arrows Lidské zdroje arrowsJosef Hlávka: c. a k. stavební rada, architekt, stavitel a mecenáš
foto archiv, Tomáš Malý
text Petr Zázvorka
číslo: 05/15
Josef Hlávka: c. a k. stavební rada, architekt, stavitel a mecenáš

· Josef Hlávka, 1908, časopis Zlatá Praha
Josef Hlávka, c. a k. stavební rada, architekt, městský stavitel ve Vídni a v Praze, stavební podnikatel a mecenáš, se narodil 15. února 1831 v Přešticích na Plzeňsku a zemřel 11. března 1908 v Praze. Patří svým životem a dílem k mimořádným osobnostem české architektury a stavitelství – i po více než stu letech je jeho odkaz dodnes aktuální.
odeslat odeslat    tisk tisk

Josef Hlávka byl druhorozeným synem panského šafáře v nedalekých Lužanech a jeho manželky, rozené Stachové. Po ukončení základní školy studoval od roku 1841 na gymnáziu v Klatovech, později mu vzhledem k jeho zájmu o architekturu umožnil otec další studium na pražské polytechnice (u profesora oboru stavitelství Karla Wiesenfelda, 1802–1870), kde byl rovněž dobrovolným asistentem u dr. Karla Jelínka (1822–1876) při výkladu deskriptivní geometrie.

Po ukončení pražské polytechniky, tj. tehdejšího Českého stavovského polytechnického ústavu v Praze, pokračoval v letech 1851 až 1854 v dalším vzdělávání na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Při studiu si Hlávka přivydělával (nejprve jako zedník) v období prázdnin ve vídeňské stavební firmě českého stavitele Františka Šebka, kde získal v roce 1860 i mistrovské vysvědčení dokonalé způsobilosti k samostatnému provozování pozemního stavitelství.

Stavba budovy vídeňské opery, 1862

Stavby ve Vídni a v Bukovině
V této době se zároveň seznamoval s nejnovějšími proudy v architektuře, které do Vídně většinou přicházely z Paříže. Jako spolupracovník architekta Jindřicha Ferstla (tedy akad. arch. Heinricha Freiherra von Ferstela, 1828–1883) se ve Vídni účastnil například vypracování stavebních plánů pro novou Rakousko-uherskou banku v novorenesančním stylu (současný Palais Ferstel). Zároveň tak poznával teorii i praxi oboru. Za vynikající studijní výsledky mu byla v roce 1854 udělena prestižní Římská cena (Grand Prix), jejíž součástí byla rovněž cesta po Evropě. V letech 1856 až 1859 tak procestoval Itálii a zároveň navštívil i Řecko, Anglii, Německo a Francii.

Po návratu do Vídně se podle stanov uděleného stipendia přihlásil jako architekt k práci v rakouských státních službách, po odmítnutí (pro nedostatek zakázek po prusko-rakouské válce v roce 1866) se pak věnoval spíše praktickému stavitelství a stavebnímu podnikání. Začal opět pracovat ve firmě Františka Šebka, kde již před absolutoriem na akademii zastával místo ředitele stavební kanceláře. Majitel si Hlávku za jeho pracovitost a schopnosti natolik oblíbil, že mu při odchodu do penze firmu odkázal. V roce 1860 se tak architekt stává podnikatelem a velmi brzy si získává pověst renomovaného stavitele.

Vídeňská opera (Wiener Staatsoper) v současnosti (foto: Bwag)

První úspěšnou realizací Hlávkovy firmy ve Vídni se stal kostel Lazaristů. Díky neobyčejně rychlému provedení stavby jej v roce 1861 oslovil přímo rakouský ministr obchodu a národního hospodářství Mathias Wickenburg, aby se účastnil soutěže na výstavbu Velké (Státní) opery ve Vídni na Ringstrasse, kterou Hlávka vyhrál (architekty budovy opery byli jeho někdejší učitelé August Siccard von Siccardsburg a Eduard van der Nüll). Jeho firma zahájila stavbu ještě téhož roku a náklady na stavbu dosáhly tehdy značných šest milionů zlatých.

V roce 1862 byl Hlávka jmenován členem c. k. stavební komise ve Vídni, v roce 1863 byl ustanoven korespondentem, v roce 1864 konzervátorem a později členem c. k. ústřední komise pro uchování historických památek v Rakousku. Za stavbu vídeňské opery osobně od císaře získal v roce 1865 titul vrchního stavebního rady, v roce 1866 se stal členem c. k. Akademie výtvarných umění ve Vídni. Úspěšný architekt a podnikatel byl výnosem Ministerstva kultury a vyučování vyzván k vypracování projektu stavby, která se stala Hlávkovým nejrozsáhlejším dílem. Jednalo se o výstavbu komplexu rezidence řeckokatolického biskupa v Černovcích na Bukovině (v současnosti budova univerzity na území Ukrajiny). Součást rezidence představovaly prostory pro synodální schůze, semináře pro výchovu řecko-ortodoxního duchovenstva, děkanství a ubytovací prostory při semináři a katedrále ustanovených řeholníků. Po schválení plánů bylo Hlávkovi svěřeno rovněž vedení těchto staveb. Za projekt získal v Paříži na Světové výstavě v roce 1867 II. cenu za architekturu, v roce 1870 zlatou medaili pro umění a vědu.

Stavby v Čechách
V Čechách v roce 1862 vypracovává Hlávka projekt na novou Zemskou nemocnici a porodnici U Apolináře v Kateřinské ulici. Návrh porodnice vyřešil způsobem v té době zcela původním: šest rovnoběžných pavilonů spojil dvěma chodbami, při nichž se nacházejí porodní sály. Dva takto vzniklé soubory spojuje na severním konci budova správy a kaple, na jihu přízemní budova kuchyně, prádelny a kotelny ústředního topení. Všechny lůžkové pokoje mají výhled k jihu. Projekt byl schválen v roce 1865, v letech 1867 až 1875 se porodnice postavila a v červenci 1875 byla zkolaudována.

Rezidence bukovinských metropolitů – současný stav, Černovce (foto: Roland Geider – Ogre)

Stavba, vycházející z novogotického vzoru, byla zřejmě přímo ovlivněna Hlávkovým předchozím pobytem v Anglii. Velmi výrazný zevnějšek budovy je charakteristický užitím režného cihelného zdiva, říms, některé detaily jsou zdobeny černou a zelenou glazurou, sokl i kružby oken kaple jsou kamenné. Arkýřová kaple v čele budovy má čtyřdílnou „diamantovou“ klenbu stojící na středním sloupu a zdobí ji kromě jiných i obrazy od Adolfa Liebschera (1857–1919). Pojetí stavby předběhlo dobu o desítky let, tato instituce bez přerušení provozu slouží dodnes. Právě 28. dubna 2015 uplynulo 140 let od narození prvního dítěte (holčičky), které se v ní roku 1875 narodilo Barboře Koutné z Rožmitálu.

V roce 1866 patřil Hlávka mezi osm architektů vybraných k účasti v konkurzu na výstavbu nové techniky na Novém Městě pražském, nakonec byl však jmenován do výběrové komise. Původní Šebkovu stavební firmu v té době značně rozšířil, v letech 1860 až 1869 firma postavila 142 staveb, zaměstnávala devatenáct architektů a jeho projektová kancelář tak mohla řídit až padesát staveb současně. Finanční úspěchy umožnily Hlávkovi pro právě ovdovělou matku zakoupit v Lužanech u Přeštic zámek, který v jeho dalším životě sehrál významnou roli. Za účasti architekta Josefa Mockera (1835–1899) jej v letech 1886 až 1887 rozsáhle přestavěl. U zámku vytvořil zajímavou zahradní dispozici a postavil i novou kapli Jména Panny Marie, pro kterou složil Antonín Dvořák Mši D dur, zvanou Lužanská.

Především investičně se Hlávka podílel na stavbě svých domů ve Vodičkově ulici v Praze, řídícím architektem však byl Bedřich Tesař (1835–1890) a po jeho smrti Josef Fanta (1856–1954), a také na stavbě Hlávkovy koleje. Hlávkův nadační dům ve Vodičkově ulici sestává ze dvou budov, budovaných staviteli Čeňkem Gregorem a Františkem Starkem v letech 1887 až 1888. Hlávkova kolej na Novém Městě pražském na nároží Jenštejnské a Dittrichovy ulice je dílem Josefa Fanty z let 1903 až 1904.

Předlohou pro stavbu Zemské porodnice U Apolináře v Praze byly porodnice v Bruselu, Vídni a v Paříži. Ve své době byla považována za největší porodnici v Evropě. Měla kapacitu 376 lůžek, existoval v ní rovněž zvláštní vchod vedoucí na tajné oddělení s utajovanými porody (foto: Tomáš Malý).

V roce 1890, při velké povodni v Praze, kdy se zřítila část Karlova mostu, prosadil Hlávka jeho obnovu do předpokládané podoby z doby Karla IV. Komise konkurzu na řádnou stolici pozemního stavitelství české části polytechniky jej označila za vynikajícího stavitele, který se měl do konkurzu o toto místo přihlásit. V tomtéž roce však Hlávka v důsledku pracovního vypětí a stálého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovcemi onemocněl nervovou chorobou, kdy mu po kolapsu ochrnuly obě nohy. Osmatřicetiletý podnikatel se octl na invalidním vozíku, musel opustit kancelář a uchýlit se do zámku v Lužanech. Z nemoci se mu podařilo vymanit až po jedenácti letech. Roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že opět mohl chodit. O dva roky později zemřela jeho první manželka Marie (rozená Čermáková) na tuberkulózu. Po její smrti odjel Hlávka načas opět do Vídně, kde se seznámil s klavíristkou a zpěvačkou Zdeňkou Havelkovou, přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka, která se stala jeho druhou ženou. Po svatbě odjel z Vídně zpět do Lužan. Zámek se pak stal centrem společenského dění, na návštěvy přijížděla řada osobností z kulturních, vědeckých i politických kruhů a jejich počet se neustále zvyšoval. Vznikly na něm projekty pro založení České akademie věd a umění, stavby nových studentských kolejí i budov Akademie výtvarných umění v Praze.

Jako zástupce českého národa byl Hlávka zvolen poslancem do panské sněmovny říšské rady, v roce 1891 se stal jejím doživotním členem.

Nadační činnost
Svůj věhlas největšího mecenáše v Čechách získal Hlávka především promyšleným programem, zaměřeným zejména na kulturu a vzdělanost českého národa. V roce 1869 se stal zakládajícím členem České matice technické, po přesídlení do Prahy založil v roce 1883 na české polytechnice částkou 25 000 zlatých nadaci České technické nadání, v souvislosti se zřízením České univerzity Karlo-Ferdinandovy věnoval 22 000 zlatých zlaté renty pod názvem České univerzitní nadání Josefa a Marie Hlávkových. Z úroků této částky bylo stanoveno stipendium po 300 zlatých pro tři studenty, a to na fakultě právnické, filozofické a lékařské. V roce 1884 byl rovněž (anonymně) založen Jubilejní fond pro vědeckou českou práci při Královské společnosti nauk s nadačním kapitálem 20 000 zlatých, který se navýšil během dalších tří let na částku 35 000 zlatých.

Fasáda porodnice je z režných cihel, sokl a kružby kolem oken jsou kamenné. Římsy a některé detaily zdobí černá a zelená glazura (foto: Tomáš Malý).

Svým velkorysým darem 200 000
zlatých umožnil v roce 1890 také vznik České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (později přejmenované na Českou akademii věd a umění) a byl zvolen jejím prvním prezidentem. V roce 1891 Hlávka zřídil zvláštní nadání, do něhož vložil 15 000 zlatých ke zřízení jezdecké sochy sv. Václava před budovou Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Rovněž inicioval vydávání Soupisu památek historických a uměleckých v Království českém, hradil první kompletní překlad Shakespearova díla do češtiny, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a jeho kvarteto i řadu dalších osobností umění a vědy. U příležitosti 25. výročí Spolku českých architektů a inženýrů založil Hlávka nadaci ve výši 3000 zlatých na podporu studijních cest do ciziny.

V dubnu 1893 předložil Hlávka návrh na zestátnění pražské akademie malířské a zároveň zřídil nadaci ve výši 100 000 zlatých pro studijní a cestovní stipendia. Na tuto školu byli povoláni z Paříže vynikající malíři Václav Brožík (1851–1901) a Vojtěch Hynais (1854–1925). Významnou podporu měli studující v zajištění jejich bydlení po dobu studia.

Gotizující arkýřová kaple v čele budovy (foto: Tomáš Malý)

Hlávkovy koleje měly za cíl především ulehčit tíživé situaci nemajetných studentů. Vybavení bylo na svou dobu velmi moderní, koleje měly vlastní pekárnu, kuchyni (kterou využívali i ostatní studenti) či tělocvičnu. Studenti, pro které se vžil také termín Hlávkovi rytíři, původně užívali kolej pod podmínkou, že ovládnou jeden cizí jazyk a absolvují výcvik v šermu.

Bezdětný Hlávka završil své mecenášské úsilí čtyři roky před smrtí, když v poslední vůli z roku 1904 svým univerzálním dědicem jmenoval nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které mělo být podle statutu ustanoveno ihned, nejpozději však do dvou let po jeho smrti. Nadace byla právnicky tak dokonale vytvořena, že přetrvala období zavření vysokých škol i totality a je tak nejstarší nadací s nepřetržitou kontinuitou v České republice.

Sluší se připomenout, že jedna ze stěžejních staveb architektonické moderny, první celobetonový most přes Vltavu z let 1909 až 1912, projektovaný architektem Pavlem Janákem (1882–1956) a inženýrem Františkem Menclem, odborníkem na mostní konstrukce (1879–1960), s reliéfy Ladislava Kofránka (1880–1954) a Bohumila Kafky (1878–1942), se sousošími Práce a Humanita od Jana Štursy (1880–1925), nese Hlávkovo jméno. Mezi medailony s portréty významných osobností Prahy od Otto Gutfreunda (1889–1927), umístěnými mezi oblouky mostu, nalezneme i tvář Josefa Hlávky.

Použitá literatura:
[1] Lukeš, Z.: Praha moderní, I, II, III. Paseka, 2014.
[2] Wittlich, P.: Pražská secese. Praha: Odeon, 1982.
[3] Vlček, T.: Praha 1900. Praha: Panorama, 1986.
[4] Ottův slovník naučný. Praha, 1888–1909.
[5] Staňková, J.; Štursa, J.; Voděra, S.: Pražská architektura. Praha: Tiskařské závody Praha, 1990.
[6] Švácha, R.: Od moderny k funkcionalizmu. Praha: Victoria Publishing, 1995.
[7] Poche, E.: Praha našeho věku, Praha: Panorama, 1978.

Vstupní interiér porodnice s vrátnicí (foto: Tomáš Malý) 





Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
© 2007