arrows Lidské zdroje arrowsEvropan Jan Kotěra
foto archiv autora
text Petr Zázvorka
číslo: 04/14
Evropan Jan Kotěra

· Jan Kotěra
Nejvýraznější osobností české architektury přelomu 19. a 20. století byl Jan Kotěra (18. prosince 1871 až 17. dubna 1923), nástupce profesora Friedricha Ohmanna na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Díky své energii a cílevědomosti se záhy osvědčil jako organizátor a tvůrce, pro něhož byla konstrukce základním prvkem díla, které spojoval s běžnou technologií zděné stavby.
odeslat odeslat    tisk tisk
Jan Kotěra se narodil v Brně (v tehdejším „předměstí Vídně“) v bilingvní rodině, jako mladší syn Antonína Kotěry, pozdějšího zakladatele a ředitele České obchodní školy v Plzni, a jeho ženy Marie, rozené Voglové.

Raná studia

Vychován byl v německých školách, nejprve v Ústí nad Labem a později na státní vyšší průmyslové škole, Odborné škole stavitelské v Plzni. V roce 1890 přichází Kotěra do Prahy, absolvovat pomaturitní praxi. V období pražského pobytu zažil Kotěra v Praze Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891, a tedy i atmosféru, kdy se Praha postupně probouzela z provinciálního poklidu, za narůstající převahy českého živlu v oblasti kultury i politiky.

Praxe v Praze

Kotěra v Praze absolvoval praxi v projektové kanceláři svého vzdáleného příbuzného, inženýra J. F. Freyna, který, spolu s rodinným přítelem baronem Mladotou ze Solopysk, rozpoznal Kotěrův tvůrčí talent a stal se tak sponzorem jeho dalšího studia. Své nadání prokázal Kotěra již prvními návrhy staveb. Rodině Mladotů ze Solopysk v letech 1894 až 1896 projektoval návrh přestavby rodinného zámku Červený Hrádek, v roce 1894 obdržel 2. místo v soutěži na stavbu spolkového domu v Přelouči. Oceněný návrh předložil při přijímacím řízení na Akademii výtvarných umění ve Vídni – a byl přijat.

Wagnerschule

V letech 1894 až 1897 absolvoval Jan Kotěra speciální školu architektury vídeňské Akademie výtvarných umění, vedenou zastáncem a propagátorem moderní architektury Otto Wagnerem (1841–1918). Pobytem ve Vídni, v metropoli monarchie, aspirující na jedno z předních center evropské kultury, získal Kotěra možnost působit v okruhu Wagnerových žáků a spolupracovníků, jako byli architekti Josef Maria Olbrich (1867–1908) nebo Josef Hoffmann (1870–1956), oba původem z území Čech a Moravy – podílejících se významně na zdejším bohatém kulturním životě. Ve Vídni se Kotěra seznámil rovněž s brněnským rodákem Adolfem Loosem (1870–1933), jenž se v roce 1896 vrátil z tříletého pobytu v USA. Ve Vídni rovněž uzavřel celoživotní přátelství se Slovincem Josipem Plečnikem (1872–1957).

V roce 1897 byl Kotěra přizván do debatního klubu Siebener Club, který se stal zárodkem skupiny Vídeňská secese. V dialogu se spolužáky i kolegy se utvářel jeho výtvarný názor, tehdy především ovlivněný modernizmem svého učitele a italsky orientovaným klasicizmem.

Evropský rozhled se projevil i ve vypracování ročníkových úloh a absolventské práce, kterou zadal Wagner Kotěrovi v průběhu studia. V prvních dvou případech se jednalo o návrh kostela a knížecích lázní, tématem závěrečné práce se stal návrh hypotetického ideálního města při vjezdu do dnes již reálného podmořského tunelu Calais – Dover.

Kotěra získal za první dva návrhy v roce 1896 Fügerovu cenu a speciální školní cenu. O rok později, v roce 1897, mu byla udělena prestižní Římská cena, spojená se stipendijním pobytem v Palazzo Venezia v Římě a cestami po Itálii, které uskutečnil od února do června 1898. Své zážitky z cest Itálií Kotěra sděloval Plečnikovi v několika dopisech, z nichž jeden, německy psaný, s českým dovětkem Tvůj přítel Jan Kotěra, je v tomto článku publikován vůbec poprvé.

Je příznačné, že Josip Plečnik, studující na Wagnerschule o ročník níže, získal cenu a stipendium spojené s pobytem v Itálii o rok později. Oba architekti tak mohli své názory na umění konfrontovat bezprostředně i s dědictvím antiky a renesance.

Umprum a SVU Mánes

Po absolvování vysoké školy si Kotěra v souvislosti s odchodem lvovského rodáka, profesora Friedricha (Bedřicha) Ohmanna (1858–1927), povolaného do Vídně k novobarokní dostavbě císařského zámku Hofburgu, vyjednal jeho zastoupení v Praze na Uměleckoprůmyslové škole. Ohmann, architekt velké fantazie a výtvarného talentu, prosazoval jako obdivovatel barokní architektury z pozice profesora dekorativní architektury novobarokní (výjimečně i novorenesanční) tvarosloví, později se však přiklonil k secesi.

.

Vlastní vila Jana Kotěry, Praha – Královské Vinohrady (1908–1909)

Sedmadvacetiletý Kotěra přichází naopak do Prahy jako kosmopolitní osobnost plná energie, jež je odhodlána „otevřít okna do Evropy“, směrem k západnímu myšlení a modernímu pojetí architektury z hlediska její funkce a konstrukce. Jeho žáky, obdivovateli a následovníky se stali budoucí osobnosti české architektury, konkrétně Josef Gočár (1880–1945), Otakar Novotný (1880–1959), Bohumil Waigant (1885–1930) a řada dalších. V roce 1897 se stal Kotěra redaktorem Volných směrů, kde koncipoval architektonickou část časopisu. Záhy se kolem mladého profesora utvořila skupina umělců – kromě architektů především sochařů a malířů. V roce 1898 vstoupil do SVU Mánes a řadu dalších let byl pak jeho předsedou.

Společensky úspěšný architekt, charakterizovaný svými žáky jako osobnost s neobyčejným osobním charizmatem, jež vynikal noblesou, nezištností a gentlemanstvím, v Praze zakořenil, založil rodinu. V roce 1899 se oženil s Bertou Trázníkovou, zařídil si vlastní byt v Jenštejnské ulici na Novém Městě. V roce 1900 se manželům narodila dcera Věra (v dalších letech pak v roce 1902 Johana, v roce 1904 Miroslav a v roce 1914 Jaroslav).

Program nové generace

Jako přesvědčený wagnerián Kotěra hned na počátku působení v Praze vydal programové prohlášení, publikované ve Volných směrech. Proti respektu k tradici a proti pouhému kombinování historických motivů nastoluje požadavek pravdivosti a tvořivosti. Podle Kotěry architektura spočívá v tvoření prostoru, kde účel, konstrukce a místo jsou jeho hybnou silou – a forma jejich následkem. Umělecké vyškolení by mělo povzbudit žákovu osobitost, ze všech sil by mělo podporovat rozvoj a šlechtění jeho individuality.

Učitel tedy nevnucuje žákovi nutně svůj styl, jeho umělecko-výchovný vliv nevybočí z mezí daných základními principy určitého nazírání a přesvědčení.

Tuto koncepci přenesl Kotěra později v roce 1910 i na nově vytvořenou speciální školu architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se stali jeho žáky další významné tvůrčí osobnosti, například Josef Štěpánek (1889–1964), Bohuslav Fuchs (1895–1972), František Lydie Gahura (1891–1958), Jaromír Krejcar (1895–1949), Kamil Roškot (1886–1945), Adolf Benš (1894–1982) a řada dalších. Sídlem školy se stal ateliér ve vlastní vile, který sloužil výuce i po Kotěrově smrti. Na uvolněné místo profesora v Uměleckoprůmyslové škole prosadil Kotěra Josipa Plečnika.

Peterkův dům v Praze na Václavském náměstí od Jana Kotěry (1899–1900) – jedna z prvních ukázek secesního stylu v tuzemsku.

Inspirace a koncepce tvorby

Jako redaktor Volných směrů představoval Kotěra české kulturní veřejnosti evropskou i světovou moderní architekturu.

Tehdy se hledala cesta k anglickému reformátorskému hnutí Arts and Crafts Exhibitions Society (toto umělecké hnutí se vyznačovalo zejména důrazem na obnovu řemeslných dovedností) a sledoval se vývoj britské obytné architektury v Anglii i ve Skotsku – sám Kotěra navštívil Anglii v letech 1905 a 1906. Již na přelomu století seznamoval čtenáře Volných směrů rovněž s návrhy a realizacemi amerických architektů Louise Sullivana (1856–1924 ) a Franka Lloyda Wrighta (1867–1959). Po roce 1905 zaujal Kotěru Holanďan Hendrik Petrus Berlage (1856–1934), jehož stavby spolu se svými žáky navštěvoval a studoval.

Inspiraci hledal Kotěra také v domácí tradici, již v roce 1901 ocenil lázeňské budovy slovenského architekta Dušana Samo Jurkoviče (1868–1947) v Luhačovicích. V rané tvorbě se Kotěra řídil podobnými zásadami jako Jurkovič, když se snažil spojit tradici lidových staveb v tuzemsku s organizací anglického rodinného domu. Preferoval funkční prostorové řešení interiéru, dobré větrání, denní i umělé osvětlení a moderní zásady hygieny. Typický rodinný dům, navrhovaný Kotěrou, se otevírá přírodě svými terasami, balkony, lodžiemi a arkýřovými okny. Návrhy příměstských vil, jejich interiéry, nábytek a veškerá technická zařízení včetně doplňků – to všechno je podle Kotěry součástí návrhu architekta – projektanta. Jde o Gesamtkunstwerk (integrální, celostní umění) v nejširším pojetí, které v dalších letech představovalo základní princip jeho tvorby.

Stavby v Praze

Prvním Kotěrovým významným dílem v Praze se stala stavba bankovního a nájemního Peterkova domu na Václavském náměstí, včetně zařízení interiérů, z let 1899–1900. Kotěra hledal způsob, jak se osvobodit od naučených schémat a dospěl k vlastnímu výrazu, blížícímu se belgicko-francouzské variantě art nouveau, která je opakem vídeňské geometrické secese. Při práci se tak Kotěra dostává do obtížné situace – jednu z prvních realizací secesního stylu v Praze totiž kritizovali architekti mladé generace sdružené kolem Volných směrů, hledající cestu k moderně, starší generace architektů ji zároveň vnímala jako import z Vídně, protivící se konzervativnímu vkusu svou velmi střídmou zdobností.

V Kinského sadech byl v roce 1902 podle jeho návrhu postaven dřevěný výstavní pavilon SVU Mánes, určený původně pouze pro jediný účel. Zejména díky pařížským kontaktům malířky a patronky řady českých umělců Zdenky Braunerové (1858–1934) v něm byla uspořádána výstava plastik jednoho z největších sochařů 19. století, Auguste Rodina (1840–1917). Velká osobnost světového sochařství na pozvání malířky v roce 1905 rovněž Prahu navštívila a svým pojetím umění ovlivnila tvorbu řady českých umělců. V Mánesu se uskutečnily výstavy dalších umělců evropského formátu, pavilon byl odstraněn až v roce 1917.

V letech 1902 až 1903 se uskutečnila další z pražských Kotěrových realizací – stavba Trmalovy vily v Praze – Strašnicích (pro rodinu ředitele veřejné obchodní školy). Šlo o první vilu navrhovanou Kotěrou v duchu anglické moderny, s mnoha folklorními motivy (hrázděné zdivo, sedlová střecha, bohatě vyřezávané prvky zábradlí terasy a schodiště). Dominantní prostor vily představuje vstupní hala anglického typu, z níž se vchází do kuchyně a salonu. Památka je zrekonstruovaná a v současnosti slouží jako Kotěrovo centrum, odborné studijní zařízení a muzeum Kotěrovy tvorby přístupné veřejnosti.

V letech 1906 až 1907 byla postavena podle Kotěrova návrhu Vršovická vodárna v Praze – Michli. Jde o soubor staveb včetně vodárenské věže s měděnou střechou a fasádou z neomítnutých cihel, která sloužila svému účelu až do roku 1975 a je významnou technickou památkou, jejíž podzemní vodojem slouží dodnes. (Podobnou inženýrskou stavbou s vodárenskou věží, která má fasádu z režných neomítaných cihel, představuje dosud plně funkční vodárenská soustava v Třeboni – Holičkách, která byla uvedena do provozu podle Kotěrova návrhu již v roce 1901.)

V letech 1908 až 1909 byl podán návrh a realizoval se Laichterův dům v Praze – šlo o původně tříposchoďový dům na Vinohradech s fasádou z neomítnutých cihel pro nakladatele Jana Laichtera. Nakladatelství se nacházelo v přízemí, v dalších patrech byt nakladatele a nájemní byty. Ve velkoryse pojaté vstupní hale byla nedávno rekonstruována původní barevná ornamentální výmalba a dřevěné obložení stěn a schodiště.

Roku 1907 koupil pozemek a o rok později již navrhoval Kotěra vlastní vilu s ateliérem v Praze ve starší vilové čtvrti na okraji Královských Vinohrad.

Dům, navržený ve stylu moderny, se vyznačuje přísnou racionální logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativního detailu na geometrizované prvky.

Typická pro Kotěru je opět fasáda z neomítnutých cihel. Vnitřní dispozici domu, zasazeného do klesajícího terénu, Kotěra rozčlenil na tři celky. Do horního suterénu umístil oddělený byt domovníka a kuchyň, spojenou pouze podávacím okénkem s jídelnou, za níž se nacházel hudební pokoj. Z tohoto podlaží vedlo do přízemí schodiště, sloužící pouze rodině a hostům. V přízemí byly umístěny ložnice a reprezentativní salon s horním osvětlením. V prvním patře, samostatně přístupném z hlavního schodiště, se nacházela pracovna a ateliér, který navštěvovali i jeho žáci. Pro Kotěru byly typické detailně promyšlené interiéry, včetně zařízení a umístění uměleckých děl jeho kolegů z uměleckého spolku Mánes – například sochařů Jana Štursy (1880–1925) a Josefa Mařatky (1874–1937) nebo malíře Jana Preislera (1872–1918). Po smrti Jana Kotěry zdědily v roce 1923 vilu jeho děti, které ji však již v roce 1927 prodaly. Roku 1939 pak koupila vilu rodina současných vlastníků, kterým byl dům po roce 1948 odebrán a dočasně rozdělen na několik bytů.

Urbánkův dům – Mozarteum v Praze (1911–1913).

O obtížnosti, s jakou se prosazovaly Kotěrovy návrhy na velké veřejné stavby v Praze, svědčí návrh na stavbu univerzitních budov Právnické a Teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Šlo o projekt, kterým se Kotěra zabýval od doby předložení skic prvního návrhu v roce 1907 až do své smrti. V průběhu let doznala původní dispozice řešení budov navrhovaných symetricky po obou stranách Čechova mostu na základě nové dopravní situace i dalších požadavků pronikavých změn. Druhý z návrhů byl podán v roce 1909, v roce 1913 pak byl vypracován třetí projekt, který byl rovněž odmítnut. Východiskem pro realizaci jedné poloviny návrhu – Právnické fakulty, stavby dokončené až po Kotěrově smrti architektem Ladislavem Machoněm (1888–1973), se staly pozdější varianty návrhu, kdy se objevuje na fasádě motiv umělecky zdobeného trojúhelníkového štítu, připomínající jinou Kotěrovu pražskou realizaci, obchodní dům hudebního skladatele Mojmíra Urbánka v Jungmannově ulici v Praze, zvaného také Mozarteum.

Tuto stavbu Kotěra navrhl a realizoval v letech 1911 až 1913. Uplatnil při ní myšlenku fasády obložené cihlami, ustupující patro po patře do hloubky budovy. Objem budovy uzavřel do železobetonového rámu, v úrovni přízemí a prvního patra otevřel jeho vnitřek do ulice.

V letech 1919 až 1920 Kotěra navrhl budovu školy architektury při Akademii výtvarných umění v Praze na Letné, stavbu však již dokončil v letech 1923 až 1924 jeho spolupracovník a nástupce Josef Gočár.

Stavby mimo Prahu

Originalita a boj proti českému zpátečnictví, planému vlastenčení, historizujícím stylům a uzavřenosti proti cizím vlivům měly za následek, že Kotěra neměl v Praze dostatek velkých staveb. Bylo proto nutné kompenzovat tuto skutečnost stavbami mimopražských vil a domů.

Již v letech 1903 až 1904 realizoval Kotěra svoji první velkou zakázku, stavbu Okresního domu v Hradci Králové, neboť starosta města, František Ulrich, byl příznivcem moderních výtvarných směrů. Dům, který stojí na parcele nedaleko labského nábřeží v pásu bývalých hradeb, navrhl Kotěra včetně veškerého zařízení kavárny a restaurace.

V letech 1905 až 1907 projektoval a stavěl Národní dům v Prostějově, jednu z největších veřejných staveb své doby. U této stavby bylo nutné skloubit různé funkce, jako byl víceúčelový sál, salony, restaurace a kavárny. Kotěra proto zvolil dvoukřídlou budovu ve tvaru L, s oddělenými provozy. Mimořádnou péči věnoval interiérům s bohatou dekorací.

V roce 1906 vypracoval první návrh městského muzea v Hradci Králové, jež se podle jeho návrhu stavělo v letech 1909 až 1913 – toto muzeum patří k vrcholům jeho tvorby, neboť přísný styl svých staveb převedl do monumentálního měřítka. Po přepracování – město totiž nemělo dostatek peněz na realizaci náročného a zdobného návrhu – Kotěra značně zjednodušil fasádu, použil levnější materiál (snížil použití kamene na minimum), přidal betonový sokl a zvětšil plochu fasády z režného zdiva. Veškeré zbývající plochy byly jen hrubě omítnuty. Nakonec se začalo stavět na jaře roku 1909, muzejní sály a čítárna byly zpřístupněny v roce 1913.

Řadu dokončených předválečných staveb završila novostavba vily – Lembergerova – Gombrichova paláce ve Vídni v letech 1913 až 1915, která byla navržena na základě požadavků Kotěrova přítele Richarda Gombricha a jeho tchána Paula Lembergera jako nový domov pro dvě rodiny, což znamenalo složitosti v půdorysném řešení budovy, aby bylo možné vyhovět požadavkům zadavatelů. Objemová kompozice vily prošla z toho důvodu poměrně výrazným vývojem. Styl domu, kde by bylo možné ve výzdobě nalézt prvky pražského architektonického kubizmu v Kotěrově pojetí, odpovídají zájmu autora o tvorbu Josefa Hoffmanna i vazbám na architekturu tehdejších berlínských neoklasicistních vil.

Příkladem spolupráce architektonické kanceláře Jana Kotěry s osobitým investorem se stalo přebudování rodinné vily se zahradou podle pokynů továrníka Tomáše Bati, tehdejšího starosty Zlína, v letech 1909 až 1914. Přes někdy složitou komunikaci obou silných individualit se podařilo vytvořit dílo, které je v současnosti, po rekonstrukci, významnou architektonickou památkou města. (Podrobně o této stavbě se lze dočíst ve Stavebnictví 11–12/2007, str. 74–78). Kotěra ve spolupráci s Baťou pokračoval i v průběhu dalších let, kdy zpracoval například návrh na soubor dělnických domků ve Zlíně.

Dělnické kolonie

Zvláštním úsekem Kotěrovy tvorby a dokladem jeho sociálního cítění se staly návrhy dělnických kolonií. Již v letech 1909 až 1913 a dále do roku 1919 navrhl a postupně realizoval kolonie státních železničních zaměstnanců v Lounech.

Jan Kotěra v uvedeném případě vyprojektoval několik typů rodinných vilových domů, jež byly zpracovány natolik velkoryse, že snesou srovnání s mnohými individuálně koncipovanými stavbami. Přínos této Kotěrovy práce nespočívá pouze v samotné architektuře jednotlivých domů, ale i ve zpracování urbanistického celku kolonie jako takové, která je jednou z nejdůslednějších aplikací teorií zahradního města na českém území. Jan Kotěra vyprojektoval do kolonie devět typů domů. Díky tomu působí celek poměrně rozmanitě, i když sám jejich autor tuto rozmanitost později kritizoval a přiklonil se k názoru, že by větší stejnorodost působila klidnějším dojmem. Všechny domy jsou patrové. Byty tvoří malé jednotky o jednom či dvou pokojích s kuchyní a příslušenstvím.

Spolupráce kanceláře Jana Kotěry s Tomášem Baťou vyústila rovněž v návrh první kolonie dělnických domů ve Zlíně, který pochází z roku 1915. Původně mělo jít o velkorysý urbanistický celek, situovaný jihozápadně od starého Zlína, včetně správních budov, restaurace, školy, nemocnice, obchodu, domů služeb a muzea. Kolem domků byly navrženy zahrady, kde podle původních představ Tomáše Bati měli dělníci po osmihodinové práci u pásu relaxovat při zahradnických pracích dalších osm hodin. (Později se však od této představy upustilo z praktických důvodů a plán výstavby se zahustil.) Odlišnou, zčásti uskutečněnou koncepci Kotěra zpracovával v roce 1918. Šlo o kolonii domů při dnešní třídě Tomáše Bati – kolonii Letná, která se tehdy skládala z nájemních domů a rodinných domků. Do současnosti se dochovaly dva z původně pěti domů krytých mansardovou střechou, které náležely starší fázi výstavby – tzv. včelín a devět dosud obydlených čtyřdomků s rovnými střechami. Kotěra se stal rovněž učitelem pozdějšího hlavního Baťova architekta, Františka Lydie Gahury, pod jehož vedením (a za účasti dalších architektů) se tzv. baťovská architektura Zlína dále specifikovala. Poslední Kotěrův návrh tohoto druhu tzv. úsporné architektury představovala dělnická kolonie v Králově Dvoře, realizovaná v roce 1920.

Kotěra-organizátor a výstavy

Jan Kotěra se stal symbolem moderní české architektury aspirující na emancipaci s evropskými a světovými uměleckými trendy své doby. Výstavní, stejně jako spolková činnost sloužily jako důležitá forma výměny informací v oblasti moderního umění.

- Ještě v roce 1900 dokončil Kotěra po Friedrichu Ohmannovi expozici pražské Uměleckoprůmyslové školy na světové výstavě v Paříži a tato expozice obdržela stříbrnou medaili. Pro Světovou výstavu navrhl Kotěra i salonní vůz Pražských elektrických drah, který vyrobila Ringhofferova továrna na Smíchově. Rovněž tento unikátní exponát získal v Paříži Grand Prix.

- V roce 1904 Kotěra spolu se svými žáky a spolupracovníky organizoval expozici českého oddělení na světové výstavě v St. Louis. V průběhu výstavy sám rovněž USA navštívil.

- V roce 1907 byla koncipována instalace samostatné expozice SVU Mánes zastupující (spolu s vídeňským spolkem Hagenbund) Rakousko na světové výstavě v Benátkách.

- V letech 1910 až 1911 se Kotěra podílel na účasti architektů SVU Mánes na mezinárodní výstavě v Římě roku 1911.

- V roce 1913 inicioval založení Svazu československého díla. Realizoval instalace rakouské expozice na Světové výstavě v Mnichově. Za úspěch této expozice byl oceněn bavorským Řádem sv. Michala II. stupně.

- V roce 1917 se připojil k Prohlášení spisovatelů obracejících se k českým poslancům, aby hájili zájmy samostatného českého národa.

- V roce 1919 odjel do Paříže, kde proběhlo jednání o výstavě českého umění.

- V roce 1923 absolvoval poslední exkurzi se studenty do Říma.

Dne 17. dubna 1923 po delší nemoci zemřel Jan Kotěra uprostřed činorodé aktivity.

Vznik Republiky československé sliboval nové možnosti, které však plně uplatnili Kotěrovi žáci a následovníci, již bez svého učitele.

Kotěrovi spolupracovníci a období jejich pracovního vztahu

Otakar Novotný, 1903–1904;

Richard Novák, 1904–1908, 1914;

Josef Gočár, 1907–1908;

Pavel Janák, 1907–1908;

Jan Zázvorka, 1907–1914;

Jaroslav Vondrák, 1908–1910;

Ladislav Machoň, 1909–1917;

Josef Kalous, 1918–1923
(s přestávkami);

Bohuslav Fuchs, 1919–1921.

Použitá literatura a zdroje:

[1] Aus der Wagnerschule, Anton Schroll, Kunst Verlag, Wien, 1900 (grafická úprava architekt J. M. Olbrich).

[2] Wittlich, P.: Česká secese, Praha, 1982.

[3] Vlček, T.: Praha 1906, vydáno v Praze, 1986.

[4] Staňková, J.; Štursa, J.; Voděra, S.: Pražská architektura, Praha, 1990.

[5] Švácha, R.: Od moderny k funkcionalismu, Praha, 1995.

[6] Jan Kotěra, Zakladatel moderní architektury, kolektiv, Praha, 2001.

[7] Časopis Architekt, 6/2004, Via Lucis, Tematická příloha.

[8] Časopis Stavební informace –
Česká architektura – Zlín, Město v zahradách, Praha, 2005, str. 1–10.

[9] Časopis Stavebnictví
11–12/2007, str. 74–78.

[10] Veverka, P.; Sedláková, R.; Dvořáková, D; Krejčí, P.; Lukeš, Z.;
Vlček, P.: Slavné pražské vily, Praha, 2007.

[11] Archiv akad. arch. Jana Zázvorky, pozůstalost.

[12] Archiv NTM, Praha.

[13] Archiv ČVUT, Praha.




Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
© 2007