Vybrané stavební detaily tradičního rakousko-uherského stavitelství

Současně sehrála v 19. století důležitou roli nařízení zakotvená ve stavebních předpisech, jejichž požadavky na návrh a řešení stavebních konstrukcí musely domy splňovat, aby získaly povolení ke stavbě. Znalost stavebních předpisů a s nimi spojených charakteristických stavebních detailů může v mnoha případech usnadnit a urychlit návrh obnovy historického objektu, aniž by během tohoto procesu došlo ke ztrátě historických, případně památkových hodnot. Předkládaný příspěvek se zaměřuje na řešení svislých, vodorovných a schodišťových konstrukcí jako rozhodujících součástí městského domu.

Úvod

Činžovní dům se ve střední Evropě stal novým fenoménem 19. století, přestože nájemní byty byly v historických městech běžným jevem, a to prakticky od středověku. Rozdílná však byla situace v jednotlivých městech. Pražské a naše poměry ve městech vůbec v XIX. století vyznačuje neexistence rodinného domu. Města skládají se z velkých domů o mnoha bytech, stavěných jednotlivci a pronajímaných. Naše kultura, nebo její nedostatek, jsou založeny na velkém domě hromadného bydlení. Rodinný dům a rodinné bydlení není kulturní složkou. V druhé polovině XIX. století se typ velkého domu stává předmětem nebývalého podnikání. Nestaví se ani tak pro bydlení, ale aby se rychle vydělalo. Velikost domu a hromadnost bydlení je paralyzována teprve koncem XIX. století zvýšenými nároky na hodnotu bytu, které vedou ke zmenšení domu už jen na dva byty v patře a k rodinnému domu, dotud u nás neznámému typu bydlení. [2, str. 63].

Určitý předstupeň ve vývoji činžovních domů v českých městech představují nádvorní trakty historických domů – zatímco solidně postavený základ domu s klenutým přízemím byl mnohdy i při radikální přestavbě ponechán, jako zcela nové stavby pak vznikaly nádvorní trakty spojené s vlastním domem pavlačemi. V Praze, hlavním městě tehdejšího Království českého rakousko-uherské monarchie, byly na prahu 19. století v nejživějších ulicích stavěny třípatrové a řidčeji i čtyřpatrové domy. V postranních ulicích byly domy většinou dvoupatrové či třípatrové, patrové domy byly spíše výjimkou. Domy měly nádvorní trakty, často docházelo k maximálnímu zastavění prostoru. Odlišná situace byla v dalších velkých českých městech (např. Plzni nebo Ostravě), kde třípatrové domy byly raritní, navíc jen na hlavních náměstích. V běžné zástavbě byly domy dvoupatrové, ve vedlejších ulicích patrové. V bývalých historických královských městech, která mívala obvykle „v hradbách“ cca 220 až 250 domů, najdeme domy vesměs patrové, dvoupatrový dům byl výjimkou. Současně platilo, že čím menší město, tím ubývalo nájemních bytů [3].

Pro nájemní bydlení poloviny 19. století byla charakteristická výstavba vícepodlažních pavlačových domů, kde se z pavlače přímo vcházelo do kuchyně a z ní v lepším případě do další obytné místnosti. Byty neobsahovaly hygienické zázemí a toalety se nacházely na konci pavlače. V šedesátých letech 19. století narostl podíl schodišťových domů, jejichž byty byly přístupné ze schodišťové podesty a byly řešeny tzv. „pod jedním uzavřením“, tj. s včleněným příslušenstvím. Teprve na přelomu 19. a 20. století je možné mluvit o ustáleném konceptu řešení domovní dispozice. Nejčastěji se setkáme s trojtraktem s uspořádáním I. obytné místnosti orientované do ulice – II. chodba – III. „obslužné“ místnosti (tj. kuchyň, spíž, pokoj pro služku apod.). Ideální příklady trojtraktových dispozic najdeme zejména v místech zasažených pražskou asanací, tzv. pražský typ (obr. 1). V období po 1. světové válce již převládla výstavba rodinných domů, respektive městských domů s malými byty, a je tedy možné mluvit o konci éry tradičního činžovního domu [3].

Do počátku 19. století neplatila žádná závazná pravidla pro navrhování staveb. Objekty byly navrhovány na základě zkušeností stavitele, kdy např. tloušťka svislých nosných konstrukcí byla určována empirickými vzorci v závislosti na počtu podlaží, výšce podlaží a hloubce traktu. Základní konstrukční principy vycházely z úsilí stavitelů vytvořit požadovaný vnitřní prostor vymezený svisle uspořádanými nosnými konstrukcemi, horizontálně členěný stropními konstrukcemi a uzavřený střechou. Přibližně od poloviny 18. do poloviny 19. století docházelo k precizování některých nejzávažnějších okruhů dotýkajících se stavebního práva, především v souvislosti s požární bezpečností. Stavitelství 2. poloviny 19. a začátku 20. století navazovalo ve svém právním rámci na předchozí vývoj, ale stavitel byl při projektování již značně limitován platnými stavebními předpisy, bez kterých by stavba neobdržela stavební povolení.

Během 19. století došlo k vydání tří vln stavebních řádů, které částečně odrážejí vývoj městského stavitelství. Do první vlny náležel stavební řád český z roku 1833, moravský a slezský z roku 1835 a upravená verze českého řádu z roku 1845. Do druhé vlny je možné zařadit český řád z roku 1864, moravský z roku 1869 a slezský z roku 1883. Třetí vlnu reprezentuje pražský stavební řád z roku 1886, ke kterému přistoupila roku 1887 Plzeň a České Budějovice, a dále český stavební řád z roku 1889, jenž platil pro zbytek země a dva moravské z roku 1894 [1].

Svislé nosné konstrukce

Pro městské nájemní domy z 19. století bylo charakteristické podélné dvoutraktové uspořádání s nosnými stěnami rovnoběžně s uličním traktem. Hloubka traktů (daná vzdáleností nosných stěn) se nejčastěji pohybovala mezi 4 až 5 m, přičemž vnitřní trakty měly zpravidla hloubku menší než 4 m. Městské obytné zděné stavby se vyznačovaly masivními stěnami v tloušťkách 30–90 cm, kde od 2. vlny stavebních řádů (tj. od 2. poloviny 19. století) byla (v nejvyšších podlažích) požadována nejmenší tloušťka stěn 45 cm z důvodu promrzání, která se směrem dolů zvyšovala (obr. 2).

Svislé nosné konstrukce městských činžovních domů byly nejčastěji realizované jako zděné se smíšeným zdivem (základy a suterén) a zejména se zdivem z plných pálených cihel tzv. klasického formátu 29 × 14 × 6,5 cm [9]. Na přelomu 19. a 20. století a zejména pak od počátku 20. století přibývalo staveb, jejichž stěny byly v nadzemních podlažích již vyzdívány z dutých pálených cihel nebo cihelných dutinových tvárnic z lehkých betonů (škvárobetonu nebo struskové pemzy), případně později např. tvárnic z calofrigu nebo jiného „moderního“ materiálu (šíře nabídky se rozrostla zejména v období mezi světovými válkami). Zděné stěny a pilíře větších tlouštěk obvykle nad 70 cm byly často provedeny jako vícevrstvé. Jako spojovací materiál se až do poloviny 19. století používala převážně malta vápenná, v dalším období narostl podíl malty vápenocementové a následně ve 20. století i užití cementové malty.

Stanovení pravé tloušťky zdi v pozemním stavitelství jest u většiny případů výsledek důkladných úvah různých činitelů, jež jsou: 1. druh staviva, 2. tvar zdi, 3. důkladnost práce, 4. velikost, směr a působiště sil účinkujících, 5. volná délka a výška zdi, 6. množství a velikosti otvorů, 7. poloha budovy, 8. účel zdi [7, str. 17].

Stabilitu nosného systému vícepodlažních zděných budov zajišťovaly podélné – průčelní a střední – zdi, na kterých byly uloženy stropní konstrukce provázané řádnou vazbou s podélnými zdmi. Pro zajištění stability měly významnou úlohu příčně uspořádané zdi – štítové zdi, schodišťové zdi a zděné příčky tl. 150 mm a 300 mm – které spřahovaly podélné, primárně nosné zdi, zajišťovaly jejich stabilitu a přispívaly k prostorovému působení nosného systému.

Jak uvádí Pacold ve své stavitelské příručce [7], každé dílo muselo vyhovět i požadavkům estetickým. V tomto směru představovaly důležitou součást architektury římsy, tedy vodorovné prvky, které ukončují a chrání lícní plochu svislé vodorovné konstrukce (obr. 3). Návrh římsy, její proporce, profilace a umístění bylo založeny na principech klasické řádové architektury.

Římsy stavení mají dvojnásobný účel, totiž ochranu a ozdobu. V každé případnosti byl první účel příčinou dělání říms, aby … zdi … před povětřím ochráněny byly. Zpočátku byly římsy … trámový vejstupek, na jehož … konci … okap byl. Když se stavení z kamene stavěla … povstaly zděné římsy, a když byla stavení ozdobnější … tento díl … stal se hlavní ozdobou stavení, neboť vyznati musíme, že římsa u hlavy a spodní obkladek (zokl, sokel) u paty stavení dokonalým ukazují. Bez římsy vyhlíží stavení jako nedohotovené, neboliž jako po ohni jen z nouze kryté a bez spodního obkladu jako houba ze země vyrostlá nebo jakoby se stavení z částky propadlo. [10, str. 105–106].

Mezi charakteristické prvky městské architektury patří také balkony, pavlače a arkýře, jejichž návrh (rozměry) musel také splňovat požadavky stavebních řádů (obr. 4).

Konstrukce balkonů a pavlačí byla nejčastěji tvořena klenbami nebo deskami (kamennými, keramickými, popř. dřevěnými) uloženými na konzolách, resp. nosnících. Arkýře často tvořily dominantu průčelí nebo nároží domu a byly prováděny s nosnou konstrukcí tvořenou železným („traversovým“) rámem, jehož nosníky byly např. prodlouženými nosníky stropní konstrukce, popř. speciální nosníky kotvené do středních zdí. Obvodové stěny o tloušťce 30–45 cm byly realizovány z děrovaných a vylehčených dutých cihel, v některých případech byly doplněny heraklitem, popř. lisovanými korkovými deskami (pro zlepšení tepelněizolačních vlastností).

Vodorovné nosné konstrukce

V převážné části městských činžovních domů z 2. poloviny 19. a počátku 20. století je možné se setkat především s různými druhy dřevěných trámových stropních konstrukcí. Mezi používanými vodorovnými konstrukcemi dominovaly stropy spalné a polospalné (tj. při horním líci opatřené násypem tl. min. 80 mm a při dolním líci tvořilo ochranu dřevěné trámové konstrukce zpravidla podbití prkny s rákosovou omítkou). Mezi používanými konstrukcemi dominovaly zejména dřevěné trámové stropy se záklopem (obr. 5).

V prostorech s vysokými požárněbezpečnostními nároky, např. v přízemí činžovních domů, byly navrhovány převážně stropy nespalné. Za bezpečnou nespalnou stropní konstrukci byly považovány především klenby (resp. byly stavebními řády požadovány), které se užívaly ve vjezdech, vchodech domů, sklepích a podle potřeby na schodištích, chodbách a v přízemí bytových domů. Zpravidla se jednalo o klenby plackového typu s pasy, později se použí­valy segmentové klenby z plných pálených cihel do traverz a ploché zrcad­lové klenby. Mezi používané konstrukce konce 19. a počátku 20. století patřily také různé druhy zděných stropních konstrukcí odvozených z valené klenby, tzv. rovné nebo ploché klenby z keramických zdicích prvků a později z prostého nebo vyztuženého betonu. Od konce 19. století došlo k nárůstu realizací s železnými válcovanými prvky (nosníky, sloupy apod.) a posléze k celkovému rozvoji betonových a železobetonových konstrukcí.

Náklad jest příznivý za stejných okolností i úsporu výšky konstruktivní v to pojímaje oproti stropům s rákosními trámy, mimo to mají tyto stropy, zvláště u budov obytných, podstatné výhody a odporoučí se, jest však přihlížeti k tomu, aby traversy zdola obdržely podbíjení, jinak jsou u hladkých stropů viditelné změnou barvy [6, str. 87].

Významnou funkci z hlediska zajištění prostorové tuhosti, stability a odolnosti proti účinkům vynuceného přetvoření měly tzv. zední a trámové kleště. Od počátku 19. století se železné kleštiny používaly ve zdech a klenbách, kde sloužily ke ztužení a stažení stavby a zachycení šikmých tlaků, zejména při sedání zdiva a dotlačování základové půdy.

Zesílení zdí a stažení jednotlivých rohů provádí se kleštěmi. Kleště zhotovují se z plochých želez, jež na koncích jsou opatřeny kovanými oky, do kterých se zasune závlač ze železa plochého profilu. Kleště kladou se do každého patra, pokud možno ve směrech se křižujících. Obyčejně dávají se kleště nad závěrek oken v hlavní zdi, ve střední zdi nad závěrek dveří, po případě se kladou do silnějších příček. U volně stojících budov dávají se kleště po celém půdoryse, aby všechny rohy a kouty byly pevně zachyceny. Kleště se napínají a nastavují zámky. Ztužení zdí hlavních a středních mezi sebou docílí se tím, že v jednotlivých patrech opatří se každá třetí nebo čtvrtá stropnice kleštěmi trámovými [11].

Schodiště

S ohledem na potřebu rychlého opuštění domu ovlivňovaly požadavky stavebních předpisů z požárního hlediska podobu veškerých komunikací v domě – chodeb, schodů i pavlačí. Za nejcitlivější místo stavby byly považovány schody na půdu. Poprvé byl požadavek zděných schodů na půdu uveden v požárním řádu pro Prahu z roku 1785. Stavební řády 19. století již přinesly komplexnější řešení, např. od roku 1824 musely mít pražské novostavby zaklenuty jak chodby, tak i schody [8, str. 125]. Požadavek zděných schodů po celé výšce budovy se promítal i do zemských stavebních řádů 2. čtvrtiny 19. století. S regulací šířky schodů přišel jako první brněnský stavební řád z roku 1828, který uváděl minimální šířku 4 stopy (tj. 126 cm), navíc od sklepa až na půdu požadoval schody kamenné, pouze půdní mohly být ze závažných důvodů z cihel ([1]; SŘ Brno 1828, § 15b.).

Historická literatura se poměrně detailně věnuje také otázce umístění schodiště, kdy mezi zásadní požadavky u činžovních domů 19. století patřila úspora stavebního místa, který se odrazil v návrzích i realizacích.

Schody jsou velmi bytečný díl stavení, při kterých se nejvíce chyb přikazuje. Především vypočteme vlastnosti dobrých schodů:
1. Schody mají na slušném místě státi a co možno vůkol prostředku stavení.
2. Schody musejí tak založeny býti, abychom je hned spatřili, když do domu vejdeme, aneb alespoň abychom je bez hledání hned nalezli.
3. Mají schody dokonce lehké a pohodlné býti, tj. z ohledu vejšky a šířky stupňů, jakož i příkrosti a naklonitosti.
4. Schody mají dostatečnou šířku a vejšku míti, aby nejen dvě osoby vedle sebe jíti, nýbrž pohodlně vyhnouti mohly, a abychom i znamenitě vysoké věci nahoru dostati mohli.
5. Nesmějí na blízku nečistých a neslušných míst státi, jako u záchodů, u hnojiště, smetiště, svinských chlévů a t. d.
6. Schody musejí dosti bezpečny býti.

Dvě hlavní pravidla pro schody:
1. Vždycky má šířka a výška stupně dohromady 18 palců (47,3 cm) obnášeti (s ohledem na délku kroku do schodů průměrně 18 palců, tj. 47,3 cm); jinými slovy: 11palcové schody musí 7 palců výšku míti (28,9 + 18,4 cm), ideální 12palcové musí mít 6 palců výšku (32,6 + 15,8 cm), 13palcové výšku 5 palců atd. (34,2 + 13,2 cm). Schody jiných rozměrů jsou nepohodlné.
2. Každé rameno schodů má nestejný počet shodných výšek míti (tj. lichý počet, aby noha, kterou vkročíme na schody, vyšla na úroveň posledního schodu a horního patra). ([10, str. 128–129]; [5, str. 93]).

Pro stavbu schodů byl podstatný i další parametr – podchodná výška.

Rovněž musejí schody pod hořejšími odpočivadly a chodbami, jmenovitě při svých ohybech, dosti výšky pro člověka podržeti tak, aby mohl nejen největší muž s kloboukem na hlavě pohodlně po schodech jíti, nýbrž abychom i větší věci (nábytek) po schodech nositi ve stavu byli, co u hlavních schodů nejméně 8 stop (253 cm) u vedlejších neb tajných pak 6 stop (190 cm) výšky žádá. [5, str. 98].

Nejčastěji se můžeme setkat s kamennými stupni (žulové, pískovcové), zejména u veřejných staveb a novostaveb činžovních domů. Ostatní materiály se používaly spíše okrajově, např. dřevo na stupně schodů bylo možné z bezpečnostních důvodů navrhnout jen u schodišť podklenutých, eventuálně opatřených rákosovou omítkou. Součástí staveb nájemních a typově blízkých domů 19. a 20. století jsou jen některé druhy schodišťových konstrukcí. Na počátku sledovaného období byly nejčastěji stavěny schodiště se středovou vřetenovou zdí a schodiště pilířová. Postupně byla vytěsněna zejména schodiště se středovou vřetenovou zdí schodišti visutými, kde se využíval princip přitěžování konzolových schodišťových stupňů, respektive celých ramen váhou schodišťové zdi (obr. 6).

Závěr

Období přelomu 19. a 20. století bylo charakteristické nebývalým rozkvětem stavebních aktivit, po kterém nám do současnosti zůstalo zachováno nezanedbatelné množství nejen významných veřejných či církevních budov, ale především celých městských čtvrtí blokové obytné výstavby. Mnoho objektů z tohoto období se nachází v památkově chráněných územích, respektive je jmenovitě chráněna. Tyto objekty a městské části nevynikají jen kvalitou urbanistického a obytného řešení, ale jednotlivé stavby vykazují vysokou stavební a řemeslnou kvalitu, která je často nevhodnými soudobými zásahy zbytečně narušena. Jejich obnově by měla být věnována dostatečná pozornost tak, aby nebyl narušen genius loci těchto objektů a celých čtvrtí a byly zachovány jejich konstrukční a stavební detaily.

Příspěvek vznikl v rámci ­výzkumného projektu Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století, číslo DG18PO20VV038, realizovaného díky finanční podpoře Ministerstva kultury z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI): https://k129.cz/veda-a-vyuzkum/tradicni-mestske-stavitelstvi.

Zdroje
[1] EBEL, M. Dějiny českého stavebního práva. Praha, 2007. ISBN 978-80-86905-21-1, ISSN 1211-6383.
[2] JANÁK, P. Sto let obytného domu nájemného v Praze, pp. 63, Styl, roč. XIII, Praha 1933–1934
[3] KROFTOVÁ, K. (ed.) a kol. Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století – Svislé a vodorovné konstrukce, Praha, 2020. ISBN 978-80-01-06795-6.
[4] LUKEŠ, Z. a P. HROCH. Praha na prahu moderny. Praha, 2017. ISBN 978-80-7432-844-2.
[5] NIKLAS, J. a F. ŠANDA. J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním. Praha, 1865.
[6] PACOLD, J. Konstrukce pozemního stavitelství. 1. díl: Práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, podlahy, stropy a schody dřevěné. 1. vydání: Praha, 1890, 2. vydání: Praha, 1900.
[7] PACOLD, J. Konstrukce pozemního stavitelství. 2. díl: Práce kamenické, zednické, dlaždičské, kovářské a zámečnické, nespalné schody, základy. 1. vydání: Praha, 1891, 2. vydání: Praha, 1903.
[8] RÖSSLER, S. J. Sammlung der im Baufache und in den damit zunächst verzweigten Gegenständen bis Ende 1841 erschienenen Bauordnungen. Praha, 1842.
[9] WITZANY, J. Konstrukce pozemních staveb 60 – Poruchy a rekonstrukce staveb, Praha, 1995. ISBN 80-01-01310-3.
[10] NIKLAS, J., ŠANDA, F.: J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním. Praha 1865.
[11] KOHOUT, J., TOBEK, A.: Konstruktivní stavitelství, 1. díl. Zednictví. Jaroměř 1911. Jaroměř 1915.

Archiválie, historické rukopisné plány
[1] Archiv architektury Národního technického muzea (AA NTM): Fond 121 – Práce žáků různých odborných škol.
[2] Archiv Národního technického muzea (A NTM): Fond 55 – Vysoká škola technická Praha, pozemní a vodní stavitelství.