Sto let Československé republiky 6. díl: sociální stavby
Po první světové válce se život pomalu vracel do normálních kolejí. Naše země kromě části Slovenska a Podkarpatské Rusi nebyly postiženy přímými válečnými škodami, nicméně několikaleté přerušení stavební činnosti se projevilo i u veřejných staveb.
Absolvent FSv ČVUT v Praze (1975). Stavební inženýr, samostatně činný v oboru statika stavebních konstrukcí, ochrana památek a dějiny stavebnictví. Od roku 1991 má vlastní statickou kancelář. Člen Klubu Za starou Prahu, České společnosti pro dějiny věd a techniky, Společnosti pro mechaniku.
V Čechách a na Moravě byly stavby pro sociální účely ve stavu odpovídajícím možnostem desátých let 20. století. Stavba škol probíhala již po desetiletí a školní budovy zřizované obcemi měly poměrně dobrou stavební úroveň. Poněkud jiné to bylo u zdravotnických zařízení, která vznikala nerovnoměrně a postupným rozšiřováním zařízení stávajících. Charakteristické pro přelom století byly stavby psychiatrických ústavů. Příkladem je ústav v pražských Bohnicích a Kroměříži, které svým konceptem zapadají mezi ústavy budované v celé monarchii. Asi nejhorší situace byla ve stavu budov pro sociálně slabší občany, ke kterým přibylo i velké množství válečných invalidů, neboť je nemohla pojmout zařízení vzniklá pro armádu. Klasickým případem je pražská Invalidovna, barokní zařízení, které svou činnost ukončilo až ve čtyřicátých letech 20. století. Situace na Slovensku a na Podkarpatské Rusi byla výrazně horší, v nich se kapacita sociálních a zdravotních ústavů lišila od poměrů v zemích Koruny české.
Samostatnou kapitolu představovala otázka bytová. Po rozdělení Rakouska-Uherska vzniká na jeho území řada nových států, v jejichž hlavních městech nastává bytová nouze. Zajímavým faktem je skutečnost, že bytová nouze nastává i v původních hlavních městech – Vídni a Budapešti. Nový význam Prahy, ale i dalších zemských měst přivádí do měst řadu obyvatel spojených se státní správou. S tím se pojí další industrializace a přesun venkovského obyvatelstva do větších sídel. Tento jev násobí nedostatek dostupných bytů, a tak je většina měst zatížena různými nouzovými koloniemi, s rozličnou mírou organizace a regulace. Tyto kolonie pak trvají až do druhé poloviny 20. století a některé jejich zbytky je možno nalézt do dnešních dnů.
Školní budovy
Nejprve věnujme pozornost školním budovám. Tradice stavby škol byla ve dvacátých letech 20. století poměrně dlouhá, typ školních budov různé velikosti byl dokonale zvládnut, a tak ve městech a obcích nacházíme školy vesměs dvoutraktového uspořádání: chodba – učebny s centrálním schodištěm a dalším vybavením v okolí školy. Jednalo se o stavby zděné, částečně vybavené nespalnými stropy a později i stavby se stropy z novějších konstrukcí. V Čechách a na Moravě byla k dispozici poměrně slušná síť škol a nové budovy se stavěly jen tam, kde vznikaly školy nové, vlivem nárůstu obyvatel a zvětšující se potřeby středních škol. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo nutno stavět školy zcela nové. K tomu se užívalo jednoduchých postupů daných místními možnostmi a materiálovými zdroji. Do podoby škol se promítal nejprve jakýsi národní styl, který vycházel z názoru, kterému v současnosti říkáme art deco, později se začíná uplatňovat i funkcionalistický styl (gymnázium v pražských Dejvicích). Většinou však měly školy poměrně tradiční podobu vycházející ze stavitelských principů a výtvarného názoru individuální moderny (gymnázium v Hradci Králové).
Velkým polem působnosti pro stavbu školních budov se staly školy průmyslové a odborné, které zasáhly snad celou oblast řemesel a technického snažení. Jejich podoba postupně reagovala na přicházející výtvarné směry – zejména tehdy, kdy se tyto školy stávaly předmětem dobré pověsti zřizovatelů (měst, zájmových sdružení, průmyslníků apod.). Školy zvýrazňuje nejen architektura, ale i výtvarná díla. V současnosti už nám uniká i skutečnost, že školy vznikaly v jazykově rozdělených oblastech a že byla, zejména ve dvacátých letech, sledována vyváženost jejich vzniku. Budovy vysokých škol jsou doplňovány zejména tam, kde vznikají nové školy, v Praze pak je jakousi vlajkovou lodí univerzitních staveb v Praze. S vysokými školami souvisí i otázka bydlení studentů, stavěny jsou velké komplexy kolejí jak za státní, tak i institucionální podpory. Dochází tím k postupnému narovnání nepříliš příznivých sociálních poměrů některých studentů.
Oblast sociální a zdravotní péče
Druhou oblastí je oblast sociální a zdravotní péče. Do zdravotní oblasti začíná kromě pojišťoven, měst a dobročinných institucí vstupovat silněji i stát. Některá zdravotnická zařízení patří- cí městům jsou přebírána do státní péče a poté rozšiřována. Poměrně slušná síť okresních a městských nemocnic byla již dříve doplněna zařízeními soukromými nebo církevními, nicméně v Čechách a na Moravě nedochází k masivní výstavbě nových zařízení, kromě ústavů souvisejících s univerzitami a výzkumem.
Poválečný zdravotní stav obyvatelstva nebyl dobrý, a proto se zřizují různé ozdravovny či léčebny infekčních nemocí. To má význam zejména na východě republiky, kde taková zařízení scházela. Vyrovnání kvality zdravotnických zařízení mezi západem a východem republiky bylo dlouhodobým úkolem, který nebylo možné splnit ve zhruba dvaceti letech nového státu. Vždyť kupříkladu na Slovensku a Podkarpatské Rusi nebylo ani jedno psychiatrické lůžkové zařízení. Do zdravotní péče lze zahrnout i sociální ústavy pro osoby dlouhodobě nemocné, staré a chudé. Tento problém, který měly na starosti obce, kde měli občané domovské právo, se řešil postupně s tím, že z již existujících zařízení (která se mnohde ještě nazývala chudo- bince) vznikaly ústavy modernější a lépe stavebně vybavené. Příkladem maxima dosaženého jsou Masarykovy domovy v Krči. I menší města však stavěla budovy s podobným účelem, na jejichž průčelích se skvěl nápis Sociální péče.
Bydlení
Poslední oblastí sociální politiky je bydlení. Potřeba nových bytů se objevovala takřka celoplošně, zejména tam, kde docházelo ke změnám územním a správním. Potřeba bytů pro státní zaměstnance byla řešena výstavbou v režii Ministerstva veřejných prací. Důvodem byla skutečnost, že komerční stavební ruch, zřizující bytové domy, se nijak nehrnul do míst odlehlých a málo atraktivních; na druhé straně i ve velkých centrech bylo bydlení v domech postavených ze soukromých kapitálových zdrojů poměrně drahé. Z toho důvodu se stavěly domy pro vojáky, četníky a zaměstnance státu v základním správním systému. Další oblastí bylo bydlení pro sociálně slabé občany nebo spíše bydlení v místech, kde se koncentrovaly osoby s menšími příjmy. V Praze se takové stavební podniky jmenovaly výstavba pro chudší obce pražské a vyskytovaly se většinou na vzdálenějších předměstích. Bytové otázce se věnovali také zaměstnavatelé, kteří pokračovali v tradici budování dělnických kolonií charakteristických zejména pro důlní a hutní podniky. Důvodem bylo zajištění bydlení pro kmenové zaměstnance a dále pak pro osoby, které byly pro chod podniku tak důležité, že musely bydlet v jeho blízkosti. Snad každý větší průmyslový podnik budoval bytové domy nebo menší domky, většinou řadové, s minimálním rozpočtem. K dokonalosti systém dovedly Baťovy závody ve Zlíně, které dlouhodobě stavěly sídliště z drobných domků pro své dělnictvo a úřednictvo, čímž vytvořily velkou novou část města. Malý podíl výstavby spojené s průmyslem představovaly domy a domky pro obsluhy zařízení na osamělých místech, u jezů, přehrad a vodních elektráren. V tomto případě byla bytová otázka věcí provozní, zejména tam, kde byla zařízení mimo obce.
Do stavebního podnikání v oblasti bytové výstavby se zapojily i organizace zaměstnanců, které vytvářely družstva, hojná zejména v oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem.
Zajímavým fenoménem bylo i bydlení samostatně žijících žen, zcela nový jev v novém státě. V Praze tato činnost vrcholí ve stavbě Ženských domovů na Smíchově, ale podobné stavby jsou realizovány i v jiných městech. Tyto stavby jsou dokladem emancipace žen a poskytující zcela nový pohled na celou společnost. Od jiných podniků realizovaných ve stejné době, jako je například Ústav slepých dívek na Kampě, se liší svou civilní podobou a snahou o zajištění proklamované nezávislosti.
Patrně poslední skupinou stavebníků se sociálním záměrem byla stavební družstva občanů, která využívala příznivých podmínek stavebních úvěrů a na druhé straně dosahovala při výstavbě i technických úlev, které zlevnily stavby. Některé úlevy nám v současnosti mohou poněkud komplikovat život při přestavbách, namátkou uvádím společné sousedské zdi řadových domů, nebo vypuštění vazných trámů krovů s použitím stropních trámů. Tyto úlevy a výjimky ze stavebních řádů se po dlouhý čas nedařilo vymýtit.
Bytová politika nového státu zajistila pro řadu lidí kvalitní bydlení, na které by nedosáhli bez různých podpor, úlev, bez pomoci finančních ústavů a státu, měst a obcí. Bytová výstavba dospěla ke svému vrcholu v roce 1929. Počet tehdy postavených bytů byl překonán až v sedmdesátých letech. Je však třeba si uvědomit, že byty byly jednodušší a jejich standard nižší – z velké části se jednalo o jednopokojové byty, někdy i s omezeným příslušenstvím. Nicméně byly vždy opatřeny kanalizací, vodovodem, elektrickými rozvody a ve větších městech i plynem. Topilo se ve většině případů lokálními topidly, ústřední topení zůstalo jistým luxusem až do čtyřicátých let. Většina staveb byla provedena solidně z materiálů tehdy běžně užívaných, postupně přibývalo nespalných stropů a betonových konstrukcí, většinou se však stále jednalo o zděné stěnové nebo pilířové stavby, ukončené klasickými krovy a střechami se skládanou krytinou. Snad v každém městě najdeme oblast postavenou od základů v letech 1918 až 1938, její podoba je dodnes čitelná na fasádách domů a v jejich provedení. Ve velké míře se upouštělo od dekorovaných fasád, byly však dodržovány regulační podmínky – jak výškové, tak hmotové. Zjevná je snaha o lepší osvětlení a větrání prostor budov. Opomenuty by neměly být ani snahy urbanistické, které se uplatnily zejména u kolonií a souborů budov tam, kde se stavělo jednotně a ze státních prostředků. I u staveb vysloveně sociálních se projevuje snaha o vytvoření krásné podoby města nebo jeho části.
Válečné události rázem ukončují období, kdy se stavitelství snaží dát tvář novým demokratickým poměrům. Po dobu války se stavební činnost omezuje na nutné opravy či údržbu a řídké akce výstavby sociálních staveb lze pokládat za spíše nouzová řešení závislá na válečném průmyslu.
I po desetiletích poválečného období, kdy byla sociální činnost první republiky kritizována či opomíjena, je možné konstatovat, že řada budov postavených tehdy pro tyto účely funguje do dnešních dnů. Po skoro sto letech od jejich vzniku je jasné, že četné z nich potřebují zásadní úpravy, mnohé už svými dispozicemi nevyhovují dnešním požadavkům a jejich technické vybavení již dávno dožilo. Tyto stavby však stojí, tvoří velké části měst i obcí a kromě těch, které se postupem času staly tím, co v současnosti nazýváme podivným souslovím vyloučené lokality, tvoří velkou část našeho domova. Nakonec i ty „vybydlené“ domy byly kdysi obydlími zaměstnanců chemiček, dráhy nebo velkých průmyslových závodů. To, že došlo k jejich devastaci, není chyba jejich stavební podstaty a situování, ale způsobu nakládáni s nimi. Snažme se proto k dědictví staveb z meziválečného období chovat pokud možno slušně.
