arrows Realizace staveb arrowsCrown Fountain v Chicagu: když progresivní technologie slouží umění
grafické podklady archiv autorů
text Ing. Zuzana Ambrožová, Ph.D., Bc. Kateřina Kokešová, doc. Ing. Tatiana Kuťková, CSc.
číslo: 3/15
Crown Fountain v Chicagu: když progresivní technologie slouží umění

· Práce s LED osvětlením spolu s odrazem na vodní hladině je pro tvůrce silným prostředkem k výtvarnému sdělení
Fontána jako architektura, umění a interakce v jednom, konstrukčně nápaditá a do detailu promyšlená. Všechna tato kritéria splňuje Crown Fountain katalánského umělce Jaume Plensy, jež byla realizována v Chicagu v červnu roku 2004 a okamžitě se stala jednou z nejznámějších částí rozsáhlého projektu Millenium Park.
odeslat odeslat    tisk tisk

Crown Fountain je jedním z mála uměleckých děl současnosti nesoucí interpretační pole možností i vysokou kvalitu zpracování. Reflektuje současné umění i úroveň technických znalostí, a proto podle této fontány budou zcela jistě posuzovány na mnoho dalších let všechny budoucí podobně velkorysé realizace.

Korunní ozdoba parku

Počínaje samotným názvem, Plensova fontána funguje v několika rovinách. Sponzory této sedmnáctimilionové investice byli Lester Crown a jeho rodina a fontána, jak je v USA zvykem, nese jméno donátora. Angličtina ovšem signalizuje přivlastňovací vztah apostrofem. U Crown Fountain se tak nabízí i význam pojmenování korunní, obecnější rovina názvu pro návštěvníky neznalé místních souvislostí. Pojmenovávací akt je stvořením významu, ať je autorem sám tvůrce nebo recipienti díla (pro srovnání Kaplického Chobotnice, Fosterova Okurka nebo Duchampova Fontána) a navádí k chápání symbolické roviny objektu. Ten se v případě Crown Fountain snaží zaujmout jedinečné a viditelné místo v rámci Millenium Parku (je ve vizuálním kontaktu s přilehlou ulicí) a doslova ho „korunovat“, tedy pozvednout a dát mu zvláštní význam. Konotace slova koruna jsou v angličtině i češtině podobné, spojené se vznešeností, důstojností, koruna je také reprezentativním odznakem královské moci. Vztaženo k chicagské fontáně, její název tak odkazuje k roli, kterou má v rámci parku plnit. Tvoří minimalistický, tvarově moderní korunní šperk rozlehlého území.

Dimenze Crown Fountain ctí celkový kontext parku i města – jednoduchý hmotový model s přibližnými rozměry

Jedinečné na samotné fontáně je nejen měřítko, ale použití a přeznačení prvků tradičně svázaných s kašnami a tekoucí vodou. Oblé tvary fontán a kašen, ornamentální zdobení, chrliče, sochy proměňující se v ortogonální strukturu dvou komunikujících monolitů evokujících mrakodrapy. Voda pouze kopíruje tvar bloků a v časových odstupech tvoří jediný výstřik, umístěný v dolní třetině monolitu ze skleněných „cihel“ přesně v místě, kde má promítaný obličej ústa. Vzniká tak obrovský lidský maskaron a původní drobný detail kašny se stává ústředním prvkem. Maskarony používané od antiky měly ochrannou funkci, domácí bůžkové (lárové, penáti) dostávali podobu sošek nebo drobných hlav odpuzujících zlé síly. I přes pozdější univerzální dekorativní rozšíření nesou symbolický význam a jejich umístění tomu odpovídá. Byly vyvěšováni nad vchodem, posléze nad oknem, na hlavici pilastru nebo se objevují ve výzdobě konzole, v 19. století se rozšířilo použití na téměř jakékoliv místo [4]. Gotika původně spíše žertovnou podobu masek (název pochází z italského mascherone, což je zveličelá, hrubší podoba slova maschera, tedy maska) démonizovala. Umisťování ďábelských obličejů s grimasami bylo běžné na katedrálách, ochraňovat měly před silami zla a zároveň zůstat vně, kde je vše profánní, zatímco uvnitř stavby vše sakrální. V protikladu k nim se objevují lidské obličeje a reliéfy jako dekorativní patice náběhu kleneb (spolu s figurativními, rostlinnými nebo zvířecími motivy). Jako štuk na fasádě se maskarony objevují ještě v secesi, své místo dostaly na kašnách, kde fungovaly jako chrliče a zároveň jako dekorativní prvek skrývající technický detail zdroje vody ve fontáně.

Antropomorfní podoba tradičních maskaronů zjevně inspirovala autora k použití reálných lidských tváří vybraných z přibližně 75 chicagských škol, kostelů a spolků, výsledný počet portrétů přerostl tisícovku. I bez této znalosti je zřejmé, že autorovým záměrem je proměna prostoru fontány v komunikační prostor všech lidí bez rozdílu rasy, pleti nebo věku. Tam, kde se k tradičním fontánám a jejich vodě lze dostat pouze k okraji (pomiňme Anitu Ekbergovou ve Fontáně di Trevi), je tato založená na kontaktu a vybízí ke vstupu, hře a interakci.

Nejbližší okolí tohoto uměleckého vodního díla je reprezentativní a zároveň obytné. Celou inscenaci lze sledovat v povzdálí i z mírného nadhledu.

Komunikační rovina díla
Fontána ztvárněná jako symbol komunikace nabízí v prostoru totéž, co dialog – možnost vstoupit a účastnit se nebo v distanci pozorovat. Možnost odstupu je limitována, neposkytuje rozsáhlý prostor kolem fontány, spíše tvoří uzavřené teritorium obehnané stromy, schody a uličkami pěšin. Stejně jako komunikaci nemůžeme z přílišné vzdálenosti rozumět, ani Crown Fountain nám nedovolí vzdálit se. Myšlenkový přesah tohoto prostoru vynikne, pokud si představíme, že monolit by v uvedeném místě byl přítomen pouze jeden. Plensa však vytvořil dva a s nimi vznikl mezi dvěma mrakodrapy s lidskou tváří komunikační kanál. Nezbytnou součástí každé komunikace je totiž médium, kterým se přenáší sdělení. V době charakterizované médii, tedy komunikačním kanálem nepřímým a technickým, kde skrze elektronické nebo tištěné kanály komunikuje svět s námi a my s ním, funguje chicagská fontána jako symbolický návrat k přímé komunikaci. K sobě otočené tváře Crown Fountain evokují dialog probíhající beze slov ve vzduchu a po vodě, v prostoru, do kterého jsou zváni další lidé. Nikoliv jeden monolit reprezentující výjimečnost jedince, ale neslyšný rozhovor dvou obyvatel města, kterým splývá voda-slova ze rtů. Náhodné střídání tváří umožňuje další vrstvu pro recepci dialogu, objeví-li se dívka na jedné straně fontány a proti ní stará žena, nastoluje se mezi nimi téma konečnosti, stárnutí nebo jednosměrnosti existence; Hispánec proti Afroameričanovi přináší téma rasové nerovnosti, v zemi stále přítomné, nebo také kulturní rozdílnosti apod. Finský architekt Juhani Pallasmaa vytyčil v jedné ze svých statí šest úkolů architektury pro další milénium. Posledním z nich je ticho, které považuje nejen za pouhou nepřítomnost zvuků, ale za nezávislý smyslový a duševní stav povzbuzující kontemplaci, neboť silný architektonický zážitek podle něj vyřazuje hluk a obrací nás do prostoru vlastního ticha. Latinské communicare (communem redere = učinit společným) odkazuje k předávání informací, které nejsou jen verbální; nálady, postoje, emoce představují také informace. I proto lze mluvit o tichu, jež prostor vytváří [3].

Crown Fountain ukazuje také důležitý sociální rozměr – aktivizuje a sjednocuje

Inspirace středověkým karnevalem

Interpretace celého díla může vnímavého pozorovatele dovést ještě dále než k čitelnému motivu duální komunikace. Jaume Plensa je totiž fascinován jazykem a do svých děl vtěluje text jako explicitní ukázku svého zájmu o velké literární postavy. Jeho díla obsahují odkazy na tvorbu Williama Blakea, Jacka Kerouaca, Charlese Baudelaira anebo Françoise Rabelaise [2]. Posledně jmenovaný je ve své tvorbě inspirován lidovou kulturou středověku a tématem karnevalu a podobně se nechal vést i Plensa při hledání ducha Crown Fountain.

Po bližší pochopení je nutný exkurz do charakteru středověké kultury. Jejím základem je hierarchizace společnosti, kde vrchol znamená církev, jejíž náboženský mysticizmus stojí v protikladu ke dvorské kultuře, a na spodní příčce řádu stojí lidová kultura postavená na základech sprostoty a vulgarity. Třetinu roku zabírá v tomto uspořádání prostorově neomezený karneval, který zavedené řády, zvyklosti a hlavně postavení mění. A tuto změnu doprovází smích, mnohdy založený na grotesknosti nebo, eufemisticky řečeno, na fyziologicko-materiálních základech. Jednotlivé figury karnevalu mají ráz kulturních institucí, obři a trpaslíci už svým samotným rozměrem vybočují z obvyklého řádu, šašci a blázni jsou králi karnevalu, jeho institucionálním zastoupením. Měli za úkol zesměšňovat oficiální moudra, porušovat zákazy a rouhat se bez postihu [1].

V prostoru Crown Fountain se diváci stávají trpaslíky vzhledem k obrům a jejich tvářím promítaným na monolity cihel. Tváře zpomalené v poslední fázi před výstřikem proudu ze svých úst mohou působit právě jako karnevalové groteskní figury, odlehčené verze nás samých. Smích ve středověkém světě karnevalu neznamenal odmítnutí zavedených pravidel, ale měl obrodnou funkci. Likvidoval totiž napětí ve společnosti, které mohlo vést k rozvrácení společenského řádu, a především neustálý strach ze smrti. V opozici k hierarchii tehdejšího světa přináší absolutní rovnost. Při středověkém karnevalu všichni respektovali, že korunován králem bude blázen činící si žerty z vážných věcí a obracející svět na hlavu a do anarchie. O korunu přichází oficiální moc a dostává ji karnevalový vrchní blázen, stejně jako to známe z tuzemských masopustních průvodů. Podobný princip se uplatňuje u Crown Fountain, kde hlavní tváře patří obyčejným lidem bez moci a postavení, jejich důležitost je dílem korunována a povýšena a zároveň odlehčena hrou na obry a ve vodě brouzdající trpaslíky.

Vrcholem jednotlivých pětiminutových sekvencí je nástup funkčnosti monolitu jako skutečného chrliče

Cesta k funkčnosti
Nové chicagské fontáně byl vytyčen již od počátku jasný cíl – stát se symbolem příchodu nového tisíciletí a podnětem k užívání veřejného prostoru jedné z největších amerických metropolí. Nutno říci, že to se také skutečně stalo a fontána spolu s dalšími artefakty Millenium Parku nebývale akcelerovala potřebu místních shromáždit se, přiblížit se a sdílet čirou radost z umění i života ve městě. Autorská myšlenka, korespondující s okolními mrakodrapy i minimalistickými tendencemi soudobé architektury, byla ovšem jen zdánlivě konstrukčně jednoduchá a vedla k objevům řady nových technických postupů. Vzhledem k nedorozuměním mezi tvůrcem a projektanty, zvyšujícím se nákladům a bezradností při řešení stavebních detailů po prvních dvou letech dokonce hrozilo, že celý projekt s velkým mediálním ohlasem zkrachuje. Sám donátor Crown však nekompromisně podpořil původní umělcovu vizi a inicioval založení nového projektového a realizačního týmu. Tento počin se stal základem úspěchu, nově byla vybrána skupina lidí v čele s architekty Ronaldem A. Krueckem a Markem P. Sextonem, jež měla zkušenosti se sklem i progresivními technickými řešeními a v průběhu celého procesu intenzivně komunikovala se samotným Plensou. To se stalo pro úspěšnost celé realizace klíčové, celkový obraz i každý prvek byl navržen a testován k dokonalosti. Například sama velikost celého díla byla dimenzována po dlouhé úvaze samotného autora (vzhledem k finanční náročnosti si konkrétní rozměry ověřil přímo na místě pomocí mobilních konstrukcí). Zvolená výška (cca 15 m) i rozestup monolitů (cca 38 m) ctí měřítko okolních budov, lidí i samotného parku. Vodní věže díky promyšlenému měřítku nejsou arogantní vůči blízkému pozorovateli a zároveň poskytují proměnlivý obraz a společnost také lidem izolovaným ve vyšších patrech okolních budov.

První těžkou úlohou pro inženýry představovala stavba dokonale kolmé nosné ocelové konstrukce, kotvené v podzemním parkovišti, čímž je mnohem náchylnější k pohybu (požadovaný dopad vody vyžaduje naprostou přesnost). Dále bylo nutné zajistit dodávku na míru vyrobených, dokonale čirých skleněných cihel, kterých se nakonec vyrobilo 22 500 (350 cihel/den) v malé, ale tradiční sklárně v Mount Pleasant kousek od Pittsburghu. Plensa pracoval se skleněnými cihlami již předtím, ale až teď měl k dispozici dokonale čistý stavební materiál, čehož bylo dosaženo výrobou skla z mimořádně čistého železa. Dosud nikdy se skleněná cihla nepoužila v architektuře v takovém měřítku, volba tohoto materiálu dodržela původní vizi transparentních hranolů a vyřešila problém s nežádoucí viditelností vnitřní ocelové konstrukce. Díky lomu světla na tomto materiálu nejsou podpůrný skelet ani technické detaily (např. ocelové rošty držící cihelné moduly) téměř rozeznatelné. Autorský záměr stékající vody zajišťovalo mírné zaoblení hran a bylo tak dosaženo kolmého přepadu vody a efektu vlnění po stranách věží. Promítání obrazu vyřešila instalace LED panelů za skleněnými stěnami. Tuto technologii autor povýšil na médium výtvarného záměru, ačkoliv v době, kdy tento nápad vznikl, reklamní LED obrazovky iniciovaly spíše konzumní způsob života. LED osvětlení splnilo také zásadní požadavek realizačního týmu,
tj. schopnost měnit světelnou intenzitu v závislosti na denní době a ročním období. Každý obličej se objevuje v plynulé pětiminutové projekci, kdy jeho majitel postupně vystřídá několik výrazů v tváři, posléze svraští ústa a umožní tak třicetisekundový průtok vody. Závěrečný úsměv prozrazuje konec vybrané sekvence.

Velkou výzvou se stalo také řešení detailu chrliče. Jeho instalace nesměla vizuálně narušit projekční plochu a snížit provozní bezpečnost z hlediska zvýšeného tlaku vody. Po dlouhodobém testování bylo dosaženo dostatečně silného vodního sloupce, který má žádoucí výtvarnou působnost, aniž by ohrozil zdraví návštěvníků, včetně dětí. Odborníci na vodní systémy navrhli speciální transparentní chrlicí sestavu, která není pozorovatelná, pokud vodní proud není v provozu, a nenarušuje tak kontinuitu promítaného obrazu. Takové řešení vyžadovalo vývoj zcela originálního akrylového článku s řadou čtyř drobných trysek. Snížení rizika poranění příliš silným tlakem vody zajistilo rozptýlení vody průchodem přes nepatrně velké otvory v čelní akrylové destičce (efekt spreje).

Padající voda z těchto novodobých maskaronů se zklidňuje v ploše velkého vodního zrcadla, které tvoří dokonale hladké velkoformátové desky z africké černé žuly kladené na velmi úzkou spáru. Precizně zpracovaná vodní hladina umožňuje chodit ve „známých vodách“, neboť díky svému temnému odstínu znásobuje vizuální působnost zářivého panoramatu onoho „starého“ Chicaga (čímž se chápe zástavba mimo nově budovaný park, která zahrnuje jedny z nejvyšších budov v USA). Nízký vodní profil (hloubka má jen několik milimetrů) vyžaduje rozlehlé technické zázemí, pro diváka neviditelné. Voda je nepozorovatelně distribuována skrze úzké spáry mezi dlaždicemi a poté po obvodu sbírána do hluboké zásobní nádrže (vodní věže mají samostatné vodní rezervoáry). Ta pomáhá udržovat stanovenou výšku vodní hladiny a zajišťuje cirkulaci vody v objemu téměř 42 000 l/hod. Celý systém je velmi sofistikovaný a flexibilní a podle vyhodnocení aktuálních podmínek elektromechanickými plovoucími spínači objem potřebné vody libovolně mění. V neposlední řadě se musela vyřešit také samotná kvalita vody (odpovídá požadavkům na bazénovou vodu). Její čistotu zajišťuje systém pískových filtrů, které jsou v provozu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Veškeré řídicí systémy pro synchronizaci obrazu, proudění vody, osvětlení (barvy a intenzity LED panelů) jsou situovány pod jednou z věží v technické místnosti (51 m2) tak, aby se dala velmi rychle opravit jakákoliv závada.

Úspěšnost díla
Architektonická kvalita, záměr podporující interaktivitu, silný myšlenkový podtext – nic z toho nestačí. Úspěšné dílo musí být obdařeno téměř nevysvětlitelnou silou, přinášející uživateli nadstandardní podněty. Crown Fountain podporuje zvědavost uživatele po osobním prožitku, a to uživatele bez rozdílu věku. Nápaditá vizuální produkce není přehnanou manifestací místních atraktivit, podtrhuje originalitu a napomáhá k utváření vlastní identity města. Autor využil pro životaschopnost své myšlenky LED technologii, kterou povýšil na vkusný, inspirativní a výtvarně plnohodnotný vyjadřovací prostředek. Podle různých studií (např. Smith a Smith nebo Heidenreich a Turano) vyplynulo, že průměrná doba, kterou stráví divák sledováním uměleckého díla, se pohybuje okolo 20–30 sekund. Pro úspěšnost místa však hraje důležitou roli také povrch, který zklidňuje, zpomaluje a stimuluje k dotyku. Vytváří nenápadné, ale stěžejní pozadí barevné a dynamické inscenace (vodní i světelné). Reprezentativní velkoformátové desky zalité vodou doslova aktivizují návštěvníky a zároveň vytváří místo tichého úžasu a úcty k městu i jeho obyvatelům.

Závěr
Za úspěchem tohoto nákladného projektu interaktivní fontány 21. století stojí schopný tým poradců, inženýrů a realizátorů v čele s osvíceným donátorem a progresivním umělcem. Jaume Plensa přeznačuje maskarona formálně, jak použitím materiálu, měřítkem, tvarově, tak obsahově. Dává mu podobu lidskou, měnící se, původní účel ochránit místo před nepřátelskými silami se mění v komunikaci střídajících se lidských zástupců města. Zároveň vytváří zrcadlo nejen okolních výškových budov, ale i odraznou plochou samotných proměnlivých maskaronů, pojímá okolní svět vcelku, spojuje oblohu, domy i lidský rod. Hladina vybízí k procházce rovnající se biblickému zázraku chození po vodě a inscenuje hru mnoha bosých nohou, kterou jsou diváci u Michigan Avenue doslova uchváceni. Neodmyslitelnou součástí jejího charakteru je tak i relaxace, hra, návrat do dětství a imaginace v kontrastu k městu jako serióznímu prostoru.

Mimořádný architektonický počin, jakým je Crown Fountain v Chicagu, vyžaduje dlouhodobý a vysoce profesionální přístup, mimořádné kvality tvůrce a efektivní komunikaci mezi všemi aktéry – tvůrci, projektanty, experty, donátory, představiteli samosprávy a realizátory. Jedná se o dílo, které přispívá k identitě místa, odráží dobu, výrazně se podílí na zvýšení kvality urbánního prostředí a především poskytuje vjem krásy, který je svázán s jedinečným uměleckým projevem.

Poděkování
Tento odborný článek vznikl na základě podpory při řešení projektu Progresivní světové realizace jako základ inovace předmětu Materiály a konstrukce (I., II.) a podpory pedagogické práce v rámci Institucionálního rozvojového plánu MENDELU 2014.

Základní údaje o stavbě
Název stavby: Místo: Millennium Park, Chicago, Illinois, USA
Architektonický návrh: Krueck & Sexton Architects
Vlastník: U.S. Equities Development
Elektroinstalace: Environmental Systems Design, Inc.
Stavební inženýři: Halvorson Kaye Structural Engineering
Vodní systémy: Crystal Fountains
Videoart: The School of the Art Institute of Chicago

Použitá literatura:
[1] Bachtin, M. M.: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-776-6.
[2] Hess, H. B.: Jaume Plensa: Crown Fountain as carnivalesque. Kansas City: University of Missouri, 2009. Dizertační práce.
[3] Kratochvil, P.: O smyslu a interpretaci architektury: sborník textů zahraničních autorů. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2005. ISBN 80-868-6304-2.
[4] Plensa, J.: The Crown Fountain. New York: Distributed Art Pub Incorporated, 2008. ISBN 9783775720809.
[5] Prahl, R.; Šámal P.: Umění jako dekorace a symbol: výzdoba reprezentačních staveb Prahy v éře historizmu, secese a moderny. Praha: Gallery, 2012. ISBN 978-808-6990-910.
[6] Brieber, D.; Nadal, M.; Leder, H.; Rosenberg, R.: Art in Time and Space: Context Modulates the Relation between Art Experience and Viewing Time [on-line], [cit. 2015-02-18], dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4043844/

 





Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
© 2007