Sušárna chmele v Odrlicích

Jen málo lidských činností změnilo tvář českého venkova tak jako chmelařství. Krajinu zpestřují rozsáhlé plochy chmelnic a dominantami mnoha vesnic na Žatecku, Úštecku a Tršicku jsou mohutné budovy sušáren a skladů chmele. Protože pěstování chmele bylo většinou velice výnosné, i obytné budovy na návsích jsou nebývale mohutné a zdobné. Přitom tento obraz českého venkova je poměrně novodobý. Drátěné sítě chmelnic se objevují až od konce 19. století (a převládají až od období první republiky), do té doby se chmel pěstoval na jednotlivých tyčích. Chmel se na Moravě pěstoval již od středověku, rozsah chmelnic je zaznamenán i na známé Komenského mapě Moravy ze 17. století. Novodobý rozvoj chmelařství na střední Moravě nastal až po roce 1861 díky tršickému sedláku Hynku Florykovi.

Vývoj sušení chmele
Chmel je plodina, která je poměrně náročná na skladování. Čerstvě načesaný chmel obsahuje 65-75 % vody. K jeho skladování, přepravě a dalšímu použití pro vaření piva je potřeba snížit obsah vody na 12-15 %. Chmel se nejprve sušil přirozeným způsobem ve stínu na mírném průvanu, kdy se rozprostřel v tenké vrstvě na podlaze - nejlépe dřevěné, méně vhodné byly podlahy cihelné a hliněné, používaly se i lísky z chmelového proutí, řídkého plátna, děrované rošty a sítě. Zpočátku se chmel sušil v budovách, které se používaly i k jiným účelům - stodolách, sýpkách, komorách, v podstřešních prostorách, sušárnách ovoce. Teprve se stoupajícími výnosy chmele se objevila nutnost stavby specializovaných budov.

Ve 2. polovině 19. století se začaly stavět sušárny komorové, které využívají přirozeného proudění vzduchu. Postupně dochází k úpravám půdy (většinou nad obytnou částí) - zvýšení výšky krovu, změně střešního pláště zvětšením větracích otvorů, rozdělení prostoru půdy na tři až čtyři patra s prkennou podlahou a také proražení větracích otvorů ve štítě. Takto jsou upravovány i stodoly, vznikají však i nové stavby. Stoupající výroba světlých piv znamená nutnost síření (dodává chmelu jasné barvy), ale i potřebu rychlejšího sušení. To však při použití průvanu není možné. Na přelomu 19. a 20. století tak vzniká na Žatecku teplovzdušná sušárna. Do prostoru skladiště bylo vestavěno topeniště, kouř se odváděl komínem. Topeniště zároveň ohřívalo vzduch v sušicí věži přibližně na teplotu 45 °C, chmel se obracel pomocí žaluzií. Tyto sušárny se velice rychle rozšířily i v tršické chmelové oblasti, takže chmelařské vesnice získaly jedinečný kolorit, tvořený čtyřmi až šesti vysokými stavbami na kraji obce. Tento typ sušáren se používal s menšími i většími úpravami až do osmdesátých let
20. století, kdy byly nahrazeny stejně mohutnými, ale poněkud méně malebnými elektrickými česačkami a sušárnami.

Nejasné počátky sušárny chmele v Odrlicích
Sušárna chmele, která je předmětem tohoto článku, byla funkční i majetkovou (až do nedávného prodeje) součástí usedlosti č. p. 4. Tento statek se skládal z obytné části, chlévů a kolny, které dohromady tvořily jeden stavební celek, a stodoly se sušárnou umístěné uprostřed zahrady. Podobu budovy před nevhodnými stavebními úpravami neznáme, tato skutečnost je společná všem (nejen) hospodářským budovám na venkově. Stavební dokumentace bývala předkládána u selských staveb až od 2. poloviny 19. století, ve větší míře se však dochovala až od počátku 20. století. Dílčí stavební úpravy stavební úřady neposuzovaly ani v období první republiky, jediným vodítkem je mnohdy pouze písemný zápis v obecní knize stavebního protokolu. Rovněž fotodokumentace u hospodářských a technických staveb téměř neexistuje, poněkud lepší situace je u obytných budov. V případě sušárny byla jediným podkladem mapa stabilního katastru z roku 1834, stopy na zachovaných konstrukcích a analogie s obdobnými stavbami v regionu.

Sušárna chmele v Odrlicích je významnou technickou památkou, která nemá obdobu nejen v regionu Hané, ale na celé Moravě. Chmel se začal ve vsi pěstovat až v roce 1889. Existenci přístavby sušárny ke stodole lze tedy předpokládat až po tomto datu. Na mapě stabilního katastru z roku 1834 je stodola zaznamenána přibližně v dnešní půdorysné stopě jako ?zděná budova (nespalná)?. Přibližně v devadesátých letech 19. století došlo k přístavbě sušárny chmele k západní části stodoly, sušení chmele probíhalo tzv. studenou cestou - prouděním vzduchu.

Historie stavby
Půdorysné rozměry sušárny jsou 14 x 5,65 m, výška stavby po korunní římsu je 6,34 m, výška věže nad topeništěm je 10,65 m (půdorysné rozměry současného torza stodoly se sušárnou jsou 14 x 12,1 m, původní délka komplexu stodoly a sušárny byla více než 30 m).
Sušárna je vystavěna na kamenných základech, obvodové stěny jsou z nepálených cihel, pouze korunní římsa je z cihel pálených. Obvodové zdivo nebylo z vnější strany opatřeno omítkou. Uvnitř stavby se nacházela tři patra, nesená na dřevěných trámech s dřevěnou fošnovou podlahou, podlaha v přízemí byla mlatová. V obvodových stěnách na jižní a západní straně se nacházejí úzké štěrbinové otvory, které zajišťují přísun vzduchu. S touto technologií sušárna fungovala až do dvacátých let 20. století.

V roce 1928 v souvislosti s potřebou teplovzdušného sušení sušárnu doplnilo topeniště, které bylo vestavěno do severovýchodního rohu. Novou součástí budovy se stala sušicí věž s komínem. Zbylý prostor se pak používal pouze k dosušování a skladování chmele. Přestavba na novou technologii byla naprosto ojedinělá, protože teplovzdušné sušárny vždy vznikaly jako novostavby, nikoliv úpravou starších staveb. Sušárna byla k svému původnímu účelu používána i po kolektivizaci. V roce 1958 byla stavba prohlášena nemovitou kulturní památkou, rejstř. č. ÚSKP ČR 45405/8-2659. Roku 1965 budova po zásahu blesku vyhořela, následně byla provizorně zastřešena nevhodnou pultovou střechou s krytinou z vlnitého eternitu. V souvislosti s požárem došlo i k ubourání značné části stodoly. Zároveň dochází i ke stavební úpravě, která v současnosti činí největší potíže - prostor stodoly byl podsklepen. V pozdější době byly ještě vyřezány stropní trámy v úrovni stropů 2. a 3.NP. Uvedené zásahy, umocněné dlouhodobým neužíváním stavby a absencí základní údržby, vedly k výraznému vychýlení západní stěny, což ohrožovalo samotnou existenci budovy.

Po roce 1989 byla sušárna navrácena do užívání původním majitelům, i základní statické zajištění však bylo nad jejich finanční možnosti. Na počátku 21. století se tak zdálo, že tato výjimečná stavba je odsouzena k dalšímu chátrání a neodvratnému zániku. V roce 2007 byla sušárna zapsána do seznamu ohrožených nemovitých kulturních památek, hlavní motivací byla možnost medializace a s ní spojená naděje na nalezení nového majitele. V stejném období proběhlo neúspěšné jednání mezi zástupci Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci, a Pivovaru Litovel a.s. o převzetí budovy a vybudování muzea. V roce 2008 byl po výzvě výkonného orgánu státní památkové péče zpracován statický posudek, ve kterém kromě ztužení budovy obnovou stropních konstrukcí a nového zastřešení bylo mj. navrhováno odstranění nenosné části vestavby, snesení sušicí věže a provedení venkovních omítek. Těmito zásahy by pravděpodobně došlo k fyzické záchraně stavby, ovšem za cenu ztráty převážně většiny památkových hodnot a zničení jedinečného technologického zařízení. Zlom nastal v okamžiku, kdy se o naléhavosti záchrany stavby dověděla Ing. Eliška Dostálová. Zejména díky její iniciativě v roce 2009 sušárnu zakoupilo občanské sdružení Aktiv+ (jehož se stala členem) za symbolickou cenu 1 Kč (navýšenou o cenu pozemku).

Obnova stavby
Následovala jednání mezi investorem, památkáři, statikem a projektovou kanceláří o dalším postupu. Situaci neulehčovalo ani složité financování obnovy. Zásadní skutečností byl záměr investora zachovat sušárnu v její autentické podobě bez modernizačních úprav, naopak se snahou odstranit nežádoucí zásahy z minulých desetiletí. Budova měla být používána k expozičním účelům, památková obnova tak nebyla v přímém rozporu se současnými normami, jak tomu bývá u staveb obytných nebo výrobních. Z původní podoby sušárny se nezachovalo mnoho - obvodové stěny, vestavba teplovzdušné technologie včetně vybavení a nadstřešní věžičky, strop nad 1.NP. I když byla stavba téměř fatálně staticky narušena, bylo dohodnuto, že statické zajištění bude provedeno pouze postupy, které se používaly v době výstavby sušárny. Statické posouzení vypracoval Ing. Vladimír Malaska, stavební dokumentace je dílem olomouckého Studia Prak, s.r.o. Stavba byla akutně ohrožena dlouhodobým zatékáním do zdiva z nepálených cihel a vychýlením západní stěny.

Nejdůležitější práce, směřující k záchraně památky, se uskutečnily v roce 2011. Základním předpokladem bylo podepření západní obvodové stěny šikmými vzpěrami. Byla odstraněna střešní konstrukce, ubourána degradovaná koruna západní zdi o výšce cca 500 mm včetně části korunních říms a východní štítová stěna nad úrovní stropu 3.NP. Dozdívky byly provedeny z nepálených cihel na hliněnou maltu, poslední vrstva byla vyzděna z plných pálených cihel, stejně jako dozdívaná část štítové stěny. Z kapes ve zdivu byla vyňata uřezaná zhlaví stropních trámů. Do vyspravených kapes ve 3.NP byly osazeny nové trámy o profilu 140/160, otvory byly utěsněny hliněnou maltou, část trámů byla opatřena novou ocelovou kleští pro zajištění stability stěn budovy, byla provedena nová dřevěná podlaha. Nová pultová střecha byla řešena pouze jako provizorní, s použitím profilů ze sejmutého krovu. Na tuto konstrukci byla položena lepenková krytina z oxidovaného asfaltového pásu.

V roce 2012 byl obnoven strop nad 2.NP, dále byl vybourán nový vstup (na místě, kde se vedlejší vstup v minulosti již nacházel), byly dozděny obvodové zdi stodoly z pálených cihel, stodola byla uzavřena ve východní části dřevěnou stěnou a celá byla také provizorně zastřešena. Ve vnitřním prostoru stodoly vznikla dřevěná konstrukce stabilizující celou stavbu. V roce 2014 došlo k zastřešení celé budovy novou valbovou střechou. Krov je řešen jako stojatá stolice s vrcholovou a středovou vaznicí, která obíhá po celém obvodu střechy. Konstrukce je rozdělena do čtyř plných vazeb v příčném směru. Dvě vazby jsou na celou výšku krovu, zbylé dvě podpírají střední vaznici v ploše valeb. Jako střešní krytina se použila cementovláknitá šablona v antracitově barvě s reliéfním povrchem. V roce 2015 tak mohlo konečně být odstraněno zapření západní stěny a obnovu je možné považovat za ukončenou. Do budoucna je ještě nutné zajistit železobetonový strop sklepa ve stodole a instalovat připravované expozice. V prostoru sušárny chmele to budou samozřejmě exponáty přibližující pěstování, zpracování a skladování chmele a vaření piva, ve stodole pak zemědělské stroje. Nabízí se i vytvoření tematické stezky po technických a zemědělských památkách - v nedaleké Litovli se nachází pivovarské muzeum, v Cholině Hanácké muzeum, v Příkazích Hanácké skanzen, v Lošticích Muzeum olomouckých tvarůžků. Obdobná stezka Po stopách využívání vodní a větrné energie věnovaná mlýnům již existuje na Hranicku.

Finanční zajištění obnovy stavby
Jak je z textu patrné, obnova sušárny chmele probíhala poměrně pomalým tempem. Důvodem bylo obtížné financování, většina prostředků byla zajištěna z národních dotačních titulů. Celkové dosavadní náklady byly 2 800 000 Kč, dotace činily 2 084 000 Kč - přispěly organizace Státní zemědělský intervenční fond, Ministerstvo kultury (Havarijní program, Program obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností), Nadace OKD, Olomoucký kraj. Zbylé prostředky byly hrazeny ze zdrojů občanského sdružení a sponzorských darů. Je tedy zřejmé, že bez veřejné podpory by záchrana vzácné stavby nebyla možná, podobně nebyla reálná obnova v rukou původních soukromých majitelů. Zásadní však bylo nadšení a nezištná práce občanského sdružení a jeho příznivců.

Závěr
Hospodářské a technické stavby jsou jedny z nejohroženějších prvků stavebního fondu na venkově. Po kolektivizaci v padesátých letech 20. století ztratily tyto budovy využití, které by se v případě evolučního vývoje jistě našlo. V lepším případě se tyto stavby využívají jako dílny, garáže a sklady, v převážné většině pro ně nemají majitelé využití. Vzhledem k tomu, že poslední rozsáhlejší opravy těchto staveb proběhly před několika desetiletími, řada konstrukcí je již na hranici životnosti. Rozsah těchto staveb je mimořádný (mnohdy v řádu stovek metrů čtverečných), a tak kvůli finanční nákladnosti není reálné předpokládat jejich obnovu. Jedná se však o přirozený proces, i v minulosti zanikaly stavby, jejichž existence kvůli technickému vývoji ztratila smysl. Do těchto staveb však spadají i takové, které nad ostatními vynikají a jsou dokladem již zaniklých postupů a technologií. Jednou z nich je i sušárna chmele v Odrlicích. Jedná se o jednu z nejvyšších staveb z nepálených cihel v českých zemích, navíc je jedinečným příkladem adaptace sušárny na atmosférické bázi na teplovzdušnou žaluziovou sušárnu. Za záchranu budovy, která přišla doslova na poslední chvíli a jejíž iniciátorem je jediný člověk, bylo občanské sdružení Aktiv+ odměněno Cenou Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro v kategorii Záchrana památky, která posuzuje záchranu architektonického dědictví nezištnou iniciativou, koupí a mobilizací dobrovolníků.

Záchrana sušárny chmele v Odrlicích byla příkladem mezioborové spolupráce. Řešení značně ulehčila skutečnost, že na stavbu budou kladeny stejné nároky jako v minulosti - nebylo tedy nutné změnit tepelně-izolační vlastnosti, zvětšit prosvětlení či zvýšit nosnost konstrukcí. Přesto u takto atypické stavby není možné, aby k ní projektant přistupoval stejně jako k utilitární stavbě nebo dokonce novostavbě. Pokud však na budovu nejsou kladeny zvýšené požadavky, obstojí historické materiály a konstrukce stejně jako současné. Zdivo z nepálených cihel, i když je mezi odbornou i neodbornou veřejností mnohdy zatracováno, je materiálem trvanlivým, pokud není vystaveno nepřízni počasí. O této kvalitě nás přesvědčuje mj. již více než dvousetletou existencí. Pokud statik i projektant historické konstrukce respektuje, je možné prodloužit jejich životnost bez fatálních zásahů, které nenávratně naruší památkovou hodnotu objektu. Samozřejmostí však musí být i realistický přístup pracovníků památkové péče. Pouze v souznění všech těchto profesí s investorem je možné provést kvalitní památkovou obnovu.

Základní údaje o stavbě

Stavba: Obnova Sušárny chmele v Odrlicích

Investor: občanské sdružení Aktiv+

Projektant: Studio Prak, s.r.o.

Statické posouzení: Ing. Vladimír Malaska

Zhotovitel: INSTA CZ s.r.o.

Doba realizace obnovy: 2011-2015

Celkové dosavadní náklady:

3 300 000 Kč