Stolet od vzniku Československé republiky 5. díl: dvacet let technické práce
Podkarpatská Rus se stala od roku 1918 součástí nově vzniklé republiky. Její začlenění do zemského zřízení nebylo jednoduché, nicméně po zhruba dvou letech představovala jednu ze zemí Československé republiky. Země, která neměla žádné historické spojení s historickými územími, země, která byla řídce osídlenou oblastí Uherského království, země s pestrým složením obyvatel a přírodními zdroji doposud příliš neužívanými, se spolu se Slovenskem dostává do státu, kde se technické práci věnovala vždy velká pozornost.
Absolvent FSv ČVUT v Praze (1975). Stavební inženýr, samostatně činný v oboru statika stavebních konstrukcí, ochrana památek a dějiny stavebnictví. Od roku 1991 má vlastní statickou kancelář. Člen Klubu Za starou Prahu, České společnosti pro dějiny věd a techniky, Společnosti pro mechaniku.
Území Podkarpatské Rusi leží na jižních svazích Karpat a na severu je od Haliče odděleno hřebeny hor, které překonávaly jen řídké cesty a dvojice železničních tratí. Podkarpatská Rus byla součástí Uherského království, tedy země zalitavské. Výchozí pozice nebyla po roce 1918 snadná, většina území byla od roku 1915 zasažena válečnými událostmi a poškození majetku státu i soukromníků bylo velké. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kraj s převážně zemědělským a lesnickým hospodářstvím, bylo technické zázemí velmi slabé a omezovalo se jen na větší sídla. Válečné poškození území, kde padlo zhruba dva miliony vojáků na obou stranách, se projevilo takřka ve všech oblastech – zničeny byly lesy, dřevo střepinami šrapnelů, znehodnocena byla zemědělská půda, poškozeny nebo zničeny byly komunikace včetně mostů. Na území žilo cca 800 000 obyvatel ve složení 47 % Rusínů, 35 % Maďarů, 13 % Rumunů a dále pak Slováci, Poláci a Němci.
Další osud Podkarpatské Rusi ovlivnily historické skutečnosti. Poměrně silná rusínská emigrace se ve Spojených státech (asi 400 000 osob) ústy svých zástupců přihlásila k připojení k již existujícímu Československu (v listopadu 1918). Následovalo období zmatků, a to nejen mezi Rusíny, ale i mezi sousedy – v roce 1919 se prostoru chtělo zmocnit rudé Maďarsko a další sousední země. Problémy byly vyřešeny s podporou mezinárodních smluv i vojenských operací a území bylo definitivně přičleněno k Československu.
Přesto však od 6. června 1919 do 9. ledna 1922 byla na území vojenská správa, nazývaná také vojenskou diktaturou. Normální život nastává až od roku 1924, kdy proběhly první řádné volby, a od roku 1927 je zřízeno zemské zřízení. Celé období nakonec končí v letech 1938–1939, kdy se experimentuje s autonomií a při vídeňské arbitráži dochází k první změně jižní hranice ve prospěch Maďarska. Definitivním koncem je 15. březen 1939, kdy Podkarpatskou Rus obsazuje maďarské vojsko.
Československu se tedy dostalo dalšího území, které však nebylo velkou výhrou v loterii, již spustila velká válka. Nástupnickému státu byla přičleněna země, jež byla podle dobového autora: „Odtržená od úrodnějších krajin, s většinou sídel v troskách, s polovinou negramotných obyvatel decimovaných nemocemi a alkoholem a kde na převážné části území panovala naprostá bída.“ Podkarpatská Rus se stala předmětem zájmu levicových intelektuálů, kteří mistrovsky popisovali její problémy, ty vesměs přičítali buržoaznímu systému nové republiky, neznajíce či nevnímajíce problémy v dobách před 1. světovou válkou. To, že chudá zem, kterou prošla válka a poválečné zmatky vyvolané Maďarskou republikou rad, vedlo k orientaci obyvatelstva směrem k levé části politického uspořádání. Rovněž absence vzdělání a nedostatek místních osob pro správu a odbornou práci mohlo odůvodnit výroky o nadvládě Čechů nad novým územím státu. Zamysleme se proto nad skutečností, jak to bylo s technickou prací tam, kam se údajně překládali státní zaměstnanci za trest.
Technické práce
Zdroji jsou různé prameny, od publikací k výročí republiky v roce 1928 přes sborník Technická práce v zemi Podkarpatoruské, vydaný odborem SIA v Užhorodě, až po dobové reklamy stavebních firem a průmyslových podniků v místě.
Technická práce se soustřeďo- vala zejména na obnovu komunikací, stavbu mostů a regulaci řek. Velkým civilizačním činem byla úprava Užhorodu podle urbanistických návrhů architekta Adolfa Liebschera mladšího, který koncipoval nejen nové čtvrti, ale i nábřeží s monumentální promenádou. Celou přestavbu ukončil v roce 1937 betonový most s oblouky pod rovinou mostovky. Stavby mostů souvisely se snahou vytvořit páteřní silniční komunikaci, vedoucí od východu k západu. I na dalších silnicích se stavěly nové mosty, a to místy dřevěné, mnohdy zajímavých tvarů se zastřešením hlavních nosníků.
Vzhledem k tomu, že průmysl byl velmi omezený, tvořilo ho malé množství podniků na zpracování dřeva a produktů ze suché desti- lace dřeva, kamenolomy, cihelny a několik důlních podniků těžících hlavně sůl; stavby pro výrobu nevznikaly. Jedinou větší investicí byla stavba jatek a elektrárny v Užhorodu. Neobvyklost poměrů dokládá košer elektrárna v Mukačevu, postavená před 1. světovou válkou, která měla pro židovské obyvatelstvo dokonce zvláštní síť, připojenou na baterie po dobu šábesu. Bylo tak vyhověno podmínce, že v době, kdy se nesmí pracovat, nesmí být ani vyráběna elektrická energie a musely nastoupit akumulátory. Elektrická energie byla výsadou větších měst a sídel, širší elek- trická síť po celé zemi vybudová- na nebyla. Jedinou výjimkou bylo dálkové vedení mezi Užhorodem a Mukačevem. Zřizování sítě silně omezila krize ve třicátých letech 20. století, nicméně do roku 1932 se investovalo do stavby rozvodné sítě 72 mil. korun.
Typy staveb
Stavební činnost v oboru pozemních staveb se soustředila na několik stavebních typů. První skupinou budov byly ty pro státní správu, které musely být zřízeny tam, kde neexistovaly vhodné prostory ve stávajících budovách. Jednalo se o moderní stavby a některé z nich se podobají těm, které se stavěly kupříkladu v Hradci Králové. Další stavby se snažily řešit bytovou nouzi ve městech, kde většinou nebyl dostatek nájemních bytů, a byty musely být stavěny pro vojáky, četníky, zaměstnance drah a učitele. Jednalo se o desítky domů se stovkami bytů, vesměs dobré kvality a někdy i zajímavé architektonické podoby. Asi nejvýraznější investicí byla kolonie rodinných domů v Chustu, postavená a navržená firmou Freiwald a Böhm ve slohu, který reflektuje lidovou karpatskou architekturu. Rodinné domky a bytové domy měly symetrickou kompozici a využívaly prvky, jako jsou dřevěné štíty a polovalby střech. Většina bytových domů však měla podobu staveb klasické moderny a kupříkladu městský dům Latorica v Mukačevu se vyrovnal stavbám realizovaným ve větších městech republiky.
Zásadní význam pak měla výstavba škol a zdravotnických zařízení. Stav školství byl na Podkarpatské Rusi velmi komplikovaný, na většině škol se vyučovalo v maďarském jazyce a jejich stavební podoba nebyla nijak valná. Bylo nutno nejen zahájit stavbu nových budov, ale musela být zřízena i školská soustava, která byla na jazykově rozděleném území velmi složitá. Kromě škol československých byly zřizovány i školy jiných jazykových skupin. Zajímavostí je stavba hebrejského gymnázia v Mukačevu, dokonce vznikla i obecná cikánská škola v Užhorodu, která měla velký vliv i na zlepšení poměrů v tamní osadě malého národa. Kromě škol obecných a měšťanských byly postaveny i budovy škol odborných a živnostenských, a tak bylo v druhé polovině třicátých let 20. století konstatováno, že absolventů škol je tolik, že nejen pokryjí potřebu země, ale ukazuje se, že je mírný přebytek vzdělaných osob, pro které se hůře hledá v Podkarpatské Rusi zaměstnání. Zdravotnická zařízení, jako jsou nemocnice nebo nové nemocniční pavilony, byla budována ve větších sídlech a jednalo se o budovy skutečně moderní a dobře vybavené. Zdravotní poměry na celém území nebyly dobré, po válce byly metlou celého kraje zejména nakažlivé choroby. Rovněž počet lékařů nebyl velký. Postavily se nové pavilony chirurgie v Užhorodu, Berehovu a Mukačevu, nové stavby dostaly i kojenecké ústavy. Přesto se však zdravotnickou péči nepodařilo dostat na uspokojivou úroveň. Důvodem byly poměry sociální, kdy minimum osob mělo zdravotní pojištění, a ke zdravotní péči přetrvávala nedůvěra. Nebyly vyřešeny ani problémy s malárií a dalšími nakažlivými chorobami.
Přes všechny problémy lze stavební ruch označit za poměrně dobrý a zvládnutý. Pěkně to popisuje článek Ing. Julia Michálka O rozvitiju horoda Užhoroda ve sborníku SIA z roku 1933. V textu hodnotí jak novou regulaci města, tak i stavební činnost, kdy se ve městě roku 1921 staví 33 bytových staveb s 48 byty a do roku 1932 bylo postaveno 928 domů, ve kterých je 1882 bytů. Tento rusínsky psaný text je dokladem skutečnosti, že na odborné činnosti se podíleli i místní technici, kterých však tehdy nebylo mnoho. Do stavební činnosti se řadily i stavby související s vodohospodářstvím. U říční sítě se opravovaly břehy a upravovaly toky vesměs neregulovaných řek, které mnohde svému okolí škodily, dále pak byly provedeny nebo obnoveny stavby pro plavbu dřeva. Jediné větší energetické dílo představoval jez na řece Uh (též Už) v Kamenici nad Uhom, který měl vtok pro náhon, a posléze měla být vystavěna i vodní elektrárna. Problematická situace panovala i v oblasti stokování a vodárenství. Vodovod nemělo žádné město v zemi, a proto bylo nutné v rychle rostoucích sídlech postupné budování vodovodů. První vodovody jsou zřízeny až ve třicátých letech a kanalizační sítě se budují následně, byť místy mohly navázat na starší stoková zařízení. Dalšími investicemi byly i budovy pošt a budovy pro vojsko a také investice do státem vlastněných podniků a lesů. Lesní hospodářství bylo v zemi, která je pokryta cca z 50 % lesy, velmi důležité. Hlavní problém však představovala doprava dřeva, která vyžadovala stavbu cest a popřípadě lesních železnic, jichž bylo v popisovaném období údajně 1000 km. Přesto se však hospodářské výnosy země Podkarpatoruské nedaly srovnávat s výnosy ostatních zemí republiky. Daňový výnos byl méně než poloviční a prostředky do země vložené tak byly navráceny ve stejném poměru. Do roku 1932 se vložilo jen z resortu Ministerstva veřejných prací 400 milionů korun, vesměs prostavěných nebo věnovaných na technická zařízení. Spolu s ostatními resorty se odhadovalo, že vynaložené prostředky na investice činily přes jednu miliardu tehdejších korun. Přesto však byl v době, kdy jsou uvedeny tyto údaje, vysloven názor, že investice se budou v dlouhodobém horizontu vracet a hospodářské poměry zlepšovat.
Národnostní poměry
Skutečnost, že na Podkarpatské Rusi působili Češi, Slováci a popřípadě i Rusové a Ukrajinci, kteří do republiky unikli před režimem nastoleným v jejich rodných zemích, vyvolávala jisté napětí mezi místními obyvateli, ať již Rusíny nebo Maďary. Dvě dlouhodobě znesvářené národnostní skupiny pak oddělovali Češi, kteří se nakonec stali těmi, kteří šli v roce 1938 z kola ven. Optimistický byl výrok Edvarda Beneše v roce 1934 v Užhorodu, kdy pravil: „O osudu Podkarpatské Rusi je rozhodnuto definitivně na celá staletí a republika ji bude hájit do poslední kapky krve, pro Československo je to otázka státní a národní hrdosti a cti.“ Výrok přežil pouze čtyři roky – po deseti letech, v červnu 1945, schválila československá vláda odstoupení Podkarpatské Rusi, včetně přilehlého pruhu Slovenska, Sovětskému svazu. Tam už se země jmenovala Zakarpatská Ukrajina. Odstoupení odsouhlasil v listopadu 1945 Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé.
Skončil tedy jakýsi sen? Sen o zemi, která byla více než tisíc kilometrů vzdálena, která historicky nesouvisela se základem státu. Zem, která měla národnostní a náboženské poměry složité a odlišné od toho, co lidé, kteří ji přišli obnovit a modernizovat, znali.
Mohli tito lidé vše překonat v krátké době necelých dvaceti let? Patrně nikoliv, a tak zbylo z díla jen torzo. Část budov a technických staveb existuje dodnes, ale další pokračování bylo v režii někoho jiného. Přesto však je Podkarpatsko řadě lidí blízké, a to nejen těm, jejichž předkové se života v nevzdálenější zemi republiky účastnili. Nakonec i naše současné stavitelství je částečně spojeno s Podkarpatskou Rusí – bez pomoci rukou jejích obyvatel by naše stavební firmy měly asi větší problémy. Až tedy budete stát na autobusovém nádraží na pražských Roztylech, odkud bude odjíždět autobus do Užhorodu nebo Mukačeva, vzpomeňte si na to.
