do rubu kamene vytesaný symbol, který ukazuje na důvod tragédie či na způsob provedení zločinu. V případě násilného činu jde především o symboly dýky, sekery nebo bambitky. V případě úmrtí v důsledku např. zasažení bleskem, pádem stromu či jiné nehody se na křížích a kamenech objevuje text.

Obr. 3. Smírčí kříže při cestě do Chomutova

Vlivy na umístění drobných sakrálních staveb do krajiny

Drobné sakrální stavby byly do krajiny umísťovány z dnes již známých důvodů, většinou spojených s náboženstvím. Věřilo se, že postavením křížů či božích muk dojde na těchto dramaticky vyhrocených místech k jakémusi smíření a pak se dostanou jak místa samotná, tak i kolemjdoucí pod Boží ochranu. Vzhledem k tomu, že i po dlouhá desetiletí a někde i staletí tyto drobné stavby v sobě uchovávají vzpomínku na pohnutou událost nebo naopak na zázračné vyváznutí z nebezpečí, mohou být i pro dnešního člověka místem, vybízejícím k odpočinku i k zamyšlení.

Další význam těchto staveb však tkví v jejich vlastní historii, která v sobě zcela názorně odráží ducha všech následných let, proměny společnosti a lidských hodnot i potřeby účelové, historické a „politické“ identifikace obyvatelstva s novým režimem, kterému církevní odkaz zcela vadil.

Vydáme-li se do krajiny s mapou stabilního katastru, v níž byly všechny tyto stavby pečlivě zakresleny (mimo jiné i z orientačních důvodů), abychom některé z nich v terénu našli, ne vždy budeme úspěšní. Důvody našeho neúspěchu mohou být různé, protože boží muka, křížky, kapličky a smírčí kameny nebo kříže byly nositeli nejen duchovního či církevního odkazu, ale svědčily i o propojení člověka s krajinou a místem života. Vyjadřovaly hluboký a v duši zakořeněný vztah k domovu, onen duchovní rozměr krajiny. Přes tyto objekty se člověk v krajině identifikoval, vytvářel si pouto k místům, kde se pro něj něco mimořádného událo a kde po dlouhé generace žil.

Obr. 4. Kaplička na cestě z Volar na Štégrovu huť

V pramenech vztahujících se ke kamenným, církevním památkám se můžeme dočíst, že většina dodnes zachovaných křížů je převážně v Čechách, v oblastech okolo státní hranice, zejména v Plzeňském kraji a Karlovarském kraji. Mimo příhraniční okresy lze o četném výskytu kamenných křížů ještě mluvit v okresech Ústeckého kraje a Královéhradeckého kraje. V Jihočeském kraji najdeme kříže jen ojediněle, vyskytují se v něm převážně kamenná boží muka a kapličky. Křížové kameny se oproti křížům nejvíce vyskytují v Kraji Vysočina, dále pak v okolí Brna a Jindřichova Hradce.

Velké množství těchto památek lze připisovat k dobru bohatému církevnímu životu a velkému vlivu církve na život v příhraničních oblastech, před válkou obydlených zbožnými německými Šumavany, na druhé straně pak vývoji poválečného osídlení a také poměrně zásadní výměně obyvatelstva v příhraničních oblastech po provedeném odsunu.

Není tajemstvím, že právě ničení a rušení církevních staveb bylo potřebné pro dosažení celkového „přerodu“ společnosti, aby víra v Boha a duchovno mohlo být nahrazena vírou ve vůdčí dělnickou stranu. Ve vysídleném pohraničí bylo potřeba vyslat směrem k původním obyvatelům jasný signál, že v něm po jejich odsunu již není jejich domov.

Obr. 5. Stožecká kaple

Bylo potřebné přerušit vazbu člověka k místu jeho narození, aby se mohl identifikovat s novými potřebami společnosti, mohl být přesouván a přestěhováván do nových městských částí vznikajících v blízkosti nově postavených továrních komplexů. Krajinu, respektive půdu, bylo potřeba postupně přetvořit ve výrobní prostředek národního hospodářství, jak jsme se ostatně ještě v osmdesátých letech 20. století učili na základní škole. Po sovětském vzoru se začala plánovat kolektivizace venkova spojená s centrálně plánovaným scelováním pozemků. Počítalo se s otevřením nových povrchových lomů na kámen, uhlí, písek apod.

Obr. 6. Řez Stožeckou kaplí

Obr. 7. Půdorys Stožecké kaple

Vlivy doby normalizace
Hrozbou pro tyto potřeby společnosti byl v lidech přetrvávající vztah k domovu, který se utvářel po dlouhá staletí mezi člověkem a přírodou a byl v krajině identifikovaný právě mimo jiné i skrze drobné sakrální objekty. Jedním z nástrojů, jak postupně v člověku přirozený vzdor vykořenit, bylo i ničení těchto ojedinělých zástupců lidové architektury. Lidové proto, že jejich autoři jsou většinou neznámí lidé, kdysi úzce spjatí s konkrétním místem.

I přes pohnutou normalizační dobu existovali výjimeční lidé, kteří se snažili o záchranu alespoň některých objektů. Při cestách např. do severních Čech je tak možné na řadě míst narazit na shluk kamenných křížů, dokonce lze najít i místa, kterým se v současnosti říká „hřbitovy vesnic“. Do nich někteří nadšenci sváželi a instalovali smírčí kameny, kříže i nalezené zbytky z bouraných kostelů nebo božích muk, které ke své smůle stály v místech rozšiřující se povrchové těžby uhlí. V západním pohraničí je pak možné narazit na některá zachovaná boží muka stojící dnes na soukromých zahradách, kam byly potají v noci odváženy většinou ze „smeťáků“ za vesnicí. Do krajiny a na původní místo se již asi nevrátí, ale zůstaly aspoň ušetřeny fyzické likvidace.

Obr. 6. Stožecká kaple po obnově (autor: cheva, Creative Commons BY-SA)

Obnova drobných sakrálních památek
V současnosti se záchrana těchto kulturních památek, mezi které rozhodně patří i drobné sakrální stavby a objekty, jeví jako samozřejmost. Existují a fungují dobrovolné spolky, starající se o obnovu kamenných památek, je možné zažádat o dotace na jejich záchranu, řada Správ národních parků a CHKO se přihlásila k obnově těchto objektů a staveb, patřících do kulturní krajiny a odkazujících na její život.

Existují a je však možné najít i takové sakrální stavby lidové architektury, které se podařilo i přes nevoli tehdejší vládnoucí garnitury celkově rekonstruovat již během doby „socialistického temna“. Mezi takové stavby západního pohraničí patří např. Stožecká kaple stojící na úpatí Stožecké skály. Její příběh je spojený se zázračným pramenem a věrnou kopií, kterou postavili původní obyvatelé regionu na německé straně hranice.

Stožecká kaple – jedinečná stavba na jedinečném místě
Šumavské lesy svou krásou a bohatstvím lákají již odedávna mnoho turistů, přicházejících z různých konců České republiky i okolních států. Před více než 25 lety k tomu všemu, co bylo možno při toulkách šumavskými hvozdy spatřit, přibyla opětovně zrekonstruovaná Stožecká kaple, unikátní stavba lidové architektury a jedinečný odkaz minulých generací. Pohled na tuto skvostnou stavbu, hrdě stojící ve své kráse ve společnosti statných vzrostlých stromů na úpatí Stožecké skály, je natolik ohromující, že dá zapomenout každému návštěvníkovi na poslední úsek cesty, který dokáže dokonale prověřit jeho fyzickou zdatnost.

Obr. 8. Půdorys poutního kostela sv. Magdalény u Zbytin na Prachaticku

I já jsem mnohokrát v němém úžasu stál proti průčelí kaple. Nyní, na rozdíl od mých prvních návštěv v osmdesátých letech, již ne z důvodu jejího žalostného a havarijního stavu.

Mariánská kaple pod Stožeckou skálou zvaná Stožecká patří mezi významné kulturní památky lidové architektury šumavského regionu. Její vznik je opředen pověstmi, sahajícími až do 17. století. Podle ústní tradice byla stavba spojena se zázračným obrazem Panny Marie, umístěným v lese u malé studánky. V roce 1791 postavil volarský měšťan Jakub Klauser na tomto místě malou dřevěnou kapli jako vděk Panně Marii za uzdravení ze slepoty, kterou trpěl po dobu tří let v důsledku svého kovářského řemesla. Vypráví se, že po tři noci se Klauserovi opakoval sen, ve kterém slyšel hlas, nabádající ho k návštěvě lesa na Stožci, kde nalezne obraz světice. Zpráva o kovářově zázračném navrácení zraku se velmi rychle rozšířila po celém kraji a toto místo se stalo častým cílem nemocných i zdravých lidí.

Vzhledem k tomu, že dřevěná stavba ve vlhkém prostředí lesa chátrala, dalo město Volary na jejím místě v roce 1804 postavit novou kapli, a to zděnou. Také starý obraz byl nahrazen obrazem Panny Marie s děťátkem a růží v ruce, který však na svém místě příliš dlouho nezůstal. Protože volarští občané prohráli svůj dlouhotrvající spor s knížecí vrchností a ztratili tak právo na užívání lesů v okolí Stožce, přenesli tento obraz do volarského kostela. Farníci z fary České Žleby, pod kterou od té doby kaple spadala, dali zhotovit kopii obrazu a tu umístili v roce 1815 nazpět do kaple. Stožecká kaple tak díky tomu neztratila svůj původní význam.

Během 1. poloviny 19. století se kaple stala významným poutním místem, ke kterému byly zřízeny tři křížové cesty ze směru od Stožce, Dobré a Českých Žlebů. Poutníci přicházeli převážně v den Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) nejen z české, ale i z německé strany. Zájem o kapli byl natolik velký, že její prostory brzy přestaly postačovat, a proto se rozhodlo o jejím rozšíření.

O něj se zasloužili především místní hajný August Gams a majitel stožecké pily pan Veselý. Domnívám se, že právě tehdy byl před kamennou kapli postaven dřevěný zastřešený přístavek, který měl sloužit jako ochrana poutníků před častými letními bouřkami. Konstrukci střechy podepíraly dvoustranně zdobené sloupy (sloupy byly stavěny tak, aby ozdobný reliéf byl viditelný z venkovní a vnitřní strany) a celý půdorysný prostor přístřešku byl ohraničen zábradlím, umístěným mezi těmito sloupy.

Přístavba však neměla dlouhého trvání. V šedesátých letech 19. století bylo povoleno využívání kaple i k jiným církevním svátkům během celého roku. Vzhledem k této nové skutečnosti se muselo přistoupit k větším stavebním úpravám kaple, spočívajících především v opláštění dřevěného přístřešku, k výstavbě kůru a dvou zvonic. Jedna zvonice byla umístěna nad vchodem a druhá nad sakristií (jak je doloženo na dobových pohlednicích, viz obr. 5).

V roce 1865 se v kapli konaly první bohoslužby. Nedlouho po návštěvě pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga byl ke kapli přistavěn průčelní dřevěný přístavek v tzv. švýcarském stylu. V roce 1914 byl interiér kaple vyzdoben dřevořezbami, z nichž se bohužel žádná nedochovala.

Po 2. světové válce končí ze strany tehdejších představitelů moci zájem o jakékoliv sakrální památky a kaple ztrácí jak svůj význam, tak i naději na další existenci. Německy mluvící obyvatelstvo bylo odsunuto za hranice a kaple byla odsouzena, stejně jako kostel v Českých Žlebech, k pozvolnému chátrání.

V letech 1983 až 1985 byla na německé straně v příhraniční obci Philippsreut postavena a vysvěcena věrohodná kopie Stožecké kaple. Uvnitř byla zcela záměrně nainstalována expozice s fotografiemi, poukazujícími na žalostný stav kaple, stojící na české straně vzdušnou čarou necelých 10 km daleko. Tato iniciativa německých nadšenců, v mnoha případech odsunutých obyvatel, tak napomohla k otevření otázky o budoucnosti Stožecké kaple.

Z popudu odboru kultury ONV v Prachaticích pak v roce 1986 začala zdlouhavá cesta jednání, vedoucích ve svém závěru k uvolnění finančních prostředků na záchranu kaple. První fází rekonstrukce bylo rozebrání zbytků dřevěné konstrukce a oprava zděné části kaple, kterou na místě provedla základní organizace Svazarmu v Loučovicích. Pozůstatky zdobených krokví, obvodového zábradlí, vnitřních nosných sloupů a ozdobného závětrování byly převezeny do Volar, do dřevodílny U Zvonice, kde byly přes zimní a jarní měsíce na nových konstrukčních prvcích ručně zhotoveny původní zdobné reliéfy.

V květnu 1988 začala na úpatí vrchu Stožce závěrečná fáze rekonstrukce Stožecké kaple, spočívající v zastřešení zděné a celkové opravě dřevěné části. Během pár měsíců pětičlenná skupina pracovníků Památek Tábor kapli zrekonstruovala. Dá se vlastně říci, že byla nově postavena, neboť z původní stavby byly zachovány pouze vstup se čtveřicí oválných zdobných sloupů a zvonice, navazující na pětici spodních prken. Na počátku listopadu byla kaple předána do užívání a i přes počáteční rozhodnutí, které nepočítalo s obnovením její církevní funkce, byla nakonec 25. srpna 1990 vysvěcena.

Poutní kostel sv. Magdalény
Nelze opomenout, že na obnově a rekonstrukcích zdevastovaných sakrálních objektů a církevních staveb se po změně politického systému v tuzemsku nemalou měrou podílejí i němečtí rodáci a bývalí obyvatelé již úplně nebo téměř zaniklých vesnic, osad a usedlostí v českém příhraničí. Řada krajanských spolků v Německu a Rakousku, kterým bylo vlastní chránit světské i duchovní hodnoty svého domova, se tak po roce 1990 zapojila do jejich znovuzrození. Bez jejich hlubokého zaujetí a pouta k domovu by ze šumavské krajiny navždy zmizely výrazné stavební dominanty, jakou je například kostel sv. Magdalény u Zbytin na Prachaticku. Bez jejich pomoci by kostel zůstal jen ubohým torzem a výmluvným mementem minulé doby, jakým byl do roku 1995, kdy byla dokončena jeho zásadní oprava. Nejspíš by ho při setrvání bývalých společenskopolitických poměrů postihl stejný osud jiných sakrálních staveb na Volarsku, jako byly kostely v Cudrovicích, Českých Žlebech či ve Strážném.

Obr. 9. Poutní kostel sv. Magdalény po celkové renovaci

Poutní kostel sv. Magdalény se nachází v nadmořské výšce 900 m a tvoří zdaleka viditelnou krajinnou dominantu. Ve středověku těmito místy procházela první trasa prachatické větve Zlaté stezky, vedoucí z bavorského Pasova přes Waldkirchen, Volary až do Starých Prachatic. Na dálkových obchodních cestách bylo běžné vytvářet odpočinková místa.

Podobně jako v případě Stožecké kaple i na místě kostela sv. Magdalény byla původně u přírodního pramene postavena malá kaplička, která se později stala vyhledávaným poutním místem.

Na počátku 18. století vyřešil kníže J. A. Schwarzenberg chátrající stav kaple zadáním její přestavby na barokní kostel staviteli Martinellimu. Ten vyprojektoval stavbu v podstatě do dnešní podoby. Změnu doznala pouze střecha věže, která změnila svůj původní hruškovitý tvar do podoby jehlanu.

Již v Soupise památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do polovice XIX. století od F. Mareše a J. Sedláčka, vydaném v Praze v roce 1913 za spolupráce knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenberga, čteme v popise prachatického politického okresu o poutním kostele svaté Magdalény: Kostelíček činí svým vnitřním uspořádáním půdorysu, jako i značnou výší a architekturou, velmi příjemný vzdušný dojem. Až do poválečných let sloužil kostel svému původnímu účelu. Dopad vystěhování německých obyvatel a vylidnění osady se samozřejmě projevil chátráním a postupnou devastací stavby.

Podobných příběhů by bylo možné vyprávět o různých stavbách v českém pohraničí velkou řadu. Některé by měly, tak jako v našich dvou případech, šťastný konec, ty další by se snad daly vnímat s jistým nádechem optimismu na lepší časy a příslibem rekonstrukce (např. kaplička v Krejčovicích na Šumavě). V každém případě nastává čas, kdy se člověk skrze drobné stavby v krajině opět identifikuje a dá všem ostatním na odiv, že je její součástí.

Použitá literatura:

[1] Černý, J.: Oživujme kapličky a kapličky oživí nás. Immaculata, roč. VI., č. 6, 1997,
s. 19–21.

[2] Lavička, R.: Boží muka na rožmberském panství. Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2003. ISSN 1212-0596. XL; 1; 2003, s. 14–33.

[3] Janík, K.: Boží muka a kapličky na Břeclavsku a Mikulovsku. Sborník Jižní Morava 1995 – archiv Mikulov.

[4] Vokálová, M.: Drobné sakrální památky, jejich obnova a funkce v současné české krajině, bakalářská práce, MUNI, Brno 2008.

Autor:

Ing. Adam Vokurka, Ph.D.

odborný asistent, Fakulta stavební ČVUT v Praze, katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství





Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
© 2007