Tovární komíny: návrh a stavba, 2. díl

Druhý díl série článků o továrních komínech uvozuje výše uvedená citace z článku v časopise Pochodeň ze 4. ledna 1957 [1].

Typologie komínů

Nejstaršími svého druhu jsou tovární komíny zděné z cihel, případně z kamene. Nejprve se stavěly s průřezem čtvercovým, respektive obdélníkovým, později osmibokým (oktogonálním) a posléze oblým (kruhovým). Pro tyto typy se u nás do devadesátých let 19. století užívaly ke zdění nejčastěji plné pálené cihly klasického formátu. U osmibokých profilů musely být pro rohy z důvodu docílení řádné vazby užity speciálně tvarované, respektive osekané cihly. Pro oblé dříky se užívaly různě vytvarované cihly tak, aby se dalo docílit kruhového průřezu – historicky lze dohledat celou řadu řešení, nicméně jedno se ujalo natrvalo a ovládlo technologii zdění oblých dříků až do konce éry zděných komínů. Tímto revolučním řešením se stala v roce 1873 svisle perforovaná radiální cihla od stavitele Alphonse Custodise z Düsseldorfu [2]. Pro tyto cihly se ujal všeobecný název radiální cihla neboli zkráceně radiálka a hezky česky řečeno – komínovka. Tyto cihly byly pro svůj účel strojně vyráběny z kvalitní hlíny a byla na ně kladena řada požadavků, jako např. vysoká pevnost, mrazuvzdornost, vhodný povrch, dobré materiálové složení cihelného střepu a minimální obsah výkvětotvorných látek [3].

Dříky z radiálek postupem času úplně vytlačily polygonální komíny zděné z plných cihel. Oproti nim vykazovaly oblé komíny několik zásadních výhod. Z geometrické povahy tvaru byla spotřeba zdiva u kruhového profilu menší a oblý tvar měl i menší odpor vzduchu. Při stejné spotřebě cihel oblý dřík navíc vykazoval větší stabilitu než dřík polygonální. Radiálky měly v sobě dutiny, které při zdění zajišťovaly větší soudržnost zdiva, a ve srovnání s plnými cihlami bylo zdění přesnější a lépe se prováděla vazba. Komínovky se svou nejčastější výškou 90 mm byly vyšší oproti normálním cihlám, což přineslo nezanedbatelnou časovou úsporu při zdění. Rozměry radiálek se řídily proměnnými parametry komína, a to průměrem profilu dříku a tloušťkou stěny v příslušném oddílu. Při zahájení stavby byly na dolní část oblého dříku potřeba odlišné radiálky a postupně s přibývající výškou zase jiné. Tato komplikace vyplývající z geometrické povahy si tak vyžádala větší důslednost při organizování stavby a vlastním zdění.

Každá cihelna vyráběla cihly podle svých forem a rozměry se tak často lišily na základě toho či onoho výrobce. Nejobvyklejší rozměry bývaly následující: šířka čela (tj. vnější obvod kruhového oblouku) 100–190 mm, délka (tloušťka) 140–300 mm (v různých variacích pro dosažení správné vazby v dané tloušťce zdiva) a výška nejčastěji 90 mm. Sortiment byl navíc doplněn o speciální tvarovky, které pomáhaly vytvářet různé ozdobné či funkční detaily – římsy, ozdobné pasy, sokly aj. Je až s podivem, že jednotný rozměr radiálek byl po mnohaletých odborných diskuzích ustanoven teprve v roce 1949 vydáním normy ČSN 2023- 1949 Pálené komínovky. Radiální cihly se vyráběly ve dvou základních barvách – nejčastěji v tradiční červené a pak žluté. Žluté dříky jsou charakteristické především pro pohraniční oblasti, např. Liberecko, Děčínsko a Šluknovský výběžek. V celé řadě případů mají však žluté komíny nosné zdivo z cihel červených a žluté jsou jen lícovky.

Rozvoj užívání radiálek nebyl přes zjevné výhody zprvu vůbec rychlý. Nejenže museli být v nové technologii výstavby řádně zaučeni komínáři, ale i cihelny se musely naučit vyrábět nový výrobek s vysokými nároky na kvalitu a hlavně k tomu musely mít zdroj kvalitní suroviny. Přestože se na našem území nacházelo historicky několik tisíc cihelen, tak těch, které měly ve svém sortimentu radiálky, byly jen desítky. Z toho důvodu také byly dražší, k čemuž přispěla i delší dopravní vzdálenost. Je nutné dodat, že v současnosti už není v České republice ani jedna funkční cihelna, která by radiální cihly sériově vyráběla. Masová výstavba komínů z radiálek se u nás plně rozvinula až koncem 19. století, přesto se můžeme setkat na venkově s komíny z klasických plných cihel ještě v období mezi světovými válkami.

Projektování

Každý komín byl a je definován třemi základními parametry:
■ stavebním materiálem nosné konstrukce;
■ výškou (nejčastěji výškou od terénu po hlavu komína);
■ vnitřním průměrem (nejčastěji jako světlost v hlavě).

Na stanovení výšky a světlosti existovala v minulosti řada odborných výpočetních postupů. Pro základní představu si uveďme alespoň jeden z možných používaných postupů. Základem byla znalost výkonu parního kotle a typu paliva. Od toho se odvodilo množství spalin vzniklých spálením daného paliva za jednotku času a při uvažování potřebné rychlosti proudění spalin se vypočítala potřebná plocha průřezu komína pro jejich odtah. Z toho se stanovily vnitřní rozměry (v hlavě), u oblých komínů tedy průměr kruhu. Výška potřebná kvůli správnému přirozenému tahu se pak mohla zjednodušeně a podle dlouhodobých a ověřených zkušeností odvodit jako 20 až 25násobek tohoto průměru. V některých případech výšku však udávaly jiné okolnosti. Komín musel respektovat místní geografické podmínky a okolní zástavbu tak, aby nebylo okolí obtěžováno kouřem. Některá města tedy přímo předepisovala minimální výšku.

Celý článek naleznete v archivu čísel 06-07/2017.